Fláje

Dnes jsem se vypravila do míst, kde jsem ještě nikdy nebyla. Navštívila jsem přehradu Fláje na Flájském potoce, který sbírá vodu v Grünwaldských vřesovištích, ležících pod hřebenem Krušných hor nedaleko Nového Města.

Cestu jsem začala na hrázi Flájské přehrady, která byla dokončená v roce 1963. Je to jediná pilířová přehradní nádrž v České republice. (Pilířová hráz je hráz, která je proti tlaku vody podpírána pilíři v určitých intervalech. Hráz se o tyto pilíře opírá buďto v celé výšce, nebo jen např. u vrcholu. Pokud jsou pilíře spojeny mezi sebou (např. zastřešením), vzniká dojem duté hráze. Toto zastřešení však už není funkčním prvkem hráze). Fláje slouží nejen jako zdroj pitné vody pro severočeskou hnědouhelnou pánev, ale i jako regulátor povodňových průtoků a jako hydroenergetické zařízení. Hráz přehrady je vysoká 56 m a dlouhá 416 m. Při její výstavbě byla k dopravě materiálu využita Moldavská horská dráha, od jejíž konečné stanice vedla dále stavební lanovka.

Přešla jsem hráz a od ní pokračovala po zelené turistické značce, vedoucí po málo frekventované silnici při severním okraji přehrady. Po ní jsem došla na křižovatku s červenou turistickou značkou, po které jsem pak pokračovala dál do místa původní osady Fláje. Obec, nacházející se v nadmořské výšce 745 metrů při Flájském potoce zhruba 5,5 km jihovýchodně od Českého Jiřetína, byla zbořena a zaplavena v letech 1956–1960 při výstavbě Flájské přehrady. Zbytky základů některých staveb jsou viditelné na jejím severovýchodním břehu. Dnes je zbytek zástavby situován severně od přehradní hráze.

Flájská přehrada, pohled na vodní nádrž z cesty po zelené turistické značce, místo, kde stávala osada Fláje s částí zdi bývalého domu, základy kostelíka ve Flájích

První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1346, kdy jsou Fláje uvedeny v seznamu farností míšeňské diecéze. V roce 1398 zakoupil míšeňský markrabě Wilhelm hrad Rýzmburk spolu s městem Duchcovem a se vším příslušenstvím a Fláje byly součástí tohoto panství. Tyto statky patřily k Míšni až do roku 1459, kdy je Jiří z Poděbrad získal zpět. Poté se jejich majitelé střídali až do roku 1523, kdy panství získal Děpolt z Lobkovic. V majetku tohoto rodu zůstaly Fláje až do poloviny 17. století. V roce 1642 se Polyxena rozená z Talmberka, vdova po hraběti Františkovi Josefu Lobkovicovi, znovu provdala za hraběte Maximiliana z Valdštejna. Když v roce 1651 Polyxena zemřela, staly se Fláje valdštejnským majetkem a posléze byly začleněny do panství Duchcov-Horní Litvínov. V jeho svazku zůstaly až do roku 1848. Od roku 1850 patřily Fláje do okresu Teplice a v roce 1896 byly připojeny k nově zřízenému okresu Duchcov.

Červená turistická značka mě nejprve přivedla ke kříži, který vznikl na památku obyvatelům bývalé obce Fláje. Pokračovala jsem ještě kousek ke břehu jezera a zde jsem narazila na rekonstruovanou základovou zídku bývalého dřevěného kostelíka. Ten byl před stavbou přehrady rozebrán a znovu postaven v Českém Jiřetíně. Tam se při některém dalším výletě také chystám.

Roubený kostel sv. Jana Křtitele je kostel horského typu, který byl postaven v roce 1653. Po roce 1670 byla původně luteránská dřevěná modlitebna opatřena věží a přestavěna na katolický kostel. Kostel sv. Jana Křtitele (nyní v Českém Jiřetíně) je jedinou kompletně dřevěnou sakrální stavbou v Krušných horách. Celkově jde o jednu z nejstarších a nejhodnotnějších roubených sakrálních staveb na našem území. Je chráněn jako kulturní památka České republiky.

Historický interiér kostela tvořil ještě v 50. letech 20. století hlavní oltář sv. Jana Křtitele, dva protějškové boční oltáře a řada cenných gotických a barokních plastik. Část tohoto původního vybavení se nachází ve sbírkách Oblastního muzea v Mostě (například cenná pieta či oboustranná Madona), jeden z obrazů z Flájí se nachází v kapli sv. Kateřiny na náměstí v Oseku, ale velká část původního vybavení se nedochovala.

Po červené turistické značce, částečně po silnici, pak i lesem přes údolí dvou potůčků, jsem došla znovu na silnici. Z ní jsem pak odbočila do oblasti s Přírodní rezervací Grünwaldské vřesoviště. K této rezervaci nevede žádná turistická značka, pouze cesty. Červená turistická značka celou oblast jen z jihu a východu obchází po jejím okraji. Měla jsem v plánu z turistické značky odbočit a po cestách dojít až k chráněným oblastem, ale vzhledem k tomu, že jsem na začátku cesty údolím Flájského potoka po červené značce procházela značně podmáčenou loukou, měla jsem trochu obavy, co by mě mohlo cestou potkat. Celou oblastí vedou jak běžné, tak zpevněné cesty, ale po těch jsem už z časových důvodů jít nedokázala. Musím říct, že mě to trochu mrzí, ale rozhodla jsem se se sem znovu jednou vrátit a území si po těchto zpevněných cestách projít. Krajina je zde skutečně nádherná.

Přírodní rezervace Grünwaldské vřesoviště se nachází jižně od obce Moldava v přírodním parku Loučenská hornatina. Název je odvozen od vesnice Grünwald (Pastviny), která zde dříve stávala. Jedná se o vrchoviště rozvodnicového typu s porostem kleče a typickou rašelinnou květenou. Roste zde rosnatka okrouhlolistá, rojovník bahenní, či třeba klikva bahenní. Vřesoviště je hnízdištěm tetřívka obecného. Území je chráněno od roku 1989. Důvodem ochrany je zachování rašeliniště vrchovištního typu s porostem více forem borovice blatky.

Flájský potok, cesta po červené turistické značce kolem Grünwaldského vřesoviště, nakonec mě červená turistická značka dovedla poblíž Nového Města na planinu se třemi větrníky

Z Nového Města jsem odjížděla autobusem do Teplic, a i tato cesta mě nadchla. Projížděli jsme serpentinami dolů krásným bukovým lesem, viděla jsem vysoký Mikulovský viadukt na Moldavské dráze a poblíž městečka Hrob další vysoký viadukt na stejné trati. Moldavská horská dráha (nazývaná též Teplický Semmering) je železniční trať spojující Most s Moldavou v Krušných horách (do roku 1945 pokračovala až do saského Freibergu). Trať byla postupně vystavěna v letech 1877 – 1885. Na 40 kilometrech trasy dráha překonává výškový rozdíl 497 m a maximální sklon je až 36 ‰. Na trati se nachází množství mostů a tunelů. Jde o jednokolejnou železnici, kategorizovanou v současné době jako regionální dráha. Úsek Louka u Litvínova – Moldava je od roku 1998 evidován jako kulturní památka.

Trať vybudovala společnost Pražsko-duchcovská dráha, hlavním cílem bylo umožnit export uhlí do sousedního Saska. První projekty na propojení Mostecké uhelné pánve se Saskem vznikly již v šedesátých letech devatenáctého století, finanční a technické obtíže však stavbu pozdržely. Úsek Most–Hrob byl otevřen 15. května 1877, úsek Hrob – Moldava v Krušných horách až 6. prosince 1884. Přeshraniční provoz do saského Freibergu započal 18. května 1885.

Do Krušných hor jsem jezdívala lyžovat, ale znám jen jejich severovýchodní a jihozápadní část. Střední část je pro mě úplně nová, a nezbývá než říct, že to krásný kout země.

Ještě bych se měla zmínit o Litvínově. Před odjezdem autobusu k Flájské přehradě jsem měla trochu času, a tak jsem se vypravila do historického centra původního městečka se zámkem a kostelem sv. Michaela. Litvínov jsem už sice navštívila několikrát. V jeho okolí jsem podnikla několik výletů a odjížděla jsem odsud k cílům těchto cest, nebo jsem se přes něj vracela domů do Prahy. Autobusem jsem několikrát projížděla i přes centrum, ale na procházku jsem se dnes vypravila poprvé.

Litvínov s asi 23 tisíci obyvatel leží na úpatí Krušných hor. Nejstarší zmínka o sídle pochází z roku 1352 pod názvem Lutwinow. Původně zde byly dvě vesnice – Horní a Dolní Litvínov s tvrzemi – dnešní město se vyvinulo z Horního Litvínova.

Roku 1715 zde hrabě Jan Josef Valdštejn založil velkou manufakturu na výrobu sukna, jednu z prvních v českých zemích. Tuto událost dodnes připomíná obelisk, vztyčený ke stému výročí v roce 1815. Císař Karel VI. povýšil 7. května 1715 Horní Litvínov na městečko s právem pečeti a výročního trhu. Provozní budovy manufaktury a pohledy na místo jsou dokumentovány grafickým cyklem Antonína Birkhardta. V 19. století se v Litvínově rozvinula také hrnčířská výroba a v širokém okolí těžba hnědého uhlí. Městem byl (Horní) Litvínov prohlášen 5. srpna 1852. Roku 1901 sem byla přivedena tramvajová dráha z Mostu.

V letech 1938–1945 byl Litvínov součástí území Sudet odstoupených Německu. Roku 1939 byl v Záluží jižně od města pod názvem Sudetenländische Treibstoffwerke (STW) založen velký chemický závod na výrobu syntetického benzínu z uhlí, dnešní Unipetrol RPA. Po válce se Litvínov stal celostátně významným střediskem chemického a textilního průmyslu, též křižovatkou dálkových ropovodů. V okolí pokračovala a dále se rozšiřovala těžba hnědého uhlí (hlubinný důl Centrum v Záluží, obří povrchové doly v okolí Bíliny, Mostu a Jirkova), které padl za oběť i původní Dolní Litvínov (koncem 50. let zbořený).

Náměstí Míru v Litvínově s kostelem sv. Michaela archanděla, litvínovský zámek, kostel sv. Michaela archanděla v Litvínově

Barokní litvínovský zámek vychází z valdštejnské přestavby v letech 1732–1743 a úprav v 19. století. Budova je v majetku města, které v části zámku zřídilo obřadní síň. Zámek je chráněn jako kulturní památka. Původně na místě zámku stávala litvínovská tvrz, jejíž existence je doložena k roku 1505.

Barokní zámek na místě tvrze nechal v letech 1732–1743 vybudovat podle projektu Františka Maxmiliána Kaňky hrabě František Josef Jiří z Valdštejna-Vartenberka. V letech 1791–1793 zde pobýval i známý světoběžník, literát a milovník žen Giacomo Casanova.

Čtyřkřídlý jednopatrový zámek obklopuje čtvercové nádvoří. Zahradní průčelí zdůrazňuje dvoupatrový středový rizalit krytý mansardovou střechou. Přízemní místnosti mají stropy klenuté valenou klenbou s lunetami. V zadním průjezdu zámku jsou do zdi osazeny čtyři renesanční náhrobky pánů z Johnu pocházející z let 1542, 1558, 1566 a 1571, kteří byli majiteli Litvínova téměř celé 16. století. Po nich získali panství Lobkovicové a sňatkem později přešlo na Valdštejny.

Od zámku jsem se vypravila k římskokatolickému kostelu sv. Michaela archanděla. Byl postaven v raně barokním slohu a nachází se, společně s farou, uprostřed Litvínova na malé vyvýšenině v prostoru barokního areálu litvínovského děkanství Od roku 1963 je chráněn jako kulturní památka.

O výstavbu kostela v letech 1685–1694 se zasadil tehdejší pražský arcibiskup Jan Bedřich z Valdštejna. Tvůrcem raně barokní stavby byl známý francouzský architekt z Burgundska Jean Baptiste Mathey, který pobýval v Itálii, odkud ho roku 1675 povolal Jan Bedřich Valdštejn do Prahy, kde významně zasáhl do pražského barokního stavitelství a stal se osobním architektem pražského arcibiskupa.

Po opakovaném plenění během sedmileté války byl kostel v roce 1763 renovován. Z tohoto období pochází většina vnitřního vybavení jako oltáře, sochy, kazatelna a obrazy. Kostelní lavice jsou v rokokovém slohu. Další renovace kostela proběhla v letech 1887–1902.

Jednolodní kostel stojí na mírném návrší, po kterém vede ke vstupu široké schodiště, které je typické svou monumentalitou pro barokní stavby. Kostel má půdorys latinského kříže a je neorientovaný (je obrácen k severu). Hlavní (jižní) průčelí se středním rizalitem je zdobené pilastry a je členěno do tří pater. Nejvyšší patro tvoří dvě čtvercové věže mírně převyšující štít, před kterým se nachází socha patrona kostela sv. Michaela archanděla s mečem vítězícím nad padlým andělem. Na západní věži jsou umístěné hodiny.

Když člověk mluví s lidmi, žijícími v městech pod Krušnými horami, často slýchává, že se jim zde něco nelíbí a podobně. Já mám z těchto měst jiný dojem. Navštívila jsem Litvínov, Most, Bílinu, Chomutov, Klášterec nad Ohří a Kadaň, a všechna tato města se mi zdála upravená, čistá a pohodlná pro život. Je pravda, že se stále poblíž nich nacházejí jámy po těžbě hnědého uhlí, ale dochází k rekultivacím a přeměně bývalých jam na jezera. I bývalé výsypky (navštívila jsem tři) nabízejí zajímavý ráz krajiny. A výlety do nedalekých Krušných hor, kam se dostanete až na hřebem z centra za půl hodiny autobusem, by mohl kdekdo závidět. Možná ale nevidím to, s čím se zde musí lidé potýkat.

Fláje – 18. června 2024