Botanická zahrada Praha

Dnes jsem se po několika letech vydala do botanické zahrady. Před několika lety, kdy jsem bydlela trvale v Praze Bohnicích, se zahrada nacházela jen nad vinicí sv. Kláry v jižní části té nynější, a přes současný areál botanické zahrady vedla cesta dolů do Troji. Mnohokrát jsem tudy scházela a pokračovala přes lávku dál do Stromovky. Dnes už je areál zahrady mnohem větší a místa, tehdy volně průchozí, jsou upravená a osázená rostlinami, aby si člověk dokázal představit krajinu v i v zemích jiných světadílů.

Areál botanické zahrady se rozkládá v Trojské kotlině na rozloze zhruba 70 ha. Její nejznámější částí je skleník Fata Morgana, ale k zahradě patří také rozsáhlé venkovní expozice včetně vinice. Úvodní expozice na ploše 3 ha byla otevřena v roce 1992.

Do zahrady jsem vešla ze severu od Bohnic a nejprve zamířila k Pivoňkové louce. Pivoňková louka je vlastně louka, na které je vysázeno mnoho druhů dřevitých a bylinných pivoněk. Údajně patří tato sbírka k nejrozsáhlejším sbírkám těchto monumentálních trvalek u nás. Většina z rozsáhlé sbírky pivoněk je soustředěna právě zde na Pivoňkové louce, ale jako doplněk jsou pivoňky použity také v dalších expozicích. Na Pivoňkové louce je vysázena také kolekce magnolií, která je efektní zejména na přelomu března a dubna, kdy desítky těchto krásných dřevin kvetou. Dnes tu bylo spoustu dětí z mateřských škol, které se po louce honily, ale bylo jich plno i v dalších částech zahrady. V zahradě je v současnosti výstava dýní, a tak je sem asi právě proto paní učitelky přivedly.

Od Pivoňkové louky jsem zašla do lesa s expozicí Lesy Severní Ameriky. V této roční době to je v podstatě smíšený les, jaký známe od nás, ale na jeho okraji byly vysázeny i rostliny z východních oblastí Ameriky, a především z Apalačského pohoří. Jde zejména o takové druhy, které v přírodě rostou na loukách při okrajích lesů, na lesních pasekách či světlinách nebo přímo v podrostu světlého listnatého lesa. V řadě případů se jedná o poměrně mohutné byliny, z nichž mnohé našly cestu i do evropských zahrad jako okrasné rostliny, např. plamenka latnatá (Phlox paniculata) nebo zavinutka (Monarda didyma).

Pivoňková louka, Lesy severní Ameriky, rozhledna a Pasoucí se lamy 

Západně od expozice Lesy Severní Ameriky se v lese poblíž Stráně u hlavní cesty nachází expozice Asijských trvalek. Expozice se takřka výhradně skládá z rostlin ze sběrů z čínských expedic. Dočetla jsem se, že ji tvoří poměrně rozsáhlé záhony podrostových rostlin vinoucí se mezi výsadbami dřevin, které byly vysazovány od roku 2018, ale budu se sem muset ještě znovu podívat, protože jsem si bohužel ničeho neobvyklého nevšimla.

Zašla jsem se pak podívat na okraj Stráně k železnému sousoší dvou pasoucích se Lam a k rozhledně. Pasoucí se lamy, symbol lásky, byly vytvořeny výtvarníkem Lukášem Raisem. Právě tohle dílo patří v botanické zahradě k jednomu z nejhodnotnějších. A co víc, v době, kdy autor sochy tvořil, se seznámil se svou manželkou. Lamy se tak staly symbolem lásky...

Nedaleko odtud, na samém okraji lesa nad strání, stojí nevšední deset metrů vysoká ocelová rozhledna Čestmíra Sušky. Rozhledna má podobu železného do ornamentu prostříhaného tubusu, kterým prochází vřetenovité schodiště. Rozhledna je v současnosti přístupná, ale u vchodu je upozornění "na vlastní nebezpečí". Vystoupala jsem nahoru a je odtud moc pěkný výhled.

Jezírko, rašeliniště, expozice severoamerické polopouště

Z Lesa jsem se vrátila nahoru k jižnímu okraji pivoňkové louky. Leží tady jezírko s mokřadem, ohraničené výsadbami vzrostlých jehličnanů. Zahradní rašeliniště je neobvyklá expozice. Rostou zde vzácné a atraktivní rostliny, které spolu se svěžími zelenými mechy - rašeliníky a ploníky - výrazně dotvářejí okolí většího jezírka. Zahradní rašeliniště působí přirozeně v kombinaci s nízkými vrbami, břízou zakrslou či borovicemi a smrky. Kombinací jezírka, rašeliniště a výsadeb jmenovaných dřevin se podařilo docílit zajímavého efektu zmenšené přírody. Rašeliniště je vybudované podobně jako jezírko. Dno tvoří nepropustná fólie. Na něm jsou trubky s vyvrtanými otvory pro napouštění vody. Na vrstvu drenáže, tvořenou křemennými valounky (výška kolem 20 cm) je položená geotextilie a na ni vrstva rašeliny vysoká až půl metru. Do rašeliny byly vysazeny mechy a vybrané rostliny. Velice se osvědčila spodní zálivka rašeliniště. Voda, která prochází drenáží a vrstvou rašeliny se filtruje, okyseluje a obohacuje o huminové organické látky, které jsou nutné pro vývoj společenstva a udržení jeho stability.

Odtud jsem se pak vydala k expozici severoamerické polopouště. Tuhle krajinu znám. Kdysi jsme cestovali Arizonou a podobnou krajinu i rostliny jsme viděli. Dočetla jsem se, že Botanická zahrada se již několik desetiletí zabývá nejen pěstováním, ale i výběrem nových druhů rostlin schopných přečkávat středoevropské podmínky bez větších pěstitelských opatření. V expozici na ploše 3000 m2 jsou vysazeny zejména druhy rodu Opuntia, ale najdeme zde i další zimovzdorné kaktusy, sukulenty, a zajímavou sbírku trvalek a dřevin. Zjednodušeně lze za zimovzdorné považovat druhy rostoucí v polopouštích severně od mexické hranice. Jedná se především o státy jihozápadu USA, v polohách nad 1000 m n. m., a jihu Kanady. U kaktusů v odolnosti proti mrazu napomáhá vysoký obsah pektinů a schopnost seschnout na podzim i při dobrém zásobení vodou.

Japonská zahrada, kaple sv. Kláry

Ještě předtím, než jsem zašla do vinice sv. Kláry, jsem se v dolní částí zahrady chvíli procházela, zašla se podívat na sbírku vzrostlých bambusů a prohlédla si i další rostliny. Dominantní stavbou pražské Troji je původně barokní kaple sv. Kláry. Současně se zámkem ji nechal na nejvyšším místě zámecké vinice postavit roku 1685 Václav Vojtěch ze Šternberka. Tato prostorná barokní kaple prošla pozdějšími úpravami, nejprve v druhé polovině 19. století, a poté po požáru v roce 1924. Poslední opravou prošla kaplička v roce 1996. Je od ní nádherný výhled na zámek v Troji.

Vinice sv. Kláry je památkově chráněná vinice, patřící mezi sedm vinic na území dnešní Prahy (Arcibiskupská v Modřanech, Svatováclavská na Pražském hradě, Svatojánská na Malé straně, Máchalka ve Vysočanech, Gröbovka na Vinohradech, Baba v Dejvicích a Salabka v Troji), připomínající zašlou slávu pražského vinařství. Vinice byla v dnešní Troji pravděpodobně již za vlády Václava I. Podle listiny napsané přibližně roku 1228 náležel klášteru sv. Jiří na Pražském hradě poplužní dvůr a dvě usedlosti v Ovenci (Přední Ovenec - dnešní Bubeneč, a Zadní Ovenec - Troja). Součástí dvora byly pole, louky, vinice, štěpnice a řeka. Z nařízení Karla IV. o zakládání vinic byly všechny vhodné jižní svahy do 3 mil okolo Prahy povinně osázeny révou. S jistotou tedy víme, že vinice byla i na tomto místě. Během následujícího století vinice patřila k Trojskému zámku, ale podepisoval se na ní běh dějin.

Kvůli zavlečení mšičky révokaz došlo na přelomu 19. a 20. století k výrazné devastaci vinic v celé Evropě. Trojská vinice byla po krátkém období, kdy zde byl třešňový sad, obnovená v letech 1950 - 1953. Nynější podobu získala v 70. letech minulého století, kdy bylo vedení "na hlavu" změněné na Vertiko. Současný typ vedení je speciálně upravený pro zdejší náročný terén. Od roku 1995 je vinice součástí botanické zahrady. A od roku 2004 je zpřístupněná návštěvníkům.

Prošla jsem vinicí dolů na silnici a zámeckou zahradou jsem se přes habrové bludiště vypravila k trojskému zámku. Po prohlídce zámku jsem se ještě chvíli procházela zahradou a pak se podél Vltavy vydala směrem k osadě Zámky a odtud nahoru domů do Bohnic. Dnes byl krásný den, a tak jsem se vracela domů moc spokojená. A už jsem si v duchu plánovala, jak budu chodit do botanické zahrady častěji, jednak abych si všechno prohlédla pozorněji a pak také proto, abych viděla, jak se zahrada během roku mění. A v chladnějších dnech se asi zajdu podívat i do skleníku Fata Morgana, kam se mi v dnešním krásném a slunečném dnu jít nechtělo.

Praha - botanická zahrada - 25. října 2022