Hrad Krakovec

V poslední době mě baví navštěvovat hrady, a to i takové, kde jsem už kdysi byla. Jedním z nich je hrad Krakovec. Je to moc zajímavý hrad - skoro, jak se někde píše, takový gotický zámek. Obytná trojkřídlá část s kaplí kolem centrálního nádvoří je velmi rozsáhlá, ale pokud by šlo o obranu, asi by se hrad dlouho ubránit nedokázal. Mnoho lidí určitě hrad vidělo – zahrál si například v dětském filmu "Ať žijí duchové".

Prohlídka hradu je zpoplatněná a asi během turistické sezóny probíhá i s průvodcem, ale teď, téměř po sezóně, jsem si hrad prohlížela jen s tištěnými informacemi. Krakovec je zřícenina gotického hradu ve stejnojmenné vesnici v okrese Rakovník. Nachází se na široké skalní ostrožně nad soutokem Šípského a Krakovského potoka na hranici chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko. Od roku 1965 je chráněn jako kulturní památka. Hrad je ve vlastnictví státu (správu zajišťuje Národní památkový ústav) a je přístupný veřejnosti.

Hrad na místě staršího panského sídla založil na začátku osmdesátých let čtrnáctého století Jíra z Roztok, který jako vedoucí královské dvorní hutě a jeden z oblíbenců krále Václava IV. vybudoval vskutku pohodlné a architektonicky vyspělé sídlo. Na zbytcích hradu se můžeme dodnes přesvědčit o tom, že Jíra z Roztok byl bohatý a vlivný muž. Hrad jím zbudovaný byla velkolepá výtvarně vyspělá luxusní stavba, směle konkurující obytným komfortem hradům královským. Bohužel ho musel krátce po dostavění kvůli velkým dluhům prodat Jindřichu Leflovi z Lažan. Roku 1414 zde právě Jindřich Lefl z Lažan hostil Jana Husa před cestou Mistra na kostnický koncil.

Během husitských válek se držitelé hradu často střídali, až jej roku 1443 koupil Albrecht z Kolovrat. Jeho potomci se podle hradu nazývali Krakovskými z Kolovrat a sídlili na něm až do roku 1548, kdy Krakovec získali Lobkovicové. Za nich proběhla přestavba na renesanční zámek. V sedmnáctém století dávali majitelé přednost jiným sídlům, ale v osmnáctém století byl zchátralý hrad znovu upraven k obývání. Obyvatelný zůstal až do roku 1783, kdy vyhořel. Nějakou dobu poté byl ještě alespoň v nejnutnější míře udržován, ale během devatenáctého století rychle chátral a částečně byl rozebrán na stavební kámen.

Vstup do hradu Krakovec přes dřevěný most, pohled z nádvoří na jižní stěnu severní půlválcové věže, západní křídlo hradu, interiér západního křídla 

Podoba hradu je vrcholnou ukázkou architektury královské dvorské stavební huti Václava IV. Obranná funkce hradu byla potlačena na nezbytné minimum, zatímco velká pozornost byla při stavbě věnována obytnému komfortu realizovaném trojicí velkých paláců. Na Krakovci tak byl završen vývoj hradní architektury a přeměny hradu na kvalitativně odlišné panské sídlo – zámek. Hrad není jen romantickou zříceninou. Množstvím dochovaných gotických architektonických prvků, nekonvenčním provedením hradní arkýřové kaple, postavením půlválcové věže a dalšími detaily vypovídá o původním rozsahu i architektonické koncepci hradu a přesvědčivě dokládá, že Krakovec je torzo unikátní hradní architektury. Stavba naplňovala především požadavky reprezentace a pohodlného bydlení, což ostatně dodnes dokládají zbytky originálních, prostorově i klenebně uspořádaných prvků. Typická pro architekturu václavské dvorní huti byla hradní kaple v 1. patře rohového prostoru jižního křídla. Torzo arkýřového presbyteria je obrácené k východu a spočívá na vysokém hranolovém pilíři. Hrad se stal posledním útočištěm mistra J. Husa, když byl prohlášen za kacíře a vypuzen z Prahy.

Dřevěný most do hradu, pohled na jihovýchodní nároží hradu s pilířem, na kterém stával presbytář hradní kaple, model hradu (z informačního materiálu)

Po prohlídce hradu jsem si ho celý obešla, vyfotografovala si dřevěný most, který byl údajně postaven podle tehdejších středověkých zvyklostí, a pilíř, na jehož vrcholu stával presbytář hradní kaple. Poté jsem se vydala na další cestu.

Od hradu jsem šla nejprve po červené turistické značce údolím Šípského potoka až k rozcestí se žlutou turistickou značkou nedaleko rekreačního střediska Machův mlýn. Odtud jsem pak pokračovala po žluté turistické značce údolím Javornice až k Berounce a dál do Zvíkovce.

Na začátku cesty podél Šípského potoka jsem procházela sevřeným údolím po cestě, která potok několikrát přecházela. V potoce ale nebylo moc vody, místy vůbec žádná, a tak se mi šlo velmi dobře. I cesta po žluté turistické značce procházela údolím, které bylo rovněž místy sevřené strmými stráněmi se skalními výchozy, ale místy se rozšiřovalo a cesta vedla přes louky. Javornice je docela velký potok, téměř říčka, a i tady cesta potok, ve kterém bylo i v těchto suchých dnech dost vody, mnohokrát křížila. Někde se dalo přejít na druhou stranu po kamenech, dvakrát přes potok vedla lávka, ale dvakrát jsem se musela zout a potok přebrodit. Pokud by v předešlých dnech pršelo, asi bych musela brodit častěji. Dnes byl velmi teplý den, a tak mi to nevadilo. Obě údolí jsou hezká, ale asi sem moc lidí nechodí. Za celou cestu jsem nikoho nepotkala.

Cesta přes louku údolím Javornice, Javornice, pohled na Berounku z mostu, zámek ve Zvíkovci

Údolím Javornice jsem došla k silnici, přešla most přes Berounku a po červené turistické značce došla do obce Zvíkovec. Na návsi, která je nyní upravená jako pěkný park, jsem si vyfotografovala původně gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie. Jeho současná podoba pochází z 18. století, kdy byl zbarokizován. Zašla jsem se podívat i k baroknímu zámku z 18. století. Ten v současnosti využívá Ústav sociální péče. O Zvíkovci se sice mluví jako o městysi, ale žije v něm jen něco přes 200 obyvatel. Je to ale velmi stará obec - první písemná zmínka o místě pochází z roku 1229.

Ze Zvíkovce jsem pak odjela autobusem do Kařezu a odtud vlakem do Prahy. Musím říct, že jsem dnes prožila krásný den v krásné krajině. Byl to moc hezký výlet.

Hrad Krakovec – 21. září 2023