Hrad Lukov

Jsou osobnosti naší historie, na které se názory velmi liší. Jednou takovou je pro mě Albrecht z Valdštejna, člověk z chudé větve tohoto rodu, který se vypracoval až na osobnost evropského významu. Johanes Kepler ho v jeho horoskopu popisuje jako člověka s chorobnou ctižádostí, ochotného upsat se za výjimečnou kariéru i ďáblu. I když se jedná o bezesporu rozporuplnou osobnost, je to také člověk, po kterém zůstalo až do naší doby rozsáhlé stavební dílo, nebudované nahodile, ale s vizí. A proto mě také Albrecht z Valdštejna zajímá.

Valdštejnovou první manželkou byla Lukrécie Nekšovna, které patřilo Vsetínské a Lukovské panství s hradem Lukov. A na tento hrad, v současnosti jen jeho zříceninu, jsem se dnes vypravila. Cestu jsem začala v obci Vlčková. Po červené turistické značce s krásnými výhledy na Hostýnské vrchy jsem asi po 2 km přišla k hradu. Horní hrad, kde bývalo sídlo vrchnosti, je zpoplatněný, ale stojí za návštěvu. Dosud je zachovaná vstupní věž i část okrouhlé vnitřní obranné věže spolu s jižním a západním parkánem, a kolem rozlehlého nádvoří zbytky západního, jižního a východního paláce. V přízemních místnostech západního paláce se z informačních panelů dozvíte více o historii hradu, o Lukrécii Nekšovně i Albrechtu z Valdštejna, nebo si můžete prohlédnout pěkný model hradu.

Většinou, nebo alespoň mě se to často stává, když navštívím zříceninu nějakého středověkého hradu, vidím ruiny jen vlastního panského sídla s hradbami. Z části, sloužící jako hospodářské zázemí se toho obvykle moc nedochovalo. Tady to jiné. Jihovýchodně od hradního jádra vně obranného příkopu ležel tzv. Dolní hrad, obehnaný rovněž hradbou s několika obrannými věžemi. Byly zde stáje pro koně, seník, chlévy pro hospodářská zvířata a drůbež, zásobující hradní kuchyni, řemeslnické díly i byty služebnictva. Velká část tohoto opevnění je v určité výšce zachovalá dodnes.

Počátky hradu Lukova sahají do první třetiny 13. století. Svojí rozlohou se jedná o jeden z největších gotických hradů na Moravě, dnes již rozsáhlou zříceninu se zachovalým pilířovým mostem a vstupní branou. Ze 13. století pocházejí fragmenty kamenných prvků, které dokládají působení kameníků významné velehradské stavební huti. Je nepochybné, že hrad byl v této době v držení královské koruny, ale už na počátku 14. století jej nacházíme v držení mocného rodu Šternberků, o čemž svědčí zmínka z roku 1332. Ale už následujícího roku se hrad vrací znovu do rukou krále, jak o tom píše ve svém životopise český král a římský císař Karel IV. Ovšem v jeho moci nezůstal hrad dlouho. Už někdy v roce 1342 náleží opět Šternberkům, v jejichž správě zůstal takřka po dvě stě let.

Ve 14. století měl hrad vlastní jádro tvořené hradním palácem, k němuž na jihu přiléhala hradní okrouhlá věž, která střežila bránu původní jižní přístupové trasy. Severní stranu chránila hradební zeď. V době česko - uherských válek byl hrad dobyt a vypálen vojsky uherského krále Matyáše Korvína. Pravděpodobně rozsáhlé poškození hradního opevnění se stalo podnětem k významné přestavbě a rozšíření hradu. V této době pravděpodobně vzniká tzv. dolní hrad s věží Svatojánskou a došlo pravděpodobně i ke změně přístupové trasy do hradního jádra směrem od východu. Lukovské předhradí je možno srovnat s předhradím na hradě Veveří. Spojení předhradí se starší částí obstarával most, ústící na straně hradního jádra do nově vybudované brány. V 70. letech 15. století doplnila hradní areál kaple a o něco později další palác, vestavěný do jádra hradu.

Hlavní nádvoří – pohled na západní palác, vlevo jižní palác se zbytky válcové obranné věže, Hlavní nádvoří – pohled k východu, vzadu obranná východní hradba, vpravo ruiny jižního a východního paláce, vstupní věž s mostem, část obranné válcové věže, chránící hranolovou věž s druhou bránou původního jižního vstupu do hradního jádra

V roce 1511 lukovské panství odkupují Kunštátové. Nejvýznamnějším držitelem hradu z tohoto rodu byl Jan Kuna z Kunštátu, moravský zemský hejtman. V době jeho vlastnictví proběhla radikální přestavba hradního jádra a byl do jeho dnešní podoby rozšířen a opevněn také dolní hrad. Celek tak představoval novou, v podstatě již renesanční pevnost. Celkové rozvržení a členění hradního areálu po přestavbě jsou z větší části dochovány dodnes.

Dalšími vlastníky lukovského hradu a panství se stali v roce 1548 Nekšové z Landeka, za jejichž držení dochází k další renesanční přestavbě a přizpůsobení tehdejším požadavkům na pohodlný život. Nekšové byli dobrými hospodáři, a tak se jejich panství významně rozrostlo a zbohatlo. Není proto divu, že poslední dědička rodu Lukrecie se stala středem zájmu mnoha urozených kavalírů. Jejím druhým manželem se stal o něco málo mladší, neobyčejně ctižádostivý šlechtic a pozdější významný vojevůdce Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, kterému po její smrti v roce 1614 spadl do klína tento rozsáhlý majetek. Albrecht z Valdštejna vystupoval jako oddaný stoupenec Ferdinanda II., a proto mu byl sice v roce 1619, v době stavovského povstání proti rakouskému císaři, hrad Lukov zkonfiskován moravskou direktorskou vládou, ale po Bílé Hoře se však znovu na Lukov vrací. Panství ale brzy ho prodává a získává Frýdlant.

Lukov se v době třicetileté války stál několikrát centrem povstání místního obyvatelstva tzv. Valachů proti Habsburkům. Na jaře 1642 hrad získali Švédové a téměř tři měsíce zde měli posádku. Když odcházeli, vyrabovali ho a zapálili. Později se na hradě vystřídalo ještě několik vlastníků, ale hrad postupně ztrácel na významu. Na konci 18. století byl zcela opuštěn a stal se zdrojem levného stavebního materiálu.

Kaple, model hradu Lukov – pohled od severu. Kolem hlavního nádvoří vpravo západní palác, uprostřed jižní palác, vlevo východní palác. Úplně vlevo vybíhá od vstupní věže východní obranná hradba, chránící pozdější vstup do hradního jádra.

Model hradu Lukov – pohled od jihu. Zprava: most, předbraní, vstupní věž, východní, jižní a západní palác. Původní vstup do hradního jádra býval z jihu, Za příčnými stavbami v jižní části v místech původní věže s druhou bránou hradu leží jižní parkán a za západním palácem, západní parkán

Pokusy o záchranu hradního areálu započaly v poslední čtvrtině 20. století. Od roku 1983 zde probíhá takřka nepřetržitě archeologický výzkum a od roku 1987 byla zahájena postupná památková obnova. Podílí se na ní členové Hnutí Brontosaurus a Spolku přátel hradu Lukova. Díky dlouholeté práci dobrovolníků se hrad proměnil ze zanedbané zříceniny ve vyhledávaný turistický cíl, kde probíhají vzdělávací programy zaměřené zejména na děti a mládež. V roce 2016 se hrad Lukov stal Památkou roku České republiky.

Po prohlídce hradu jsem se vydala na další cestu. Zastavila jsem se na chvíli u skalního útvaru Králky a po červené a zelené turistické značce došla na začátek obce Lukov. Odtud jsem pokračovala dál po zelené turistické značce. Králky jsou skalní útvary tvořené pískovcovými a slepencovými lavicemi skalních vrstev. Skály jsou oblíbeným turistickým cílem a jsou využívány i horolezci, i když zde jsou cesty jen lehčí a střední obtížnosti.

Zelená turistická značka vedla nahoru do Hostýnských vrchů. Já jsem se ale asi po necelých třech km z ní odpojila a chtěla pokračovat po místní turistické značce do Freštáku. Narazila jsem tady, ale na něco, co jsem ještě nikdy neviděla. Z cesty po zelené značce odbočovaly 2 další cesty a obě byly značeny stejně jako turistická cesta– zelený pruh mezi dvěma bílými. Vybrala jsem si naštěstí správnou cestu a po ní došla do osady Vítová.

Původně jsem měla v plánu si cestu ještě trochu prodloužit, ale bylo takové teplo a já se cítila tak unavená, že jsem nakonec zvolila nejkratší cestu do Freštáku. Ta mě ale naštěstí přivedla po cyklostezce k moc pěkné moderní kapli sv. Antonína Paduánského na vrchu Skalka, což je nevysoké návrší nad městečkem Fryšták s pěknými výhledy do kraje.

Výhled z cesty z Vlčkové na hrad Lukov, cesta po zelené turistické značce, kaple sv. Antonína Paduánského a kostel sv. Mikuláše ve Fryštáku

Kaple, postavená z oblíbeného zlínského materiálu - z červených cihel, není na první pohled nijak výstřední. Válcovitá stavba, jejíž plášť je ozdoben cihlovými kříži, připomíná trochu věžičku, trochu komín, ale v obou případech na první pohled upoutá. Svým objemem nijak nenarušuje okolní skalky. Naopak je malebně doplňuje, jako by tu stála odjakživa. A přitom je tu krátce. Arcibiskup Jan Graubner ji posvětil 27. listopadu roku 2019. Je to moc pěkné místo.

A od kaple jsem už scházela dolů do Fryštáku. Původní osídlení Fryštácka má velmi staré kořeny. Existují archeologické nálezy z pravěku, z doby neolitické, ale první písemná zmínka o obci pochází až z poloviny 14. století z doby panování Karla IV. Podle další listiny z roku 1382 prosperovala ve Fryštáku cechovní výroba a obchod.

Fryšták jako tržní osada se postupně měnila ve středisko řemesel a obchodu. Zároveň se město stalo podhradím zeměpanského sídla hradu Lukova a tvořilo tak spolu se Slušovicemi důležitý opěrný a ekonomický bod Lukovského panství a tím i obranné linie českého státu. Opevnění města dodnes dokládají názvy městských částí Hrádek, Sichrov, Bašta, Na Valech, Na Purku a Souhrady. Roku 1841 byl Fryšták zasažen velkým požárem. Po této události bylo celé město přestavěno, čímž se ztratila jeho původní dřevěná zástavba.

V roce 1927 zde vznikl první salesiánský dům v českých zemích. Až do násilného zrušení domu v rámci Akce K v roce 1950 zde sídlilo vedení české provincie v čele s Ignácem Stuchlým. Mateřský dům byl obnoven v roce 1996 jako Dům Ignáce Stuchlého.

Nedaleko tohoto domů stojí fara a kostel sv. Mikuláše, postaveného na začátku 18. století v barokním slohu na původních základech ze 14. století. Kostel byl ještě roku 1820 rozšířen, a byla přistavěna vysoká věž s cibulovitou střechou.

Od kostela to byl jen kousek na náměstí, odkud mi odjížděl autobus. Udělala jsem si tady ještě několik fotografií, ale pak už jsem neměla sílu na nic. A tak jsem jen chvíli na náměstí poseděla a čekala na autobus.

Hrad Lukov – 22. července 2024