Jičín-druhý den

V druhém dnu našeho setkání se spolužáky jsme se vypravili do Prachovských skal. Předpověď počasí byla velmi nepříznivá – mělo celý den pršet – ale naštěstí se nevyplnila a ráno byl krásný slunečný jarní den. Nepříznivá předpověď ale asi odradila spoustu návštěvníků a tak, když jsme do skal přijeli, byli jsme tu téměř sami. Cestu jsme začali u západního vchodu nedaleko Pařezské Lhoty a k procházce skalami jsme si vybrali okruh po zelené turistické značce. Je to sice poměrně náročný okruh s mnoha výstupy i sestupy po schodech, ale také s mnoha vyhlídkami a skalními průchody.

Prachovské skály jsou pískovcová skalní oblast, přírodní rezervace a součást Chráněné krajinné oblasti Český ráj. Přírodní rezervace Prachovské skály chrání unikátní pískovcové skalní město a na něj navázané přírodní prostředí. Rostlinstvo pískovcových oblastí je poměrně chudé a v Prachovských skalách, které jsou navíc díky letitému hospodaření porostlé převážně nepůvodním smrkovým porostem, tomu není jinak. Výjimku tvoří vlhké a hluboké rokle, kde je místní klima chladnější, než by odpovídalo nadmořské výšce, a proto se zde daří typicky horským druhům. Tak jako v jiných skalních městech, i zde hnízdí poštolka, rehek, výr nebo krkavec. Od sklonku 19. století se skály staly cílem horolezců i turistů. V roce 1933byla na jejich území vyhlášena státní přírodní rezervace.

Prachovské skály a jejich okolí jsou místem s bohatou historií. Nalézáme zde doklady o pobytu lidí už z mladší doby kamenné. Na plošině, která nese název Starý hrádek sledujeme osídlení od doby bronzové, kdy zde byla založena osada. Z místa osídlení pocházejí nálezy bronzových spon. Lze tu dohledat i stopy po osídlení Kelty. V 10. - 13. století se zde nacházelo staroslovanské hradiště. Dnes už z něj jsou patrné pouze nezřetelné zbytky valů. Vstup je na toto místo z důvodu ochrany přírody zakázán.

Prachovské skály - jehla, se spolužáky na začátku cesty, výhled z jedné z vyhlídek na skalní město, výhled na vrch Veliš

Prachovské skály se staly součástí opevnění rakouských vojsk i v roce 1866, kdy zde podle rakouských plánů měla být svedena rozhodující bitva. Pruské vojsko však postupovalo rychleji, než rakouští velitelé předpokládali. Dne 29. června 1866 došlo k prvním střetům. Rakouské velení však bylo zcela dezorientované a nepřipravené. Po několika hodinách bojů byl rakouským vojskům doručen rozkaz k ústupu, nedostal se však ke všem jednotkám. Část vojska se stáhla, zbytek byl rozdrcen na ztracených, marně hájených opevněních. Památku této nešťastné bitvy připomíná řada místních pojmenování (rybník Vražda, pole Na zabitých) a pomníčků v Prachově, Horním Lochově, Jinolicích, Kněžnici a jinde.

A teď se ještě na chvíli zastavím u širší historie území, kam Prachovské skály spadají, a u rodiny Šliků, které oblast Prachovských skal v současnosti patří. Na konci 12. století byl na blízkém čedičovém vrcholku založen králem Václavem II. královský hrad Veliš, písemně poprvé uváděný roku 1316, a Prachovské skály se staly součástí Velišského panství. Během své existence změnilo panství mnohokrát vlastníky, byli jimi např. Jan Lucemburský, Vartemberkové, Jiří z Poděbrad, Trčkové, Albrecht z Valdštejna nebo Šlikové. Od roku 1500 byla na hradě po dobu sta let uchovávána basilejská kompaktáta. Koncem 16. století provedl majitel panství Vilém Trčka z Lípy výrazné, ale zároveň poslední stavební úpravy hradu. Hrad byl za třicetileté války neúspěšně obléhán Švédy. Z císařského rozkazu císaře Leopolda I. byl pak hrad roku 1658 zbořen.

Ve dvacátých letech 17. století získává Velišské panství Albrecht z Valdštejna. Po Valdštejnově smrti v roce 1634 se jeho novým vlastníkem stává Jindřich hrabě Šlik. Šlikové byli původně Chebská měšťanská rodina. Panského stavu dosáhli v roce 1437, kdy císař Zikmund Lucemburský a později i Albrecht II. Habsburský a další povýšili Kašpara Šlika, kancléře císaře Zikmunda, do panského stavu.

Rod zbohatl v dalších generacích, když se na jejich panství v Jáchymově objevily stříbrné rudy. Šlikové v Jáchymově založili mincovnu, razili zde mince, zvané joachimsthaler - jáchymovské tolary. Finanční potíže Habsburků, jmenovitě Ferdinanda I., donutily panovníka již v roce 1534 po vojenské akci omezit vliv Šliků na ražbu mincí a roku 1545 byli Šlikové donuceni postoupit právo těžit stříbro panovníkovi. Tím se dostali do opozice vůči Habsburkům, což vyvrcholilo v roce 1618, kdy se postavili do čela stavovského povstání. Po prohrané bitvě na Bílé Hoře (1620) byl Jáchym Ondřej Šlik jako jeden z vůdců v roce 1621 popraven na Staroměstském náměstí jako první z dvaceti sedmi českých pánů.

Jindřich Šlik, jeho bratranec, plukovník, v bitvě na Bílé Hoře velel pluku Moravanů. Vítězní císařští Jindřicha Šlika zajali, ale na rozdíl od jeho bratrance mu jako profesionálnímu vojákovi nabídli službu u císařského dvora, přestane-li hájit zájmy protestantů. Jindřich Šlik se stal katolíkem, povýšil na generála a prezidenta dvorské válečné rady. Velíšské panství s Prachovskými skalami dostal v roce 1637 jako služné.

V restitučním soudním řízení získala rodina Šliků v roce 1996 oblast zpět do svého vlastnictví a v roce 2000 zde začala provozovat služby související s cestovním ruchem. Návštěvnost veřejnosti je odhadována na 170 000 lidí ročně.

Po procházce Prachovskými skalami a obědě v obci Podůlší jsme se vypravili do obce Brada, ležící pod stejnojmenném vrchem Brada (439 m). Na jeho vrcholu leží zřícenina hradu Brada. Hrad byl vystavěn někdy ve 13. století. Šlo o hrad značně rozměrný, postavený částečně ze dřeva a částečně zděný, ale do současnosti se z něho dochovaly údajně jen nepatrné zbytky. A ani ty se nám nepodařilo nalézt.

Brada – kostel sv. Bartoloměje a dřevěná zvonice – pohled z cesty na vrchol kopce, kříž a sochy na vrcholu kopce Brada

Nejstarší zprávy o hradu jsou z roku 1241, kdy zde v letech 1241 – 1263 sídlil Načerad na Bradě. V době vlády krále Václava II. přešel hrad do královského vlastnictví a král ho připojil ke královskému hradu Veliš. Z podhradí se vyvinula ves, která převzala jméno hradu. Během následujících století patřil hrad dalším vlastníkům a za posledního majitele, Mikuláše Licka z Rýzmburka, který zde už nesídlil, začal hrad na konci 15. století pustnout.

Na vrcholu kopce se nachází nevelká plošina, ze které je dobrý výhled na Jičín a jeho blízké okolí. Během prusko-rakouské války v roce 1866 zde měla jedno z dělostřeleckých postavení rakouská armáda bránící přístup k Jičínu. Na památku bitvy u Jičína byl v roce 1891 z iniciativy hraběte Ervína Šlika na vrcholové plošině vztyčen dubový kříž a sochy svatého Petra a svatého Pavla, dvou světců, na jejichž výroční den se bitva odehrála, a kteří jsou tak považováni za její patrony. Z téže doby pochází i kamenný kříž věnovaný obětem této války, umístěný na východním úpatí kopce vedle barokní dřevěné zvonice z poloviny 18. století. Dole ve vesnici stojí pěkný jednolodní kostel sv. Bartoloměje postavený pravděpodobně kolem roku 1300 v raně gotickém stylu. První dochovaná písemná zmínka o něm je z roku 1371. Jeho půdorys je obdélníkový se čtvercovou předsíní, která byla ke kostelu přistavěna v roce 1622. Tento letopočet je také uveden na zdi nad portálem do předsíně. Další opravy se kostel dočkal v roce 1814. Kostel nemá klasickou vysokou věž, ale jen malou zvoničku na střeše. Původní zde umístěný zvon byl odlit pražským zvonařem Brikcim z Cimperka. Ten byl však za první světové války zrekvírován, odvezen a jeho další osud není znám. Ve venkovní zdi na severovýchodním rohu kostela (směrem k parkovišti před penzionem Brada) jsou zazděny dvě raně gotické masky.

Od kostela jsme se vydali po místní turistické značce nahoru na kopec. Z cesty je skutečný krásný výhled do kraje. Došli jsme ke kříži a chtěli pokračovat ještě kousek dál směrem k severu, kde by se mělo nalézat jádro bývalého hradu. Cesta byla ale dost zarostlá, a tak jsme se stejnou cestou vrátili zpátky a odjeli k poslednímu cíli dnešního výletu – ke zřícenině hradu Kumburk.

Zřícenina hradu Kumburk je památkově chráněný areál s pozůstatky středověkého hradu z počátku 14. století. Jednalo se o hrad založený rodem Markvarticů, který se vyznačoval plášťovou hradbou a předsunutým dělostřeleckým opevněním. Dodnes se podařilo zachovat prostory paláce a části vnějšího a vnitřního opevnění spolu s baštami a válcovou věží.

Hrad Kumburk stával na homolovitém kopci (642 m), dnes téměř úplně zalesněném. Byl výborně opevněn. Jednotlivá pásma obrany byla seskupena kolem vrcholu kopce. Přístupová cesta stoupala ve spirále kolem kopce a na západní straně před první branou překročila po padacím mostě příkop. Hluboký příkop s vysokým valem tvořil zevní opevnění a obklopoval celý areál hradu. Mezi hradební zdí a vnitřním hradem vedla cesta dalšími třemi branami k většímu prostranství na západní straně hradu, kde byly hospodářské budovy, a odtud již do vnitřního hradu. Ten byl rovněž obehnán zdí. Při severním okraji byla velká budova paláce, k níž přiléhala na východním nejvyšším bodu kopce hranolovitá hradební věž. V jižním cípu vnitřního opevnění stávala věž kulatá. Do vnitřního hradu se vstupovalo branou v menší hranolové věži na západním okraji hradu.

Po zakladatelském rodě Markvarticů se na hradě vystřídalo několik dalších majitelů. Roku 1529 panství drželi Trčkové z Lípy. Roku 1607 se hrad dostal prodejem do vlastnictví Zikmundovi Smiřickému ze Smiřic. Trčkové z Lípy již na hradě nesídlili. Měli rozsáhlá panství s mnoha hrady a pokud se zdržovali ve zdejším kraji, pobývali na Veliši nebo v Jičíně, kde měli panský dům, základ jičínského zámku. Stejně tomu bylo i za vlády Smiřických, kdy se navíc stal Kumburk vězením. V kulaté věži, zvané od té doby Panenská, byla jedenáct let vězněna dcera Zikmunda Smiřického Eliška Kateřina pro svou lásku k poddanému – kováři Jiříku Vágnerovi. Vysvobozena byla teprve roku 1619 Otou Jindřichem z Vartemberka

Pohled z cesty do hradu na obrannou zeď jádra hradu a na kulatou věž, hlavní věž, na které je nyní vybudované vyhlídkové místo, obranné hradby, výhled z hradu Kumburk

Roku 1621 byly statky Smiřických zkonfiskovány a získal je Albrecht z Valdštejna. Po jeho násilné smrti roku 1634 daroval císař pustý hrad Kumburk roku 1636 Rudolfovi z Tiefenbachu. Hrad pak později přešel dědictvím do vlastnictví rodu Šternberků. Ti ho drželi do roku 1710, kdy je prodali Janu Josefu Trautmannsdorfovi. Tomuto rodu patřil hrad do roku 1945, kdy jim bylo panství zkonfiskováno.

Od roku 1658 však již hrad Kumburk nestál. Po zkušenostech z třicetileté války, kdy se mnohé hrady stávaly opěrnými body nepřátelských vojsk, bylo na základě císařského příkazu rozhodnuto ho ze strategických důvodů zbořit. Z Kumburku zůstaly sutiny a co nezdolaly nálože prachu, dokonali během dalších let lidé, kteří používali kámen z hradu ke stavbám v okolí.

Už Trautmannsdorfové se snažili trosky hradu zabezpečit. Roku 1840 bylo vyvezeno sesuté zdivo ze sklepa, a v letech 1939–1941 zabezpečil zříceninu Klub českých turistů vyzděním opěrné zdi horní částí hradu, vyčištěním sklepů a opravou věže. V současnosti se o správu hradu stará Sdružení pro záchranu hradu Kumburku, které se postaralo o vybudování vyhlídkové věže, ze které se naskýtá nezapomenutelný výhled do všech světových stran. Za jasného počasí je vidět na desítky kilometrů daleko a jako na dlani tak budete mít celou oblast lehce zvlněné krajiny Jičínské pahorkatiny a Krkonošského podhůří. Tento výhled miloval také Karel Hynek Mácha, jehož pamětní desku zde naleznete. K troskám tohoto kdysi hrdého hradu rád chodíval například také Bohuslav Balbín, který studoval a později i učil na jezuitském gymnáziu v Jičíně.

Překvapilo mě, jak rozsáhlý hrad to byl, a navíc jeho rozlehlé opevnění. Hrad jsem předtím neznala – byla to moje první návštěva. A z vyhlídky na hradní věži je skutečně krásný výhled do kraje. Vůbec se nedivím Karlu Hynkovi Máchovi, že to tady měl rád.

Jičín – druhý den - 19. dubna 2023