Maloskalsko

Na dnešní výlet jsem se vypravila z Malé Skály. Kdysi jsem v této oblasti pobývala a i cestu, kudy jsem dnes chtěla jít, jsem si už před mnoha lety prošla. Jen jsem si dnes neuvědomila, že mi tehdy bylo téměř o 50 let méně. Cesta přes Panteon s hradem Vranov, hrad Frýdštejn a odtud do Turnova s malou odbočkou k zámku Hrubý Rohozec byla dost namáhavá. A s mnoha schody! Proto jsem na konci dnešního pěkného a zajímavého výletu byla ráda, že sedím v autobuse, který mě veze domů do Prahy.

Malá Skála je obec s asi 1200 obyvatel v okrese Jablonec nad Nisou v Libereckém kraji. První zmínky o obci pocházejí z roku 1422, avšak její jižní část vznikla jako samostatná ves Vranové již koncem 14. století. Ta spolu s okolními osadami náležela tehdy k dominikánskému klášteru v Turnově.

V roce 1802 koupil zdejší panství textilní průmyslník Franz Zacharias Römisch, který celé okolí proměnil v jedinečný přírodní park a na troskách starého hradu Vranov vybudoval Pantheon - památník všem hrdinům - jemuž vévodí novogotický letohrádek z roku 1826. Skalní plastiky v areálu vytvořil sochař František Pettrich. Franz Zacharias Römisch se však nezapsal do historie Malé Skály pouze jako romantický stavitel Pantheonu, ale i jako osvícený zakladatel škol a nadací. Už v roce 1812 bylo rozhodnuto o zřízení obecné školy, která byla následně 1817 skutečně otevřena. Zasloužil se o zvelebení ovocnářství, přestavěl maloskalský zámek v empírovém stylu a v zámeckém parku nechal vysázet vzácné dřeviny. Roku 1813 založil ve Vranském lese panský hřbitov, kde sám odpočívá. Na tomto hřbitově je pochována i maloskalská rodačka spisovatelka Jarmila Glazarová.

Po smrti Franze Zachariase Römische prodali dědicové Malou Skálu obchodnímu domu Oppenheimer v Lipsku. Noví vlastníci nechali v roce 1869 opravit v secesním duchu zámek s kaplí sv. Vavřince. Další kapli nechali postavit ve Vranovém roku 1879.

Z Malé Skály jsem se za můstkem přes řeku Jizeru vypravila po červené turistické značce nahoru k hradu Vranov – Pantheon, který je považován za největší skalní hrad v Čechách. Značka mě nejprve přivedla k odbočce na vyhlídku východně od hradu Jsou z ní krásné výhledy na Malou Skálou s řekou Jizerou, a i na nedaleké Suché skály. Z vyhlídky jsem se vrátila na červenou turistickou značku po ní došla k hradní studni a vchodu do areálu Panteonu se zbytky skalního hradu Vranov. Tento původní středověký hrad byl založen někdy na počátku husitských válek na počátku 15. století na výrazném skalním hřbetu s komplikovanou strukturou. Údajně se po něm poprvé psal v roce 1425 Heník z Valdštejna. Již v průběhu 16. století vybudovali Valdštejnové v údolí Jizery zámeček, který byl Vartemberky poté, co jim Valdštejnové roku 1538 Vranov prodali, přestavěn. Hrad se tak stal nepotřebným a zpustl. Současnou podobu hrad získal v letech 1803 až 1826, kdy nechal zbytky hradu romanticky upravit na Pantheon František Zachariáš Römisch.

 Vstup do hlavní části hradu, letohrádek Panteon stojící na místě bývalého parkánu hradu, ústřední budova hradu - nyní síň tří mocnářů, ve skalách jsou v různých úrovních skalních bloků vytesané místnosti, kdysi sloužící různým účelům

Podoba hradu byla do značné míry dána terénní situací bizarního pískovcového útvaru. Vranov je díky své délce několika set metrů největší a pravděpodobně i nejkomplikovanější skalní hrad u nás. V maximální možné míře bylo využito úzkého strmého hřebene, který poskytoval přirozené opevnění. Vrchol hřebene, byl přístupný pouze po úzkém do skála vysekaném strmém schodišti. Do pískovcové skály je v celém areálu vytesané velké množství nejrůznějších světniček. Různé dřevěné konstrukce ať, už obraného či stavebního charakteru dokládají početné zdrže vytesané ve skále. Přítomnost zděných staveb a areálu hradu je doložena zbytkem čtverhranného objektu. Ten byl asi hlavní obytnou stavbou a měl charakter obytné věže. Problémem bylo nepochybně zásobování areálu vodu. Dnes je na místě patrná pouze studna. Ta je nejspíše kvůli nevhodným hydrologickým podmínkám situována vně hradu před jeho vstup.

Romantická přestavba areálu z let 1803 až 1826 zajímavě upravila podobu hradu, ale na mnoha místech bohužel znejasnila a poškodila stopy po původním hradu. Díky těmto romantickým úpravám vnikla novostavba polookrouhle ukončeného letohrádku a velké množství různých pomníků a pamětních nápisů, připomínajících a oslavujících různé hrdinské osobnosti, činy a ctnosti. Památka je ojediněle dochovaným dokladem vývoje středověkého stavitelství a fortifikace. A romantické úpravy jsou důležitým příkladem spojení architektury s cílenou úpravou přírodního prostředí.

Mezi výškovými úrovněmi hradu vedou kamenné schody, na prvním obrázku výstup k nejvyššímu místu hradu - k vyhlídce u kříže, kde dříve stávala strážní věž, vyhlídka u kříže a výhledy z ní

Prohlídka hradu je zpoplatněná, ale stojí za to. Probíhá bez průvodce, ale u jednotlivých skalních objektů jsou informační panely, kde si může návštěvník přečíst, co se zde kdysi nacházelo. Musím ale říct, že prohlídka je dosti namáhavá. Z tzv. letohrádku ve tvaru malého kostelíka, s kaplí v přízemí a obytnou částí (nyní výstavní síní) v prvním patře, je pěkný výhled do údolí Jizery. Letohrádek byl postaven v místě parkánu hradu.

Po prohlídce hradu jsem se vydala na další cestu k hradu Frýdštejn. Z nejvyššího místa hradu Vranov (u kříže) jsem Frýdštejn viděla, a nezdál se mi daleko, ale cesta k němu byla ještě dlouhá. A stále do kopce. Cestou jsem se ještě zastavila na dalším skalním útvaru, kde bývalo obranné předpolí hradu.

Když jsem pak po červené turistické značce ke zřícenina hradu Frýdštejn došla, a dokonce do něho i vešla, uvědomila jsem si, že pro důkladnější prohlídku už nemám ani dost času a ani dost sil, a rozhodla se, že si sem někdy v budoucnu udělám samostatný výlet. Prohlídka hradu je zpoplatněná a během ní je možné vystoupat i na velkou věž. A na to jsem už dnes sílu opravdu neměla.

První zmínka o tomto hradě pochází z roku 1385.Jeho hlavní dominantou a nejlépe zachovalou částí je velká hradní věž, postavená na nejvyšším skalisku. Měří 15 m, její průměr je 9 m a má dvoumetrovou tloušťku zdiva. Zatímco hlavní věž odolává času, někdejší dřevěné hradní stavby zmizely zcela a hradební zdi jsou zachovány již jen částečně. Do měkkého pískovce bylo vyvrtáno mnoho světniček a sklepů. Jedna ze světniček sloužila jako kaple. V prostorách zříceniny hradu se natáčely filmy O princezně Jasněnce a létajícím ševci a také film Vražda po našem. O hradě psala také Karolína Světlá v knize "O Krejčíkovic Anežce".

Hrad Frýdštejn, Bartošova pec – z jeskyně vytéká voda do malého rybníčku, zámek Hrubý Rohozec

Vydala jsem se na další cestu a z ní si udělala několik fotografií hradu. Musím říct, že je opravdu "fotogenický". Výhled na něj je moc krásný a malebný.

Po modré a červené značce jsem došla do obce Voděrady a odtud pak pokračovala po modré turistické značce údolím Vazoveckého potoka do Dolánek. Cestou jsem míjela zajímavé místo s názvem "Bartošova Pec".

Nevěděla jsem o co se jedná, ale dočetla jsem se, že tak se nazývá krasová vyvěračka. Na povrch tady vyvěrá z nepřístupné krasové jeskyně silný pramen. Celý systém tvoří velký labyrint vzájemně propojených propadání, vyvěraček a ponorů. Ty vznikly porušením slínovců, když voda vymývala vápnitou složku a vše propojila do tohoto unikátního podzemního systému. Systémem pak protéká povrchová voda a vyvěrá ve spodní části ve formě pramenů křišťálové ledové vody.

Celý komplex tvoří několik hlavních částí: Ondříkovické propadání, Bartošova pec a Ponor u Roudného. Největší z celého komplexu je Bartošova pec. Je to 25 metrů dlouhá vodní jeskyně kterou vytvořil mohutný pramen. K jeskyni vede kolem jezírka podvalový chodník. Původně stávala nedaleko tohoto vývěru sklářská huť (odtud tedy název tohoto místa) později mlýn a potom brusírna skla (v současné době rekreační středisko). Jen pro informaci uvádím i další části tohoto komplexu, ale ty jsem neviděla. Asi 600 metrů od Bartošovy pece ve slepém údolí najdeme Ondříkovický ponor (propadání), kde v závrtu mizí potok tekoucí od Voděrad. Ponor u Roudného je zřetelný hlavně za velkých dešťů či na jaře a je situován asi do 1 km dlouhého údolí, které ústí do údolí potoka Vazovce asi 250 m od Bartošovy pece. Celá lokalita má poměrně velkou rozlohu - asi 3,5 km2. V 70. letech byly Bartošova pec a Ondříkovické propadání vyhlášeny chráněnými přírodními výtvory a v roce 1996 bylo území o velikosti zhruba 14,5 ha vyhlášeno chráněnou přírodní památkou.

Po modré turistické značce jsem došla do Dolánek a odtud pokračovala po červené turistické značce do Turnova. Cesta podél Jizery mě přivedla pod zámek Hrubý Rohozec, stojící na skalním masívu vysoko nad řekou. Dole pod hradem leží tři rybníčky, napájené vodou ze skalního výronu pod hradem. Zámek je v této době už uzavřený, ale chtěla jsem si ho alespoň vyfotografovat, a tak mi nezbylo nic jiného než vystoupat zase možná dalších 100 schodů, vedoucích k zámeckému vstupu.

Základem zámku Hrubý Rohozec byl gotický hrad. Na dnešním zámeckém vzhledu se podepsaly pozdější přestavby ve stylu renesance, baroka, empíru a romantismu. Některé ze současných pokojů získaly svoji podobu až v průběhu 19. století - např. zámecká jídelna s cennou výmalbou stěn a stropu ve stylu romantické gotiky nebo pokoje druhého patra inspirované rokokem. Další pokoje jsou představovány v původním stylu 30. let 20. století, kdy zde žil poslední majitel hrabě Mikuláš Vladimír Des Fours Walderode s rodinou. V turistické sezóně je zámek otevřený a je možné si vybrat ze 3 prohlídkových tras. Hradní expozice vás seznámí se způsoby bydlení a odívání v průběhu historických epoch.

Cestou po červené turistické značce k zámku jsem procházela pod železniční tratí Pardubice–Liberec. Tato železniční trať je s výjimkou dvoukolejného úseku Pardubice-Rosice nad Labem – Opatovice nad Labem-Pohřebačka jednokolejná železniční trať celostátní dráhy. Vychází z rovinatého Polabí a směřuje nejdříve touto rovinou přes kopcovité Podkrkonoší a předhůří Jizerských hor, kde je i několik tunelů, do Liberce. V úseku v Jizerských horách se nachází i nejvýše položená zastávka na trati.

Koncese na výstavbu a provoz železnice z Pardubic do Liberce a rovněž odbočnou trať z Josefova do Malých Svatoňovic byla vydána listem povolení Františka Josefa I. ze dne 15. června 1856 pro podnikatele Liebiega, Lannu a bratry Kleinovy. Trať stavěla a zprovozňovala po etapách společnost Jihoseveroněmecká spojovací dráha (SNDVB). Byly to úsek Pardubice–Josefov v roce 1857, úsek Josefov–Turnov v roce 1858 a úsek Turnov–Liberec v roce 1859.

Původně trať na svých prvních několika kilometrech vedla jinou trasou než dnes, i most přes Labe u Pardubic stál na jiném místě. V roce 1871 byly položeny přeložky trati v Rosicích nad Labem v souvislosti se stavbou navazující trati společnosti Rakouské severozápadní dráhy od Havlíčkova Brodu. Od té doby vede trať v této části v současné trase. V roce 1909 byla trať SNDVB zestátněna a přešla do vlastnictví Císařsko-královských státních drah, po vzniku Československé republiky pak k nástupnickým ČSD. Po zabrání Sudet německou Třetí říší byla trať na několika místech přerušena státní hranicí. Tento stav trval až do konce 2. světové války.

Od zámku jsem se opět vrátila na červenou turistickou značku a po ní došla do Turnova a na autobusové nádraží. Už cestou jsem si říkala, že se do tohoto kraje ještě vrátím. V každém případě alespoň na hrad Frýdštejn.

Panteon – hrad Vranov – 4. října 2023