Bezručovo údolí

Obyčejně si v zimě připravuji seznam míst, která bych chtěla vidět a také si zjišťuji, jestli se tam vůbec dostanu veřejnou dopravou. Během roku ještě většinou pár výletů přidám. A pak už si jen vybírám, kam se podívám. Někdy mě zajímá historie, a tak jsem zvědavá na historická město nebo hrady a zámky. Jindy si ale nepřeju nic jiného, než jít pěknou přírodou a dívat se jen na stromy, lesy a louky… A na takový výlet jsem se vypravila právě dnes. Cestu jsem začala v obci Hora Svatého Šebestiána a Bezručovým údolím došla do Chomutova.

Hora Svatého Šebestiána leží v Krušných horách asi třináct kilometrů severozápadně od Chomutova v nadmořské výšce okolo 840 metrů. Obec byla pravděpodobně založena v první polovině šestnáctého století jako horní město. Těžily se zde zejména rudy stříbra, mědi a cínu, ale od devatenáctého století také rašelina. Roku 1597 císař Rudolf II. povýšil Horu Svatého Šebestiána na královské horní město, které se v roce 1617 vykoupilo ze všech poddanských povinností. Město velmi utrpělo během třicetileté války, která ukončila činnost většiny dolů a pozdější pokusy o jejich obnovu byly jen krátkodobé a neúspěšné. K významnému rozkvětu došlo v poslední třetině devatenáctého století v souvislosti s rozvojem obchodu se Saskem. Další období úpadku přinesla druhá světová válka, po které počet obyvatel poklesl na necelé dvě stovky.

Období po druhé světové válce se odehrálo ve znamení devastace. V roce 1951 zde žilo jen 181 obyvatel, a proto bylo o rok později zbouráno asi sto domů. Zanikla obě muzea a přibližně dva tisíce exponátů muzea rašeliny bylo v roce 1954 převezeno do chomutovského muzea. V roce 1967 odstřelili neudržovaný novorománský kostel a ve stejném období obec přišla o železniční spojení, protože provoz na železniční trati byl koncem šedesátých let ukončen. Roku 1978 rozvoji trochu napomohlo otevření silničního hraničního přechodu. Severně od vesnice protéká řeka Chomutovka, která pramení v rašeliništích o několik kilometrů dále na západ.

Hora Svatého Šebestiána – náměstí se znakem obce, údolí Chomutovky – zbytek železničního mostu, Chomutovka na začátku údolí, kaskády – tudy vytéká voda z Dieterovy štoly

Jak už jsem zmínila Hora Svatého Šebestiána leží poměrně vysoko (840 m). Chomutov o 500 m níže, a tak jsem během cesty procházela různými krajinami – od horského smrkového lesa, přes bučinami pokryté stráně údolí až k dubinám a olšinám s loukami v jeho dolní části.

Z Hory Svatého Šebestiána jsem vyšla po červené turistické značce, ze které jsem odbočila na cyklostezku vedoucí údolím Chomutovky. Kousek za obcí jsem míjela nádražní alej vedoucí k zaniklému nádraží a pak jsem cestou viděla i zbytek železničního mostu, který tudy přes údolí vedl. V jednom místě cestou dolů podél Chomutovky jsem si všimla kaskád, přes které vytékala voda z podzemní Dieterovy štoly. Jedná se o vodní regulační stavbu vybudovanou v letech 1899-1904, která spojuje potok Kameničku a řeku Chomutovku. Důvodem ražby štoly bylo zadržení huminované vody z rašelinišť na jaře při tání sněhu nebo v době přívalových dešťů, aby neznečišťovala vodní nádrž Kameničku. Štola o délce 1200 m a příčného profilu 1,2 x 1,8 m překonává výškový rozdíl 95 m.

Po cyklostezce jsem došla až k soutoku Chomutovky s Kameničkou a Křimovským potokem. V těchto místech stával Třetí Dolský Mlýn, nyní úpravna vody. Stýkají se zde vlastně tři údolí – údolí Chomutovky, údolí Kameničky a údolí Křimovského potoka, který vytéká z nedaleké vodní nádrže Křimov. Přehradní nádrž Křimov byla postavená v letech 1953–1958 a slouží k zásobování severočeské pánve pitnou vodou a dílčí ochraně před povodněmi. Při stavbě se využívala také práce mladých řeholníků internovaných v rámci Akce K. Měla jsem poměrně dost času, a tak jsem se rozhodla se na přehradu zajít podívat. Věděla jsem, že na přehradní hráz je vstup zakázán, ale chtěla jsem si ji vyfotografovat alespoň z cesty. Místem Třetího Dolského Mlýna vedou také turistické značky – modrá údolím Kameničky pokračovala dál do Chomutova a žlutá vedla k vodní nádrži Křimov.

Prostřední část údolí, Křimovská nádrž

Od Křimovské nádrže jsem se vrátila k Dolskému Mlýnu a do Chomutova chtěla pokračovat po modré turistické značce. Když jsem ale po chvíli uviděla, že cesta po značce vede do kopce, rychle jsem se vrátila na cyklostezku. Ta se vinula skutečně nádherným a v těchto místech už poměrně širokým údolím Chomutovky. Stráně byly porostlé dubovými lesy, ale kolem říčky, kterou cyklostezka několikrát překonávala po můstcích, rostly olše, topoly a další listnaté stromy. Lesní porosty se střídaly s pěknými loukami. Byl to skutečně nádherný kus cesty. Cyklostezka byla pěkně upravená a byla vhodná i pro bruslaře. Dnes, kdy byl krásný slunný den, zde bylo dost lidí – cyklisti, bruslaři, ale potkala jsem i maminku s kočárkem.

Po cyklostezce jsem došla do Chomutova. Za Hamerským rybníkem na začátku města jsem procházela pod akvaduktem, kterým je převáděna voda umělého kanálu Podkrušnohorského přivaděče přes říčku Chomutovku. Akvadukt je dlouhý 142 metrů. Podkrušnohorský přivaděč nebo Přivaděč Ohře–Bílina je vodní dílo, soustava vodních kanálů, potrubí a nádrží, které chrání podkrušnohorské povrchové doly před povodněmi z menších krušnohorských toků, zásobuje vodou z řeky Ohře průmysl v oblasti města Chomutov a celoročně přivádí dostatek vody do řeky Bíliny. Stavba přivaděče začala v roce 1957 a byla dokončena v roce 1982. Celé dílo o délce 33,8 km vede téměř od města Klášterec nad Ohří až za Jirkov. Podkrušnohorský přivaděč není jediným dílem, které přivádí vodu z Ohře do Bíliny. Druhým takovým dílem je Průmyslový vodovod Nechranice.

Dolní část údolí, Hamerský rybník na začátku Chomutova

V Chomutově jsem byla nedávno (7. 3. 2024). Tehdy jsem navštívila historické centrum a oblast poblíž zoologické zahrady a Kamencového jezera. Už tehdy jsem byla velmi překvapená tím, jak pěkné město Chomutov je. Dnes jsem procházela jeho severní částí a byla jsem nadšená opět. Chomutov je pěkné moderní město s parky, sportovními areály, vodními plochami, ale i krásně upraveným historickým centrem. Město jsem až do letošního roku neznala a jsem moc ráda, že jsem se sem letos konečně vypravila. A možná se sem vypravím ještě jednou. Na podzim, až bude barevné listí, bych si chtěla projít údolí Kameničky.

Na nádraží jsem přišla chvíli před odjezdem vlaku. Měla jsem radost z pěkného výletu, ale už jsem se těšila, jak se posadím do rychlíku, budu odpočívat a kochat se výhledem z okna. Člověk se ale nemá radovat předčasně. Vlak byl zpožděný a zpoždění se postupně zvyšovalo od 10 minut až do 80. Nechtěla jsem riskovat, že se to ještě zhorší, a prvním vlakem jsem odjela do Ústí nad Labem a odtud hned rychlíkem do Prahy. I když jsem přijela domů asi o hodinu později, než jsem původně plánovala, musím říct, že to byl nádherný výlet.

Bezručovo údolí – 14. května 2024