Hrady Oltářík a Košťálov

Jak už jsem psala v článku o hradě Kamýku, České středohoří znám jen málo, a protože se mi v něm líbí, vypravila jsem se sem na další výlet. Dnes jsem chtěla navštívit zříceniny dvou hradů – Oltáříku a Košťálova – ale nakonec jsem viděla ještě hrad třetí – hrad Skalku ve Vlastislavi. Cestu jsem začala nedaleko Dřemčic, kam jsem přijela autobusem. Ve vsi, kam jsem došla kousek po silnici, jsem se napojila na modrou turistickou značku. Ta mě přivedla až na rozcestí pod hrad Oltářík. Na čedičový vrchol, na kterém stojí zbytky hradu, vede také turistická značka.

České středohoří je geomorfologický celek o rozloze 1266 km². Až 84 % území Českého středohoří zaujímá Chráněná krajinná oblast České středohoří o výměře 1063,17 km². Nejvyšším vrcholem je Milešovka (837 m). Nejnižším bodem je hladina Labe v Děčíně (121,9 m). Maximální výškový rozdíl tedy činí 715,1 m. Hluboké údolí Labe rozděluje České středohoří na dva geomorfologické podcelky: Verneřické středohoří na pravém břehu Labe a Milešovské středohoří na levém břehu Labe. Tyto podcelky se dále člení do celkem osmi okrsků

Rozlohou 1266 km², délkou přes 70 km a šířkou až 25 km patří České středohoří k menším orografickým celkům. Přesto je nejmohutnějším projevem sopečné činnosti v Česku. Podél řeky Ohře existoval Ohárecký rift, kterým se žhavé magma dostalo na povrch. Vodní toky obnažily ztuhlé podpovrchové magma a prohlubovaly údolí, což dalo Českému středohoří majestátní krajinný ráz. Jedním takovým údolím je Porta Bohemica, kterou vymodelovala řeka Labe. Z výlevných hornin tu převažují čediče a znělce, z usazenin pískovce a opuky.

První výhled na hrad Oltářík z cesty od Dřemčic, ruiny hradu Oltářík, hrad Oltářík od obce Děkovka

Hrad Oltářík byl vybudován s největší pravděpodobností brzy po skončení husitských válek (nejspíše v letech 1434–1438) zbohatlým husitským hejtmanem Jakoubkem z Vřesovic, nejmocnějším husitským hejtmanem působícím na severu Čech. Hejtman získal v přilehlé oblasti určité majetky a k jejich ochraně nechal zbudovat nevelký hrad, jemuž dal jméno s náboženským podtextem "Oltářík". Silueta jeho zříceniny, která se tyčí na vrcholu 566 m vysoké čedičové kupy, spolu s nedalekým a téměř nerozlučně podobným hradem Košťálovem dotváří dramatický dojem Českého středohoří.

S Jakoubkem a jeho synem Janem je rovněž spojen i nejstarší písemný záznam týkající se hradu Oltáříku, datovaný do roku 1450. Toho roku oba jmenovaní zastavili hrad Oltářík Janovi z Polenska a z Vršovic a ten jej o 18 let později postoupil pánům z nedalekého Házmburka. V 16. století, kdy byl v držení Viléma z Ilburka, nedokázal již tento těsný a nemoderní hrad, stojící v obtížně přístupné poloze, poskytnout dostatek žádaného komfortu a byl proto opuštěn. Původní jméno opuštěného hradu bylo postupem času zapomenuto a nahrazeno lidovým názvem "Hrádek". Zbytky hradu jsou chráněné jako kulturní památka.

Na vrchol jsem vyšla po cestě otáčející se kolem kopce Po nevelkém hradu toho moc nezbylo – jen zbytky brány a věže. Z vrcholu, ze kterého je skutečně nádherný výhled, jsem se vrátila znovu na rozcestí pod hrad a po modré turistické značce došla k nedalekému rozcestí s červenou turistickou značkou. Po ní jsem pokračovala dál přes obec Děkovka a kolem rozsáhlé obory Krásná do Vlastislavi.

O oboře se jménem Krásná o rozloze 105 ha jsem se dočetla, že je perlou mezi honitbami. Jde o nedávno založenou oboru s jelení zvěří (založena 2004 pro normovaný stav 45 kusů jelení zvěře), která byla založena soukromým vlastníkem pozemků v blízkosti malé osady Děkovka v Českém středohoří. Oboře vévodí holý vrch Plešivec s věncem lesů na jeho úpatí a skalní východní stěnou. Les a neudržované staré sady prorostlé velkým množstvím keřů a lesních dřevin vytváří svým charakterem neproniknutelné houštiny, které jsou jelení zvěří tolik milovány. Překrásné jsou také rozsáhlé louky v severozápadní části obory s několika mezemi, ozdobené mnoha letitými solitérními kmeny ovocných stromů. Neodmyslitelnou součástí obory je také jelení jezírko napájené mocným pramenem v jeho blízkosti, které se nachází uprostřed, na rozhraní houštin a luk. Prostředí obory je tak rozmanité a nepřehledné, že zvěř se v ní chová opravdu jak ve volné přírodě. K založení chovu byla použita zvěř dovezená z oborních chovů v Rakousku. Jedná se o zvěř původem bulharskou a maďarskou, získanou rakouskými chovateli z těchto zemí po pádu komunismu.

Výhled z hradu Oltářík. Pod hradem obec Děkovka, za ní vrch Plešivec, kolem něhož leží obora Krásná, další obec vlevo za Plešivcem je Vlastislav a vlevo na obzoru obec Sutom, uprostřed téměř na obzoru vrch Košťál s hradem Košťálov, menší kopec vpravo se jmenuje Vršetín, na druhém obrázku věž hradu Skalka a vlevo zámek Skalka ve Vlastislavi

Po cestě kolem obory jsem došla do obce Vlastislav. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1184, ale v místě obce bývalo prý již v raném středověku vystavěno hradiště. Podle Kosmovy kroniky mělo patřit Lučanům, nepřátelům Čechů, a sloužit buď jako předsunutý obranný hrad, nebo dokonce i jako hlavní správní hrad luckého knížectví. Měl ho nechat vystavět lucký kníže Vlastislav. Podle pověsti ho měli Češi později zničit. Násilné zničení je patrné i z ohořelých zbytků, které byly nalezeny při archeologických vykopávkách v padesátých letech 20. století. Problém je jen v datování, podle všeho bylo hradiště zničeno až o 150 let později, než kam zničení umísťuje pověst.

Další písemná zmínka o samotné obci je ze 14. století a píše se v ní o založení hradu Skalka a také o tom, že v letech 1357 – 1360 byl jeho majitel Petr ze Skalky. Není však vyloučeno, že hrad může být i starší. Skalka byla malým dvoudílným hradem. Předhradí, z něhož se téměř nic nedochovalo, leželo na jihozápadě. Drobné jádro na severovýchodě zaujímalo výrazný skalní ostroh. V nejvyšším místě staveniště se tyčí 15,5 m vysoká věž. Vstup do věže je 9,5 m nad zemí. Z hradu Skalka dnes zbyla pouze tato okrouhlá věž – bergfrit, nazývaná také hladomorka, protože opravdu její suterén sloužil k těmto účelům. Dokonce se v ní našly na zdech nápisy, které napsali vězni na počátku 17.století. Když v roce 1639 hrad zpustošili Švédové, už nebyl nikdy obnoven a od té doby chátral.

Po 30-ti leté válce si pod troskami hradu zbudovali Hrzánové z Harasova barokní zámek, dodnes dochovaný. Na stavbu zámku se přitom použil stavební materiál z pustého hradu, z něhož tak do současnosti nezbylo o mnoho více než právě zmíněná věž. V současnosti je majitelem zámku obec a v letních měsících v několika místnostech zámku nabízí k vidění expozici vztahující se k historii tohoto objektu i hradů a zámků v okolí.

Zámek je touto roční dobou ještě zavřený, ale dá se vyjít až k věži bývalého hradu, od které je pěkný výhled do kraje. Chvíli jsem se tady rozhlížela a pak se vydala na další cestu. Po silnici jsem došla až k obci Sutom. První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1276. Ve vesnici stojí už zdálky viditelný barokní kostel sv. Petra a Pavla, vybudovaný v letech 1716-24, ale až k němu nešla. Dnešní výlet byl dlouhý a s velikým převýšením a už jsem to pomalu začala cítit v nohách. Na začátku obce jsem ze silnice odbočila na cestu, která mě přivedla pod hrad Košťálov.

Během cesty jsem jeho ruiny viděla z mnoha míst. Zdaleka viditelná zřícenina tohoto středověkého hradu ze 14. století se nachází na 481,1 m vysokém vrchu typického kuželovitého tvaru přímo nad Třebenicemi. Hrad je spojován zejména s Kaplíři ze Sulevic. Od roku 1964 je chráněn jako kulturní památka. Díky úžasnému výhledu do kraje, který se odsud nabízí, patří zřícenina Košťálov k nejlíbeznějším a také nejnavštěvovanějším místům Českého středohoří.

Hrad Košťálov – pohled od věže hradu Skalka, hrad Košťálov (horní hrad - vpravo bývaly budovy dolního hradu), hradní palác horního hradu, výhled z cesty na Třebenice

Hrad se skládá z malého hradního jádra, umístěného na vrcholovém skalisku a z podstatně rozsáhlejšího předhradí, které se rozkládalo na plošině pod ním. Jádro je tvořeno nejlépe dochovanou a v podstatě i jedinou stojící stavbou celého hradu. Jedná se o zbytky paláce obdélného půdorysu, z nějž se dochovalo obvodové zdivo přibližně do výše prvního patra s pozůstatky okenních i dveřních otvorů. Původně se jednalo o několikapodlažní stavbu, kterou navíc obíhala obvodová hradba. Za příkopem se rozkládalo předhradí s hospodářskými, provozními i obytnými stavbami, nechyběla zde ani hlavní hradní brána. Dnes tu však naleznete jen sporé zbytky zdí.

Ještě roku 1486 měl hrad charakter panského rezidenčního sídla. Tehdy si Košťálov rozdělili tři bratři Kaplířové: nejstarší Zdislav sídlil v paláci horního hradu, Dobeš a Jan každý v samostatném domě v dolním hradě. V rodině Kaplířů zůstal hrad až do roku 1609, kdy ho získal Adam ze Vchynic. V té době ale už hrad dávno nebyl obývaný. Komunikačně obtížně přístupný hrad postupně přestal odpovídat šlechtickým nárokům na bydlení. Neudržovaný hrad chátral a v roce 1622 se již uvádí jako pustý.

Romantická poloha hradu přilákala k návštěvě i Karla Hynka Máchu. Košťálov si asi v roce 1833 do skicáku nakreslil tužkou hned dvakrát: jednou zároveň s Třebenicemi a hradem Skalkou, podruhé samostatně. Košťálov několikrát zobrazil na počátku 50. let také Emil Filla, a to v cyklu obrazů Českého středohoří, které maloval technikou lavírované tuše.

Z rozcestí pod hradem mě čekal ještě dosti ostrý výstup až nahoru. Bohužel se dost pokazilo počasí a začalo drobně pršet. Ale to na krásném výhledu nic neubralo. Na jihovýchodním svahu kopce Košťál byla roku 1960 vyhlášena Přírodní památka Košťálov. V oblasti vystupují na povrch čedičové skály, pod nimiž se nachází suťoviště. Zbytek je pokryt zachovalým listnatým lesem s převažujícím habrem. Na slunném svahu se daří teplomilným rostlinám a živočichům. Rostou zde například kosatec bezlistý, koniklec luční, tařice skalní nebo bělozářka liliovitá. Zjištěno bylo přes 600 druhů motýlů, například otakárek fenyklový, otakárek ovocný nebo okáč skalní a několik desítek druhů obratlovců. Je zde možné narazit také na mloka skvrnitého, slepýše křehkého, z ptactva tu hnízdí dlask tlustozobý či kalous ušatý, a občas lze zahlédnout i lasici.

Z vrcholu jsem se vrátila na rozcestí pod hrad a pokračovala v cestě do Třebenic. Měla jsem sice v úmyslu si městečko prohlédnout, ale byla jsem tak unavená, že jsem prvním autobusem odjela a přes Lovosice se vrátila domů. Převýšení bylo větší jak 450 m, a to je na mě už skutečně moc.

Hrady Oltářík a Košťálov – 3. dubna 2024