Pardubice - automatické mlýny

Architekt Josef Gočár se narodil v Semíně v rodině sládka, pracujícího v místním pivovaře. Bydlel zde sice jen asi jedenáct let, než se jeho rodiče přestěhovali do Lázní Bohdaneč, ale i tak je to náš nejslavnější rodák. Proto není divu, že nám o něm paní učitelku povídala už na základní škole, kam krátce chodil i on. V pozdějších letech, kdy mě začala zajímat architektura, jsem navštívila místa, kde bylo možné se s jeho stavbami, ale i s rozsáhlým architektonickým řešením v Hradci Králové, setkat. O tom, že navrhl také automatické mlýny v Pardubicích, jsem věděla, ale vždycky jsem je viděla jen zvenku. Do roku 2013 se v nich totiž stále ještě mlela mouka.

O Pardubicích platí, že mnohá česká města se vedle svých historických center mohou pyšnit také významnými stavbami industriálního typu, které jsou dnes stejně jako hrady a zámky často chráněny vysokými památkovými statusy. Oproti šlechtickým sídlům se jim ale zvýšené pozornosti dostává až v posledních dekádách. Bývalé průmyslové areály, kdysi situované na okrajích měst, se dnes nacházejí spíš v jejich širších centrech a volají po novém využití.

Nadohled od pernštejnského zámku, na opačném břehu řeky Chrudimky, která se o pár stovek metrů dál vlévá do Labe, stojí Winternitzovy automatické mlýny. Mlýny nevyužívaly náhonu nejbližších řek Labe a Chrudimky, ale zhruba 10 km dlouhého umělého kanálu Halda z říčky Loučná, která je přítokem Labe. Stavba upozorňující na sebe monumentálním obloukem je dílem proslulého architekta Josefa Gočára (1880 –1945). Roku 1909, kdy na mlýnech začal pracovat, stál však teprve na startu své úspěšné kariéry. Ve dvou srovnatelně výrazných etapách výstavby v letech 1910-11 a 1920-24 reflektoval prudký vývoj dobových architektonických tendencí od rané moderny k národnímu slohu. V první etapě vytvořil hmotu mlýna podél řeky Chrudimky, ve druhé přidal nejvyšší patro, vodárenskou věž a samostatnou věž sila, kterou připojil mostem s obloukem do podoby mytické "Ištařiny brány". Až v této druhé fázi doplňuje stavbu cimbuřím geometricky zjednodušených vlaštovčích ocasů, odkazující na protější renesanční dominantu města – pernštejnský zámek. Gočár během realizace této stavby projektoval i další budovy - pavilón rašelinových lázní ve tvaru květu leknínu v nedalekém městě Lázně Bohdaneč, otevřený 1. května 1913, a dům u Černé Madony s kubistickými interiéry vinárny a kavárny Orient v Praze.

Uvnitř byla stavba mlýnů podřízena technologii ukládání a zpracování obilí na nejvyšší technické úrovni své doby. Konstrukčně pozoruhodná je pětipodlažní mlýnice, dělená dřevěnými stropy vynášenými rastrem ocelových sloupů a průvlaků. Ostatní konstrukce jsou kombinací železobetonu a cihel. Areál, který v průběhu 20. století prošel několika dalšími stavebními úpravami, svůj provoz ukončil až roku 2013. Nyní se pomalu mění v centrum umění, vzdělávání a setkávání. Roku 2014 pak byly mlýny zařazeny na seznam Národních kulturních památek České republiky.

Po ukončení provozu hledal jejich vlastník, společnost Goodmills, pro objekt dlouho kupce. Až v roce 2016 areál koupili manželé Mariana a Lukáš Smetanovi. Architekt Lukáš Smetana, který dříve působil v Atelieru 111 architekti, je dnes považován za hlavního iniciátora obnovy tohoto místa. "Od začátku byl klíčový výkop ze strany Lukáše Smetany, to on celý záměr zorganizoval," říká Jan Šépka, který je jedním z architektů podílejících se na obnově areálu. Vzhledem k jeho rozsáhlosti začal Lukáš Smetana jednat o jeho využití jak s městem, tak i krajem. Jejich zástupci tehdy totiž přemýšleli, kam rozšířit nebo přesunout různé sbírkové a vzdělávací instituce.

Automatické mlýny a jejich blízké okolí v současné době prochází několika změnami najednou. Lukáš Smetana věděl, že bude vhodné areál řešit komplexně, proto si najal kolegu architekta Zdeňka Balíka, aby navrhl koncept. Zdeněk Balík, hlavní "kurátor" celého záměru, stojí vedle Lukáše Smetany u projektu od samotného začátku. Pracoval nejdříve sám bez vstupu dalších architektů. Cílem bylo vše dobře připravit a dostat později do projektu další kvalitní architekty.

Vstup do areálu mlýnů s vnějším prostranstvím, Gočárova galerie – pohled z Mlýnského mádvoří a vstupní hala

Při zpracování generelu pardubického zámku v roce 2017 navrhli architekti Josef Pleskot, Ladislav Lábus a Petr Všetečka přesunout krajskou galerii ze zámku právě do Automatických mlýnů. Tento záměr se rozhodl Pardubický kraj jako zřizovatel galerie realizovat a v roce 2018 pro něj od manželů Smetanových odkoupil hlavní Gočárovu budovu k přestavbě na galerii. Sklad ze 70. let prodali Smetanovi městu Pardubice pro umístění dvou dalších zamýšlených institucí. Předtím však Smetanovi spolu se Zdeňkem Balíkem sami vybrali architekty a zadali jim návrhy projektů. Domluvili se se známými studii, jako jsou Šépka architekti, TRANSAT architekti, Prokš Přikryl architekti a právě se Zdeňkem Balíkem s jeho ateliérem Zette.

"Prodali jsme to pak včetně projektové dokumentace. Neprodávali jsme jen objekty, ale drželi jsme si nad nimi ochrannou ruku," vysvětluje Smetana. Kromě sjednocení komplexu to mělo ještě druhý kladný efekt – rychlost. Kraj ani město totiž nemusely vypisovat zdlouhavé soutěže.

Na rekonstrukci a konverzi areálu s objektem památkově chráněných Winternitzových automatických mlýnů v současné době pracuje několik subjektů. Pohybují se zde celkem tři různí majitelé – hlavní budova historických mlýnů patří Pardubickému kraji a vzniknou v ní prostory Východočeské galerie Pardubice. Plochu v severní části areálu zase vlastní město Pardubice a buduje zde polytechnické dílny s galerií GAMPA. Další menší objekty a volná prostranství patří architektovi Lukáši Smetanovi.

Mezi lety 2020 a 2023 probíhala náročná rekonstrukce. V září 2023 byl areál slavnostně otevřen, v hlavním budově mlýna působí krajská Gočárova galerie, v severní části městské vzdělávací centrum Sféra a městská galerie GAMPA. Primární myšlenkou obnovy areálu bývalých automatických mlýnů bylo vybudovat městský prostor, který bude žít po celý den. V budoucnosti zde budou lidé pracovat, bydlet, vzdělávat se nebo navštěvovat výstavy či jiné kulturní akce.

GAMPA, pochozí část v prvním podlaží Galerie města Pardubice - GAMPA, návrh dostavby areálu automatických mlýnů (z internetu)

Kulturní sféru zastoupí hned tři instituce – Východočeská galerie Pardubice, Galerie města Pardubic a Nadace Automatické mlýny manželů Smetanových. Poslední z nich najde své místo v bývalém obilném sile, které s hmotou mlýnů spojuje velký prampouch. Adaptací projde pod taktovkou ateliéru Prokš Přikryl architekti, kteří do něj zakomponují velký víceúčelový sál. Celé silo navíc zpřístupní, a to doslova od suterénu přes bývalé obilné zásobníky až po střechu. "Adaptace je v podstatě výměna původní mlynářské technologie za technologii divadelní," říkají o svém projektu architekti.

Východočeská galerie zase obsadí velkorysou budovu bývalých mlýnů. Stejně jako v případě úpravy sila i zde architekti dbají na zachování charakteru původní stavby. "Prostorové řešení galerie vychází z charakteru jednotlivých částí objektu: Do velkoprostorových hal mlýnice s ocelovými a dřevěnými nosnými konstrukcemi jsou umístěny vstupní prostory a expozice, do železobetonových částí pak zejména depozitáře," říká o nové náplni mlýnů architekt Petr Všetečka z ateliéru TRANSAT architekti. "Snažili jsme se maximálně zachovat a přiznat původní konstrukce, ale byly nutné i kompromisy. Obnova mlýnů mi potvrdila tušený předpoklad, že dům nemůže být zároveň opuštěným mlýnem i plnohodnotnou galerií. Rozhodnutí pro galerii znamenalo i obětovat něco z mlynářských stop," popisuje architekt Všetečka. Na oplátku autoři na několika místech nechali volné prostupy podlahami mezi patry jako náznak vysokých obilných zásobníků. A z původních vyřezaných stropních trámů vytvořili schodiště ve vstupní hale. Zvenčí stavbu zbavili menších přístaveb, aby vynikl dominantní prvek fungující jako hlavní vstup – vysoký oblouk mezi hlavní budovou a silem. Právě ten dle architekta Všetečky dává stavbě jedinečnost. Stavba díky němu může připomenout babylonskou Ištařinu bránu, ale oblouk provázel Gočárovo dílo ve více návrzích, kde již tak silná podobnost není.

Pro všechny zúčastněné architekty bylo velmi důležité, aby budovy dobře komunikovaly s veřejným prostorem. Parter Východočeské galerie se bude napojovat na nově vzniklé Mlýnské nádvoří. Autory řešení veřejných prostranství jsou architekti z ateliéru Šépka architekti, kteří stojí i za novostavbou Centrálních polytechnických dílen s galerií GAMPA. Stavba vyplňuje prázdné místo na severní straně areálu, který tak vizuálně uzavírá.

"Naprosto zásadní z hlediska oživení bývalých mlýnů je vznik nových veřejných prostor. Vytváříme dva veřejné prostory, které mají záměrně rozdílný charakter i funkci," vysvětluje Jan Šépka. Vedle menšího Mlýnského náměstí zde totiž vznikne i větší prostranství přímo před průčelím mlýnů, které je osázené platany a bude sloužit ke konání nejrůznějších komunitních akcí, například trhů. Všechny stavby budou komunikovat s veřejnými prostranstvími. Střecha Galerie města Pardubic (GAMPA) od studia Šépka architekti bude dokonce pochozí.

I když budou v areálu mlýnů působit dvě přední galerijní instituce Pardubického kraje, nestane se pouze kulturním ostrovem. Jeho součástí totiž budou i stavby pro bydlení a práci. Zdenek Balík pro areál navrhl několik rodinných domů – většinou se bude jednat o novostavby, jeden ale vznikne i přestavbou menšího původního objektu. Východní stranu areálu nakonec dotvoří nová polyfunkční budova s byty, kancelářemi a obchodním parterem. "Z pohledu nově vzniklého náměstí, které je v prostoru zcela novým amfiteátrem, jej hmotově lemuje a uzavírá," říká o polyfunkční budově Zdeněk Balík z ateliéru Zette.

Projekt obdobného rozsahu, náplně a zároveň architektonických kvalit bychom u nás hledali obtížně – jde o podobně ambiciózní projekt jako revitalizace Dolních Vítkovic. Na to, že se koncepce začala promýšlet v roce 2017, jde všechno překvapivě rychle. Existovala vize celku a silní partneři, kde každý architekt získal zadání sobě na míru. Přesně to bylo cílem, aby každý dělal to, z čeho má radost. To nese dobré výsledky. Právě celková otevřenost a vůle k diskuzi a dialogu patří mezi stěžejní kritéria, která nakonec přispěla ke vzniku takto uceleného konceptu, a to i za předpokladu, že je do projektu zapojeno několik různých stavebníků a autorů.

Dnes jsem si areál prošla jen zvenku. Mám zlomenou ruku, a tak se mi špatně fotografuje, ale v nejbližších dnech se chystám do Gočárovy galerie a doufám, že se dozvím další zajímavé informace.

Pardubice – automatické mlýny – 30. října 2023