Babiččino údolí

Babiččino údolí zná alespoň z doslechu každý a většina Čechů tady už někdy byla. I já jsem místo několikrát navštívila, ale bylo to už velmi dávno. Naposledy jsme tudy sice v létě před několika lety projížděli na kole, ale bylo tu tehdy tolik lidí, že jsme se zde ani nezastavovali. Proto jsem se sem dnes, ještě před turistickou sezónou vypravila, abych si místo v klidu prošla.

Cestu jsem začala v České Skalici, což je městečko ve východních Čechách s necelými 5000 obyvatel. Nachází se v Úpsko-metujské tabuli mezi městy Náchod, Červený Kostelec, Nové Město nad Metují a Jaroměř v nadmořské výšce 284 metrů. Městem protéká řeka Úpa, která pramení v Krkonoších. Údolí Úpy na severním okraji města je součástí národní přírodní památky Babiččino údolí.

První písemné zmínky o městě pochází z roku 1238–1241, kdy Skalici vlastnil Petr ze Skalice. V roce 1393 Jetřich z Janovic Skalici připojil k náchodskému panství. Mezi další majitele patřil například Jindřich z Lažan, 1415 Boček z Kunštátu, roku 1425 Viktorín z Poděbrad, 1437 Jan Kolda ze Žampachu st. a 1447 Jan Kolda ze Žampachu a další. Během husitských válek se 6. ledna 1424 poblíž obce odehrála bitva u Skalice, což byl střet mezi spojenými oddíly východočeského husitského svazu pod velením slepého hejtmana Jana Žižky z Trocnova a vojskem východočeské katolické šlechty vedené Půtou z Častolovic a Janem Městeckým z Opočna. Bitva skončila husitským vítězstvím. Byl to jeden z posledních polních střetů vojsk pod velením hejtmana Žižky před jeho smrtí, k níž došlo deset měsíců poté. V roce 1450 pak městečko vypálila krajská hotovost, která táhla proti Janu Koldovi ze Žampachu. Novodobá historie města je spjata s textilní výrobou, rozvojem cestovního ruchu, zejména do blízkého Babiččina údolí a Ratibořic, a rozvojem soukromého podnikání po roce 1989.

Z nádraží v České Skalici jsem se vydala po modré turistické značce do západní části České Skalice, do Malé Skalice. Nejprve jsem došla k roubené stavbě - Barunčině škole. Expozice Barunčina škola představuje školní třídu z 19. století. Nachází se v roubence, do které chodila v letech 1824–1833 Barbora Panklová a následně i její sourozenci.

Za chvilku jsem přešla most přes Úpu a došla k Maloskalické tvrzi. Bohužel většinu písemných zpráv o této tvrzi zničil požár v 16. století. Nejstarší zmínka však pochází už ze 14. století, ale v 17. století při vypálení České Skalice Švédy tvrz zanikla. Zbytky tvrze byly použity na výstavbu zájezdního hostince a klášterních budov s kaplí. Při archeologickém průzkumu v 80. letech byly odhaleny kruhovité části dvou věží.

Pomník "Babička s dětmi", Barunčina škola, zbytek maloskalické tvrze a budova Muzea Boženy Němcové, kostel Nanebevzetí Panny Marie, vpravo Malá fara

Na místě, kde kdysi stávala Maloskalická tvrz, stojí v současnosti Muzeum Boženy Němcové, kde si návštěvník může prohlédnout především expozici věnovanou životu a dílu jedné z našich nejznámějších spisovatelek. V parčíku nedaleko muzea stojí socha Barunky Panklové, kterou vytvořila Marie Uchytilová-Kučová v roce 1970.

K dalším zajímavým budovám v tomto místě je budova, zvaná Malá fara. Barokní zděná fara byla postavena v roce 1731 na místě starší fary. Sloužila k bydlení vysloužilým farářům. Dvoupatrová budova stojí v těsné blízkosti místního kostela Nanebevzetí Panny Marie. V letech 1975 – 1992 zde bylo umístěno muzeum Boženy Němcové, ale dnes fara patří opět farnímu úřadu.

Hned vedle fary stojí kostel Nanebevzetí Panny Marie. Na jeho místě stávala kaple, připomínaná v roce 1350. Dnešní podobu získal kostel při přestavbě nákladem Anny Viktorie, vdovy po Vavřinci Piccolominim, která byla dokončena v roce 1725. Kostel je jednolodní. Barokní věž byla postavena již roku 1715. Je chráněn jako kulturní památka České republiky.

Kostel původně obklopoval hřbitov, na kterém se přestalo pohřbívat v roce 1863 a oficiálně byl zrušen v roce 1891. Ze hřbitova se zachovala hřbitovní zeď a umrlčí kaple z roku 1725. V roce 1919 byla ke kostelu přenesena z náměstí socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1744. V roce 1970 k ní přibyly dvě další sochy - socha sv. Donáta a a socha sv. Floriána z roku 1766, pravděpodobně z dílny Matyáše Bernarda Brauna.

Od kostela jsem ještě kousek pokračovala po modré turistické značce, která mě po chvíli přivedla ke křižovatce s červenou turistickou značkou a po ní jsem pak pokračovala do "Babiččina údolí". Cesta vedla širokým travnatým údolím Úpy, sevřeném z obou stran příkrými stráněmi s kamennými výchozy. Ještě před ratibořickým zámkem jsem míjela empírový Lovecký pavilon postavený kolem roku 1800. Výrazným prvkem stavby jsou dva dórské sloupy vedle vchodu.

Ratibořický zámek proslul jako sídlo paní kněžny Kateřiny Vilemíny Zaháňské z Babičky Boženy Němcové. Barokní zámeček - letní panské sídlo - nechala paní kněžna upravit po vzoru italských letohrádků v empírovém stohu.

První písemná zpráva o existenci panského sídla a vsi v Ratibořicích pochází z roku 1388. Jako majitel je uveden rytíř Vaněk ze Žampachu, který se psával z Ratibořic. Od roku 1464 patřily Ratibořice k rýzmburskému panství. Tvrz v Ratibořicích nebyla obývána, začala chátrat a na konci 16. století zanikla. Roku 1582 zakoupil Ratibořice i Rýzmburk rod Smiřických ze Smiřic a oba statky byly připojeny k rozsáhlému panství náchodskému. Po bitvě na Bílé Hoře získali náchodské panství Trčkové z Lípy. Poslední český majitel, Adam Erdman Trčka z Lípy, byl zavražděn spolu se svým švagrem Albrechtem z Valdštejna v Chebu roku 1634. Téhož roku postoupil císař Ferdinand II. náchodské panství Ottaviu knížeti Piccolominimu. V letech 1702 - 1708 si nechal kníže Lorenzo z Piccolomini v Ratibořicích postavit barokní zámeček, který měl sloužit jako letní a lovecké sídlo. Stavba byla vybudována podle vzoru italských letohrádků, jako takzvané "casino".

V roce 1792 koupil náchodské panství Petr Biron, vévoda Kuronský a Zaháňský. Po vévodově smrti v roce 1800 zdědila Náchod a Ratibořice vévodova nejstarší dcera Kateřina Frederika Vilemína Benigna vévodkyně Zaháňská, princezna Kuronská (*1781 - +1839). Krásná, bohatá a duchaplná vévodkyně si Ratibořice zvolila za své stálé letní sídlo. Zámek nechala v létech 1825 - 1826 přebudovat ve stylu klasicismu a empíru. V okolí zámku byl založen přírodně krajinářský park, postupně rozšířený na celé údolí řeky Úpy. Byl vybudován rovněž lovecký pavilon a palmový skleník. Vévodkyně na zámku hostila řadu významných osobností, například rakouského kancléře, knížete Klemense Metternicha, ruského cara Alexandera I. a v roce 1813 propůjčila ratibořický zámek k tajným jednáním o protinapoleonské koalici diplomatům Pruska, Ruska a Rakouska.

Po smrti vévodkyně Zaháňské v roce 1839 bylo panství prodáno říšskému hraběti Octavianu z Lippe - Biesterfeldu. Roku 1842 zakoupil panství se 114 vesnicemi a městečky, řadou průmyslových závodů a zámků v Náchodě, Chvalkovicích a Ratibořicích Jiří Vilém, říšský kníže Schaumburg - Lippe, suverénní panovník jednoho z malých knížectví na severu Německa. Schaumburgové nechali zámek upravit v létech 1860 - 1864 do dnešní podoby. Členové a členky rodu Schaumburg - Lippe byli svými sňatky spojeni s mnoha panovnickými dvory Evropy. Nejtěsnější svazky byly navázány s dánskou královskou rodinou. V držení rodu Schaumburg - Lippe zůstal zámek až do zestátnění v roce 1945.

Ratibořický zámek (pohled ze zámeckého parku), Rudrův mlý, cesta podél náhonu Rudrova mlýna ke Starému bělidlu, Viktorčin splav

Zámek je obklopen parkem, který založila na počátku 19. století Kateřina Zaháňská. Součástí parku je i skleník z roku 1830. Dendrologicky zajímavý park se rozkládá na vyvýšenině kolem zámku a spolu se zámkem je součástí přírodního areálu, ve kterém se nacházejí všechna místa a stavení, o kterých píše Božena Němcová v Babičce.

Ze zámeckého parku jsem sestoupila dolů do údolí a kolem vysoké cihlové zdi, obklopující zeleninovou zahradu, došla k Rudrovu mlýnu. Na jeho místě stával mlýn již v 16. století. Dnešní podoba pochází z roku 1825, kdy byl celý mlýn přestavěn. Mlýnská kola jsou poháněna náhonem z Úpy a ze tří jsou dnes funkční dvě. Do širokého podvědomí se mlýn dostal díky knížce Babička, ve které Božena Němcová psala i o majitelích mlýna.

Ze západní strany náhonu Rudrova mlýna stojí budova s vodním mandlem. Jde o technickou památku, která je jedním z lákadel Babiččina údolí. Mandl byl postaven v 19. století a po rekonstrukci je stále funkční. V prostorech mandlu je dnes expozice na téma plátenictví.

Nedaleko od mlýna stojí symbol Babiččina údolí - pomník Babička s dětmi. Základní kámen byl položen v roce 1920 ke stému výročí narození Boženy Němcové. V roce 1922 bylo sousoší slavnostně odhaleno. Zhotovil ho sochař Otto Gutfreund podle návrhu architekta Pavla Janáka. Postavy na sousoší představují babičku Magdalénu Novotnou s vnoučaty Barunkou, Vilémem, Janem, Adélkou a psy Sultánem a Tyrlem.

Podle náhonu Rudrova mlýna jsem zanedlouho došla ke Starému Bělidlu. Staré Bělidlo je romantická dřevěná chaloupka v blízkosti splavu s tradiční šindelovou střechou. Postavil ji v roce 1797 mlynář Antonín Ludr. K chalupě patří ještě další stavení o dvou místnostech. Mlynář Ludr prodal v roce 1842 chalupu, mlýn a bělidlo náchodské vrchnosti. Vedle bělidla byla ještě postavena panská prádelna. Božena Němcová právě na Staré bělidlo umístila hlavní děj knihy Babička. Proto bylo Staré bělidlo po roce 1945 doplněno o lidový nábytek a zařízení dle vyprávění románu Babička. Další úpravy byly provedeny při natáčení filmu Babička od režiséra Moskalyka.

Na Starém bělidle Panklovi ve skutečnosti nikdy nebydleli. Němcová však v chaloupce prožila v roce 1844 krásné prázdniny se svými dětmi, proto své vzpomínky na dětství později umístila právě sem. Dnes putují k roubené chaloupce každoročně na tisíce čtenářů Babičky. Původní bělidlo stávalo u starého zámeckého skleníku a bylo strženo již v roce 1820. Právě v něm žili Panklovi i s babičkou. Později se přestěhovali do sklepního bytu o dvou místnostech pod ratejnou v areálu panského dvora. Tam už s nimi ale babička nebydlela. Magdalena Novotná, jak se babička jmenovala, se neshodla se svojí dcerou Terezkou, proto krátce žila s mladší dcerou Johankou v ratibořickém dvoře, později v Dobrušce, a nakonec ve Vídni, kam s Johankou odešla a kde také v roce 1841 zemřela.

Jen asi 100 m od Starého bělidla se nachází Viktorčin splav, nad nímž se z Úpy odpojuje náhon k Rudrovu mlýnu. Tento jez, který byl na Úpě postaven už v polovině 19. století a několikrát od té doby změnil podobu, je místem, na kterém se odehrála tragická událost v díle Boženy Němcové. Právě zde hodila Viktorka své dítě do vody a od té doby sem chodila zpívat. Dnes je Viktorčin splav romantickým zákoutím v Babiččině údolí.

Pokračovala jsem údolím dál proti proudu Úpy a po Bílém mostě přešla na její levý břeh. Před mostem se nachází křižovatka turistických cest. Červená značka vede za mostem dál k Červenému mostu, ale ten je v současnosti pro veškerý provoz (i pro pěší) uzavřen. Já jsem od Bílého mostu pokračovala nejprve po žluté a později po modré turistické značce k Rýzmburskému altánu. Ten nechal roku 1798 postavit na skalním ostrohu nad řekou Úpou poblíž zříceniny hradu Rýzmburk majitel náchodského panství vévoda Petr Biron Kuronský. Ve filmovém zpracování románu Babička se v altánu setkává kněžna Kateřina Zaháňská, majitelka ratibořického panství, s babičkou a jejími vnoučaty a od dětí dostává jako pozornost košík s lesními jahodami. V současné době patří altán mezi historické památky Ratibořického údolí. Je z něj překrásný výhled do kraje.

Chtěla jsem si zříceninu hradu Rýzmburk, který je volně přístupný, také prohlédnout, ale cesta k němu byla dost kluzká, a tak jsem si vyfotografovala jen torzo zdi. Hrad byl založen nejspíš na začátku čtrnáctého století Albertem z Rýzmburka, jehož potomkům patřil až do první poloviny patnáctého století. Poprvé se hrad připomíná v letech 1319 až 1346 jako majetek Alberta z Rýzmburka, který roku 1346 spolu s českým králem Janem Lucemburským padl v bitvě u Kresčaku. Poté se na hradě vystřídalo několik majitelů, až jej roku 1534 koupil Jan z Perštejna. Od roku 1544 patřil Žehušickým z Nestajova a po nich pánům z Talmberka. V sedmnáctém století byl připojen k náchodskému panství, a přestal sloužit jako panské sídlo. Během třicetileté války byl poškozen vojáky. Od konce sedmnáctého století hrad sloužil jako zdroj kamene pro blízké stavby, například pro Ratibořický zámek, a změnil se ve zříceninu. Dochovaly se z něj terénní pozůstatky opevnění a nevýrazné fragmenty zdiva.

Altán a výhled z něho, rozhledna v Žernově, výhled z rozhledny na Krkonoše

Po modré turistické značce jsem pokračovala do městyse Žernov, ve kterémžije asi 300 obyvatel. První písemná zmínka o Žernovu pochází z roku 1417, již jako o městečku, které sloužilo k zajišťování potřeb nedalekého hradu Rýzmburka. Žernov je rodným místem tatínka sourozenců Čapkových Antonína. Helena, Josef i Karel tam jezdili za babičkou a dědečkem. Dědeček dokonce pamatoval a často vzpomínal na bláznivou Viktorku z knihy Babička od Boženy Němcové.

V Žernově jsem se zašla podívat na rozhlednu, otevřenou 30. listopadu 2014. Je volně přístupná, a tak jsem na ni po asi 85 schodech také vystoupala. Dnes bylo sice slunečné počasí, ale vzhledem k oparu nebyl výhled nijak výjimečný, ale zasněžené Krkonoše jsem přece jen zahlédla.

Z Žernova jsem pokračovala dál po žluté turistické značce nejprve kousek po silnici a pak po cestě zpět do údolí Úpy a přes dřevěnou lávku opět k Rudrovu mlýnu. U mlýna je křižovatka turistických cest a já jsem si vybrala pro zpáteční cestu do České Skalice zelenou turistickou značkou. Po ní jsem došla podél řeky Úpy jejím širokým údolím ke Zlíčskému jezu na říčním kilometru 14,9. Byl vybudován v roce 1972. Nad ním se z Úpy odpojuje kanál, který přivádí vodu do vodní nádrže Rozkoš, což je velmi zajímavá technická stavba. Dnes jsem sice k nádrži nedošla, ale chystám se k ní na samostatný výlet, kdy ji chci celou obejít. Obzvlášť mě zajímá její dělící hráz.

Po zelené značce jsem došla k silnici a u secesního Vilémova mostu z roku 1906 jsem turistickou značku opustila a po pěšině podél řeky jsem došla na okraj České Skalice a odtud po žluté a pak modré turistické značce k nádraží. Při krátkém čekání na vlak jsem si četla na informační tabuli a dozvěděla se o bitvě u České Skalice v roce 1866. Tato bitva byla vlastně potyčkou prusko-rakouské války. Odehrála se 28. června 1866, den po bitvě u Náchoda. Pruské jednotky pokračovaly ve svém postupu, umožněném vítězstvím v bitvě u Náchoda, a u České Skalice znovu porazily rakouské jednotky.

Cesta domů vlakem byla dnes trochu komplikovaná. Díky jakémusi technickému problému na přejezdech ve Smiřicích nabíraly vlaky zpoždění, ale nakonec jsem se domů přece jen dostala.

Babiččino údolí – 16. března 2023