Hrob a cesta do Duchcova

Před časem jsem si vymyslela výlet z Hrobu do Duchcova s návštěvou duchcovského zámku. Když jsem si ale cestu připravovala, usoudila jsem, že by bylo asi lepší rozdělit výlet na dvě části. A tu první část – cestu z Hrobu do Duchcova jsem uskutečnila dnes.

Město Hrob s asi 2000 obyvatel se nachází v okrese Teplice. Město se původně jmenovalo Grab, ale v patnáctém století byl název rozšířen na Klostergrab, protože tehdy patřilo oseckému klášteru. Před druhou světovou válkou zde žilo asi 3600 obyvatel, z toho asi jen necelá jedna čtvrtina Čechoslováků, ostatní byli Němci.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1282, kdy obce Hrob a vedlejší Verneřice získal do svého majetku osecký klášter. Údajně v té době již stál v Hrobu i kostel, ale jisté to není. V roce 1341 byla do Hrobu přeložena dálková cesta, která původně vedla přes Osek. To pozitivně ovlivnilo rozvoj obce, stejně jako intenzivní hornické podnikání v širším okolí. Podle soudu historiků se Hrob již za vlády Karla IV. stal poddanským městem. Těžba stříbra, eventuálně dalších kovů, byla hlavním motorem ekonomiky města. V průběhu druhé poloviny 14. století se středoevropské hornictví dostává do krize, což se nepochybně projevilo i na úpadku města, které se znovu vzmáhá až po polovině 15. století. V roce 1458 král Jiří z Poděbrad potvrdil Hrobu městská privilegia a v 16. století se znovu rozvíjí hornická činnost.

Základy protestantského kostela v Hrobu, kostel sv. Barbory, evangelický kostel Vzkříšení s památníkem Odčinění Bílé hory

Do evropských dějin se zapsal zdejší protestantský kostel z roku 1614, v té době první protestantský kostel v Čechách. O tři roky později, 11. prosince 1617, ale stavbu vypálil a pobořil oddíl oseckého hejtmana na příkaz pražského arcibiskupa Jana Lohelia.. Přesto, že kostel v Hrobu byl údajně postaven ze stavebního materiálu, jehož vlastníkem byl osecký klášter, a na klášterním pozemku bez souhlasu kláštera, bylo jeho poboření pokládalo za porušení Rudolfova majestátu o náboženské svobodě. Tato událost spolu s uzavřením nekatolického kostela sv. Václava ve východočeském Broumově (rovněž údajně postaveného bez svolení kláštera na klášterním pozemku) vedla k 2. pražské defenestraci a stála na počátku třicetileté války. Základy kostela byly objeveny a následně odkryty roku 1913.

V Hrobu jsem si chtěla nejprve prohlédnout historické centrum. Kolem původně středověkého kostela sv. Barbory, přestavěného v 19. století, a nedalekých základů evangelického kostela jsem došla k secesnímu evangelickému kostelu Vzkříšení. Tento moc hezký kostel byl navržen ateliérem Schilling & Gräbner na počátku 20. století. Původní zvony byly za první světové války zrekvírovány, a proto byly do kostela v roce 1920 pořízeny z Bochumské ocelárny dva ocelolitinové zvony. Nad nimi se nacházejí dva černě natřené litinové cimbály, rozeznívané každou čtvrthodinu hodinovým strojem. Kousek od tohoto evangelického kostela stojí v parku  památník Odčinění Bílé hory s následujícím textem:

1620 – 1945

Postaven na památku osvobození československého národa a navrácení půdy do rukou jeho lidu.

V jednotě je síla, v síle jeden cíl!

Od kostela Vzkříšení jsem se vydala po červené turistické značce na cestu. Cesta vedla nejprve kousek podél potoka Bouřlivce, což je malý vodní tok, který stéká úbočím Krušných hor do Mostecké pánve. Je dlouhý 18,2 km. Část jeho koryta byla v důsledku těžby hnědého uhlí přeložena. A tak tomu bylo právě v této oblasti. Za městečkem jsem z červené značky odbočila na cyklostezku, která vedla blíže k jezeru Barbora a přes bývalou obec Verneřice.

Vodní nádrž Barbora je umělé jezero, ležící v Mostecké pánvi severně od vesnice Oldřichov. V minulosti se v okolí Oldřichova těžilo hnědé uhlí, mj. v hlubinném dole Barbora. V roce 1957 se ve stejné lokalitě začalo těžit povrchovým způsobem. Po vytěžení lomu vznikla zbytková jáma o rozloze přes 70 ha s názvem Barbora. Ta byla v 70. letech 20. století zatopena důlní vodou. Vznikla tak vodní nádrž o rozloze 55 ha s hloubkou až 60 m. Později byl samovolně naplněný lom zprůtočněn přivedením vody z nedalekého potoka Bouřlivce. V současné době je v nádrži kvalitní pramenitá voda s dobrou průhledností. Plocha je využívána pro rekreační koupání a slouží také k výcviku sportovních potápěčů, k jízdám na plachetnicích nebo jako plocha pro windsurfing. V letních měsících je oblíbeným cílem návštěvníků z celého regionu Teplicka a Duchcovska i širšího okolí.

Cesta po cyklostezce lesem nad jezerem Barbora, krajina poblíž zaniklé obce Verneřice (před křižovatkou cyklostezky s červenou turistickou značkou), další vodní plocha poblíž cesty - možná jen rybníček, nebo zavodněná prohlubeň, napájená z potoka Bouřlivce (poblíž se nacházely dva lomy – Barbora a Adolf-Marie), golfové hřiště

Cyklostezka vedla místem bývalých Starých Verneřic. Během 2. světové války byl v osadě pracovní tábor, ve kterém pracovalo přibližně 1200 zajatců. Osada zanikla kvůli rozšiřování těžební činnosti. U cesty jsem viděla jen kus obvodové zdi domu, ale místo jsem víc nezkoumala. Na louce poblíž červené turistické značky stojí kaplička Panny Marie Verneřické.

Myslela jsem si, že z cyklostezky jezero alespoň zahlédnu, ale nepodařilo se mi to. Cesta je obklopená lesem, který vypadá jako náletový les na výsypce. K jezeru Barbora, a i k dalšímu jezeru Otakar se sice dá dojít po cestě, ale dnes jsem na to neměla čas. Třeba tuto oblast prozkoumám ještě někdy jindy. Po cyklostezce jsem došla opět na červenou značku a po ní pokračovala dál.

Cesta mě nejprve přivedla k další hezké a poměrně velké vodní ploše. ale nepodařilo se mi o místě zjistit víc. Moc ráda bych se o bývalých rekultivovaných lomech, a hlavně o výsypkách dozvěděla víc, ale informace na internetu se většinou týkají jen větších projektů. Pro lidi, kteří Podkrušnohoří znali jen z vyprávění a ke kterým také patřím, bývala tato oblast něco jako "měsíční krajina". Teď sem jezdívám velmi často a nacházím nádherná místa, a proto bych chtěla tento kraj poznat víc.

Další cesta vedla přes 18-ti jamkové golfové hřiště s tréninkovým areálem, restaurací a možnosti zapůjčení golfových holí. Tréninkový areál slouží pro nácvik základních golfových dovedností, jak individuálně, tak ve skupinách, a to jak s trenérem, tak i bez něho. Turistická cesta v několika místech prochází lesem a pak opět vede mezi travnatými plochami. V jižní části hřiště teče potok Bouřlivec, svedený v této oblasti kvůli bývalé těžbě do nového koryta. Golfové hřiště s upravenými trávníky mezi lesy, připomínající prales, je moc pěkné. Líbil se mi ten krajinný kontrast, ale bohužel jsem po chvíli vyšla z lesa a další necelé dva km jsem pokračovala do Duchcova nepříliš vábnou cestou mezi dvěma železničními koridory a územím s novou zástavbou. Naštěstí další část cesty byla opět hezká.

Červená značka mě přivedla k pěknému rybníku Leontýna, napájenému z Loučenského potoka. Později jsem se dozvěděla, že vznikl také jako zatopená jáma malého lomu. Loučenský potok, stékajícím úbočím Krušných hor do Mostecké pánve, pramení jihozápadně od Dlouhé Louky na jižním svahu Vlčí hory, odkud prudce klesá Loučenským údolím a protéká Loučnou. Pokračuje dál k jihu, východně od Lomu se stáčí k severovýchodu a umělým korytem ústí do Klášterského potoka, který se však dále označuje jako Loučenský. Potok musel být sveden do nového koryta kvůli lomu Bílina.

Rybník Leontýna u Duchcova, cesta podél Loučenského potoka v parku Pokrok, zámecký park se zahradním domkem v pozadí

Za můstkem přes Loučenský potok jsem přišla na křižovatku turistických cest a odtud pokračovala po žluté turistické značce a pak po cyklostezce proti jeho proudu. Původně jsem chtěla dojít až na modrou turistickou značku, ale nakonec jsem si cestu trochu zkrátila kolem rybníčku Hajská I. a Hajská II. Celé území jižně od potoka je pokryto listnatým, pravděpodobně, náletovým lesem, připomínající prales, kterým ale vedou docela pěkné cesty, vhodné k procházkám. Podle informační tabule v těchto místech stávala osada Pokrok.

Osada Pokrok vznikla v návaznosti na zřízení Dolu Pokrok, po němž byla pojmenována. Důl Pokrok byl založen v roce 1871, první havíři však bydleli v hornické kolonii v nedaleké Hrdlovce. Postupně vznikla v blízkosti dolu osada, administrativně přičleněná k Hrdlovce.

Velký rozvoj osady nastal v roce 1955, paradoxně v souvislosti se vznikem povrchového lomu Pokrok, který se nakonec stal příčinou jejího zániku. V letech 1970–1975 byla zlikvidována Hrdlovka a Pokrok byl administrativně přičleněn k Duchcovu. V letech 1982–1986 však byla zlikvidována i osada Pokrok, a její obyvatelé byli přestěhováni na sídliště do Duchcova. Na území osady vznikla výsypka lomu Bílina, jejíž část byla později rekultivována a vznikl zde park Pokrok. Nejedná se o park v pravém slova smyslu, spíše o lesopark. Parkem protéká množství bezejmenných potůčků, které napájí čtveřici rybníků – Dubský, Hranáč, Hájská I a Hájská II. Roste zde řada listnatých stromů, ponechaných svému přirozenému vývoji.

Povrchové těžbě ustoupila nejen osada Pokrok, ale dlouhodobě bylo plánováno rozšíření povrchového dolu až k duchcovskému zámku. Zámecký park zůstal bez údržby a kvůli nebezpečí pádu stromů zůstal na konci sedmdesátých let 20. století nepřístupný. Mezitím byl zbourán barokní špitál, původně stojící západně od budov zámku. Posléze se ukázalo, že mocnost sloje, a především kvalita hnědého uhlí nesplňuje očekávání a od rozšíření dolu bylo upuštěno.

Parkem Pokrok jsem pak došla po modré turistické značce přes zámecký park do Duchcova. Je to moc hezké město s pěkně upraveným historickým centrem s barokním zámkem, kostelem a dalšími zajímavostmi. Téměř každý ho má spojené s pobytem Giacoma Casanovy v 18. století. Povídání o městě si ale nechám na nějaký jiný článek. Dnešní výlet byl moc zajímavý. Jak už jsem psala, Podkrušnohoří mě velmi zajímá, ale moc ho neznám, takže každý výlet do této oblasti mě opravdu potěší.

Hrob a cesta do Duchcova -31. ledna 2024