Hejnice

Před dvěma týdny jsem se vypravila do Jizerských hor, abych se podívala na Jizerskohorské bučiny. Myslela jsem si tehdy, že se už bude zbarvovat listí, ale stromy byly stále zelené. A navíc pršelo. Vypravila jsem se sem proto znovu. Možná i dnes bylo ještě brzo – část listí byla sice už žlutá, ale část byla stále ještě zelená, i když vzhledem k velkému větru, který tady v posledních dnech byl, je už i spousta listí na zemi. Měla jsem původně zamluvené ubytování až na příští týden, ale předpověď počasí na tento víkend byla tak příznivá – teplo a slunečno - že jsem přijela už dnes.

Jizerskohorské bučiny jsou od roku 1999 Národní přírodní rezervací, chránící původní bukové lesy. V červenci 2021 byla tato oblast spolu s dalšími lokalitami ve více než 12 dalších evropských státech Evropy připsána na seznam světového dědictví UNESCO pod položkou Původní bukové lesy Karpat.

Obrázky z cesty z Oldřichova v Hájích (první dva obrázky z Viniční cesty 4. 10. 2024) a další dva z 19. 10. 2024

Cestu jsem začala ve stejném místě jako minule, v Oldřichově v Hájích. Téměř až k obci sahala tzv. Clam-Gallasovská obora, postavená v letech 1848 až 1852. Ta oplocovala velkou část Jizerských hor a vymezovala honitbu šlechtického rodu. Území o velikosti 5 500 hektarů obepínal 42 kilometrů dlouhý dřevěný plot s více jak 8 tisíci kamennými sloupky. Ty se z velké části v lesích zachovaly. Z Oldřichova jsem se vydala na cestu po modré turistické značce a hned na začátku jsem na několik sloupků bývalé obory také narazila.

Před dvěma týdny jsem šla do Hejnic nejprve po modré turistické značce, ze které jsem později odbočila na tzv. Viniční cestu, vedoucí téměř bez převýšení po úbočí kopců pokrytých bukovými lesy s množstvím kamenných útvarů a sutí a kopírující ze severu chráněnou oblast Jizerskohorských bučin. Předmětem jejich ochrany je především zachovalý lesní porost bez zásahů člověka. Dnes jsem však rozhodla pro Starou poutní cestu, vedoucí až do Hejnic po modré značce. Do dnešní doby se podél ní nalézá několik Božích muk. Na internetu jsem našla o této cestě moc hezké povídání. Kousek z něho sem uvedu (jméno autora příspěvku jsem bohužel nenašla):

"Veliký guru, znalec a milovník Jizerek, Miloslav Nevrlý popisuje ve své Knize o Jizerských horách poutní cesty před hodně lety asi takto: Poutníci, aby si neničili střevíce, je zuli, přehodili přes rameno, do ranečku sbalili tvaroh, skývu chleba a vyrazili do Hejnic. V případě Staré poutní cesty z Oldřichova v Hájích se cestou báli vlků, kanců a loupežníků. To už je ale dávno.

Z Oldřichova v Hájích vede cesta krásnými bučinami kolem Emauzského obrázku, Kamene republiky ke křížku U sedláka Pepka. Pak vyjdete z lesa a cestou podél Farské louky a pastvin přicházíte k Hejnicím. Krásné polní a lesní cesty, přibývající křížky a Boží muka – všechno graduje k finále. Když totiž člověk seběhne do Hejnic, zalapá po dechu. Kdysi tu visel křížek na stromě a teď je tu nádherný barokní chrám Navštívení Panny Marie. I nevěřící v tu chvíli tak trochu zapřemýšlí - uprostřed lesů, kdysi divoké přírody tenhle krásný a přívětivý chrám. Je to krása!" A s tím musím opravdu souhlasit.

Křížek, který se mi líbil nejvíc, další křížek u Staré poutní cesty,  průčelí kostela Navštívení Panny Marie v Hejnicích

V Hejnici jsem se zastavila nejprve v poutním kostele Navštívení Panny Marie a pak se ubytovala, stejně jako minule, v klášteře.

Hejnice s necelými 3 tisíci obyvatel je město na severu České republiky ve Frýdlantském výběžku v okrese Liberec. První písemná zmínka sice pochází z roku 1381, avšak podle pověsti zde mělo dojít už ve 13. století k zázraku uzdravení rodiny sítaře ze sousední obce odměnou za jím zakoupenou a sem donesenou sošku Panny Marie.

Legenda vypráví příběh sítaře z nedalekého Lužce, kde žil se svou nemocnou ženou a dítětem. Přes hejnické lesy chodíval za prací, kde hledal dřevo pro své výrobky. Jednoho dne odpočíval na skalním ostrohu pod lípou. Podle tradice usnul a zdál se mu sen, ve kterém uviděl lípu zalitou září, na větvích seděli andělé, kteří mu pravili: "Jsi na zázračném místě. Jdi domů a vrať se s obrázkem Matky Boží, aby každý, kdo v budoucnu půjde kolem, se mohl zastavit a mít účast na její milosti. Tobě se pak za odměnu uzdraví žena i dítě." Sítař uposlechl Boží slova a vydal se do nedaleké Žitavy prodat své zboží. Za utržené peníze koupil sošku Panny Marie. Vrátil se s ní do Hejnic a vložil ji do koruny lípy. Síťařova žena a dítě se skutečně zázračně uzdravily, z čehož byla velká novina, která se roznesla po okolí. Lidé začali putovat k lípě a prosili zde o pomoc.

Barokní, původně klášterní, kostel Navštívení Panny Marie byl vybudován na místě středověkého poutního místa, jehož počátky dle legendy sahají do 13. stol. Současný chrám byl postaven 1722-1729 podle plánů Thomase Haffenckera. Stavba má půdorys latinského kříže a je uzavřena ambitem. Hlavní iluzivní oltář tvoří freska od Josefa Kramolína z roku 1787. Na oltáři se v pozlacené nice nachází necelých 40 centimetrů vysoká gotická soška Panny Marie ze druhé poloviny 14. století, nazývaná Mater Formosa – Sličná matka. Významnou památkou gotického sochařství je křídlový oltář v prostoru původního gotického kostela. Vynikajícím dílem je největší lustr v regionu, vyrobený roku 1853 z olovnatého křišťálu, dar od skláře Josefa Riedela. Na severní kruchtě stojí v pozdně barokní skříni varhany s 42 rejstříky z roku 1929. Na počátku 20. věku byl také vymalován strop kostela. Dílem byl pověřen vídeňský malíř Andreas Groll, který se svými žáky v letech 1902 až 1904 vymaloval kupoli hlavní lodi novozákonními výjevy. K dalším zajímavým památkám patří polní oltář Albrechta z Valdštejnu z roku 1500. V ambitu kostela je možné shlédnout křížovou cestu.

Interiér kostela Navštívení Panny Marie, pohled do kupole kostela Navštívení Panny Marie, gotická soška Panny Marie z druhé poloviny 14. století, ochoz kostela s křížovou cestou 

Dříve než byl postaven současný barokní kostel, stával na jeho místě nevelký gotický kostelík s válcovou věží při severní straně. Jeho podobu známe z pozdější mědirytiny Jana Kryštofa Smíšek z roku 1659. V letech 1626 až 1628 byl před kostelem postaven dřevěný poutnický dům s dvanácti místnostmi pro kněze doprovázející poutníky. Na stavbu přispěl i vévoda Albrecht z Valdštejna. O věřící zde pečovali ještě během třicetileté války jezuité a františkáni.

Vše se výrazně proměnilo roku 1691, kdy se tehdejší majitel frýdlantského panství, František Ferdinand z Gallasu, rozhodl spolu s manželkou Johanou Emerencií rozhojnit mariánskou úctu. Nejprve vyjednal, aby do Hejnic přišli františkáni. Klášter však nevznikl hned. Řeholníci bydleli přechodně ve staré budově pro kněží. Klášter byl postaven mezi léty 1692–1696 podle plánů Marca Antonia z Canevalle. Františkáni v Hejnicích působili na pozvání hrabat z Gallasu od poloviny 17. století téměř 300 let. S hmotnou podporou hrabat z Gallasu a později z Clam-Gallasu spravovali kostel, vzdělávali a duchovně pečovali o zdejší obyvatelstvo i poutníky. Klášter měl rovněž bohatou knihovnu, a do počátku 20. století i lékárnu.

Gallasové jako zakladatelé františkánského kláštera v Hejnicích měli patronátní právo. Zavázali se poskytovat františkánům almužny a peníze na provoz a údržbu budov. V rodové hrobce, kterou si hrabata dala zbudovat pod kostelem, získali Gallasové a jejich příbuzní místo svého posledního odpočinku, využívané v letech 1697 až 1941. Financovali nejen vznik kláštera, ale později také velkorysou přestavbu kostela. Johana Emerencie spolu s vnukem Filipem Josefem dala v letech 1722 až 1729 zbudovat barokní jednolodní kostel se šesti bočními kaplemi a dvěma věžemi v severním průčelí podle plánů pražského stavitele Tomáše Haffeneckera. Aby chrám pohledově vynikl v popředí svahů Jizerských hor, a zvláště v ose k vrcholu Ořešníku, nesměřuje jeho hlavní oltář podle zvyku k východu, nýbrž k jihu.

V dubnu 1950 byl klášter komunistickou totalitní mocí přeměněn na vězení pro řeholníky a řeholnice. Takto byl využíván pět let. Poslední řeholník odešel 24. května 1952, a poté byl klášter přeměněn na internační tábor pro tzv. nejreakčnější řeholnice z celé republiky. Bylo to pracovní vězení převážně pro řádové představené. K internaci sester sloužil klášter až do srpna 1955. Prošlo jím na 76 sester ze sedmnácti řádů a kongregací. Do dubna 1963 v něm pak byl charitní domov pro řeholnice. Po odchodu řeholnic nezůstal opuštěný klášter dlouho nevyužitý. Prostory sloužily místní základní škole i jako sklady. Františkánům byl klášter navrácen roku 1991. V roce 1994 byl darován litoměřickému biskupství. Roku 2000 byl objekt sanován zejména z prostředků Evropské unie a 5. ledna 2001 se otevřel veřejnosti jako Mezinárodní centrum duchovní obnovy. V současné době bývalý klášter slouží jako vzdělávací, konferenční a poutní dům. V domě je dále k dispozici restaurace, galerie a v recepci turistické informační centrum. Od 1. července 2018 je poutní areál s kostelem Navštívení Panny Marie národní kulturní památkou.

Dnes byl natolik krásný den, že jsem se jen po krátkém odpočinku na pokoji vypravila na procházku. Zašla jsem se nejprve podívat na vyhlídku Hejnické Madony, a odtud pokračovala přes park Lázní Libverda do jejich centra a k bývalému zámku. Chvíli jsem se ještě parkem procházela a pak se vrátila do kláštera na večeři a odpočinout si. Na zítřek jsem si naplánovala poměrně dlouhý výlet na hřebeny Jizerských hor.

Jizerskohorské bučiny – Hejnice – 4. a 19. října 2024