Beuronská kaple Teplice

Letošní podzimní sraz spolužáků ze střední školy se konal v Teplicích. Vybrali jsme si toto místo, protože jsme se zde chtěli setkat i s těmi bývalými spolužáky, kteří běžně na srazy nejezdí, ale kteří žijí v Ústeckém kraji. Mí spolužáci přijeli do Teplic trochu dříve než já, a proto jsme si domluvili sraz na Zámeckém náměstí, odkud jsme chtěli jít na prohlídku kaple Neposkvrněného početí Panny Marie v bývalém klášteře kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, kterou pro nás zorganizovala naše kamarádka ze studií na vysoké škole - Milada.

Po krátké procházce v okolí Zámeckého náměstí jsme se vypravili k budově gymnázia, v jehož areálu se původní klášter kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského s kaplí Neposkvrněného početí Panny Marie, nachází. Klášter byl postaven roku 1865, a ještě v roce 1950 tu žilo 7 řádových sester. Avšak v roce 1952 byl klášter zrušen a řádové sestry byly z Teplic deportovány.

Veřejnosti přístupná kaple Neposkvrněného početí Panny Marie, známější jako Beuronská kaple, je jednou z nejzachovalejších beuronských památek u nás. Jedná se dokonce o nejstarší plně dochovanou památku beuronské umělecké školy v Čechách. Kaple se nachází v dvoupatrové trojkřídlé budově bývalého dívčího penzionátu v Alejní ulici.

V letech 1888–1889 byla kaple vyzdobena benediktinskými mnichy z arciopatství v Beuronu, kteří odešli ze svého domovského kláštera do pražských Emauz. V roce 1931 došlo k částečné přemalbě kaple, poté co byla o rok dříve ke klášteru přistavěna budova obecné školy. Po skončení druhé světové války byl klášterní provoz omezen a 31. srpna 1950, byly z objektu komunistickým režimem vyhnány i poslední řádové sestry. Objekt byl užíván jako škola a kaple sloužila jako sklad zeleniny pro obchodní řetězec Prior. Do nástěnných maleb byly necitelně zasekány elektrické rozvody a do hlav svatých byla instalována světla. Přesto původní výzdoba kaple přetrvala do dnešní doby jen s dílčími úpravami.

V roce 1989, ještě v období komunistické totality, se měla klášterní kaple změnit na školní klub a vzácné malby měly být přelepeny tapetami. K tomu díky sametové revoluci však nedošlo. V roce 1993 zakoupilo klášterní budovu Gymnázium Teplice, avšak původní určení prostor jako kaple zůstalo v zapomnění. Až v roce 1995 se podařilo shromáždit finanční prostředky na nákup vitrážových oken, která nahradila igelitové fólie a postupně bylo možné započít s její obnovou. Práce na rekonstrukci kaple neprobíhaly z důvodu nedostatku financí příliš rychle, ale v roce 2004 ze studentů vznikla skupina dobrovolníků, která se později transformovala v Pro arte beuronensis – Společnost pro obnovu kaple Gymnázia Teplice (dnes jen Pro arte beuronensi). V dalších letech postupně probíhala renovace maleb a odstranění nepůvodních prvků. Od roku 2014 se na obnově a zpřístupnění prostor podílelo také Kulturní centrum románských jazyků Viktorie Santy Cruz. Od přelomu let 2016 a 2017 do února 2018 byla kaple kompletně zrekonstruována a byly provedeny rozsáhlé stavební úpravy jejího zázemí. Dne 8. března 2018 byla po rekonstrukci slavnostně otevřena a předána do užívání. Gymnázium Teplice v ní pořádá výstavy, koncerty, přednášky a další kulturní akce pro veřejnost.

Kaple Neposkvrněného početí Panny Marie- Beuronská kaple, kaple – pohled z Alejní ulice

Unikátní památku vytvořili benediktinští mniši z Emauz v roce 1886 dokončením přestavby prostoru kaple a následným zahájením její výzdoby. K tomu účelu mniši provedli řadu přípravných kreseb, z nichž postupně vznikly dvě varianty nástěnných maleb, na jejichž podkladě byla vytvořena konečná podoba výzdoby kaple. Ta byla dokončena v roce 1889. Nástěnné malby byly prováděny technikou al secco, tj. na suchou omítku, která je snadno zranitelná měnícími se klimatickými podmínkami. Výmalby se ujal švýcarský malíř a benediktin Lucas (Fridolin) Steiner (1849-1906), žák Desideria Lenze a Gabriela Wügera. Je proto považován za spoluzakladatele Beuronské umělecké školy, v jejímž duchu byla kaple vyzdobena. Pozdější poškození výzdoby kaple provázelo opadávání barevné omítky. Proto bylo v roce 1931 přistoupeno ke kompletní přemalbě, kterou vedl páter Antonín (František) Vrbík (1870–1939), umělecky nadaný benediktin, který vstoupil do Emauzského kláštera v roce 1892. Páter Vrbík se sice držel původního návrhu na výzdobu kaple z let 1889–1890, ale některé dekorativní a ornamentální prvky, včetně řady detailů, významně pozměnil. Původní výběr témat a světců byl předem pečlivě připraven a schválen, aniž by byla úloha autora návrhu zdůrazňována. To však trvalo jen do doby Vrbíkových restaurátorských úprav, což dokládá i Vrbíkova signatura v medailonu sv. Josefa.

Kongregace Milosrdných sester nesla název Společnost svaté Rodiny, ke kterému později přidala jméno sv. Karla Boromejského. To se odrazilo nejen ve výzdobě průčelí teplické kaple Neposkrvněného početí Panny Marie, ale i ve výzdobě jejího interiéru. Ta se soustřeďuje na oltářní stěnu s dominujícím výjevem Posledního soudu.

Pokud jde o zasvěcení kaple, byla jsem přesvědčená, že se jedná o neposkvrněné početí Ježíše Krista, ale až z brožury, vydané ke znovuotevření kaple jsem se dozvěděla, že se neposkvrněné početí vztahuje k narození Panny Marie. Podle křesťanských teologů měla být Panna Maria už při svém početí zbavena dědičného hříchu, který byl na lidstvo uvalen po vyhnání Adama a Evy z Ráje. Podle jejich vysvětlení, měla být i Panna Maria počata zázračně, protože její rodiče už byli v době jejího početí velmi staří. Vyobrazení neposkvrněné Panny Marie - Panny Marie Immaculaty - což je postava, zahalená do pláště s rukama zkříženýma na prsou a s věncem 12 hvězd kolem hlavy, stojící na srpku měsíce, dosedajícím na kouli, má kořeny v biblických apokalyptických vizích ve Zjevení sv. Jana. "Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou 12 hvězd kolem hlavy" bývala tradičně ztotožňována se spirituální netělesnou podobou Panny Marie. Vazba tohoto námětu na Apokalypsu vysvětluje, proč se ve výsledné výmalbě kaple stalo toto vyobrazení Panny Marie součástí výjevu Posledního soudu.

Oltář ve středu oltářní stěny s vyobrazením Panny Marie Immaculaty byl po zrušení kláštera pravděpodobně zničen. Jeho podoba se sice dochovala na fotografiích, ale i tak, o tom, jak vypadal jsem našla dvě rozdílné informace. V brožuře o kapli se píše, že na oltářní menze stála před oltářní deskou socha Panny Marie Immaculaty, za níž byla vymalovaná kolem celé postavy svatozář kapkovitého tvaru. Na vrcholu se vznášela holubice Ducha svatého. Informace z internetu sochu nezmiňuje, mluví pouze o tom, že nad oltářní menzou byla namalována Panna Marie stojící na srpku měsíce dotýkajícího se koule, což jsou právě symboly jejího neposkvrněného početí.

Vyobrazení Posledního soudu na celou oltářní stěnu kaple je ve středoevropském prostředí neobvyklé. Podobné vyobrazení tohoto výjevu na čelní stěně chrámového prostoru najdeme jen na Michelangelově fresce Posledního soudu v Sixtinské kapli ve Vatikánu. Podobně jako ve Vatikánu teplickému vyobrazení Posledního soudu dominuje Ježíš Kristus jako Pantokrator s planoucím srdcem na hrudi, který v rukách drží atributy všemohoucího vládce (jablko, žezlo). Po obou Kristových stranách klečí Svatá rodina - Panna Maria a sv. Josef. U Kristových nohou dále klečí sv. Gertruda a sv. Markéta Marie, jejichž přítomnost připomíná oslavu Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Po stranách tohoto výjevu jsou zobrazeny postavy andělů nesoucí nástroje Kristova umučení. Vyobrazení v teplické kapli však pomíjí trest v pekle jako odplatu za hříchy spáchané jedincem během jeho života na Zemi. Vyobrazení pekla je zde nahrazeno očistcem, který dává duši naději na odpuštění před vstupem do nebeské sféry.

Ve spodní části nástěnné malby jsou vyobrazeni světci a světice, kterým dominuje v červeném plášti a biretu kardinál Karel Boromejský s modelem kláštera u nohou. Vyobrazení světci a světice reprezentují nejvýznamnější představitele církevních řádů, kteří se vyznačovali dobročinností a křesťanskou mystikou. Na zbývajících stěnách kaple Neposkvrněného početí Panny Marie, včetně stropu, je dekorativní výmalba. Její završení představuje v klenbě kaple vyobrazená holubice jako symbol Ducha svatého. Umělecko-historický význam kaple Neposkvrněného početí Panny Marie v Teplicích spočívá nejen v pečlivé přípravě samotné malby, ale i v příkladné ikonografii postav zobrazených s jejich identifikujícími atributy.

Umění Beuronské školy zahrnuje období od založení benediktinského kláštera svatého Maura v Beuronu (1863) až do 30. let 20. století, kdy se páter Adelbert Gresnigt vrací z Číny do Evropy (1932). V souvislosti s výstavbou a výzdobou kláštera v Beuronu se kolem bratří Petera Lenze a Jacoba Wügera formovalo nové pojetí křesťanského umění podle vzorů pocházejících ze starověkého Egypta. Základem se stal Lenzův princip "geometrického kánonu". Po odchodu mnichů z kláštera v Beuronu (1875) se umění Beuronské školy začalo šířit z Německa do Evropy (Praha, Vídeň, Řím), kde na počátku 20. století bylo vystřídáno secesí. Proto se její těžiště přesunulo do zámoří (Brazílie, USA, Čína). Přitom hlavním cílem Beuronské umělecké školy byla snaha po obnově předgiottovského křesťanského umění.

Jsem ráda, že jsem kapli viděla. Sice jsem už o beuronském umění věděla z návštěvy Emauz, ale vidět tímto uměleckým stylem vymalovaný kompletně celý poměrně malý prostor je něco úplně jiného. Bylo to zvláštní a krásné.

Po prohlídce kaple jsme si všichni zašli na večeři. Druhý den jsme měli naplánovaný výlet na Komáří Hůrku, odtud pěšky do Krupky a Bohosudova. Poté, co jsme se do Teplic z Bohosudova vrátili, pro nás přijela naše kamarádka Milada, vzala nás autem na krátkou projížďku centrem města a pak nás pozvala v sobě na návštěvu. Navečer s námi ještě zašla do části lázeňského areálu a řekla a ukázala nám spoustu zajímavostí. A tady bych se asi měla zmínit také o městě jako takovém.

Teplice s asi přibližně 51 tisíci obyvatel jsou lázeňské statutární město, ležící v široké kotlině mezi Krušnými horami a Českým středohořím. Dominantou města viditelnou zdaleka je Doubravská hora. Do druhé světové války se městu pro jeho vysokou kulturní úroveň i klasickou architekturu přezdívalo Malá Paříž.

Osídlení oblasti je velmi staré. Archeologické vykopávky dosvědčují, že na území města sídlili pravěcí lovci před 10–40 tisíci roky. Ve 4. století př. n. l. zde sídlili Keltové a po nich germánské kmeny Markomanů a Kvádů. Teplicemi procházela významná obchodní cesta do Saska.

V blízkosti starší slovanské vesnice založila kolem roku 1160 královna Judita, manželka Vladislava II., klášter benediktinek. Po zhruba stovce let vzniká na tomto území opevněné gotické město na obdélném půdoryse. Klášter zanikl v závěru nebo brzy po skončení husitských válek, po bitvě u Ústí nad Labem roku 1426 a před rokem 1436, kdy se klášterní budovy stávají majetkem Jakoubka z Vřesovic.

Zámecký park s Koňskou kašnou - v pozadí Kamenné lázně, socha ležícího koně v zámeckém parku. Plastiku koně, který má představovat radost, životní vitalitu a hru, vytvořil sochař Stanislav Hanzík v letech 1989 - 1994. Horní rybník v zámeckém parku

Vrchnost se v Teplicích často střídala, na místě kláštera vznikl renesanční zámek a dále se rozvíjelo lázeňství. Poslední český majitel Teplic Vilém Kinský z Vchynic a Tetova byl zavražděn spolu s Albrechtem z Valdštejna v únoru 1634 v Chebu. Panství bylo zkonfiskováno císařem a věnováno Janovi z Aldringenu. Ten umřel za záhadných okolností ještě téhož roku, dříve než panství spatřil. Panství zdědila Janova sestra, která jej věnem přinesla Jeronýmu Clarymu. Claryové přestavili v barokním slohu zámek, roku 1718 také vznikl barokní sloup Nejsvětější Trojice (morový sloup) z dílny Matyáše Bernarda Brauna, dodnes stojící na Zámeckém náměstí.

Po třicetileté válce, v době rekatolizace tepličtí evangelíci uprchli do Altenbergu, v jehož blízkosti si založili kolonii Georgenfeld – společně s exulanty z jiných míst českého pohraničí. Na jejich konfiskátech byli usazeni Habsburky ocenění rakouští kolonisté, jejichž potomci Teplice obývali až do odsunu v roce 1945.

V 18. století se rozvíjel průmysl. Po roce 1742 vznikly v okolí Teplic první hnědouhelné doly a vzkvétala také výroba punčoch. Dne 2. srpna 1762 se u obce Hudcov nedaleko od města odehrála v závěrečné fázi tzv. sedmileté války bitva u Teplic mezi prusko-saskou armádou a rakouským císařským vojskem, ve které rakouské vojsko zvítězilo. V roce 1793 bylo převážně dřevěné město zničeno z větší části požárem. Nové domy byly poté stavěny již v klasicistním slohu. Město se rovněž stalo místem důležitých událostí. Například se zde v roce 1813 setkali panovníci Rakouska, Pruska a Ruska a podepsali dohodu proti Napoleonovi.

Roku 1895 byly Teplice sloučeny se sousedním městem Šanov. Nová obec získala název Teplice-Šanov, který nesla až do roku 1946. V roce 1938 byly Teplice připojeny jakožto součást Sudet k Třetí říši. Od 1. ledna 2003 jsou Teplice statutárním městem.

Termální prameny zde byly podle Hájkovy kroniky objeveny roku 762, ale první důvěryhodná zmínka o části města Trnovany pochází z roku 1057, další pak z konce 12. století. Léčivé vlastnosti teplických pramenů byly známé už ve vrcholném středověku. Už ve zprávě o založení místního kláštera se uvádí, že byl založený ad aquas calidas, čili u teplých vod. Výběr zasvěcení kláštera svatému Janu Křtiteli byl dán i skutečností, že je tento světec patronem vody. Nadační listiny ze začátku 15. století dokládají existenci lázní v blízkosti klášterního kostela. V 16. století se teplické lázně pozvolna dostávaly do povědomí i za hranicemi Čech. Například Paracelsus je zařadil mezi deset nejvýznamnějších lázní v Evropě. Jejich rozkvět nastal po roce 1543, kdy panství Teplice koupil Volf z Vřesovic a započal s jejich zásadní přestavbou. Hlavní pramen, dnes nazývaný Pravřídlo, se tehdy jmenoval Aukrop a ležel na předměstí poblíž Lázeňské brány. Z roku 1680 pocházejí první seznamy lázeňských hostů, nejstarší v českých zemích.

V Teplicích se léčí v prvé řadě kardiovaskulární choroby, dále pak problémy spojené s onkologickými onemocněními, nemoci z poruch výměny látkové a žláz s vnitřní sekrecí (cukrovka), nemoci pohybového ústrojí a nervová onemocnění.

Zhoubný požár města 1. června 1793 znamenal katastrofu i pro lázně. Kromě Krupské, Dlouhé a Židovské ulice shořely všechny lázeňské budovy ve městě a na předměstí. Zhruba za půldruhé hodiny lehlo popelem kolem dvou set budov. Pro lázně to znamenalo jejich kompletní novou výstavbu, ať už se jednalo o Pravřídlo, Dámské lázně, Knížecí lázně, Štěpánovy lázně, Chrámové lázně a Písečné lázně.

Ve druhé polovině 19. století se provoz lázní dostával do určitého konfliktu s rostoucí industrializací města. Lázeňská zóna začala být obklopována průmyslovými podniky. Přesto návštěvnost lázní stále stoupala. V roce 1878 je navštívilo 10 736 osob. Rok nato však lázně postihla katastrofa, když došlo k zaplavení Döllingerovy šachty. Přestalo tryskat Pravřídlo a prameny v nejbližším okolí, jen šanovské vývěry zůstaly nepoškozeny.

Teplické lázně hostily v minulosti množství osobností, které se zapsaly jak do českých, tak i evropských dějin. Mezi evropské panovníky, kteří se v Teplicích léčili, patří mj. car Petr Veliký (1712). V roce 1764 zde pobývali budoucí císaři Josef II. a Leopold II., pravidelně sem v letech 1812–1839 zajížděl pruský král Fridrich Vilém III. V roce 1804 zde absolvoval léčbu švédský král Gustav IV. V roce 1812 se v Teplicích během lázeňského pobytu poprvé setkal Ludwig van Beethoven s Johannem Wolfgangem Goethem.Lázně prožívaly dobu největšího rozkvětu v 1. polovině 19. století, kdy sem přijížděla řada významných osobností kulturního života. Z hudebníků – kromě zmíněného Beethovena – lázně navštívili mimo jiné Fryderyk Chopin, Robert Schumann, Franz Schubert, Richard Wagner, i mnozí představitelé národního obrození jako Josef Dobrovský, Josef Jungmann, Josef Kajetán Tyl, František Palacký a další. Významní hosté však do Teplic přijížděli i ve 2. polovině 19. století.

Zdrojem termálních vod je kra teplického ryolitu, která je narušena soustavou zlomů. Podle nich proniká voda z oblasti Krušných hor a v puklinovém systému se ve velké hloubce se ohřívá a shromažďuje v termálním sifonu. Roku 1879 došlo v hnědouhelném dole Döllinger k průvalu důlních vod, v jehož důsledku poklesla výtlačná hladina podzemních vod a povrchové prameny se ztratily. Vzápětí se proto začaly hloubit šachty, ve kterých byly znovu zachyceny vody Pravřídla a dalších méně využívaných pramenů. Od roku 1978 se jediným zdrojem lázeňsky využívané vody stal 972 metrů hluboký vrt. Voda z něj se poté ochlazovala vodou z jiného vrtu hlubokého padesát metrů. Podle rozboru z roku 1978 měla voda z hlubšího vrtu teplotu 45,8 °C a celkovou mineralizaci 1,5 g·l−1. Měla zvýšený obsah fluoridů a kyseliny metakřemičité. Starý Horský pramen s radonovou termální minerální vodou měl v roce 1971 teplotu 36 °C a celkovou mineralizaci 0,93 g·l−1.

Pokud jde o obyvatelstvo, Teplice i celé severní Čechy se nacházely až do čtyřicátých let 20. století v německém sociokulturním okruhu. Oproti jiným částem tzv. Sudet zde ale byla relativně silná česká menšina, podle sčítání z roku 1930 se k československé národnosti hlásilo okolo 27 % obyvatel. Dalších cca 6 % se hlásilo k židovské národnosti, ale jejich zdejší komunita hovořila převážně německy. V okolních městech a vesnicích byl podíl česky mluvících ještě výrazně větší, až poloviční.

Jak už jsem psala, mí spolužáci přijeli do Teplic trochu dříve než já, a tak jsem se za nimi vypravila na Zámecké náměstí. I když jsem v Teplicích jako velmi mladá byla několik dní u příbuzných, na město jsem si moc nepamatovala. Bylo nám tehdy kolem sedmnácti, sestřenice já a bratranec, a tak nás víc zajímalo, co dělat a kam jít než nějaké pamětihodnosti. Dnes to bylo jiné – cestou mě například zaujala fontána z roku 2002 na Mírovém náměstí, která je unikátní svým zasazením do ocelové prosklené kupole. Výška vytrysklé vody dosahuje až 6 metrů.

Fontána na Mírovém náměstí, Zámecké náměstí s morovým sloupem, kostelem sv. Jana Křtitele, pravoslavným kostelem a zámkem, Radslavovy nebo Kolostujovy věžičky, v pozadí věž kostela sv. Jana Křtitele

Před prohlídkou kaple jsme měli chvíli čas na prohlídku místních pamětihodnosti, kterých je na tomto náměstí opravdu dost – kostel sv. Jana Křtitele, pravoslavný kostel, morový sloup a zámek i se zámeckou zahradou.

Kostel sv. Jana Křtitele byl vybudován v letech 1585-94 na starších základech předchozího kostela. V letech 1700-03 byl přestavěn, zvětšen a zbarokizován. Jedná se o trojlodní stavbu s pravoúhlým presbytářem. Vybavení pochází většinou z období kolem r. 1730. V západním průčelí kostela stojí hranolová věž, která je nyní využívaná také jako vyhlídková věž a výstavní prostor. V současnosti se zde nachází expozice o požáru města.

V sousedství kostela sv. Jana Křtitele stojí renesanční lusthaus, neboli zahradní kratochvílný pavilon, který byl postaven roku 1600 stavitelem Radslavem Vchynským. Po tomto staviteli se mu také občas říká Radslavovy nebo Kolostujovy věžičky. Do roku 1946 zde bydlel zámecký kaplan. V současnosti se se zde nachází stylová restaurace.

Pravoslavný chrám Povýšení sv. Kříže byl původně zámeckou kaplí Povýšení sv. Kříže. Ta byla vybudována jako katolický kostel pro potřeby rodiny majitelů zámku a hostů lázní Teplic v letech 1549-1586. V polovině 17. století byla přistavěna čtvercová kaple sv. Antonína. V letech 1798-1806 byl objekt upraven v romantické gotice a byla zvýšena věž.

Dominantou Zámeckého náměstí, která se od roku 1958 řadí mezi kulturní památky města, patří barokní morový sloup, kamenosocharské dílo z let 1718-1719, vytvořené díky spolupráci sochaře Matyáše Bernarda Brauna a místního kameníka Mathese Baümela. Bohatě zdobený pískovcový trojboký obelisk znázorňuje například morové patrony sv. Rocha, sv. Šebestiána a sv. Františka Borgiáše, dále příběhy ze Starého zákona nebo oblaka s anděly.

Teplický zámek stojí na místě původně románského kláštera benediktinek. Z románského kostela se zachovaly jen základy, a je možné je vidět po vystoupání na terasu u Kolostujových věžiček. Později zde postavili tvrz, kterou v několika etapách přestavěli na klasicistní zámek. V 18. století bylo k zámku přistavěno zámecké divadlo, pro které napsal J. W. Goethe krátkou hru "Sázka". V současné době sídlí na zámku regionální muzeum Teplic.

Zámecká zahrada představuje přírodní park založený před 400 lety v okolí teplického zámku. Pro svou polohu v centru města se stal oblíbeným místem procházek lázeňských hostů. Park byl od počátku svého založení upravován do různých stylů dle přání majitelů, rodu Clary-Aldringenů. Původně byl park ve stylu francouzském, později na počátku 19. století byl upraven do stylu anglické zahrady. Po roce 1945 převzalo správu parku město Teplice. V parku krom staletých stromů návštěvníci objeví také dvojici rybníků, či různých staveb a soch.

Přes Teplice jsem už jela mnohokrát. Z autobusu i vlaku jsem ale viděla jen ty části města, které se mi nezdály nijak zvlášť pozoruhodné. Až v těchto dnech jsme navštívili skutečně zajímavá místa, a díky naší skvělé průvodkyni vidím najednou město úplně jinak. Ale i tak si říkám, že se sem ještě jednou vypravím, abych si to všechno v klidu prohlédla znovu.

Teplice – 10. – 12. září 2024