Bělá pod Bezdězem

Povídání o dnešním výletě do Bělé pod Bezdězem začnu starým příběhem, dnes bychom asi řekli středověkou "love story s tragickým koncem".

Roku 1278 (26. 8.) v bitvě na Moravském poli, kdy prohrál bitvu s Rudolfem Habsburským, padl český král a moravský markrabě Přemysl Otakar II. Jeho syn Václav II. a následník trůnu byl se svou matkou Kunhutou Uherskou uvězněn na Bezdězu. Královně-vdově se po čase podařilo uprchnout do opavského vévodství. Zde se potkala s charismatickým Závišem z Falkenštejna. Začal tak jeden z nejromantičtějších milostných příběhů gotiky.

Královská vdova Kunhuta po smrti Přemysla nepodlehla panice, i když její pozice se nejistě kývala ve sféře různých zájmů. Český stát se poprvé ve svých dějinách ocitl bez dospělého panovníka. Sedmiletý Václav, navíc s nepevným zdravím, jej těžko mohl zastoupit. Kunhuta se sice stala regentkou, ale bála se, že Rudolf Habsburský připraví jejího syna o trůn. Určitou zárukou bezpečí se pro ni stalo v říjnu 1278 uzavření dohody o manželství jejích dětí Anežky a Václava s Rudolfovými ratolestmi, Rudolfem a Gutou. Přesto se krásná inteligentní vdova, matka pěti dětí, rozhodla jednat v mezích Přemyslovy dřívější politiky.

Pozvala si na pomoc Otu V. Braniborského řečeného Dlouhý, strýce malého prince. Právě on nakonec získal od císaře Rudolfa Habsburského na pět let správu Čech a poručnictví nad malým Václavem. Habsburk si ponechal Moravu. Volba opatrovníka se brzy ukázala nešťastnou. Už na začátku roku 1279 nechal Ota vyloupit katedrálu svatého Víta a hrob svatého Václava. Z Pražského hradu vypudil Kunhutinu rodinu i pražského biskupa Tobiáše z Benešova. Lidé se ještě nevzpamatovali ze zděšení nad chováním markraběte v chrámu a už jim uchystal nový šok. Internoval prince i královnu na hradě Bezdězu.

Královna si po uvěznění na Bezdězu vymohla u braniborského purkrabího Heřmana krátké cesty do okolí (Kuřivody, Hradiště a Mělník). Kralevic ale musel zůstat na hradě a královna se z těchto cest vždy vrátila. V dubnu 1279 se vypravila dokonce do Prahy, aby navštívila Anežský klášter. Odtud ale pod záminkou návštěvy hrobu Přemysla Otakara II. ve Znojmě odjela na Moravu a už se nevrátila. Usadila se na Opavsku, čímž si vysloužila přízvisko matky, která opustila dítě v nouzi.

Nebylo to úplně přesné tvrzení - chlapec sice jistě strádal osaměním na odlehlé pevnosti, ale provázela ho jeho chůva, která mu pomáhala zmírnit útrapy. A Otovým záměrem se stalo vznešeného hocha hlídat, nikoli mu ubližovat nebo jej dokonce zabít. Hůř bylo královskému potomku v listopadu 1279, kdy jej Branibor v odpověď na Kunhutin útěk odvezl do Žitavy a poté do Branibor. Teprve tady začal princ trpět nedostatkem. Václavovi ze zajetí nepomohl ani vpád Rudolfa Habsburského do Čech v roce 1280 s cílem ochránit království i Kunhutu. Ota jeho útok odrazil, a i když slíbil propuštění kralevice, svůj závazek nesplnil. Bezvládí české země vyčerpávalo a spělo ke katastrofě.

Vojska Oty Braniborského loupila vypalovala vesnice, vraždila a znásilňovala. V zemi zavládla nespokojenost, množily se útoky na braniborské posádky, v roce 1281 a 1282 propukl hladomor a zhroutilo se zásobování. Umíraly stovky lidí, množily se únosy dětí, loupeže a docházelo i ke kanibalismu. Zároveň braniborská vojska rozkrádala i majetek české šlechty. Na Opavsku se tak začaly vytvářet oddíly rytířů oddaných královně-vdově. Do jejich čela se postavil Záviš z Falkenštejna. Královská vdova se se Závišem z Falkenštejna sblížila někdy v roce 1280. Kunhuta ho přijala do svých služeb s hodností hradeckého purkrabího. A vznikl mezi nimi milostný vztah.

Náměstí v Bělé pod Bezdězem, kostel Povýšení sv. Kříže, Česká brána a před ni Mostová brána, les severně od Bělé, kudy jsem na začátku výletu šla

Někdy v letech 1281-1282 se z jejich poměru narodil syn Jan, zvaný Ješek. Trojice zůstala na Opavsku. V té době si šlechtičtí představitelé státotvorné politiky, vedení biskupem Tobiášem z rodu Benešoviců, vymohli na Otovi Dlouhém návrat vězněného prince. Ten za to ovšem žádal "odškodné" 15 000 hřiven stříbra, a ještě chtěl do zástavy několik severočeských měst. Kralevice zbědovaného duševně i fyzicky uvítala jásotem vyhladovělá Praha v roce 1282. Setkal se i s matkou, kterou radostně objal, i s Ješkem a Závišem. Správa státu se nyní octla v rukou Falkenštejna, který spolu s královnou přesídlil na pražský dvůr.

Záviš se v Praze obklopil svými věrnými a příbuznými a lidi biskupa Tobiáše odstavil. Navíc zaujal i mladého prince - věnoval se jeho rytířské i vladařské výchově. Jestliže se Václav II. později stal jedním z nejschopnějších panovníků, stalo se to i Falkenštejnovou zásluhou. Mezitím ovšem mezi novou vládnoucí a starou skupinou propukla zášť, provázená bojovými střety. Spory ukončil až mír, kdy se stal královnin milenec oficiálně regentem. Energicky se ujal správy dvora, vdechl státu nový život a postavení měst se stabilizovalo.

Někdy v roce 1284 nebo 1285 požádal Záviš z Falkenštejna mladistvého krále Václava II. o ruku jeho matky Kunhuty. Prokázal tak smysl pro risk - do té doby se žádná královská či knížecí vdova nového sňatku neodvážila. V okolí vyvolala chystaná svatba většinou odsuzující emoce. Vždyť královna si našla partii pod svou úroveň, obyčejného šlechtice, a to ne z důvodů politických, ale pouze pro vlastní tužby. Navíc právě Záviš stanul v čele Vítkovců, když se postavili v letech 1276 a 1277 proti Přemyslovi, a ten jejich odboj potlačil. Záviše dokonce prohlásil za psance. Mladistvý vládce Václav ale souhlas Falkenštejnovi dal. Přijímal jej jako charismatického přítele, který jej mohl mnohé naučit.

Zanedlouho po svatbě v roce 1285 však Kunhuta nečekaně zemřela a Záviš začal ztrácet vliv. Toho využili lidé kolem biskupa Tobiáše. V roce 1287 císař Rudolf odevzdal Václavovi jeho ženu Gutu, s kterou se Václav oženil v roce 1285 v Chebu. A právě kolem ní se soustředila nová protizávišovská opozice. Václav II., nyní osobně spokojený, se začal otčímovi vzdalovat. Protizávišovská opozice Záviše u panovníka očerňovala, a dokonce tvrdila, že proti němu Záviš chystá spiknutí. Nakonec Václava II. o vině bývalého manžela jeho nebožky matky přesvědčili. Král přehodnotil situaci a rozhodl se, že získá nazpět otčímův majetek, který mu dříve královna darovala.

Po smrti královny se Záviš znovu oženil. Jeho ženou se stala sestra uherského krále Alžběta. Ta mu v roce 1289 porodila syna. Záviš pozval krále na křtiny, které se měli konat na hradě Svojanově. Panovník souhlasil s účastí, ale chtěl, aby ho Záviš přijel pozvat osobně. Byla to však léčka. Hned po příjezdu na pražský hrad v lednu 1289 nechal král Záviše zatknout a postavit před soud. Jeho majetek zkonfiskoval. Vítkovci odpověděli odbojem. A král Václav II. začal jednat.

Zhruba od května 1290 nechal král Záviše potupně vozit od jednoho hradu, patřícímu Vítkovcům, ke druhému. Pod hrozbou popravy jejich příbuzného otvírali velmožové hradby. Až na jednoho - Vítka, Závišova bratra, pána na Hluboké. Ten neotevřel a Záviše pod Hlubokou popravili. Stalo se to pravděpodobně 24. srpna 1290, podle zápisu zaostřeným prknem.

A to je konec tohoto příběhu. Teď bych ještě měla napsat, proč jsem to tady vůbec vyprávěla. I když tento příběh znám mnoho let, byla jsem přesvědčená, že se Kunhutě podařilo uprchnout z Bezdězu po návštěvě mše v Bělé pod Bezdězem. Nevím, kde jsem k této informaci přišla, ale protože jsem si to až do dnešního výletu myslela, chtěla jsem městečko vidět. A až dnes jsem se dozvěděla, že by to vlastně ani nebylo možné. Bělá pod Bezdězem byla založená až v roce 1337 pod názvem Nový Bezděz, tedy víc jak 50 let po výše uvedených událostech.

Říká se, že zavraždění Václava III. v Olomouci byla pomsta Vítkovců za smrt Záviše z Falkenštejna, a že založení zbraslavského kláštera byla jakási Václavova úlitba bohu za Závišovu smrt. Dnes už nikdo nezjistí, jak to bylo, zda Záviš skutečně usiloval o život Václava II. nebo to byl spíše jen výmysl znepřátelené šlechtické skupiny. Pravdou ale zůstává, že Záviš pomohl mladičkému králi v začátcích jeho panování s obnovou země, a že Václav II. byl dobrý král.

A teď bych se konečně měla zabývat cílem dnešního výletu. Bělá pod Bezdězem je malé městečko s necelými 5 tisíci obyvatel. Historické jádro města je od roku 1992 městskou památkovou zónou. Městem protéká regionálně významná říčka Bělá, podle níž se město jmenuje.

Obec Bezděz, ležící pod později založeným hradem Bezděz, byla založena Kunrátem a Hertvíkem z Kravař v roce 1264 a 22. října téhož roku byla povýšena Přemyslem Otakarem II. na město. Protože ale město trpělo nedostatkem vody, nechal Hynek Berka z Dubé se svolením krále Jana Lucemburského vystavět v roce 1337 město nové blíže říčce Bělé a přenesl na něj práva města původního. Zakládací listina byla vydána 24. dubna 1337 a nově založené město bylo pojmenováno Nový Bezděz. Jméno se však neujalo a brzy se i pro město vžil název blízkého potoka – Bělá.

Za vlády Václava IV. se rozvíjející město dostalo do majetku pánů z Michalovic a bez panovnické podpory se výstavba zastavila. Během husitských válek byla dvakrát dobyto a obsazeno. V roce 1468 rod Michalovických vymřel a držba města se několikrát měnilo. Koncem 16. století byl vlastníkem města a panství bělsko-kuřivodského Jan Berka z Dubé a Lipé. Když roku 1582 zemřel, město převzal Aleš Berka z Dubé a Lipé. Začal s přestavbou zámku a konšelům, které často peskoval, koupil radnici. Berkové vlastnili panství do bitvy na Bílé hoře, kdy Bohuchval Berka z Dubé a Lipé, poslední majitel z rodu pánů z Dubé, o majetek přišel a emigroval ze země. Roku 1622 koupil statky Albrecht z Valdštejna. Po něm vlastnil Bělou markrabě Carretto-Millesimo, ale už v roce 1678 koupil Bělou Arnošt z Valdštejna a Valdštejnové drželi Bělou až do roku 1945.

Zámek v Bělé pod Bezdězem - hlavní průčelí a na druhém obrázku nádvoří s kaplí sv. Josefa, Valdštejnský sál zámku, fresky ve Valdštejném sále 

Vždycky, když se vydám na prohlídku nějakého města, snažím se oživit si tuto cestu i procházkou v jejím okolí. A tak tomu bylo i dnes. Vlakem jsem přijela do stanice Bělá pod Bezdězem a odtud se vypravila po turistických značkách (zelená, žlutá, modrá) lesy na severu města a v podstatě jsem celé město ze severu obešla. Jen pro zajímavost uvádím, že v Bělé jsou dvě železniční stanice. Ta, na kterou jsem přijela, je dosti vzdálená od centra, ale staví na ni rychlíky. Druhá, Bělá pod Bezdězem město, je sice blíže k centru, ale staví zde jen osobní vlaky.

Po modré turistické značce jsem přišla k bělskému koupališti a odtud pokračovala podél rybníka Slon nahoru k zámku. Celý zámek jsem zvnějšku obešla a pak zamířila na nádvoří. Zámek stojí kousek pod náměstím při nejvýchodnějším cípu ostrohu, na kterém bylo město Bělá pod Bezdězem založeno. Zámek je jednou z mála ukázek raně barokní zámecké architektury v Čechách, ale bohužel je dosti zanedbaný i když se na opravách pracuje. Měla jsem štěstí, že se mi podařilo nahlédnout i do Valdštejnského sálu, který slouží pro různá zasedání a kulturní akce.

Na místě zámku stál ve středověku hrad nebo tvrz. Ta vznikla pravděpodobně už v roce 1304, tedy ještě před založením města Bělá. Její další osudy a majitelé jsou úzce spojeni s majiteli města, uvedenými výše. Za Arnošta z Valdštejna, který panství zakoupil roku 1678, došlo po roce 1689 k posledním velkým barokním úpravám zámku. Rozsáhlou přestavbu podle plánů Jeana-Baptisty Matheyho realizoval Bernardo Canevalle. Valdštejnové však měli své sídlo zámku v nedalekém Mnichově Hradišti, a bělský zámek tak zůstával bez většího využití. Poslední větší přestavba byla ukončena v roce 1693. Zámek se nestal jen panským sídlem, ale s přestávkami tu byla umístěna také dětská manufaktura, lesnická škola, vrchní lesní úřad pro valdštejnská panství a byty úředníků. Valdštejnové vlastnili zámek až do roku 1945. V současnosti je v majetku obce a sídlí v něm muzeum.

Od zámku jsem pokračovala k nedalekému farnímu kostelu Povýšení sv. Kříže, který byl postaven ve 14. století současně s nově zakládaným městem. Po požáru v roce 1635 byl roku 1650 barokně přestavěn. Velké opravy se dočkal také roku 1881. Kolem kostela se rozkládá starý bělský hřbitov s několika zajímavými náhrobky. Dnes je většina hrobů porostlá břečťanem.

Kostel je jen kousek od centrálního náměstí s několika hrázděnými domy a radnicí. Ta byla postavena v roce 1613. Během přestavby mezi lety 1849 až 1851 bylo přistavěno patro. Součástí areálu je také šatlava z roku 1852. Odtud jsem pokračovala k České bráně, která byla součástí městského opevnění. Opevnění vzniklo současně se zbudováním města v první polovině 14. století. Dochovala se Česká brána s předbraním, přilehlým parkánem, příkopem a částí hradeb.

Strategická poloha města na ostrohu nad údolím potoka Bělé na severovýchodě a Vlčího dolu na jihu, sama o sobě ztěžovala přístup do města. Na těchto svazích bylo proto město opevněno jednoduchou hradbou vysokou sedm metrů a širokou půl metru. Nad stykem obou údolí byla vystavěna tvrz (dnešní zámek). Na západní straně města, otevírající se do Podbezdězské roviny, stála hradba dvojitá a před ní sedmnáct metrů široký hradební příkop. Dvojice hradeb ve vzdálenosti deset metrů od sebe byla oddělena parkánem a vnější hradba byla zesílena baštami. Hradby byly postaveny z lomového pískovce, se zubovitým cimbuřím a střílnami, s přístupem po dřevěném krytém ochozu.

Součástí původního opevnění bylo 5 bran, z nichž poloha čtyř je známa. Dochovala se pouze jediná - Česká brána, která uzavírá dnešní Českou ulici. V současnosti je využívána jako galerie. Vedla jí cesta směrem na Mělník. Tvoří ji hranolová věž (široká 9,8 m) z první poloviny 14. století s nízkou jehlanovitou novodobou střechou. Je vysoká třináct metrů, původně však byla zřejmě vyšší. Věž je spojená s vnitřní hradbou. Uzavírala se dřevěnými vraty a spouštěnou železnou mříží. V předbraní, součástí vnější hradby, je mostová brána z roku 1522, ze které se přes hradební příkop spouštěl padací most. Příkop před Českou branou byl zavezen roku 1688.Město bylo během husitských válek dvakrát vypáleno a části opevnění přestavovány, proto je podoba původních hradeb nejasná.

Posledním cílem dnešní cesty byl Augustiniánský klášter, založený v roce 1345, s kostelem sv. Václava. Kostel svatého Václava je barokní klášterní kostel, do dnešní podoby přestavěný na počátku 18. století. Kostel byl původně vybudován ve 14. století z iniciativy majitele bělského panství Hynka Berky z Dubé jako součást areálu místního augustiniánského kláštera. Za husitských válek byl klášter vypálen a řeholníci dle některých pramenů vyvražděni. I když došlo ve 40. letech 15. století k částečné obnově řeholního života, v 16. století konvent zcela zanikl. Obnoven byl až v roce 1633 Albrechtem z Valdštejna, jeho plány však překazila násilná smrt. K přestavbě klášterních budov došlo až v letech 1650-1659, kdy patřilo panství Františeku z Carretto-Millesima. Od roku 1678 je objekt znovu v rukou Valdštejnů, konkrétně Arnošta Josefa, který nechal vystavět východní křídlo kláštera a za Františka Josefa byl po roce 1709 přestavěn také kostel Bývalý klášter, skládající se ze dvou traktů sbíhajících se v pravém úhlu, sloužil dlouhá léta k bydlení, Areál kláštera spolu s kostelem je chráněn jako kulturní památka, ale stejně jako zámek je celý areál dost zanedbaný.

Prošla jsem si celé městečko a pak autobusem odjela na vlakovou zastávku a domů. Na náměstí jsem se ještě zastavila u pěkného pomníku obětem válek od sochaře Josefa Mařatky z roku 1931, a prohlédla si plánek města. Je z něho vidět, že město bylo založeno tak říkajíc "na zelené louce". Kolem rozsáhlého centrálního náměstí je pravidelná síť ulic, a celé město bylo obehnáno hradbou. A tato uliční síť, i s částí hradby, je dochována do dnešních dní.

Bělá pod Bezdězem – 17. dubna 2024