Mariánské Radčice

Dnes jsem se vypravila k poutnímu areálu v Mariánských Radčicích. O místě jsem vůbec nevěděla. Dozvěděla jsem se o něm až když jsem si psala o cestě přes Růžodolskou výsypku, na kterou jsem se vypravila v listopadu 2022. Tehdy, stejně jako dnes, jsem cestu začala v Litvínově a k cíli se vydala přes výsypku po cyklostezce. Obec Mariánské Radčice leží severovýchodně od výsypky téměř na okraji lomu Bílina.

Když jsem tudy šla poprvé byla velká mlha a cestou jsem neviděla dál než pár metrů od cesty. Krajina byla taková snivá. Ani dnes nebylo moc pěkné počasí, sice nepršelo, ale bylo zataženo. Navíc se na nezalesněném vrcholu výsypky, kde byla při mé poslední návštěvě jen louka, staví fotovoltaická elektrárna a od Litvínova se podél cesty k směrem k ní provádějí nějaké zemní práce. Skoro bych řekla, že cesta v mlze byla lepší. Z nejvyšší nezalesněné pláně je výhled do kraje, a i na nedalekou rafinerii v Záluží u Litvínova. Do Podkrušnohoří jezdívám často. Tahle přerovnaná krajina mě moc zajímá, ať už jde o města, přírodu, výsypky, rekultivace,… Když se ale člověk podívá směrem k rafinerii, napadá ho jediné: "Vítejte v pekle". Ale nedá se nic dělat, benzín je potřeba.

Poutní areál s kostelem Panny Marie Bolestné v Mariánských Radčicích, les na výsypce cestou od Litvínova, výhled z vrcholové partie výsypky, kde se staví fotovoltaická elektrárna, na chemické závody v Záluží u Litvínova a v dáli na Most, a po této cestě jsem šla do Mariánských Radčic

Základní informace o výsypce:

Růžodolská výsypka, zakládána v letech 1965 – 1995, je vnější výsypkou velkolomu Československé armády. Byly zde ukládány nadložní zeminy, které nebyly vhodné pro zakládání do vnitřní výsypky lomu. Tomu odpovídalo převýšení max. 30 m. Výsypka je protáhlého tvaru o délce cca 6 km a průměrné šířce 1,3 km s celkovým rozsahem cca 760 ha. Její umístění v blízkosti Chemických závodů Litvínov ovlivnilo způsob a charakter rekultivačních prací. Byla vyloučena prvně uvažovaná orientace na zemědělskou rekultivaci v horní části výsypky. Nakonec bylo realizováno celkové řešení zaměřené na dosažení lesnického charakteru místa, a zejména na funkci hygienické clony mezi průmyslovou zónou a obydlenou částí. Lesnickou rekultivací je řešena plocha o výměře 630 ha s komunikačním propojením a umístěním 10 ha vodních ploch. Lokalita je řešena citlivým způsobem i s respektováním samovolně vzniklých porostů. Část území byla také vyčleněna pro záměry skládkování. V oblasti vpravo od cyklostezky po které jsem šla stávaly tři vesnice, které byly z důvodu rozšiřování hlubinné těžby hnědého uhlí zbořeny. Byl to Dolní Litvínov (zbořený v letech letech 1957–1959), Lipětín (zbořen rovněž v letech 1957–1959) a Růžodol (osada zanikla v letech 1956–1959).

U elektrárny jsem z cyklostezky odbočila a po lesních cestách došla přes výsypku do Mariánských Radčic. Mým cílem byl poutní areál s kostelem a ambity. Předpokládala jsem, že jak kostel, tak celý poutní areál bude zavřený. Před cestou jsem ale na internetu našla kontaktní telefonní číslo, a tak jsem na něj zkusila zavolat. Musím říct, že jsem moc nevěřila, že bych se mohla dovnitř podívat, ale k mému překvapení za chvíli přišla paní, která mi kostel otevřela a nechala mě si všechno prohlédnout a vyfotografovat.

Mariánské Radčice s asi 460 obyvateli jsou obec v okrese Most, která se nachází pět kilometrů jihovýchodně od Litvínova na březích Radčického potoka. Obec patřila do majetku cisterciáckého kláštera v Oseku. Teprve po správní reformě v roce 1850 se Mariánské Radčice staly samostatnou obcí, ke které byly připojeny osady Lom a Libkovice. Obě vsi se v roce 1876 odpojily a vytvořily vlastní samostatné obce.

Obci hrozil v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století zánik kvůli hlubinné těžbě uhlí na dolu Kohinoor II. Sousední Libkovice byly poslední obcí, která byla v první polovině devadesátých let z těchto důvodů likvidována. Naštěstí na poslední valné hromadě společnost ČEZ oznámila, že s uhlím skončí rychleji, než původně plánovala. Těžba na dole Bílina by podle vyjádření společnosti ČEZ měla definitivně skončit již kolem roku 2030, ačkoliv měla původně pokračovat minimálně do roku 2035.

Území obce bylo podle archeologických výzkumů osídleno primitivní zemědělskou kulturou již v mladší době kamenné. Avšak nejstarším písemným dokladem o existenci vsi je královská listina z roku 1341, ve které se píše o vesnici Reitschitz. Své současné jméno vesnice získala v roce 1859 nařízením rakousko-uherského ministerstva vnitra, které původní název rozšířilo na Mariánské Radčice – Maria Ratschitz.

Dějiny vsi Mariánské Radčice byly v minulosti úzce propojené s cisterciáckým klášterem v nedalekém Oseku, do jelikož majetku patřily, a s uctíváním milostného obrazu Bolestné Matky Boží, když se ve 13. století ves stala poutním místem. Historie poutního místa zasvěcenému Panně Marii je delší než sedm staletí. Současný rozsáhlý poutní areál však pochází až z 18. století. Význam poutního místa rostl až do komunistického převratu v roce 1948. Na slavnou historii navázali členové cisterciáckého řádu po roce 1989, kdy se do této oblasti vrátili.

Po porážce českého krále Přemysla Otakara II. v roce 1278 nastaly pro Čechy těžké časy. Země byla spravována Otou Braniborským, poručníkem nezletilého Přemyslova syna Václava II. Otova poručnická vláda v Čechách je označována jako "zlá léta", protože během ní došlo k naprostému rozvratu země.

V té době byl vypleněn a vypálen i klášter Osek. A tehdy se dostal milostný obraz Bolestné Matky Boží do v této době již existujícího kostela v Mariánských Radčicích. Poutě k tomuto obrazu vyjadřovaly úctu lidí hledajících útočiště v nouzi a tísni. Byly doprovázeny i řadou zázraků a vyslyšení návštěvníků, z nichž některé jsou vyobrazeny na zdech křížové chodby. Naštěstí kostel přežil i období husitských válek, a i v 16. století, kdy se mnoho obyvatel země přiklánělo k protestanské víře, zůstali radčičtí katolické církvi věrni.

Vstup do poutního areálu, interiér kostela Bolestné Panny Marie ambity, barokní fara z let 1727 -30 (Octavio Broggio), za můstkem vpravo je vstup do poutního areálu

Když se v roce 1626 cisterciáci vrátili zpátky do Oseka, klášter věnoval poutnímu místu opět svou pozornost. Základní kámen kostela Panny Marie Bolestné byl položen v roce 1698. Kostel byl postaven v letech 1698-1718 na místě staršího, a ne tak rozsáhlého kostela, který ve vsi stával už v roce 1280. Stavba křížové chodby byla ukončena také v roce 1718. Po dokončení kostela byl milostný obraz, který se nacházel na postranním oltáři ve starém kostele, přenesen na hlavní oltář. Na projektu a stavbě se podíleli dva architekti – Jean Baptiste Mathey a Octavian Broggio. Mathey konstruoval loď kostela a postranní kaple, zatímco Broggio projektoval kněžiště a křížovou chodbu. V 80. letech 19. století byl kostel renovován, a změnila se také jeho výzdoba. Hlavní oltář pochází z roku 1910.

K zajímavostem patří, že se kvůli stavbě křížové chodby vzdal svého v cestě překážejícího domu Karel Püttner z Mariánských Radčic. Zemřel v roce 1721 a byl pohřben v křížové chodbě na místě, kde stával stůl v jeho pokoji. Na tomto místě je dnes jeho náhrobní kámen.

Početná procesí přicházela do Radčic z celých severozápadních Čech, ale také z okolí Plzně. V roce 1716 zde bylo například přes 50 000 přijímajících a bylo slouženo 2 156 mší svatých. Stále zde byli přítomni čtyři až pět kněží. O hlavních poutích přicházeli kvůli zpovědím ještě další kněží z Oseka. Někdy měla procesí s sebou i své duchovní. Po roce 1945 byli cisterciáci z Oseka vyhnáni a tradice poutí byla přerušena. V současné době má areál fary a kostela svého duchovního správce, a v roce 2007 byla tradice zářijových poutí obnovena.

Za poutním areálem stojí v malém parčíku Sloup Nejsvětější Trojice a několik dalších barokních soch a Božích muk, které se sem dostaly ze zaniklých obcí, které musely ustoupit těžbě. Všechny sochy jsou památkově chráněné. Sloup Nejsvětější Trojice je barokní dílo, pocházející z roku 1721 z dílny Františka Antonína Kuena.

Po prohlídce kostela a ambitů jsem se vypravila východním směrem k dolu Bílina. Kousek od něho v podstatě na okraji dolu Bílina nedaleko bývalé obce Nesvětice se prováděl archeologický průzkum, při kterém bylo odhaleno rozsáhlé pohřebiště.

Nekropole se nachází v dominantní poloze na vrcholu svahu nad Radčickým potokem. Výzkum v roce 2013 ukázal, že pohřebiště pochází z 11.–13. století. Lidé sem byli pohřbívali už v době vlády knížat Jaromíra a Oldřicha. Do roku 2017 bylo odkryto 766 hrobů a z nich vyzdviženo 358 esovitých záušnic ze stříbra a bronzu, desítky bronzových prstenů, železné nože, hrot kopí, opaskové přezky z bronzu a železa, korálky ze skla a karneolu, stříbrné mince z 11. až 13. století a prubířský kámen. Kostry nesou stopy zranění, lékařských zákroků (trepanace lebek), zlomenin a nemocí, četné jsou zubní kazy. Třetinu zemřelých tvoří děti do 10 let. Odhaduje se, že bude odkryto ještě dalších 800–1000 hrobů. Jedná se o největší známé pohřebiště svého druhu v České republice a Střední Evropě.

Jednou ze záhad je umístění pohřebiště mimo tehdy osídlenou oblast. Mrtvé sem museli lidé nosit i několik kilometrů. Další záhadou je např. unikátní nález kostry bez chodidel, které nahrazoval mlýnský kámen. Jedná se o protiupírský rituál, kterým kdysi chtěli lidé zabránit zesnulému v opuštění hrobu. V České republice se jedná teprve o druhý nález podobného typu. V současné době je pohřebiště nedostupné z důvodů rozšíření dobývacího prostoru, kde platí zákaz vstupu.

Při zjišťovacím archeologickém výzkumu v letech 1984 až 1988 archeologové nalezli kromě jiného kamenné základy dvou staveb. V jednom případě to byl kostel z konce 12. nebo počátku 13. století, který měl kamenný základ, a na němž stála dřevěná stavba, ve druhém případě šlo o velkou kamennou stavbu, která byla vrcholně středověkým domem ze 14. nebo 15. století.

Až k dolu a ani k nalezišti se dojít nedá. Na cestě je zákaz, a já jsem si dál jít netroufala. Udělala jsem si jen několik fotografií a vrátila se do obce na autobus a přes Litvínov se vrátila do Prahy.

Během svých výletů jsem už navštívila několik poutních míst. Některá jsou krásně opravená jako například Svatá Hora u Příbrami nebo Horní Police, jiná čekají na záchranu jako Bohosudov nebo toto místo. Ale snad se už tak říkajíc "blýská na lepší časy". Jsem ráda, že jsem se sem dnes vypravila a místo viděla. A obzvlášť dnešní podmračená obloha a příroda na výsypce dala cestě zvláštní půvab.

Mariánské Radčice – 12. prosince 2024