Bílá hora

Před víc jak dvěma lety jsem se zašla podívat do obory Hvězda a poté zašla na Bílou horu. Zastavila jsem se nejprve na jejím vrcholu (381 m), na které stojí malá mohyla, připomínající bitvu z 8. listopadu 1620. Dvouhodinová bitva na Bílé hoře, která byla pro svůj rychlý průběh spíše jen šarvátkou a je v evropských dějinách zapsána pouze jako jeden z mnoha ozbrojených střetů třicetileté války, představuje v české historii faktický konec Českého stavovského povstání a rozhodujícím způsobem ovlivnila osud českého státu na dalších 300 let. V jejím důsledku museli všichni lidé přejít na katolickou víru anebo odejít z Čech. Nelze se také nezmínit o popravě 27 předáků stavovského povstání dne 21. června 1621 na Staroměstském náměstí. I přesto, že se po bitvě pozice Habsburků v českém státě upevňovala, spustila rebelie českých stavů mnohem vážnější konflikt - třicetiletou válku.

Na podzim 1620 vstoupila do Čech vojska Katolické ligy vedená hrabětem Johannem Tserclaesem Tillym a spojila se s císařskou armádou pod velením hraběte Karla Bonaventury Buquoye. Dne 8. listopadu kolem poledne se na návrší Bílá hora západně od pražských hradeb odehrála rozhodující bitva tzv. české války, v níž katolické síly (26 – 28 tisíc vojáků) porazily vojska protestantských stavů (asi 21 tisíc vojáků) vedená knížetem Kristiánem I. z Anhaltu. Podstatně výhodnější pozici zaujalo stavovské vojsko, jelikož bylo umístěno na návrší a část vojů byla těžko přístupná i z důvodu hlubokých obranných příkopů vykopaných v noci před bitvou. Vojsko mělo také v zádech pevné pražské hradby pro případ ústupu. Rychlé vítězství císařko-ligistických vojsk překvapilo obě strany. Důležitou příčinou porážky stavovského vojska byla jeho špatná disciplína, neochota k boji a nezaplacení žoldu vojákům. Obě strany ale připisovaly výsledky bitvy vyšší moci. Údaje o padlých jsou nepřesné a značně se liší. Odhady hovoří o necelé tisícovce padlých na císařské straně a zhruba třech tisících na straně stavovské, k tomu je ještě nutné připočítat na sedm set Uhrů zabitých na útěku a sedm set zajatců.

Kostel Panny Marie Vítězné (pohled na západní průčelí), mohyla na Bílé hoře a pohled od ní na letohrádek Hvězda

V srpnu 1619 prohlásili vzbouřené protestantské stavy císaře Ferdinanda II. za zbaveného českého trůnu a za krále si zvolili kurfiřta Fridricha Falckého. Český král Fridrich se však na tuto bitvu ani nepřijel podívat. Poobědval s velvyslanci z Anglie, v jejíž vojenskou podporu stavové stále ještě doufali. Velvyslance ubezpečil, že podle všeho k bitvě nedojde. Po obědě ho proto nemile zaskočila náhlá zpráva o porážce jeho vojska. Okamžitě se vydal s pěti sty jezdci k Strahovské bráně, aby se přesvědčil na vlastní oči. Tam s překvapením uviděl masy vojáků snažící se uprchnout. Setkal se zde i s vrchními veliteli Thurnem, Hohenlohem a Anhaltem, kteří mu zprávy o drtivé porážce potvrdili. Již následujícího rána, aniž by se o obranu města vůbec pokusil, opustil "zimní král" Fridrich Falcký i s veliteli kvapně Prahu, kterou obsadila ligistická a císařská vojska. I když se město vzdalo, vojáci opojení vítězstvím, ho vydrancovali. České stavovské povstání tak i přes pozdější ozbrojený odpor některých měst po dvou letech definitivně skončilo.

Myšlenka vybudovat památník na místě bitvy přišla v roce 1908 od sokolské župy podbělohorské, která také zahájila sbírku. V české kulturní obci to získalo velký ohlas, plánoval se tzv. Národní pomník, který měl být symbolem naší největší národní tragédie. Vzplanula diskuse o možné podobě památníku. Návrhy na pomník se zabývali významní sochaři, např. František Bílek, Stanislav Sucharda či Josef Mařatka. Převažovaly návrhy monumentální, uvažovalo se i o stavbě cihlového objektu s nádvořím a otevřeným hrobem jako symbolem konce české samostatnosti. Byli zde i odpůrci připomínající, že pomník bitvy zde už stojí, a to v podobě poutního kostela Panny Marie Vítězné, který nechali postavit vítězové. Projekt se nakonec nerealizoval. Srdeční záležitostí byl pomník pro Františka Bílka. Pracoval na jeho návrhu ve Strahovském klášteře, kde vytvořil model v poměru 1: 10 (po třech měsících musel místo opustit pro nesouhlas církevních představitelů s jeho ideovým pojetím), ale vracel se k němu po celý život. Spolupracovníky ani financování však nenašel.

Krátce před 1. světovou válkou zakoupila sokolská župa podbělohorská na bělohorské pláni pozemek. Diskuse o tom, co zde bude postaveno, se znovu oživila v roce 1919, ale vzhledem k finančním možnostem se uvažovalo již o pomníku mnohem skromnějším, o prosté mohyle. Pro jubilejní rok 1920 se při kulatém výročí bitvy na Bílé hoře neplánovaly ani nekonaly žádné vítězné oslavy. Dne 7. 11. 1920 předala podbělohorská sokolská župa národu skromnou mohylu. Na této akci byl kromě Sokolů přítomen jen pražský primátor Karel Baxa.

Kamenná mohyla stojí na malém návrší mezi keři uprostřed louky či pole, nedaleko obory Hvězda. Stojí v místech, kde proběhla dne 8. 11. 1620 rozhodující bitva třicetileté války, které na dalších 300 let zásadně ovlivnila historii českého státu. Na čelní straně je opatřena pamětní deskou s nápisem "Padlým bojovníkům sokolská župa podbělohorská, 1620–1920". Bojiště bělohorské bitvy s mohylou bylo spolu s letohrádkem Hvězda a oborou prohlášeno v roce 1962 za národní kulturní památku. Snad jen díky tomu nebyl tento prostor zastavěn při rozšiřování výstavby v okolí.

Od mohyly jsem pokračovala směrem k tramvajové zastávce a tady jsem si povšimla kaple v areálu bývalé Velké Hospody na Bílé Hoře. To, že budovy této hospody byly postaveny v 18. století, jsem věděla, ale až teď, kdy jsem viděla celý objekt od severozápadu, jsem si uvědomila, že zde býval asi klášter.

Výstavba kláštera řádu servitů a budoucího mariánského kostela na počest vítězství císařského vojska v bitvě na Bílé hoře byla slavnostně zahájena položením základního kamene 25. dubna 1628, tedy ještě v době třicetileté války. Události se zúčastnil sám císař Ferdinand II., pražský arcibiskup Arnošt Vojtěch kardinál z Harrachu a generál řádu servitů, Jindřich. Avšak nedlouho poté, v roce 1631, byla stavba kláštera zastavena. Důvodem byla jednak častá tažení vojenských skupin těmito místy, a nakonec obsazení Prahy saskými vojsky. Dalším neméně podstatným důvodem byl nedostatek vodních zdrojů na bělohorské plošině. Řád se přemístil do nového kláštera při kostele sv. Michala na Staré Město pražské. Nedokončený areál, jenž se postupně měnil v ruinu, poté servité roku 1673 s povolením arcibiskupa prodali Maxmiliánu Valentinovi, hraběti z Martinic. Ten zde nejdříve vybudoval v letech 1673-89 špitál, pro nějž byl dokončen kostelík sv. Martina, a chudobinec. Patrně současně se špitálem došlo k úpravě někdejšího rozestavěného konventu na zájezdní hospodu (tzv. Velkou hospodu). Postupně docházelo k několika barokním úpravám areálu. Patrně do roku 1862 špitál zanikl a kaple sv. Martina byla předělena novým patrem, i když se zachovala původní klenba z 2. poloviny 17. století. Restaurace Velká hospoda na Bílé Hoře v objektu po revoluci skončila a budova nyní zeje prázdnotou.

Celý areál bývalého kláštera/špitálu/hostince jsem obešla a vypravila se k poutnímu areálu s kostelem Panny Marie Vítězné na Bílé hoře, který vznikl v letech 1704-1730 postupným rozšiřováním kapličky z roku 1622 s kostnicí. Projekt kostelní kopule, ambitů a nárožních kaplí je dílem Jana Blažeje Santiniho-Aichla, byť podle některých pramenů není jeho autorství doložitelné. Iniciátorem a hlavním představitelem společenstva dobrodinců, které zajišťovalo finance na stavbu, byl hradčanský malíř Kristián Luna. Nově od roku 2007 je při kostele zřízen ženský klášter benediktinek s mezinárodní komunitou.

Vznik poutního místa na bělohorské pláni je těsně spojen s úctou k pozdně gotickému deskovému obrazu Adorace Krista, po roce 1620 nazývaném obrazem Panny Marie Vítězné, který začal být po vítězství uctíván jako zázračný. Obraz, znázorňující adoraci narozeného Ježíše Pannou Marií a sv. Josefem, byl nalezen zneuctěný v zámecké kapli ve Štěnovicích během tažení ligistického vojska proti stavovské Praze. Španělský karmelitán Dominik à Jesu Maria, který tažení doprovázel jako zpovědník vévody Maxmiliána I. Bavorského a vojenský kaplan, žehnal tímto obrazem katolickým vojákům před Bílou horou a modlil se k němu v průběhu bitvy. Po vítězství začal být obraz uctíván jako zázračný. Dominik à Jesu Maria jej odvezl do Říma, kde byl roku 1622 umístěn na hlavní oltář kostela Santa Maria della Vittoria. Obraz, jehož originál byl zničen při požáru kostela v roce 1833, se zachoval dodnes v několika kopiích. Nejvýznamnější tři české kopie milostného obrazu se nacházejí v kostele johanitské komendy ve Strakonicích, v karmelitánském klášterním kostele Panny Marie Vítězné na Malé Straně a v kostele stejného zasvěcení na Bílé hoře.

Po bitvě na Bílé Hoře vystavěli v letech 1622 - 24 neznámí stavebníci k uctění padlých obětí kapli původně zasvěcenou sv. Václavu, později Panně Marii, do níž se ukládali vyorané kosti padlých. Kaple se stála i poutním místem. V letech 1705-06 byl k drobné kapli přistavěn presbytář s kupolí a lucernou. Při konsekraci bylo patrocinium kostela změněno ze sv. Václava na Pannu Marii Vítěznou. Hlavní etapa budování poutního areálu byla ukončena v roce 1729 a jeho stavební vývoj byl uzavřen v druhé polovině 18. století zřízením kaple Božího hrobu při severní stěně ambitu.

Poutní areál na Bílé hoře, vstup do poutního areálu, kostel Panny Marie Vítězné 

Za původce ideového konceptu první fáze výstavby kostela, nevymykající se dobovému průměru, bývá pokládán malíř Kristián Luna, představený bratrstva Panny Marie Vítězné. Druhá stavební fáze, při níž byla nad presbytářem sklenuta nová vznosná kupole na vysokém tamburu a zbudován ambit s nárožními kaplemi a domem administrátora, prozrazuje účast architekta výrazně nadprůměrných kvalit. Profesor Mojmír Horyna přesvědčivě doložil stylovou analýzou stavby, že jejím projektantem nebyl nikdo menší než Jan Blažej Santini Aichel. Vedle některých stavebních detailů o tom nepochybně svědčí nárožní kaple ambitu, založené nad hexagonálním půdorysem a sklenuté báňovou klenbou nad oválnou patní římsou. Řešení na podobném principu je uplatněno na soudobých Santiniho stavbách konventu v Plasech a probošství v Mariánské Týnici.

Půdorys kostela má podobu kříže, sestávající z pěti relativně autonomních buněk. Centrální a dominantní prostor představuje presbytář s kupolí na vysokém tamburu, západní buňka tvoří kostelní loď a východní sakristii. Zbývající dva prostory na severu a jihu, oba sklenuté podobně jako ústřední buňka kupolemi s lucernou, ale bez tamburu, obsahují boční kaple sv. Hilária a sv. Feliciána.

Portálový hlavní oltář převyšuje postavou žehnajícího Boha Otce balustrádu nad korunní římsou presbytáře a zasahuje do prostoru tamburu zalitého světlem. V stříbrném a zlaceném rámu na oltáři se nachází kopie milostného obrazu Panny Marie Vítězné. Klenba kupole i lucerny presbytáře je vyzdobena malbou vynikajícího bavorského barokního freskaře Cosmy Damiana Asama s námětem Oslavení Církve (Madony s Dítětem). Fresky na klenbě v severní a jižní kapli zobrazují výjevy z bitvy na Bílé hoře a pocházejí od Václava Vavřince Reinera a Johanna Adama Schöpfa. Klenby i stěny ambitu jsou bohatě vyzdobeny freskami s náměty mariánských poutních míst po celé Evropě zvaný "Mariánský atlas". Před hlavní trojosou jižní bránou ambitu s volutovým štítem, dílem K. I. Dientzenhofera, jsou umístěny sochy sv. Šebestiána a sv. Rocha od Jana Oldřicha Mayera.

Ochoz. jeden z obrazů křížové cesty, ekumenický hrob padlých vojáků v bělohorské bitvě 

V roce 1787 Josef II. kostel zrušil a poté byl prodán v dražbě. Roku 1811 ho od vdovy po tomto novém majiteli koupil kanovník Josef Čapek, který o něj pečoval a vrátil ho do církevního majetku. Dokonce získal pro kostel peníze tím, že v roce 1812 pozval k jeho návštěvě a požádal o přímluvu francouzskou císařovnu Marii Luisu, manželku Napoleona I. a dceru rakouského císaře, která odpočívala v nedaleké Velké hospodě před setkáním se svým otcem císařem Františkem I.

Za II. sv. války v areálu sídlila Luftwafe a protiletecká obrana blízkého letiště v Ruzyni. Z té doby zde zůstal protiletecký kryt. Za komunistické éry byl poutní kostel sice přístupný lidem, protože ve faře sídlil diecézní kněz, ale přilehlé hospodářské budovy byly využívány státní policií k odposlechům zahraničních hovorů. Po roce 1989 se celý areál vrátil zpět do majetku řádu benediktinů a od podzimu roku 2007 mají v bývalé faře a přilehlých budovách svůj klášter sestry benediktinky z opatství Proměnění Páně.

Svým sepjetím se zlomovou událostí národních dějin i čtyři století trvající tradicí náleží Bílá hora k nejdůležitějším poutním místům v Čechách. Vrcholně barokní architektura kostela Panny Marie Vítězné s jeho ambitovým nádvořím vytváří přirozenou krajino-urbanistickou dominantu bělohorské lokality. Význam poutního areálu umocňuje z uměleckého hlediska skutečnost, že jde o jedinou větší sakrální stavbu Jana Blažeje Santiniho-Aichela zachovanou na území hlavního města. Poutní areál na Bílé hoře byl v roce 2018 prohlášen národní kulturní památkou.

Podle informací z Internetu jsem byla přesvědčená, že areál poutního místa je přístupný veřejností jen krátce před začátkem mší ve čtvrtek a v neděli. Proto jsem si chtěla udělat jen několik fotografií zvenku. Byla jsem ale velmi překvapená, že hlavní vchod do areálu byl otevřený a mohla jsem vejít dovnitř. Až později jsem se dozvěděla, že to je kvůli výročí bitvy na Bílé hoře. V areálu potního místa jsou o této bitvě na panelech podrobné informace. Dozvěděla jsem se zde také o ekumenickém hrobě padlých vojáků v bělohorské bitvě, který v areálu poutního místa vznikl v roce 1999. Ostatky vojáků sem byly přeneseny z Vojenského historického ústavu. Současnou podobu ekumenického hrobu na malém nádvoří za kostelem navrhl v roce 2016 sochař Václav Cigler. Jedná se o velký kruh z udusané hlíny symbolizující například to, že po válkách zůstávají jen podupaná pole.

Kostel byl sice zavřený, ale i tak jsem měla velikou radost, že jsem se sem mohla podívat. Procházela jsem se tady poměrně dlouho a snažila si zapamatovat vše, co jsem zde viděla, protože za pár týdnů bude areál opět uzavřen. V jižní části ambitu jsem si všimla moderních obrazů křížové cesty, ale bohužel se mi o ni nepodařilo vypátrat žádné informace.

Bílá hora – 10. listopadu 2021