Opatovický a Sopřečský kanál

Moc ráda chodívám na výlety, ale současné velmi proměnlivé počasí výletům do vzdálenějších míst moc nepřeje. Rozhodla jsem se proto napsat trochu podrobněji o Opatovickém kanále, vynikajícím středověkém stavebním díle, který v Semíně - v obci, kde bydlím - končí a vlévá se do Labe. Nechci zde psát jen obecně o této stavbě, ale zvu vás na procházku kolem Sopřečského kanálu, který od začátku 15. století napájel několik bývalých pernštejnských rybníků, a který stále ještě napájí poslední dva z těch, které tu byly kdysi vybudovány - rybník Černý Nadýmač a Sopřečský rybník.

Opatovický kanál, umělé vodní dílo, začíná u jezu před Vysokou nad Labem nedaleko Opatovic nad Labem a zpět do Labe se vlévá za Semínem. Vytváří tak přeponu pardubického oblouku Labe. Dnes kanál měří 32,69 km, ale kdysi býval o něco delší, necelých 35 km. Abychom pochopili důvod vzniku tohoto důmyslného díla, musíme se podívat do dávné historie. Labe kdysi teklo údolím tzv. Bohdanečské brány, západně od Kunětické hory. Později, když si řeka prorazila koryto dnešním směrem, zůstala na Pardubicku velká oblast s mokřinami a močály.

V druhé polovině 11. století vznikl v Opatovicích nad Labem klášter. Benediktinští mniši, jež toto území dostali při založení kláštera na konci 11. století darem od krále Vratislava II., začali s kultivací půdy, zakládali rybníky a také stavěli vodní kanály. Tak se poprvé zrodila i část umělého koryta Opatovického kanálu. Opatovický klášter krom jiných majetků dostal v léno i dvě desítky vesnic. Jejich množství na tomto relativně malém prostoru naznačuje, že by zde mohlo jít o rozsáhlou výdělečnou činnost spočívající vzhledem k místním podmínkám právě v rybníkářství.

V roce 1421 byl Opatovický klášter zničen husity a pak se zde střídali různí majitelé, mezi nimiž byl také král Jiří z Poděbrad. První doložené rybníky (Bohdanečský či Rosický) zde nechal vybudovat okolo roku 1480 právě jeho syn Jindřich. Patrně také došlo k propojení některých vodních ploch umělými kanály. Ale nejednalo se ještě o nějaký ucelený záměr. A právě tohoto základu později využil Vilém z Pernštejna.

Opatovický kanál před břežským mlýnem, Opatovický kanál u Semína, akvadukt v Semíně - nahoře Opatovický kanál, dole Sopřečský potok (původní středověký akvadukt byl z dřevěných trámů těsněných jílem - současná podoba pochází z poslední rekonstrukce v roce 2003)

Pernštejnové přicházejí na Pardubicko v roce 1490, kdy získávají panství Kunětická hora a o rok později i sousední pardubické panství. Vilém z Pernštejna si uvědomil, že jde o významnou hospodářskou oblast a dobře věděl, jak využít její potenciál. Území a půdu musel ale zkultivovat. A protože se vyznal ve vodohospodářství, hned začal s velkorysými projekty. Začal budovat, ve své době nejrozsáhlejší rybniční soustavu v českých zemích, ke které bylo potřeba vybudovat dostatečný a regulovatelný přívod vody. V letech 1491 - 1496 pernštejnští rybníkáři přistoupili k vskutku velkorysému projektu. Poblíž obce Opatovice byla část labské vody svedena do umělého koryta, které z části kopírovalo prastarý tok Labe západně od Kunětické hory. Umělá "strůha" tehdy vedla pouze k Bohdanči, kde se obracela k jihu a vracela vodu zpět do Labe.

V roce 1498 získal Vilém z Pernštejna na základě žádosti králi Vladislavu Jagelonskému do dědičného vlastnictví jez a poté začal kanál, vybudovaný z části opatovickými benediktiny, vylepšovat a hlavně prodlužovat. Jeho záměrem bylo zajistit dostatek vody i pro západní část svého panství, které mezitím získal. Stavba celého projektu trvala od roku 1491 do roku 1521. Roku 1513 byla dokončena velmi významná a pro celý projekt velmi důležitá stavba nového velkého labského jezu. Celý kanál byl v provozu už v roce 1514. Tento rok je možno považovat za mezník, kdy kanál dostal svoji podobu, zachovanou do dnešních dnů. Jeho původní délka byla 34,42 km. Začínal u labského jezu nedaleko Opatovic, od Bohdanče pokračoval daleko směrem na západ a po více jak 34 km se vracel za vsí Semín zpět do Labe. Současně s výstavbou kanálu byl vybudován odlehčovací odpad do Černské strouhy a Živanického potoka. Z původního toku Opatovického kanálu od Bohdanče směrem na jih k Labi se zachovalo silně zarostlé a zazemněné koryto s několika jezírky.

Opatovický kanál zásoboval svou vodou asi dvě třetiny všech rybníků v celém panství. Na konci éry Pernštejnů, v druhé polovině 16. století, jich na pardubicko - kunětickém panství bylo na 230, někde se uvádí až 250! Za vlády Ferdinanda III. však došlo k úpadku rybníkářství, docházelo k rušení rybníků a jejich vysušování. V roce 1560 existovalo 230 rybníků, v roce 1743 už jen 157. Další rybníky byly zrušeny roku 1783. Úpadek rybníkářství pokračoval a v roce 1802 se už hospodařilo na pouhých 69 rybnících. V roce 1866, kdy koupil zbytek panství baron Richard Drasche z Wartinberka, jich už zbývalo jen 21.

Stavitelem labského jezu v roce 1513 a Opatovického kanálu byl Kunát mladší z Dobřenic. Stavba kanálu nebyla jednoduchá vzhledem k propustným štěrkopískovým náplavům. Koryto se muselo téměř v celé délce těsnit jílem. Tento zkušený rybníkář na sklonku 15. a v první třetině 16. století navrhl řadu vodních děl i v jižních Čechách a své zkušenosti předával v hojné míře také svým podřízeným spolupracovníkům, nap. také Josefu Štěpánkovi Netolickému. Pro Viléma z Pernštejna navrhoval Kunát z Dobřenic na Pardubicku řadu vodních staveb již v devadesátých letech 15. století. Později se v tomto kraji usadil natrvalo. Jako stavitelé rybniční soustavy na Pardubicku jsou uváděni také fišmistr Jan Vlček kolem roku 1496, Jan Mřeň z Čechtic z let 1508-1520 a Kabát z Bohdanče.

Břežský jez - nad ním začíná Sopřečský kanál, Sopřečský kanál, v tomto místě teče Sopřečský kanál po náspu přes mělké údolíčko

Opatovický kanál byl z hlediska vodohospodářského systému tou nejdůležitější stavbou. Napojovala se na něj celá řada dalších struh. Křižoval několik potoků, ale i s tím si Pernštejnové dokázali poradit. Stavěli akvadukty, do dnešních dnů se na kanále zachovala "vodní křižovatka" v Semíně, kde se Opatovický kanál kříží se Sopřečským potokem, a v Neratově, kde kanál kříží potok Bukovku. U tohoto akvaduktu si nejsem jistá, zda zde ke křížení vodních toků původně šlo. Možná, že potok Bukovka vtékal přímo do Opatovického kanálu západně od současného akvaduktu. Stáří Neratovského akvaduktu neznám.Součástí systému kanálů je i akvadukt kousek za Lázněmi Bohdaneč, kde Opatovický kanál kříží Černskou strouhu, ale jeho stáří také neznám.

Aby kanál mohl fungovat, bylo jej třeba samozřejmě pravidelně udržovat a čistit. Starší část kanálu od Opatovic k Bohdanči měli obyvatelé okolních obcí rozdělenou na jednotlivé úseky, které byli povinni třikrát až čtyřikrát ročně čistit. O úsek od Bohdanče k Semínu se starali najatí dělníci. Tato novější část vodního díla totiž vyžadovala náročnější údržbu, jelikož koryto kanálu protéká oblastí s písčitým podložím, kde docházelo k průsakům a bylo třeba koryto toku utěsňovat jílem. Za mého dětství však i tuto část kanálu čistili obyvatelé obce. V posledních letech se ale kanál nečistí vůbec.

Tok kanálu bylo možné v případě potřeby, například z důvodu čištění, zcela uzavřít anebo jinak regulovat. Přímo v Opatovicích a pak také v Bohdanči bylo umístěno stavidlo. Těmito dvěma stavidly bylo možno přítok vody do kanálu zcela uzavřít. V případě uzavření stavidla v Bohdanči pak voda odtékala do Labe pomocí tzv. Černské strúhy, což je velmi pravděpodobně pozůstatek původního koryta do roku 1513.

Nejdůležitějším posláním kanálu bylo napájení rybníků. Umělý vodní tok ale poháněl také několik vodních zařízení, hlavně mlýny a pily. Kanál plnil svoji funkci i poté, kdy sláva pardubického rybníkářství začala pohasínat. V 19. století byla celá řada rybníků zrušena a u Semína se prokopalo nové koryto směrem k Labi, takže se délka Opatovického kanálu zkrátila. Zásadní změnou pro kanál byla také výstavba opatovické elektrárny, kdy se na kanálu vybudovala odbočka.

Asi nejpozoruhodnější stavbou pernštejnské rybniční soustavy byl rybník Velká Čeperka, který začal Vilém z Pernštejna stavět v roce 1492. Napuštěný byl o čtyři roky později a rozlohou kolem 1 200 hektarů suverénně předčil všechna vodní díla své doby, ale i ta dnešní - největší současný český rybník Rožmberk je zhruba poloviční. Šlo o relativně mělkou nádrž, kde se podle dobových zpráv počítalo s násadou 96 000 kaprů. Neví se přesně, v které době Velká Čeperka mohla dosáhnout maxima své vodní plochy. Podle historických map se totiž rozloha rybníka v průběhu staletí hodně měnila.

A nyní se konečně dostávám k dnešnímu výletu podél Sopřečského kanálu k rybníkům Černý Nadýmač a rybník Sopřečský, které jsou Sopřečským kanálem napájeny. Sopřečský kanál začíná nad jezem před břežským mlýnem, kde je přes stavidlo vyvedená voda z Opatovického kanálu. Než budu pokračovat dál, zmíním se tady krátce o břežském mlýně na Výrově (část obce Břehy). Břežský mlýn byl založen nákladem Viléma z Pernštejna okolo roku 1513. I když byl několikrát za válek zpustošen či vyhořel, byl vždy znovu obnoven a fungoval nepřetržitě až do roku 1951. Na začátku 20. století byla šestice mlýnských kol nahrazena dvojicí Francisových turbín. Při mlýnu existovala nejpozději od roku 1748 až do roku 1913 i pila. V roce 1914 byla na mlýně zřízena vodní elektrárna, která je funkční podnes.

Dnešní cestu jsem začala u břežského mlýna a vydala se proti proudu Opatovického kanálu k jezu, kde Sopřečský kanál začíná. Odtud jsem pokračovala po jeho břehu k prvnímu z napájených rybníků - k Černému Nadýmači. Kanál protéká rovinatým lesem, ale ve dvou místech musí překonat dvě mělká podmáčená údolíčka. V těchto místech je veden po náspu a voda z údolíčka je v současnosti odvedená na druhou stranu potrubím.

Podle kanálu jsem došla až do místa, kde se z něho část vody přes stavidlo odvádí do Černého Nadýmače. Rozloha tohoto rybníka je téměř 25 hektarů. Černý se mu říká kvůli tmavému bahnu a Nadýmač údajně proto, že by na dně rybníka měl vyvěrat pramen. Velkou vzácností je to, že se na rybníku pravidelně provádí takzvané letnění - každé tři roky se vypustí a pak se velmi pomalu opět napouští. Po část vegetační doby (většinou od dubna do srpna) zůstává dno rybníku suché. Díky tomu rostou na dně vzácné lipnicovité rostliny, například puchýřka útlá nebo odemka vodní. Zajímavé je také jeho umístění uprostřed poměrně velkého lesního komplexu. Mezi další neobvyklé rostliny osídlující toto specifické prostředí patří např. myší ocásek nejmenší, šťovík přímořský či konitrud lékařský. Ani bezprostřední okolí rybníka není botanicky nezajímavé. Na podmáčených místech pod hrází tvoří bohaté porosty řeřišnice hořká a kosatec žlutý.

Díky letnění se kolem Černého Nadýmače vyskytují živočichové vázaní jak na vodní hladinu, tak i na suché dno. Můžete zde pozorovat divoké kachny, kormorány nebo volavky popelavé. Samotné vyschlé dno je domovem kulíka říčního, který si v puklinách staví hnízda. V tůních kolem Černého Nadýmače žijí i chráněné žáby, a to kuňka obecná a kuňka ohnivá. Přírodní památka Černý Nadýmač je evropsky významnou lokalitou, vyhlášenou na ochranu rostliny puchýřky útlé. Ta roste pouze na pravidelně obnažovaných (letněných) dnech rybníků. Rybník je mým oblíbeným místem. Chodívám sem velmi často. Moc se mi tu líbí.

Sopřečský kanál obtéká Černý Nadýmač a za ním pokračuje dál lesem k Sopřečskému rybníku. Prošla jsem po hrázi rybníka, na druhé straně jsem se zašla znovu k Sopřečskému kanálu podívat, a pak se po cestě vydala k Sopřečskému rybníku.

Sopřečský rybník o rozloze 86 ha je v současnosti ceněn zejména jako ornitologická lokalita. Je to významné tahové shromaždiště husí a kachen, hnízdí zde labuť velká, objevují se volavky popelavé, volavky bílé a kormoráni. Rybník byl vybudován v 16. století jako součást soustavy Pernštejnských rybníků napájených vodou z Opatovického kanálu. V současnosti je využíván pro chov ryb.

Černý Nadýmač, cesta k Sopřečskému rybníku, Sopřečský rybník

Je to už víc jak dva roky, kdy jsem se rozhodla historii Opatovického kanálu podrobněji prozkoumat. Myslela jsem si, že mi na to bude stačit návštěva několika míst, ale čím víc jsem se o historii dozvídala, tím víc nových otázek se přede mnou otvíralo. A i tady, v okolí Sopřečského rybníka, jsem se na čas zasekla. Existuje tady změť různých struh a kanálů, v jejichž funkci jsem se z počátku dost těžko orientovala. Nakonec se mi to povedlo a bylo to i docela zábavné.

Ze severozápadní strany přitéká k Sopřečskému rybníku a pak pod jeho hráz Sopřečský potok. Do něho je přivedená výpusť z rybníka a z východní strany pak přitéká strouha, do které je přiveden Habřinský potok, přepad rybníka a případně přes stavidlo i část vody ze Sopřečského kanálu. Po soutoku těchto tří ramen tok Sopřečského potoka směřuje k jihu, k Semínu, podtéká Opatovický kanál a asi 1 km za akvaduktem se vlévá do Labe. Zní to jednoduše, ale měla jsem trochu problém s Habřinským potokem. Ten musel nutně někde Sopřečský kanál křížit, ale nemohla jsem nalézt kde. Sice jsem věděla, že potok je pod Sopřečským kanálem veden širokou rourou. Její vyústění jsem našla, ale nevěděla jsem, kde potok do roury vtéká. Vydala jsem se proto podél Sopřečského kanálu směrem k severu, ale čím hlouběji jsem se dostávala do lesa, tím víc se cesta ztrácela a průchod lesem byl stále obtížnější. Raději jsem se vrátila. Také jsem se trochu bála divočáků. Místo je to opravdu velmi nehostinné. Navíc, kousek odsud stojí polorozbořený dům bývalé rybárny.

Protože jsem chtěla nalézt místo, kde potok do roury vtéká, vypravila jsem se sem ještě jednou a hledala jsem místo z opačné strany. Šla jsem k němu po proudu Habřinského potoka, který tekl nejprve mělkým, ale později čím dál hlubším korytem. Zpočátku se šlo dobře, ale to jsem netušila, co mě ještě čeká. Prodírala jsem se kopřivami, křovinami, přelézala přes popadané klacky, ale hlavně jsem se bála divočáků. Tahle oblast je tak nehostinná, že sem nikdo asi dobrovolně nechodí a zvířata tu mohou nalézt bezpečný úkryt. Myslela jsem si, že půjdu podle potoka jen kousek, ale nakonec jsem ušla tímto terénem asi půl kilometru. Místo jsem našla, ale když jsem nakonec vyšla na hrázi rybníka, docela se mně ulevilo. Někdy si říkám, proč se do podobných cest pouštím, když předem vím, že potok je veden potrubím, proč to musím na vlastní oči vidět. Ale nedá mi to, prostě tam musím jít.Současné svedení vody Habřinského potoka do potrubí a pak do Sopřečského potoka pochází pravděpodobně až z 20. století. Ve středověku potok asi protékal přímo rybníkem.

To, co jsem tady teď napsala, se stalo před dvěma lety, ale dodnes si pamatuji, jak jsem to tady tehdy prolézala. Dnes jsem si jen vyfotografovala Sopřečský rybník a vydala se na cestu k domovu.

Nejsem si jistá, zda někoho dnešní výlet zaujme. Nejsou tu žádné nádherné výhledy do kraje nebo "fotogenické" pamětihodnosti. Jedná se jen o starou "technickou památku" - Pernštejnský rybniční systém je starší než ten jihočeský, Západní část Opatovického kanálu, i Sopřečský kanál, byly vybudovány na začátku 16. století. I když bylo mnoho rybníků během následujících staletí vysušeno a přeměněno nejprve na pole a později zalesněno, stále ještě některé původní rybníky existují, a po těch, co tu už nejsou můžeme do dnešních dnů na mnoha místech v lesích nalézt jejich bývalé hráze. Pro mě jsou technické památky moc důležité, protože velmi dobře vypovídají o umu a vynalézavosti našich předků. A navíc, dnešní procházka vedla krajem, kde jsem se narodila a vyrostla.

Opatovický a Sopřečský kanál - 19. ledna 2023