Jičín-první den

Se spolužáky ze střední školy se scházíváme tak dvakrát ročně na třídenní setkání spojené s výlety po Česku. Náš poslední sraz byl v Jičíně. Já jsem se první den společného výletu nezúčastnila. Do Jičína jsem přijela až po poledni, a tak jsem se rozhodla jen pro prohlídku města a jeho blízkého okolí.

Jičín leží v Jičínské pahorkatině na řece Cidlině. Žije zde asi 16000 obyvatel. S Jičínem je především spojeno působení Albrechta z Valdštejna, vrchního velitele císařských vojsk za třicetileté války. Jako frýdlantský vévoda učinil z města rezidenční sídlo a hospodářské centrum frýdlantského vévodství, své "terra felix" - šťastné země.

Většina dnešního Jičínska patřila koncem 13. století ke královským statkům. Město Jičín bylo založeno jako město královské na konci 13. století. Jeho první známou majitelkou byla královna Jitka, manželka Václava II. Původní Jičín se nacházel v prostoru dnešní vsi Staré Místo poblíž velišského hradu. Dosvědčuje to i často užívaný středověký název této osady: Starý Jičín. Odtud bylo město přeneseno na vhodnější místo, ležící severněji na plochém návrší chráněném řekou Cidlinou, na obchodní cestě z Hradce Králové do Žitavy. Jeho založeni "na zeleném drnu" dosvědčuje pravidelný půdorys s velkým obdélníkovým náměstím, z něhož vybíhaly v rozích a uprostřed delších stran ulice. Koncem 13. století se ve městě rozvinul obchod a řemesla. Byly postaveny první gotické stavby, mezi něž patří kostel sv. Jakuba, později po příchodů jezuitů přesvěcený na kostel sv. Ignáce. Roku 1337 prodal český král Jan Lucemburský město šlechtickému rodu Vartenberků. Ti zakládali v okolí nové vsi a zasloužili se o další rozvoj města. V době renesance patřilo město rodu Trčkům z Lípy, kteří nechali postavit mohutné kamenné hradby se třemi branami (zachovaná je jen brána Valdická) a kamennou vodárenskou věž nedaleko rybníka Kníže. Dále pak město vlastnili Smiřičtí ze Smiřic. Ti se zasloužili o výstavbu jičínského zámku.

Po bitvě na Bílé hoře si Jičín vybral za svoje sídlo Albrecht z Valdštejna, a to se tak de facto stalo hlavním městem autonomního Frýdlantského vévodství. Prostory pro přestavbu města získal vykoupením měšťanských budov, založením Nového města a rozšiřováním předměstí. Byly postaveny veřejné i soukromé budovy pro vévodu a jeho příbuzné, ale také pro úředníky i měšťany. Přivedl do města italské architekty s novým stavebním slohem (manýrismus). Mezi přední umělce lze zařadit jména jako Giovanni Battista Marini, Andrea Spezza, Nicolo Sebregondi a také Giovanni Battista Pieroni. Pro Valdštejna pracovali sochaři Adrien de Vries, Baltazar Staedel a Lorenz Hartwig. Mezi další umělce patřili malíři Ambrož Fritsch a Jan Schlemiiller, řezbář Arnošt Jan Heidelberger nebo kameník Domenico Canevale a řada dalších. V roce 1633 vypracoval Nicoto Sebregondi územní plán města, který počítal s vévodovou představou, že se město zvětší na pět set šedesát domů z původních dvou set. Územní plán patřil k prvním ve střední Evropě. V této době byl postaven barokní kostel svatého Jakuba nebo přestavěn zámek. Po vévodově smrti bylo město Jičín vypleněno švédskými a císařskými vojsky.

Valdická brána, vpravo kostel sv. Jakuba a zámek, asi 2 km dlouhá Lipová alej - v pozadí Valdická brána a vrch Veliš, Valdštejnský letohráde, výhled na vrch Zebín z cesty od Židovského hřbitovu

Po bitvě na Bílé hoře byly České země násilně rekatolizovány a Jičín nebyl výjimkou. Tovaryšstvo Ježíšovo přišlo do města v zimě roku 1622. Jezuité se usadili se u původního kostela sv. Jakuba, nynějšího kostel sv. Ignáce. V roce 1628 zde jezuité založili gymnázium a jezuitskou kolej. K prvním žákům patřil Bohuslav Balbín, který zde později také učil.

V druhé polovině sedmnáctého století přešlo město dědictvím do majetku rodu Šternberků. Byla rozšířena jezuitská kolej (1658) a dostavěn hřbitovní kostel Panny Marie de Sale (1661). Růst města brzdily četné požáry. Nejvíce poničil požár střed města v květnu 1681. Mezi lety 1686 až 1692 byl budován jezuitský seminář, jehož komplex byl dostavěn až po dalším požáru v roce 1717. V té době byla přistavěna také nemocnice s lékárnou.

Po zrušení jezuitského řádu, byla 28. října 1773 zrušena i jičínská řádová kolej. V roce 1776 zde byla zřízena kasárna. O rok později zaniklo i gymnázium. Budova semináře byla po požáru v červenci 1778 prodána soukromníkům. Poté, co se sídlo Bydžovského kraje v roce 1784 přestěhováno do Jičína, vznikaly zde úřady a školy a město rostlo. V druhé polovině devatenáctého a na počátku století dvacátého byl Jičín znám jako město úřadů, spolků a škol. Město se stalo neoficiálním střediskem rozsáhlé oblasti Podkrkonoší.

Osídlení území Jičína a jeho okolí je však mnohem starší. Je zaznamenáno již z mladší doby kamenné. Našly se nálezy i z doby bronzové a z doby laténské (4. - 3. stol. př. n. l.), kdy zde například žili Keltové. Z této doby se zachovaly šperky, nástroje a další předměty, které si lze prohlédnout v jičínském muzeu.

Historické centrum města bylo v roce 1956 vyhlášeno městskou památkovou rezervací. Mezi nejcennější památky patří zbytky historického opevnění spolu s Valdickou bránou, renesanční a raně barokní domy se zámkem na Valdštejnově náměstí, či kostel sv. Jakuba Většího a kostel sv. Ignáce z Loyoly s jezuitskou kolejí.

Z autobusového náměstí, kam jsem přijela autobusem z Prahy, jsem se vypravila k Valdické bráně a odtud jsem pokračovala Valdštejnovou lipovou alejí k Valdštejnské lodžii. Valdštejnova lipová alej je od roku 1634 jedním ze symbolů města Jičína. Nechal ji vysadit sám Albrecht z Valdštejna. Alej původně čítala 1140 stromů. V dnešní době jsou již v některých částech staré stromy postupně nahrazovány mladými. Lipová alej je součástí linie spojující Valdštejnskou lodžii v Libosadu s Valdickou bránou na Valdštejnově náměstí. Tato linie dále směřovala na jihozápad až na hrad Veliš.

Letohrádek Valdštejnská lodžie je unikátní barokní památka, která byla vystavěna v letech 1630 - 1634. Vybudovat ho nechal Albrecht z Valdštejna dle návrhu architekta Niccolo Sebregondiho. Společně s ním nechal založit i velkou zahradu s oborou o rozloze 2 ha, která se nazývá Libosad. V parku rostou památné stromy.

Valdštejnovu lipovou alej i letohrádek jsem už před časem navštívila, ale v Libosadu jsem ještě nebyla. Chtěla jsem projít Libosadem-oborou po střední cestě k jezírku, ale protože v minulých dnech hodně pršelo, byla cesta velmi rozmáčená. Vyšla jsem proto z obory na její jižní okraj na cestu, vedoucí k židovskému hřbitovu a po ní jsem došla až ke hřbitovu. Hřbitov byl založen roku 1651. Je možné ho sice navštívit, ale klíč k bráně je možné si zapůjčit buď v městském muzeu, nebo v kavárně ve Valdštejnské lodžii, což pokud to nevíte předem, vám moc nepomůže. Hřbitov je obehnán zdí a dovnitř se nedá ani nahlédnout. Podle informační tabule na jeho zdi pochází nejstarší náhrobek z roku 1734 a poslední pohřeb se zde konal v roce 1949.

Od hřbitova to byl jen kousek k jezírku v oboře. Čekala jsem krásné romantické jezírko, ale musím říct, že jsem byla jeho vzhledem dost zklamaná. Vrátila jsem se na cestu, vedoucí po jižním okraji obory a zamířila nazpět k lodžii a pak dál směrem k vrchu Zebín a k modré turistické značce. Když jsem si cestu připravovala, měla jsem v plánu vystoupat na vrchol Zebína (399 m), což je kuželovitý neovulkanický kopec, který byl roku 1980 vyhlášen přírodní památkou. Důvodem vyhlášení je ochrana čedičové kupy s uzavřenými bloky porcelanitu se zbytkem původního lesního společenstva s výskytem jilmu. V posledních několika dnech, dokonce ještě v noci a dnes ráno, dost pršelo, a tak jsem si nebyla moc jistá, zda bude cesta na vrchol bezpečná. Když jsem ji pak ale uviděla, usoudila jsem, že to nebude tak zlé a na vrchol jsem se vydala.

Na vrcholu stojí malá barokní kaplička, zasvěcená sv. Máří Magdaleně. Byla postavena roku 1700 za působení kartuziánského řádu svatého Bruna v nedalekých Valdicích. Kapli poničili po roce 1968 sovětští vojáci, kteří ji využívali jako terč při střelbách. V roce 2004 byla kaple rekonstruována.

Z vrcholu je nádherný výhled do kraje. K jihu na město Jičín a vrch Velíš, kde stával výstavný královský hrad, založený Václavem II. Za třicetileté války byl neúspěšně obléhán Švédy a roku 1658 byl na příkaz císaře Leopolda I. jako mnoho dalších hradů, které by mohly sloužit jako útočiště vzbouřenců proti císaři, rozbořen. Od Veliše se táhne zalesněný hřbet s barokními stavbami, které tam dal postavit hrabě František Josef Šlik (Loreta, kaple Nejsvětější Trojice, kaple sv. Anny,…), na západě se nacházejí Prachovské skály s vrchem a zříceninou Brada, dále vidíme hrad Trosky a vrchy Kozlov a Tábor a na severu se pak táhne další hřeben s hrady Bradlec a Kumburk. Chvíli jsem se na vrcholu rozhlížela a pak se pomalu vydala dolů na modrou turistickou značku. Cestou dolů jsem si všimla malebné krajiny na západním úpatí kopce – solitérní kvetoucí keře na louce. Bylo to moc hezké.

Kaplička sv. Maří Magdaleny na vrchu Zebín, výhled z vrchu Zebín směrem na hrad Trosky, krajina na západním úpatí vrchu Zebín, kostel Všech svatých a zvonice pod Zebínem

Po modré turistické značce jsem pak pokračovala ke kostelu Všech svatých. Původní kostel byl pravděpodobně postaven ve 14. století spolu s nově vznikající vsí Zebín. V rámci kultivace okolí Jičína nechal Albrecht z Valdštejna v 17. století ves Zebín zrušit a na místě původního kostela vystavět nový barokní kostel. Ten byl ještě dále přestavován. Dnešní podobu získal na počátku 18. století. Ke kostelu patří hřbitov a dřevěná zvonice, pocházející z konce 17. století. Zvonice má osmiboký půdorys a zvonové patro přechází do čtyřhranu.

Stále po modré turistické značce jsem pokračovala ovocnou alejí údolím Cidliny k Jičínu. Značka mě na okraji Jičína přivedla k vrchu Čeřovka s rozhlednou Milohlídka. Z informační tabule jsem se dozvěděla, že les na vrcholu už po staletí slouží městu jako park. Rozhlednu Milohlídku dal v roce 1843 postavit jičínský hejtman Hansgirg, a jedná se o nejstarší rozhlednu v Českém ráji. Dvoupatrová hranolová věž stojí na okraji čedičového lomu a lepšímu výhledu už bohužel brání vyšší stromy.

Další cesta mě přivedla na hráz rybníka Kníže a k vodárenské věži. Věž byla vystavěna v polovině 16. století a fungovala až do počátku 20. století, kdy byl vybudován nový vodovod. Následně byla využívána jako trafostanice. V roce 1993 ji koupil výtvarník Petr Heber, který ji proměnil na galerii svých děl. V roce 2013 s novým majitelem prošla věž kompletní rekonstrukcí. Stále je zde možno navštívit výstavu děl Petra Hebera, nebo se stylově ubytovat. Objekt je chráněn od roku 1958 jako kulturní památka.

Odtud to byl už jen kousek do centra Jičína. V polovině dvacátého století bylo historické jádro města vyhlášeno městskou památkovou rezervací. Jádrem památkové rezervace se stalo Valdštejnovo náměstí s převážně renesančními a barokními měšťanskými domy s podloubím, táhnoucím se po všech čtyřech stranách tohoto rozsáhlého náměstí. V roce 2016 získalo město titul Historické město roku. Pro množství historických památek, od gotických až po prvorepublikové, je Jičín turisticky vyhledávaným místem a také "bránou" do Českého ráje, respektive do Prachovských skal.

Novodobým symbolem města se stala také postava loupežníka Rumcajse. Jeho příhody popsal ve svých knihách pro děti spisovatel Václav Čtvrtek, který prožil dětství u dědečka v Jičíně. V roce 2020 oslavil festival "Jičín – město pohádky" třicetileté jubileum.

Dominantou náměstí i celého města je Valdická brána ve věži s ochozem a stanovou střechou. Věž s krásným výhledem je vysoká 52 metrů a při výstupu je nutné překonat 156 schodů. V průběhu turistické sezóny se zde konají výstavy, koncerty a vystoupení městského věžníka. Jižně od brány se zachovaly zbytky barokní valdštejnské hradební zdi, která byla vystavěna roku 1632.

Jen kousek od věže stojí kostel sv. Jakuba Většího. Základní kámen kostela byl položen v roce 1627. Kostel nechal postavit vedle svého sídla Albrecht z Valdštejna dle návrhu architekta G. B. Pieroniho. Původně měl mít kostel velkou kopuli a 4 vysoké věže v rozích křížového půdorysu. Po smrti Albrechta byla stavba zastavena. Nedokončená stavba tak byla pouze zastřešena a nikdy nebyla dostavěna do původní plánované podoby. Předána k využívání byla až v roce 1655, ale vysvěcena byla až roku 1701. Kostel v průběhu historie dvakrát vyhořel. Po druhé rekonstrukci byla panská oratoř propojena se zámkem pro snazší a pohodlnější přístupnost pro šlechtu. Průčelí kostela bylo dokončeno až v 60. letech 19. století v novoklasicistním slohu. Kostel je od roku 1958 kulturní památkou.

Hned vedle kostela se nachází Valdštejnský zámek Jičín. Dřívější renesanční zámek, který citelně poškodil výbuch v roce 1620, dostal novou, rozšířenou, raně barokní podobu za Albrechta z Valdštejna. A nejen podobu, ale také nový význam - Albrecht z Valdštejna pasoval Jičín na centrum frýdlantského vévodství. Nejatraktivnější místností je empírový salónek Tří císařů. Muzejní expozice se věnují vlastivědě, archeologii a představují tvorbu Radka Pilaře - výtvarného autora loupežníka Rumcajse. Valdštejnský zámek není veřejnosti přístupný. Navštívit můžete pouze venkovní prostory a Regionální muzeum a galerii, která se v budově nachází.

Jak jsem už zmiňovala, zámek byl poničen výbuchem. Protože to je zajímavá historie, zmíním se o této události trochu podrobněji. Mohutná exploze nastala v podvečer 1. února 1620. Celkem si vyžádala více než čtyři desítky lidských životů. Mezi mrtvými bylo i několik urozených aktérů sporu o dědictví předního českého panského rodu Smiřických ze Smiřic.

Předehra jičínské tragédie se odbyla již na počátku 17. století v podobě aféry Elišky Kateřiny Smiřické (1590–1620). Tato nepříliš pohledná aristokratická dívka z vlastní iniciativy navázala v Kostelci nad Černými lesy intimní poměr s mladým kovářem Jiříkem Wagnerem ze vsi Hodkovic. Společensky nepřijatelný milostný vztah se provalil na jaře 1608. Kovář si několik následujících let pobyl ve vězení v Českém Dubu, zatímco Elišku nechala její rodina zavřít na Hrubé Skále. Po čase ji převezli na hrad Kumburk. Na svobodu se dostala teprve v roce 1619 a rozhodně to nebylo výsledkem smíru mezi příslušníky poslední generace Smiřických, ke které kompromitovaná šlechtična náležela.

Náhlá smrt Albrechta Jana Smiřického (1594–1618), jednoho z nejvýznamnějších evangelických předáků a po vypuknutí stavovského povstání vážného kandidáta na český trůn, nastolila otázku převzetí obrovského rodového majetku, jehož jádro se nacházelo v severovýchodních Čechách. Albrechtův starší bratr Jindřich Jiří (1592–1630) byl totiž slabomyslný, a tak připadaly jako dědičky v úvahu pouze jeho sestry: Eliška Kateřina a mladší Markéta Salomena (1597 – 1654), provdaná za Jindřicha Slavatu z Chlumu a Košumberka. Eliščin skandál a její internace samozřejmě mluvily ve prospěch Markéty. Kartami však znenadání zamával nedávno ovdovělý, nezámožný příslušník starého panského rodu Ota Jindřich z Vartenberka.

Rozhledna Milohlídka, zámek, vlevo kostel sv. Jakuba, Valdštejnovo náměstí v Jičíně, uprostřed korunovační kašna

Vartenberk využil skutečnosti, že vězněná Eliška nebyla svými rodiči formálně vyděděna. Po předchozí tajné domluvě ji osvobodil, rychle pojal za manželku a ještě roku 1619 se spolu usadili v Jičíně. Jejich snahy o ovládnutí smiřických statků ovšem nutně narazily na odpor Markéty Salomeny a jejího chotě. Jičínský konflikt mezi oběma stranami skončil ničivým výbuchem střelného prachu uskladněného v zámku, kde zahynuli jak komisaři, tak Slavata (manžel Markéty Salomeny) a těhotná paní z Vartenberka. Říká se, Eliška Kateřina raději zničila zámek a sama se rozhodla při výbuchu zemřít, než aby se zámku a jičínského panství vzdala.

Smiřická panství poté ovládla čerstvá vdova Markéta Salomena Slavatová. Dlouho se z nich však netěšila, neboť jako nekatolička podporující stavovskou opozici uprchla po bitvě na Bílé hoře ze země. Většinu dědictví Smiřických si obratnými machinacemi přisvojil jejich vzdálený příbuzný Albrecht z Valdštejna. Ani osud Oty z Vartemberka nebyl šťastný. Znovu se oženil, přestoupil ke katolické církvi. Pustil se na svém panství do rekatolizace s takovou vervou a krutostí, že tím vyprovokoval poddanské povstání. Vzbouření venkované Vartenberka i jeho třetí choť v říjnu 1625 ubili.

K zajímavým stavbám na náměstí patří empírová korunovační kašna, postavena na počest císaře Ferdinanda V., který projížděl Jičínem 28. srpna 1836 na svou pražskou korunovaci českým králem. Kašna má podobu malého chrámu, který dosahuje výšky 7 metrů. V roce 1936 byla doplněna o meteorologický sloup. Další stavbou na náměstí je Mariánský sloup, který byl postaven v roce 1702. Sloup je 6 metrů vysoký a je ukončený korintskou hlavicí, na níž spočívá socha Panny Marie stojící na zeměkouli. Dolní část sloupu zdobí čtyři andělé.

Před cestou do hotelu jsem se ještě zastavila u kostela sv. Ignáce z Loyoly. Tento gotický kostel, původně zasvěcený sv. Jakubovi, byl postaven ve 14. století Petrem z Varntenberka. V roce 1622 byl kostel odevzdán jezuitům a zasvěcen sv. Ignáci. V kostele jsou významné obrazy sv. Ignáce z Loyoly a Panny Marie Rušánské, které pocházejí z Ruska. Kostel je přístupný půl hodiny před mší svatou nebo na požádání arciděkanství. V sousedství kostela se nachází barokní Jezuitská kolej. Rozlehlý objekt zahrnoval v době vzniku kromě samotné koleje také budovu gymnázia, semináře, špitál a lékárnu.

A nyní už byl opravdu čas na cestu do hotelu. Bydleli jsme jen kousek od Valdštejnského náměstí v pěkném hotelu U krále. Po krátkém odpočinku jsme se spolužáky zašli na večeři, a to byl krásný závěr dnešního pěkného dne.

Jičín – první den – 18. dubna 2023