Mohylníky

Dnes jsem se vypravila do kraje, ležícího jen kousek od Prahy. Náhorní plošina nad levým břehem Vltavy severně od Prahy není kraj nijak zvlášť fotogenický, ale byl osídlen už od pravěku a do dnešních dnů zde můžete nalézt místa s velmi zajímavou historií. Cestu jsem začala v obci Minice, což je v současnosti část města Kralupy nad Vltavou. Šla jsem se opět podívat na hradiště Minice, kde jsem už před pár dny byla (článek: Hradiště Budeč a Minice). I když jsem si po tomto prvním výletě o hradišti četla jak v knihách, tak i na internetu, nedovedla jsem si pořádně představit, kde přesně se hradiště nacházelo a kde leželo jeho opevnění. Proto jsem se sem vypravila znovu, ale ani tato návštěva mi úplně nepomohla. Teprve doma, když jsem si to, co jsem dnes viděla, porovnala s katastrální mapou, troufám si říct, že už vím, kde se hranice hradiště nacházely.

Procházela jsem nejen areál hradiště, ale prohlížela jsem si i přírodní kamenné výchozy, kterých je na temeni ostrožny několik. Po cestě vedoucí zpočátku podél nejmohutnějšího kamenného pásu jsem došla na silnici ke kapličce sv. Gotharda. Po silnici jsem se pak vypravila do obce Holubice, kde ležel další cíl mé cesty – kostel Narození Panny Marie.

Areál kostela Narození Panny Marie, s jádrem z druhé čtvrtiny 13. století, je cenná památka románsko-gotické architektury a raně gotického umění. Na stavbě se podílela stavební huť, působící na výstavbě premonstrátského kláštera v Doksanech v době po roce 1220. V té době již ves Holubice patřily Pražské kapitule. Kostel byl založen v letech 1224-26 jako rotunda s apsidou, po polovině 13. století byl rozšířen o druhou apsidu. Jeho založení je přesně datováno podle pečeti biskupa Pelhřima z let 1224-1225, která byla nalezena v oltáři. Gotická hranolová věž byla přistavěna ve 40. letech 14. století. Jádro kostela tvoří románská rotunda z opukových kvádrů s válcovou lucernou a dvěma půlkruhovými apsidami. Okna jsou románská, ve starší (východní) apsidě jsou oddělena lizénami a opatřená gotickými kružbami. V evropském kontextu je významné vnější členění východní apsidy trojicí slepých arkád z doby po roce 1225, které nemá adekvátní srovnání ani v českých zemích, ani v přilehlých oblastech. Holubická stavba se jen volně řadí k několika málo uherským rotundám.

Kostel Narození Panny Marie v Holubicích, Minice - pohled z hradiště směrem k akropoli, mohyla na vrchu Ers

Vzácně dochované raně středověké malby v prostoru pod věží vznikly kolem roku 1340 a patří k nejlépe zachovaným malbám lineárního slohu první poloviny 14. století a také k nejkvalitnějším ve fondu monumentálních maleb. Jejich výtvarnou kvalitu lze odvodit z dvorského prostředí krále Jana Lucemburského, patrný je vliv dílny Mistra vyšebrodského oltáře. Z hlediska odborného poznání je jejich existence důležitá také pro oblast samotné Prahy, kde jsou z tohoto období známé realizace jen z menších zlomků (kostel sv. Bartoloměje v Kyjích). Kostel se otvírá jen na bohoslužby, a tak jsem si ho jen vyfotografovala.

Dalším cílem dnešní cesty byla návštěva míst s pravěkými mohylami. První z nich leží jen kousek od obce Kozinec (část obce Holubice) na zalesněném návrší nejvyššího vrcholu Turské plošiny s názvem Ers (345 m n.m.). Výrazný buližníkový hřbet je zalesněn porosty borovice černé s příměsí smrku a dubu. Mohylník, vlastně jedna dlouhá pohřební mohyla, leží asi 50 m JV od vrcholku. Mohyla je protáhlá, o rozměrech 30 x 18 m, delší osa leží ve směru Z-V. Podle archeologického atlasu pochází z doby bronzové. Je sice ještě v terénu dobře patrná, ale byla deformovaná moderními zásahy. V 19. století byly na vrchu Ers nalezeny ještě mohyly ze starší doby železné (doby halštatské). Průzkum však byl neodborný a velké množství nálezů bylo zničeno.

Podle pověsti se u Turska, mezi vrchy Erš a Krliš, odehrála mýtická bitva Čechů proti Lučanům, tzv. bitva na Turském poli, kterou vyvrcholila Lucká válka. K místu se váže legenda o hrdinovi Tyrovi, který se za všechny obětoval a jeho mohyla (na blízkém vrchu Krliš) je zde uctívána. Podle amatérského archeologa Václava Krolmuse, který zde vedl v roku 1856 první archeologický výzkum, se v těchto místech odehrávala jedna z bitev, při kterých keltští Bójové odráželi útoky germánských Kimbrů či Teutonů. Místopisné názvy napovídají, že se tu skutečně cosi tajemného odehrávalo: Erš je keltský výraz pro vítěze, zatímco Krliš je staroslovanská zkomolenina latinského výrazu Kyrie Eleison - Pane, smiluj se. Po roce 1968 se na vrchu Ers (snad pro jeho strategickou polohu a výhled na Prahu i Říp) dočasně usadila sovětská vojska. Dnes je bývalý areál zanedbaný a pomalu se rozpadá.

Alej k vrchu Krliš, mohyla na vrchu Krliš, kostel sv. Martina v Tursku se sochou Ecce homo

Sestoupila jsem z vrcholu a přes obec Tursko se vypravila na další návrší s názvem Krliš, ležící v nadmořské výšce 308 m. Jeho vrchol je tvořen velkou kruhovou mohylou, ve které by měl být podle pověsti pohřben padlý vojevůdce Tyr (Čestmír). Podle Rukopisu královédvorského se mohyle říkalo Čestmírova mohyla. Tato Tyrova (či Čestmírova) mohyla je ale ve skutečnosti mohylou z mladší doby halštatské (nebo raně laténské). Byla přisypaná na přírodní skálu, v jejímž okolí se pohřbívalo i v jiných obdobích. Nejstarší zdejší pohřby jsou už z kultury únětické starší doby bronzové. Na pravěké mohyle bylo dále prokázáno mladší slovanské pohřebiště s hloubenými hroby z 11. stol. Místo v minulosti poškodilo několik malých lomů a mohylu navíc i památník s křesťanským křížem z roku 1856. Mohyla mi trochu připomíná mohylu v Rudné u Prahy.

Z Krliše jsem se vrátila do obce Tursko. Tursko náleželo řádu Křižovníků s červenou hvězdou, kteří zde měli komendu s tvrzí a dvorem. Tento rytířský řád je jediným českým řeholním řádem. Založila ho v roce 1233 jako špitální bratrstvo, věnující se péči o staré, nemocné a další potřebné, sv. Anežka Česká při svém klášteře v Praze na Františku. V současnosti řád významně působí v České republice a Rakousku.

Zastavila jsem se na chvíli před kostelem sv. Martina, který je právě opravován, a vyfotografovala si sochu Ježíše Krista – Ecce homo (kolem roku 1700). Je to zvláštní, že jsem si tohoto ztvárnění Krista začala všímat až teď ve stáru. I když se jednotlivé sochy díky různým autorům trochu liší a nejsou vždy stejně zdařilé, socha mě dojímá. Vidím v ní sochu člověka na prahu smrti, který je sám.

Kousek za Turském jsem opustila žlutou turistickou značku a po silnici došla na okraj Chýnovského háje s dalším mohylníkem. Mohylové pohřebiště v Chýnovském háji představuje jeden z mála zachovalých mohylníků ve středních Čechách. Ve 2. polovině 19. a na počátku 20. století čítal mohylník několik desítek mohyl, které byly archeologicky prozkoumány a nálezy z nich datovány do doby bronzové a zejména do období přechodu halštatu/laténu. I když bylo území archeologicky již několikrát zkoumáno, nálezy z něj byly většinou chudé. Jedinou výjimkou je vzácná bronzová tzv. maskovitá spona z 5. století př. n. l. (dnes v Národním muzeu v Praze). Podrobné zaměření památky v 80. letech 20. století zaznamenalo v části na katastrálním území Chýnova 43 mohyly. Druhá část, na katastrálním území sousedního Turska, která je zachycena ještě na více než 150 let starém náčrtku kněze a archeologa Václava Krolmuse, byla už v 19. století rozorána. V nedaleké pískovně v Libčicích bylo objeveno sídliště, na němž pravděpodobně žila komunita, která pohřbívala své zemřelé v Chýnovském háji.

Jedna z mohyl v Chýnovském háji, socha Krista od Fr. Bílka v Libčicích, kostel sv. Bartoloměje v Libčicích

Snažila jsem se vyfotografovat několik mohyl, ale bohužel se mi to moc nepovedlo, i když je v lese rozpoznatelných mohyl poměrně dost. Vrátila jsem se zpátky na žlutou turistickou značku a po ní pokračovala k nádraží v Libčicích. Měla jsem sice v plánu navštívit Libčicích ještě ruiny bývalého strážního hradu Liběhrad, ale byla jsem už dost unavená. Cestou kolem hřbitova jsem zahlédla náhrobek s typickou sochou Františka Bílka. Díla tohoto sochaře se mi líbí, a tak i přes únavu jsem se zde na chvíli zastavila. Monumentální socha Krista z roku 1908 dekoruje náhrobek rodiny Fišerovy. Je příkladem secesní náhrobní skulptury a v rámci Středočeského kraje unikátem.

Cestou na nádraží jsem si ještě vyfotografovala kostel sv. Bartoloměje, který byl postaven v letech 1763-69 v místech původního románského kostelíka. A odtud to byl jen kousek na nádraží. Vlaky jezdí každou půlhodinu, takže jsem byla za chvíli doma. Dnes jsem se toho hodně dozvěděla, ale výlet byl dlouhý, a tak jsem nakonec byla ráda, když jsem si ve vlaku sedla a dívala se z okna.

Mohylníky – 22. února 2023