Kyje

Když člověk řekne, že byl na výletě, většina lidí si představuje cestu pěknou přírodou s nádhernými vyhlídkami, nebo návštěvu nějakého hradu či zámku. To se ale o mém dnešním výletě do východních předměstí Prahy říct nedá, i když jsem toho viděla a dozvěděla se skutečně dost.

Cestu jsem začala u zastávky Pod Táborem v Hrdlořezech. Po modré turistické značce jsem se vydala k Rokytce, což je říčka dlouhá necelých 37 km v povodí dolní Vltavy. Pramení jihovýchodně od Prahy v lesích u Tehovce a do Vltavy se vlévá v Praze Libni. V Hrdlořezech říčka vytváří výrazný meandr, protože se jí do cesty postavil zalesněný vrch Smetanka (243 m). Ten v současnosti patří do Přírodního parku, pojmenovaném právě po tomto vrchu – Přírodní park Smetanka.

Pokračovala jsem po proudu říčky a cesta mě přivedla na rozsáhlou louku v jejím údolí severně od vrchu Smetanka. Mezi lety 2008–2019 proběhla v těchto místech revitalizace velké části toku, kdy vybetonované koryto nahradil přirozenější meandrující tok, který se při velkých deštích může rozlít do louky. Takto tekoucí říčka pozitivně ovlivňuje i růst zeleně v okolí a zmírňuje projevy extrémních teplot v letním období. Je to teď opravdu moc hezké místo.

Rozhledna Doubravka, meandry Rokytky, kostel sv. Bartoloměje v Kyjích

Po cestě jsem došla k železničním mostům, u kterých se sbíhají a po kterých vedou do Prahy dvě páteřní tratě – jednak trať z Moravy přes Českou Třebovou a Pardubice a pak trať z jižních Čech přes České Budějovice a Benešov. Před mostem jsem se zastavila u informační tabule, kde jsem se dozvěděla o bitvě u Štěrbohol. To byla pro mě docela nová informace.

Bitva u Štěrbohol se odehrála 6. května 1757. Šlo o druhé velké střetnutí sedmileté války na evropském kontinentu. Na bojišti se utkala pruská armáda pod velením krále Fridricha II. a polního maršála Kurta Christopha von Schwerina s vojskem Habsburské monarchie v čele s princem Karlem Alexandrem Lotrinským a polním maršálem Maximilianem Brownem. Ačkoliv před bitvou měli Rakušané obsazeny výhodnější pozice na výšinách mezi Vítkovem a vesnicí Kyje, podařilo se pruskému panovníkovi tuto obranu zcela rozvrátit a dosáhnout výrazného vítězství. Střetnutí v předpolí české metropole bylo ve své době nejkrvavější bitvou 18. století. Obě strany měly poměrně vyrovnané ztráty, tedy zhruba 13–14 000 vojáků. Z tohoto počtu 2500 zraněných Prusů zemřelo v Břevnovském klášteře a bylo pohřbeno za klášterní sýpkou. Přestože se jedná o tak krvavou bitvu, zůstává ve stínu rozhodujícího rakouského triumfu u Kolína. Prusové střetnutí pojmenovali bitvou u Prahy a tento termín se vžil celosvětově. Naproti tomu v Česku se udržel rakouský název podle vesnice Štěrboholy.

Prošla jsem pod železničním mostem a pokračovala dál podél Rokytky. Na její levé straně leží Hořejší rybník. V posledních dnech mrzlo a padal sníh a tak je rybník celý pod sněhem. Přesto jsem si na jeho hráz zašla, abych si ho vyfotografovala. U rybníka jsem opustila modrou turistickou značku a pokračovala dál po cyklostezce. Stezka vedla nejprve po schodech na návrší nad údolím a po přechodu po lávce přes hlavní silnici jsem sestoupila zase dolů až téměř k trati. Podél zahrádkářské kolonie na jižním svahu lesa Lehovce, který také jako rybníky v údolí Rokytky patří do Přírodní chráněné oblasti Smetanka, jsem došla do obce Kyje.

Obec Kyje, nyní součást katastrálního území Prahy v městské části Praha 14, v obvodu Praha 9, patřila ve 12. století ke statkům pražské diecéze. Po knížeti českém byla pražská diecéze nejbohatším vlastníkem, kterému patřilo mnoho polností a vesnic hlavně v okolí dnešní Prahy. V bezprostředním okolí kostela sv. Bartoloměje se nacházelo sídlo – tvrz a manský dvůr, které patřily roku 1386 Ješkovi (Janovi) z Kyj, šafářovi na arcibiskupském dvoře. Ve 14. století byla podle historika Neuwirtha z podnětu pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic vytvořena na Rokytce soustava rybníků, včetně dodnes existujícího Kyjského rybníka. V 16. století drželi tvrz Kyje s vesničkou staroměstští měšťané, kterým byla odňata a prodána jako trest za rebelii proti králi Ferdinandovi I. Vrchnostenské panství pak střídalo své majitele, ale protože zde nepřebývali, tvrz pustla. V té době byla ves Kyje připojena k Dubči a spolu s ní se v době třicetileté války stala součástí panství uhříněveského, které tehdy patřilo knížecímu rodu Lichtenštejnů.

Do Kyjí jsem přišla kvůli kostelu sv. Bartoloměje. Před mnoha lety jsem tady už byla, ale je to opravdu snad už 50 let. Vím, že se jedná o velmi cennou stavbu, a tak si mnohokrát při cestě vlakem na kostel vzpomenu a snažím se zahlédnout jeho věž, která je jediná z vlaku viditelná.

Kostel sv. Bartoloměje založil s největší pravděpodobností pražský biskup Jan II. z Dražic, který zde působil v letech 1226 až 1236. Je o něm zmínka na jedné z fresek v presbytáři kostela. Vzhledem k pozdně románskému slohu, ve kterém byl kostel vystavěn, je však možné, že zakladatelem mohl být v polovině 13. století až biskup Jan III. V každém případě, prvním dochovaným písemným pramenem je až listina biskupa Jana IV. z Dražic z 20. července roku 1306.

Kostel byl postaven jako takzvaný tribunový kostel v pozdně románském slohu z pískovcových kvádrů, dovezených z Proseka. To svědčí o dostatku tamního materiálu, ze kterého je také postaven tamní kostel sv. Václava. Uspořádání tribunového kostela znamená, že vnitřní prostory byly rozděleny na prostor pro obyčejný lid a vyvýšenou tribunu s pavlačí pro biskupa či vlastníka dvorce (tzv. feudála), jemuž kostel patřil a odkud sledoval bohoslužby. Vlastník panství obýval běžně sousední budovu, propojenou s kostelem lávkou, čímž měl vlastní soukromý vchod. Tribuna měla dříve místo dřevěného zábradlí poprsní zeď z kamene a vstup ze západní strany s dřevěnými schody, který se nedochoval.

Meandry Rokytky, kostel sv. Bartoloměje v Kyjích, rozhledna Doubravka

V následujících staletích byl kostel několikrát alespoň částečně přebudován. V 17. století dostal například novou západní předsíň a sakristii a nová barokní okna, která ale byla ve dvacátém století opět zazděná a nahrazena znovu okny románskými. Bohužel ani dnes, a ani před padesáti lety, nebylo možné do kostela nahlédnout. Dočetla jsem se, že jak loď, tak presbytář jsou zaklenuty křížovou klenbou a v lodi i sakristii byly objeveny středověké nástěnné malby. Na jižní straně lodi byly odhaleny fresky Posledního soudu, na severní zbytek výjevu Narození Páně, ale po opravách v letech 1973-1989 byl kostel následně vybílen, čímž stopy po freskách v lodi kostela zmizely. Fresky z 13. století v presbytáři jsou dochované.

Stavba měla dříve převážně obranný charakter. To dokazuje především mohutná věž (od roku 1547 je její součástí zvon) a silné kamenné zdi s velmi úzkou, důmyslně promyšlenou spletí chodeb, schovanou v síle zdi. Z té se dochovaly pouze chodby v jižní a západní zdi kostela. Traduje se, že z kostela vedly podzemní chodby až na hrad Jenštejn (???). O obranné funkci kostela svědčí také množství střílen, dodnes zachovaných, a tehdejší dřevěné podsebití věže, podobné hradním podsebitím. Avšak dodnes není známo, zda bylo dřívější poslední patro věže ze dřeva na dřevěných konzolách či z kamene tak, jak bylo po jejím zřícení v roce 1865 dostavěno. Původně byla snad věž dokonce o 7 metrů vyšší.

Při obléhání věž fungovala jako sýpka a v místě dnešních varhan (varhany se v kostele nachází od 17. století) se skladovaly zásoby. Také zde hlídkovala stráž, která v případě nebezpečí posílala signály Pražskému hradu. Cizí vojsko mohlo táhnout jednou ze dvou zemských cest; první, vedoucí od Kolína, nebo druhou od Poděbrad. Na obě z nich byl z kostela ničím necloněný výhled.

Celý kostelní komplex obklopuje mohutná, asi 1,5 metru vysoká kamenná zeď, ve které je pouze jediná vstupní brána. Ta je lemována náznaky sloupových hlavic a drobným kanelováním, což svědčí o důležitosti průchodu. Průchod je nahoře zakončen polokruhovým obloukem a barokním, později dostavěným krycím štítem s keramickými taškami. Kolem kostela se rozkládá nevelký hřbitov, který byl užíván do roku 1854. Nyní se zde nacházejí jen pozůstatky několika empírových pomníků a rokokový pískovcový kříž s Kristem. Kostel i brána na bývalý hřbitov byly zavřené a tak jsem si kostel jen vyfotografovala a vypravila se k poslednímu cíli dnešní cesty – k rozhledně Doubravka na vrchu Horka (254 m).

Rozhledna Doubravka vznikla v roce 2018 podle návrhu architekta Martina Rajniše a jeho týmu z Huti architektury. Nejen, že vyhlídkovou věž pojmenovali, ale vtiskli jí také podobu výrazné originální vzdušné konstrukce z akátového dřeva. Dominují jí tři masivní nohy s vnitřním válcem se schodištěm na vrcholovou plošinu. Po vystoupání 98 schodů se z výšky 20 metrů naskytne pěkný výhled do okolí.

Architekt Martin Rajniš je velkým zastáncem přírodních materiálů a staveb, které z přírody pocházejí. Konstrukci rozhledny tvoří akátové dřevo, které je jednou z nejvíce trvanlivých dřevin. Celkově bylo na stavbu použito přes 7 kilometrů akátových kmínků. Dále stavba využívá také dubové dřevo. Součástí rozhledny jsou ale i ocelové díly. V konstrukci bylo použito také přes tři tisíce svorníků. Rozhledna v roce 2019 obdržela Národní cenu za architekturu.

Originální rozhledna se stala záhy terčem vandalů, kteří ji úmyslně zapálili. Požár rozhledny nastal nad ránem 20. listopadu 2019. Hořela jedna ze tří stabilizačních částí rozhledny do výšky asi šesti metrů. Hasičům se však povedlo rozhlednu uhasit rychle. Stavba byla opravena ještě před koncem roku 2019.

Nová rozhledna je součástí projektu Cesta k Doubravce, který má za úkol revitalizaci turistických tras, cyklotras a dalších komunikací v lokalitě Přírodního parku Klánovice –Čihadla, který je s rozlohou 970 ha největším přírodním parkem na území Prahy. Základ tohoto přírodního parku tvoří pět zvláště chráněných území, jejichž předmětem ochrany jsou vodní a mokřadní biotopy. Charakteristickými prvky přírodního parku Klánovice-Čihadla jsou v jeho východní části lesní porosty, západní část území láká několika vodními plochami, především Kyjským a Velkým počernickým rybníkem, dále rybníkem Martiňák a zatopenou bývalou pískovnou, která má v současné době statut přírodní rezervace.

Když jsem k rozhledně přišla, chvíli jsem váhala, jestli mám jít nahoru. Na schodech byl sníh. Nakonec jsem se ale pro výstup rozhodla a nebyl nijak nebezpečný. Je to moc pěkné místo. Z vrcholu sice vidíte hlavně okolní sídliště, ale i tak stojí za to si sem procházku udělat. Udělala jsem si několik fotografií a vydala se dolů z kopce. Za chvíli jsem byla na stanici Metra "Rajská zahrada". Není to odtud vůbec daleko. Musím říct, že to byl hezký výlet a že mě hned inspiroval k nějaké další výpravě trochu východněji, abych si posledně jmenovaný přírodní park lépe prohlédla. Jezdívám tímto krajem často vlakem a vždycky mě potěší, když vidím místa, kudy jsem někdy šla.

Praha-Kyje -6. prosince 2023