NG - Veletržní palác

Když jsem začala v Praze studovat, a i v několika dalších letech, byla návštěva Národní galerie a různých výstav mým velikým koníčkem. Výtvarné umění mě moc zajímalo. Pak ale přišly jiné zájmy a také starosti, které život přináší, a najednou si člověk uvědomí, kolik času od poslední návštěvy nějaké výstavy už uteklo. A asi by to tak pokračovalo i dál, kdyby nás loni nepřijela ze zahraničí navštívit vnučka, kterou výtvarné umění moc zajímá. Chodívala do NG a pak o těchto návštěvách nadšeně vyprávěla. A to mě přivedlo na myšlenku, že bych se do galerie mohla podívat také.

Dnes jsem se vypravila do Veletržního paláce, kde kromě krátkodobých výstav jsou umístěny trvalé expozice s názvem Umění dlouhého století (období 1796 - 1918) a První republika (období 1918 - 1938). Podle informací z internetu by v 1. a 2. patře Veletržního paláce měly být umístěny i sbírky současného umění, a to jak domácího, tak zahraničního, ale tyto části expozice byly uzavřené. Bohužel mě nenapadlo zeptat se, proč.

Součástí vstupného do dvou výše uvedených expozicí byla výstava Architektura všem, zaměřená na architekturu a životní styl v letech 1956 - 1989. Výstava prezentuje stavby autorů, jakými jsou Václav Aulický, Věra a Vladimír Machoninovi, Karel Prager a další, ale ukazuje i některá řešení obytných domů (Koldům v Litvínově, sídliště Sítná v Kladně, Invalidovna v Praze a sídliště Lesná v Brně). Znám názor některých lidí, pro které by bydlení na sídlišti bylo něco přímo nepředstavitelného, ale já jsem bydlela jak v činžáku ve středu Prahy, tak na sídlišti, a do centra bych se už nikdy stěhovat nechtěla. Řešení sídlišť měst mě vždycky zajímalo, a tak se mi zdála zajímavá i tato výstava.

Grigorij Musatov: Cesta do vsi (1931), Zoltán Palugyay: Krajina s květy (1930), Martin Benka: Po silnici (1926) z výstavy První republika

Expozice představuje umění první republiky očima tehdejšího uměnímilovného diváka prostřednictvím stěžejních galerií, uměleckých spolků i dalších kulturních institucí a seznamuje návštěvníky s významnými kulturními centry. Součástí expozice jsou částečné rekonstrukce zásadních výstav, které se v těchto centrech v době první republiky konaly - výstavy Tvrdošíjných, Výstava soudobé kultury v Brně, Poesie 1932 nebo První výstava Surrealistů v ČSR. Expozice se neomezuje výhradně na volnou výtvarnou tvorbu, ale má i mezioborové přesahy - od knižní typografií po užitý design.

Expozice 1796 -1918: Umění dlouhého století vědomě a přirozeně spojuje domácí umění s tím zahraničním. Na rozdíl od předcházejících sbírkových expozic v Národní galerii nejsou do tohoto souboru začleněny žádné zápůjčky z jiných muzejních a galerijních institucí, které by doplňovaly mezery ve sbírkách. Konečný výběr reprezentuje více než čtyři sta padesát děl od 150 autorů ve třech hlavních kapitolách: Člověk, Svět a Ideje. Expozice zahrnuje vedle malby také sochařství. Volná plastika doprovází obrazy, veřejná plastika tvoří zvláštní oddíl, který s ohledem na vybraný přístup a dostupnost exponátů parafrázuje tři základní témata v oddílech Architektura, Pomník a Náhrobek.

Antonín Chittussi: Na dráze orleánské, Jan Zrzavý: Antikrist (1909), Emil Filla: Milostivá noc (1907) z výstavy Umění dlouhého století

Vedle sebe se tak na výstavě objevují umělci nejen odlišných uměleckých názorů, ale i příslušníci velmi rozdílných generací, například Josef Mánes vedle Pabla Picassa či Josef Navrátil vedle Bohumila Kubišty. Díky tematickému členění expozice tak vznikla i celá řada menších skupin děl, která reprezentují samostatné obsahové celky, od vlastních podobizen, rodinných i oficiálních portrétů přes obrazy z kaváren, rušných městských bulvárů, jarních krajin či horských jezer po díla s náboženskou nebo mytologickou tématikou.

V předsálí sbírkové expozice je možné shlédnout dvě instalace, které pracují s vizuálními médii 19. století. Architekt Jiří Příhoda použil v tříkanálové projekci filmové materiály, poskytnuté Národním filmovým archivem, a designérský tým grafického Studia Najbrt zpracoval do impresivní koláže výtvarné plakáty, zapůjčené Uměleckoprůmyslovým museem v Praze, Archivem Národního divadla a Vojenským historickým ústavem Praha. Cílem obou instalací je přiblížit návštěvníkovi svět člověka 19. století.

A než vložím do tohoto textu další fotografie obrazů, zmíním se ještě o Veletržním paláci. Palác byl postaven v letech 1925 až 1928 podle návrhu architektů Josefa Fuchse a Oldřicha Tyla. V té době to byla největší stavba svého druhu na světě. Tento klenot české funkcionalistické architektury byl původně určený pro konání veletrhů. V době vzniku sloužil společnosti Pražské vzorkové veletrhy, po druhé světové válce se pak stal sídlem několika společností zabývajících se zahraničním obchodem. Do historie budovy se výrazně zapsal 14. srpen 1974, kdy byla budova téměř zničena obrovským požárem. Jeho likvidace trvala až do 20. srpna. V roce 1976 bylo rozhodnuto o jeho rekonstrukci, která však trvala velmi dlouho. Kompletní oprava budovy byla dokončena až v 90. letech. Národní galerii Praha patří palác od roku 1976.

Jan Štursa: Utopená kočka (1904), Arnošt Hofbauer: Poutník (1906), Alois Bílek: Melodie Chopin (1913)

Musím říct, že se mi návštěva galerie moc líbila. Ale chtělo by to se sem zajít podívat alespoň ještě jednou. Na poprvé si člověk všeho nevšimne. V galerijním knihkupectví jsem si koupila katalog výstavy Umění dlouhého století. Je v něm kromě reprodukcí vybraných obrazů uveden i sled důležitých událostí, které se v jednotlivých letech staly. Jediné, co mě trochu od další návštěvy odrazuje, je cena vstupného. Není to nic levného, a to mám už důchodcovskou slevu. A na závěr ještě jedna informace pro případné návštěvníky. Na stránkách Národní galerie je možné se na obrazy podívat ještě před návštěvou a trochu se připravit. Já jsem si "zas jako obvykle" této možnosti všimla až doma.