Děčínský Sněžník

Děčín jsem navštívila už několikrát. Jednak jsem tady začínala nebo končívala pár výletů, a dokonce jsme tu měli i jeden z několikadenních srazů s bývalými spolužáky ze střední školy. Dalo by se říct, že město a určité části jeho okolí docela dobře znám. Nikdy jsem ale nebyla v rozsáhlé lesnaté oblasti západně a severně od města. A tam jsem se vypravila právě dnes. Chtěla jsem navštívit Děčínský Sněžník (723 m).

Autobusem jsem jela z Děčína lesem přes stanice Maxičky a Kristin Hrádek do stanice Jílové, Sněžník, restaurace Hraničár. Už cesta sem mě nadchla. Téměř liduprázdná krajina s nádherným lesem kolem silnice byla skutečně nádherná. A už při této cestě jsem přemýšlela o tom, že se sem ještě jednou určitě vrátím.

Od autobusové zastávky Restaurace Hraničář jsem se po červené značce, vedoucí po místní silnici, vydala nahoru na Sněžník. Cestou jsem uviděla přejetou zmiji. Překvapilo mě, že to je poměrně malý had. Za celý život jsem viděla zmiji jen dvakrát. Poprvé to byla černá zmije v Jeseníkách, a také to byl docela malý had. Ne že bych po zmijích nějak toužila, píšu to jen jako zajímavost, která jsem dnes zažila.

Děčínský Sněžník (723 m) je výrazná stolová hora, po Pěnkavčím vrchu, Jedlové a Studenci je čtvrtým nejvyšším vrcholem Děčínska. Jeho vrcholová plošina mírně se sklánějící k severovýchodu dosahuje úctyhodných rozměrů 1600 x 600 metrů. Po většině svého obvodu lemují plošinu vysoké pískovcové stěny, jejichž postupným zvětráváním a následným lámáním vznikly na četných místech nekrasové jeskyně. Jednou z nich je při jihovýchodním úpatí hory zachovalá, ale veřejnosti nepřístupná Jeskyně pod Sněžníkem. Od roku 1999 je tato "Jeskyně pod Sněžníkem" chráněna jako přírodní památka. Děčínský Sněžník, tvořený svrchnokřídovými turonskými pískovci, je téměř celý zalesněný. Většinu jeho svahů pokrývají smrkové porosty, v menší míře se vyskytuje borovice, modřín a buk, a pro vrcholovou část jsou typické i břízy a jeřáby.

Rozhledna Děčínský Sněžník, výhled z Drážďanské vyhlídky, výhled z rozhledny směrem na Jílové, cesta po okraji stolové hory s krásnými výhledy do kraje

Z okrajů vrcholových skalních plošin Děčínského Sněžníku se na mnoha místech otevírají působivé daleké rozhledy. K oblíbeným skalním vyhlídkám patří například Drážďanská vyhlídka na severozápadě a Koňská hlava na východě stolové hory. V oblasti Děčínského Sněžníku probíhala v letech 1955 až 1995 důlní činnost. Ve zdejších pískovcích se nachází dnes už netěžené ložisko fluoritu, jehož těžba přestala být rentabilní.

Po silnici přes Drážďanskou vyhlídku jsem došla k rozhledně Děčínský Sněžník, která patří k nejkrásnějším rozhlednám v Česku. Leží v nadmořské výšce 723 metrů a na vrchol vede celkem 153 schodů. Na vrcholu je plošina s romantickým cimbuřím a je zní monumentální kruhový výhled do kraje. Z rozhledny je možné při jasném počasí uvidět Ještěd, Milešovku, pohoří Krušné hory i České středohoří. Dnes byl ale trochu opar, a tak daleko vidět nebylo, ale i tak to byl krásný výhled. Fascinují mě lesy, a tady je vidíte skutečně všude kolem. Na vrcholu Děčínského Sněžníku je také možné se občerstvit ve výletním altánu.

Když jsem sestoupila z rozhledny, všimla jsem si filmařů, připravujících natáčení. Zeptala jsem se, co budou natáčet a dozvěděla jsem se, že to bude cestovatelský pořad s Miroslavem Vladykou, který by měl být uveden v roce 2024.

Od rozhledny jsem pokračovala dál po červené a zelené turistické značce po východní hraně stolové hory s pěknými výhledy k severovýchodnímu okraji plošiny s názvem Koňská hlava. Tady začala cesta sestupovat poměrně ostře dolů.

A ještě jeden výhled od Koňské hlavy, dost mě překvapila poměrně rozsáhlé březové lesy, které jsem v této oblasti viděla, výhled na Děčínský Sněžník z cesty do Děčína, výhled z vrchu Pastýřská stěna

Od křižovatky turistických cest, kde se červená a zelená značka rozcházejí různými směry, jsem pokračovala dál stále dolů po červené turistické značce až do Děčína. A tady mě čekalo ještě jedno stoupání. Červená značka mě dovedla na vrchol kopce, který se snad jmenuje Pastýřská stěna. Původně jsem si myslela, že se Pastýřská stěna jmenuje jen skála s ferratou na východním konci tohoto kopce, ale pravděpodobně se tak jmenuje celý kopec. Ferrata byla zprovozněna v dubnu roku 2014. Od té doby do současnosti vzniklo celkem 16 různých cest s různými stupni obtížnosti. Je volně přístupná a zdarma, platí se pouze za zapůjčení nutného vybavení (ferratového setu). Z důvodu bezpečnosti je zakázáno lézt v případě, že prší, či je stěna vlhká. Je vhodná pro fyzicky zdatné jedince i bez horolezeckých zkušeností a zvládnou jí i sportovně nadané děti, ale je možné si domluvit zkušeného průvodce, který vysvětlí vše, co bude třeba.

Po červené značce jsem došla až na východní okraj kopce s kamennou stavbu inspirovanou středověkým hradem, kterou nechala v roce 1905 postavit obec Pomokly na místě nevyhovujícího dřevěného pohostinství. Součástí stavby je i 13 m vysoká vyhlídková věž s ochozem. A tady byl už téměř konec dnešní cesty. Od vyhlídkového místa s výhledem na zámek a řeku Labe jsem sestoupila dolů a vydala se k nádraží. Jak už jsem se zmiňovala v úvodu, kraj, kterým jsem dnes procházela nebo ho jen viděla z autobusu mě natolik okouzlil, že se sem chystám znovu. A už teď se na tu cestu těším.

Děčínský Sněžník – 21. května 2023