Kostel duchů

Před časem jsem slyšela v televizi informaci o kostele sv. Jiří v obci Luková nedaleko Nečtin, kterému se také říká kostel duchů. Musím říct, že mě tato informace dost zaujala, a chtěla jsem místo vidět na vlastní oči. Kostel je otevřen jen na poměrně krátkou dobu během turistické sezóny, a to každou sobotu od 13 do 16 hodin.

Cestu jsem začala v Manětíně, kam jsem přijela autobusem z Prahy. Manětín jsem už kdysi navštívila, dokonce jsem zde i spala, a tak jsem tehdy měla dostatek času si zde všechno prohlédnout. Dnes jsem se zastavila jen na malebném náměstí s kostelem sv. Jana Křtitele a zámkem. K vrcholně barokní přestavbě zámku došlo za Václava Josefa Lažanského a jeho ženy Marie Gabriely po velkém požáru v roce 1712. I když se někde píše o J. B. Santinim-Aichelovi jako o architektu, jemuž Manětín vděčí za barokní podobu zámku, kostela i urbanistickou koncepci náměstí, byl podle posledních stavebně-historických průzkumů tímto architektem Tomáš Hafenecker (1669-1730).

Z náměstí jsem se vydala na cestu nejprve po zelené turistické značce, později po cestě vedoucí po úbočí Chlumské hory, do osady Chlum s právě opravovaným kostelem sv. Jiljí. Tento původně gotický kostel ze 14. století byl kolem poloviny 18. stol. barokně upraven a rozšířen o novou věž. Z cesty do Chlumu byl moc pěkný výhled do krajiny s majestátním vrchem Vladařem.

Z Chlumu jsem pokračovala po silnici do Domašína a odtud po cestě do obce Luková s kostelem sv. Jiří – kostelem duchů. Obec je stará - první písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1115.

Kostel sv. Jiří byl vybudován v polovině 14. století. Roku 1796 byl však zasažen požárem a z původní stavby se dochovala pouze klenba presbytáře a sakristie. Při přestavbě v roce 1800 byl regotizován do nynější podoby. Kostel je bohužel v současnosti velmi zchátralý. Naštěstí je postupně rekonstruován.

V roce 2012 byly do jeho interiéru umístěny sochy duší věřících od Jakuba Hadravy. Sochy sedí tiše v dřevěných lavicích kostela. Nemluví. Se skloněnými hlavami se tiše modlí k Bohu. Nedýchají. Ani vzduch se nepohne, a to ani v mrazu zimních dní, kdyby se zimou umocněnou stářím kostelních zdí chvěli všichni živí. Nikoliv však tyto "Duše věřících", které zůstaly kostelu věrni i v dobách nejtěžších.

Duchové - za nimi oltář s moderním ztvárněním Ukřižovaného, zasazeného do podstavce, symbolizujícího kořeny víry,  "Duše věřících"  v lavicích kostela sv. Jiří v Lukové

I když byl v minulosti kostel velmi zchátralý, býval stále využíván k bohoslužbám. A to až do roku 1968, kdy spadl během pohřbu kus stropu. Poté byl kostel pro veřejnost uzavřen, a probíhaly zde už jen práce, které měly zabránit jeho úplnému zániku. Je otázkou, jak by to bylo dál, nebýt roku 2012. Tehdy si totiž kostel vybral student Jakub Hadrava pro výstup své bakalářské práce. Do kostela přišli dobrovolníci, které obalil igelitem, překryl prostěradly a krajkami a zalil sádrou. Do sádry některých postav je přidán fosfor, takže v létě, kdy do kostela svítí celý den slunce, pak večer postavy světélkují a vypadají tak mnohem bizarněji než obvykle. Na rady autora se také zkouší prosvěcování soch baterkami. V přítmí kostela to pak vytváří zajímavé výjevy a desítky bíle oděných postav "Věřících" působí mnohem tajemněji než obvykle.

Díky dílu Jakuba Hadravy se tak kostel dostal do pozornosti veřejnosti. Duchové v lavicích lákají pozornost turistů a pomáhají získávat finanční prostředky na jeho opravu. Kostel údajně patří k sedmi nejstrašidelnějším místům na světě.

V současnosti je už opravená střecha a strop kostela, i když je stále v jeho interiéru umístěno lešení. Podle paní průvodkyně by se mělo příští rok pokračovat s opravami stěn, a tak asi i příští rok zde lešení bude. Díky těmto opravám se kostel nakonec přece jen dočká úplné záchrany a jeho lavice uvnitř se opět zaplní živými. Do té doby je kostel po domluvě otevřen jen návštěvníkům výstavy. A i když je otevřen jen pár hodin týdně, přichází do něho množství návštěvníků, a to i ze zahraničí. Pomalu tak vzniká sbírka z dobrovolného vstupného, které alespoň částečně pomůže při jeho opravě. Já jsem přišla ke kostelu poměrně brzo a musela jsem na otevření čekat. Během asi 40 minut přišlo dalších nejméně deset návštěvníků.

Náměstí v Manětíně, topolová alej při silnici z Lukové do obce Mezí

Po prohlídce kostela jsem pokračovala v cestě. Po silnici, vedoucí kus krásnou topolovou alejí, jsem došla do obce Mezí, a odtud pokračovala po červené turistické značce do Nečtin. K rozcestí pod Kozelkou jsem šla nejprve pěknou cestou po úbočí Doubravického vrchu, později už jen stezkou přes travnaté paseky do jižní části Přírodní rezervace Kozelka.

V přírodní rezervaci Kozelka se nachází stolová hora vulkanického původu. K vidění jsou také pseudozávrty, pyramidy, sutě a asi 30 skalních věží. Skály jsou porostlé netřeskem výběžkatým, z živočichů zde žijí např. výr velký, zmije obecná nebo veverka obecná. V pravěku se zde rozprostíralo výšinné sídliště. Kozelka je využívána horolezci. Já jsem sice až na vrchol Kozelky nešla, ale i v části pod Doubravským vrchem jsem rezervací procházela. A musím říct, že v těchto místech vedla cesta docela "pěknou divočinou".

Od rozcestí Pod Kozelkou jsem scházela k obci Doubravice a dál do Nečtin. Z cesty byl moc pěkný výhled na dominantu Nečtin - kostel sv. Jakuba Většího. Z cesty se mi zdálo, že kostel stojí vysoko nad obcí, ale když jsem došla na náměstí s bývalou radnicí, morovým sloupem a několika novodobými sochami, už mi nepřipadal tak vzdálený. Přístupová cesta vedla po svahu kamenným schodištěm, a byla docela romantická.

I tudy vedla pěšina k rozcestí Pod Kozelkou, stezka jižní částí Přírodní rezervace Kozelka, schodiště ke kostelu sv. Jakuba Většího, kostel sv. Jakuba Většího v Nečtinách

Předchůdce kostela sv. Jakuba Většího – první nečtinský kostel byl zničen husity, druhý kostel byl dokončen za Jana Pluha z Rabštejna v roce 1534. Ten nechala již jako rozpadlý v letech 1750 – 1752 tehdejší majitelka panství Marie Karolina z Kokořova zbořit a na jeho místě vznikla nynější barokní stavba tvořená kostelní lodí, k níž je připojeno polokruhové kněžiště a na severu sakristie, na jihu oratoř a při západním průčelí se zdvihá hranolová věž.

Nečtiny s asi 600 obyvatel se rozkládají na severozápadním okraji Manětínské vrchoviny v údolí k severu tekoucího Starého potoka, do kterého ústí na jižním okraji městečka Leopoldovský potok. Zatímco krajina v polích na západ od Nečtin stoupá jen pozvolna, na východě se prudce zvedá v Lešovickém polesí v severozápadní cípu přírodního parku Manětínská až ke dvojici výrazných vrcholů: Špičák (610 m) a Vysoký vrch (609 m), jejichž vrcholy převyšují dno údolí Starého potoka o 150 metrů.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1169, ale na městečko byla povýšena až v roce 1511 králem Vladislavem Jagellonským. Do roku 1945 zde žilo převážně německojazyčné obyvatelstvo. V roce 2002 získala obec první místo v osmém ročníku soutěže o titul Vesnice roku.

Výlet byl moc hezký. Bylo krásné podzimní slunné počasí. Jen mě trochu mrzí, že jsem kostel sv. Jiří nenašla v plné kráse. Opravy jsou ale nutné, a bez lešení je provést nelze.

Kostel duchů – 21. září 2024