Fata Morgana a Stromovka

Cílem dnešního výletu byl tropický skleník Fata Morgana v pražské botanické zahradě. Tento skleník se nachází na prosluněném jižním svahu trojské stráně mimo areál venkovních expozic botanické zahrady. Moderní stavba s neobvyklým esovitým půdorysem je zapuštěna do skalnatého terénu. Přirozeně členitého povrchu skály, která tvoří zadní stěnu skleníku, je zde důmyslně využito k terasovité výsadbě rostlin. Vzniká tak pozoruhodná expoziční plocha o rozloze cca 1750 metrů čtverečních, která svým originálním řešením činí z Faty Morgany evropský unikát. Všechny části expozice jsou protkány cestami pro návštěvníky o celkové délce 225 metrů. Skleník je dlouhý 130, široký 17 a vysoký 11 metrů. Otevřen byl v červnu 2004.

I přes to, že se teď v prosinci už příroda připravuje k zimnímu spánku, vypravila jsem se ke skleníku z Bohnic přes venkovní expozice botanické zahrady. Zastavila jsem se u jezírka a pak se zašla podívat do části lesa s asijskou vegetací a opravdu jsem tady dnes nalezla keře s plody, které jsem viděla i v japonské zahradě, a kterých jsem si při poslední návštěvě nevšimla. Sešla jsem do dolní části zahrady a po krátké zastávce v japonské zahradě jsem se konečně vypravila ke skleníku Fata Morgana.

Interiér skleníku Fata Morgana je rozdělen do tří samostatných částí s rozdílnou teplotou a vlhkostí vzduchu, v nichž se návštěvník postupně seznamuje s rostlinstvem tropického a částečně i subtropického klimatického pásma. Výsadby jsou členěny podle významných fytogeografických oblastí a jsou uspořádány tak, aby navodily představu přirozených rostlinných společenstev. Na rozdíl od jiných skleníků se zde setkáváme s mnoha druhy rostlin, které jsou v příslušných oblastech běžné a zahradnicky zdánlivě jen málo významné. Jedná se i o lokalizované rostliny pořízené při expedičních sběrech, které podnikli pracovníci botanické zahrady. Kolekce těchto druhů představuje velice cenný studijní materiál. Expozice jsou citlivě doplněny vodními prvky, jezírky a vodopády. Mezi nejatraktivnější prvky patří čtyři metry hluboké jezero v prostřední části skleníku s celkovým objemem 200 m³ a téměř 6 metrů vysoký vodopád. Největší část skleníku představuje nížinný deštný les humidních (vlhkých) tropů. Se sukulentní částí je spojen podzemní štolou raženou ve skále, na jejímž konci se po obou stranách otevírá pohled do dvou velkých sladkovodních akvárií obydlených množstvím tropických ryb a jiných živočichů. Největší část tropického lesa je tvořena rostlinným společenstvem Jižní Ameriky a vybraných středoamerických lokalit, další části jsou vyhrazeny flóře Austrálie a Oceánie, Afriky a Madagaskaru, Vietnamu, Sundských ostrovů a Filipín. Tato část skleníku je opravdu nádherná. Celkový dojem ještě umocňují zvuky ptáků. Bohužel se mi ale kvůli velké vlhkosti nepodařilo téměř nic vyfotografovat.

Skleník Fata Morgana, obrázek z horní části botanické zahrady, expozice severoamerické polopouště, z interiéru skleníku Fata Morgana

Přes novou lávku přes Vltavu jsem došla do Stromovky. Kdysi patřívala Stromovka k mým oblíbeným místům. Chodívala jsem sem často, dokonce jsme tady byli se synem bruslit na rybníčku, ale teď jsem tu už dlouho nebyla. A musím říct, že jsem byla dnes velmi překvapená. Tam, kde kdysi bývaly snad jen dva rybníčky, jich je teď několik, některé mají ostrůvky, je tu strouha, která je propojuje, můstky,... Rybníčky jsou napájené Rudolfovou štolou. Kolem nich rostou mokřadní olšiny a keřové vrbiny. Na jiných místech se pak nacházejí stromořadí především lípy srdčité nebo jírovce maďala, ale i skupiny stromů nebo solitérní jedinci... Je to tady teď moc hezké.

Stromovku (původně Královskou oboru) dal v těchto místech založit patrně již Přemysl Otakar II. roku 1268 a náležela k Místodržitelskému letohrádku. Největšího rozkvětu však dosáhla během vlády Rudolfa II., který ji nechal parkově upravit. Současně vznikly rybníky a unikátní štola pro napájení Velkého rybníka.

Roku 1804 dal císař František I. na popud nejvyššího purkrabího, hraběte Jana Rudolfa Chotka, Královskou oboru celoročně otevřít pro veřejnost. Obora prošla v průběhu 19. století úpravami, např. byly zrušeny některé rybníky, naopak vznikla štěpnice, řada luk a lesnatých ploch. Část parku byla v roce 1891 přenechána pro potřeby výstaviště. Díky svému rozsahu 95 ha i množství vegetace je oblíbeným místem pro rekreační, sportovní i kulturní aktivity.

Součástí obory je místodržitelský letohrádek, který se nalézá v místě, kde stával gotický lovecký hrádek. Z něj se dochovala pouze věž se schodištěm. Dnešní renesanční podoba pochází z konce 16. století. V letech 1804-05 byl dostavěn další trakt ve stylu inspirovaným anglickou novogotikou. Objekt měl sloužit nejvyššímu purkrabímu. Od roku 1849 byl propůjčován nejvyšším královským místodržícím k letnímu užívání.

Nevelký letohrádek má místnosti jen v přízemí a prvním patře, věž sloužila jen jako terasa, na půdu se vstupovalo točitým schodištěm. Veškeré zázemí bylo umístěno do hospodářských budov za letohrádkem, vystavených ve stejném stylu. Po vyhlášení samostatné republiky využívala letohrádek americká delegace spolku YWCA (Křesťanské sdružení mladých žen) pod záštitou Alice Masarykové a v letech 1921-1928 zde fungoval internát Vyšší školy sociální péče. Po mnichovské dohodě se do strategicky umístěné budovy nastěhovalo gestapo. Do majetku státu se letohrádek vrátil po skončení druhé světové války. Hned následující rok ho získalo Národní muzeum, které sem přestěhovalo periodika z hlavní budovy na Václavském náměstí. Jako konzervační sbírka, která plní i funkci veřejné knihovny historických i současných novin a časopisů slouží dodnes. Zajímavostí je, že se zde několikrát natáčely filmy z prostředí staré Anglie či český film Fantom Morrisvillu.

V oboře se nachází ještě jedna stavba - Šlechtova restaurace, původně Dvorana či Dolní letohrádek. Stojí na břehu bývalého rybníka. V její blízkosti vyúsťuje Rudolfova štola. Šlechtova restaurace je součástí komplexu místodržitelského letohrádku a Královské obory, chráněného jako kulturní památka České republiky. Ohrožená, dlouhodobě chátrající památka je od června 2017 předmětem kompletní rekonstrukce. K částečnému znovuotevření došlo v dubnu 2020.

Původní raně barokní letohrádek postavil císařský dvorní zednický mistr Jan Jakub Antonín Canevalle v letech 1689 až 1692 na náklady prezidenta České komory, hraběte Kryštofa Františka Vratislava z Mitrovic pro rakouského císaře Leopolda I. Měl nahradit dvě nedaleké budovy, zastaralý a švédskými vojsky roku 1648 vyrabovaný zámeček (dnešní Místodržitelský letohrádek) a Císařský mlýn v Bubenči.

Zajímavou technickou památkou je Rudolfova štola. Stavba uměle proraženého podzemního tunelu sloužící k přívodu vody z Vltavy do Královské obory začala na příkaz císaře Rudolfa II. v roce 1583. Ruční ražbu prováděli havíři z Kutné Hory. Štola dosahuje délky 1098 metrů, probíhá asi 45 metrů pod terénem a překonává výškový rozdíl hladin Vltavy 110 cm a je dodnes je plně funkční. Odběrné zařízení se nachází ve zdrži Helmovského jezu, ve žlutě omítnutém domku, tak zvané havírně, na levém břehu Vltavy pod Letenskými sady u nábřeží Edvarda Beneše, mezi Čechovým a Štefánikovým mostem, kde je mechanismus stavidel, jimiž se reguloval přítok vody do štoly. Trasa je vedena pod Letenskými sady a ulicí Nad štolou, dále pod Letenským náměstím, Čechovou ulicí a horní částí Královské obory až k vodovodnímu domku poblíž bývalé Šlechtovy restaurace. Podél trasy se také zachovaly čtyři průduchy (např. v Čechově ulici), které sloužily při výstavbě.