Pardubice - zámek

V Pardubicích jsem chodila na střední školu a jako mladá jsem tam i několik let žila. Je to město, které mám ráda. Nedávno jsem v pořadu Toulavá kamera viděla upoutávku na výstavu o rodě Pernštejnů na pardubickém zámku. Pernštejnové sice vlastnili pardubické panství jen asi 70 let, ale městu vtiskli nezapomenutelný ráz, patrný do dnešních dnů. Než se ale rozepíšu o výstavě, uvedu zde některé informace jak o historii města, tak i zámku.

Nejstarší zprávou k historii Pardubic je zmínka v bule papeže Bonifáce VIII. z roku 1295, vztahující se ke klášterům cyriaků, z nichž jeden se nacházel v Pardubičkách. Jeho základy se nacházejí v okolí gotického kostela sv. Jiljí, postaveném na konci 13. století nad starší kaplí. Pardubičky leží nad pravým břehem Chrudimky jihovýchodně od současného středu Pardubic. Ve 13. století se předpokládá další osídlení na území současného města při brodu u soutoku Labe a Chrudimky. Leželo na významné komunikaci spojující Chrudim a Hradec Králové (a klášter v Opatovicích) a bylo spojené s výběrem cla. Někdy koncem 13. století se předpokládá vznik panského sídla, jehož umístění bylo pravděpodobně na mírném návrší, chráněném před povodněmi, právě nedaleko soutoku řek Labe a Chrudimky. Jeho podobu však neznáme.

Po roce 1320 získává Pardubice Arnošt z Hostýně (otec arcibiskupa Arnošta z Pardubic), jenž nechal po roce 1332 povýšit Pardubice na město. Rozkvět rodového majetku pokračoval i v dalších generacích za Smila a Viléma z Pardubic. Před rokem1340 Arnošt z Hostýně přestavěl pardubickou tvrz na gotický hrad a při něm založil dřevěné a hliněné "nové město". V něm jeho syn Arnošt z Pardubic před rokem1359 nechal postavit gotický farní kostel Zvěstování Panny Marie. Roku1420, na začátku husitských válek, byl v Pardubičkách vypálen klášter cyriaků, kde byl pak před rokem1484 v Pardubičkách obnoven jen kostel sv. Jiljí.

Od roku 1420 vlastnil panství Viktorin z Kunštátu, jeden z významných hejtmanů husitských vojsk a otec budoucího krále Jiřího z Poděbrad, a proto byla patrně tvrz i město ušetřeny před pleněním žižkovým vojskem v roce 1421. Dalšími majiteli byl rod Mrzáků z Miletínka. Ti začali s přebudováním husitského hradu na Kunětické hoře na výjimečně pevné obytné sídlo a došlo i na přestavbu pardubického hradu. V roce 1490 koupil rozlehlé kunětickohorské a 1491 i pardubické panství moravský velmož Vilém z Pernštejna, který se tehdy stal jednou z předních osobností na dvoře Vladislava Jagellonského. V posledních desetiletích 15. století vybudoval Vilém největší pozemkový majetek v České koruně a zastával vysoké úřady v Čechách i na Moravě. Za centrum moderně budovaného velkostatku Vilém zvolil do té doby málo rozvinuté Pardubice a záhy je přetvořil na českou rezidenci rodu, která Pernštejny reprezentovala a zároveň vyhovovala ekonomickým nárokům jejich aristokratického dvora. Vilém přestavěl celý areál původního hradu na palác s čtyřkřídlou dispozicí, který již vyhovoval nárokům postupně pronikajícího renesančního stylu života aristokracie.

Vstup do zámku, Pernštýnské náměstí v Pardubicích - v pozadí Zelená brána, kostel sv. Bartoloměje z mostu přes bývalý vodní kanál, pohled z jihovýchodního rondelu opevnění na Staré město

Arnoštovo "nové město" roku1507 zcela zničil požár. To Vilému z Pernštejna dalo příležitost k velkému urbanistickému činu. Jeho stavitel, mistr Paul (?Pardubský), už postavil nově celé město z kamene - zděné, mimořádně zdobné v jednotném gotickém slohu s použitím prefabrikovaných pozdně gotických ostění a portálů - s obdélníkovým náměstím na severní straně ohraničeným novým domovním blokem s radnicí. Pozdně gotická fáze výstavby byla dokončena do roku1515 spolu s pozdně gotickým kostelem sv. Bartoloměje a klášterem minoritů. Vilém současně opatřil město na tomto malém půdorysu důkladným moderním opevněním s hliněnými valy (to však na druhé straně po tři staletí bránilo jeho rozvoji). Zahájil rovněž přestavbu Arnoštova hradu na zámek ve slohu gotickém, v tom pokračovali Vilémovi synové Vojtěch a Jan ve slohu renesančním. I zámek byl opatřen opevněním s mohutným valem a širokým vodním příkopem.

Požár roku1538 zničil opět celé město až na 7 domů. Jan z Pernštejna podpořil obnovu na původním půdorysu v renesančním slohu. Výstavbu řídil mistr Jiřík z Olomouce. Domy byly jednotně zvýšeny o druhé poschodí. Poškozená Pražská brána byla zvýšena o jednu třetinu a opatřena ochozem a nádhernou střechou s věžičkami, pokrytou měděný plechem. Ten záhy pokryt měděnkou zezelenal, a věž byla pojmenována Zelená brána. Je dnes posledním zbytkem unikátního opevnění města. Po této honosné výstavbě se v Čechách vžila průpověď "Skví se jako Pardubice".

Roku1560 Pernštejnové pro dluhy museli pardubické panství prodat královské komoře. Pardubice ztratily funkci sídelního města, staly se sice městem komorním, ale nadále poddanským a chudým, které z výnosů panství nic nemělo. V té době byl na Zeleném předměstí postaven jen hřbitovní kostel sv. Jana Křtitele z roku1509, později v letech 1563-70 přestavěn ve slohu pozdně renesančním. V dalších staletích bylo město schopno jen opravovat škody způsobené věkem, požáry a válkami. A to zejména po třicetileté válce, kdy Pardubický zámek odolal trojímu obléhání Švédy, ale kdy byla z velké části zcela zničena dělostřelbou a požáry předměstí i vlastní "Město v ohradě". Obnova trvala téměř století. K velkému rozvoji města došlo znovu až po polovině 19. století. Rozkvět přinesla do Pardubic nová železniční trať z Olomouce do Prahy, postavená 1845. Počet obyvatel narůstal a západně od starého města začalo vyrůstat "nové město".

A teď se konečně dostávám k renesančnímu pardubickému zámku, který se nachází v těsné blízkosti historického centra města Pardubice. Za pánů z Pernštejna zde vzniklo sídlo, které je přechodem mezi hradem a zámkem. V takovém stavu dochování a rozloze nemá tento typ objektu ve střední Evropě obdobu. Zámek je spojem mostem přes bývalý vodní kanál s Příhrádkem a původním městem. V současnosti je zámek vlastnictvím Pardubického kraje a sídlí v něm Východočeské muzeum a Východočeská galerie v Pardubicích. Od roku 2010 je zámek s opevněním zapsán na seznam národních kulturních památek České republiky.

K nepozoruhodnější části zámeckého komplexu patří opevnění. Opevněný býval sice už středověký hrad, ale byla to jen jednodušší parkánová fortifikace se zděnými baštami v rozích. Z původních bašt se zachovaly dvě, nyní včleněné do východního křídla zámku. Bašty měly průměr asi 10 metrů. Novou mohutnou fortifikací kolem paláce a dvora s hospodářskými budovami bylo parkánové opevnění zesíleno mohutnými valy. Ty nechal Vilém vybudovat mezi lety 1500-1505. Tento typ stavebního opevnění na tak rozlehlém areálu a v takovém stupni dochování urbanistického řešení nemá ve střední Evropě obdobu. Fortifikační systém pardubického zámku představuje vrchol pozdně gotické opevňovací techniky. Tvoří jej mohutný hliněný val s nárožními rondely, na které se dalo umístit těžké dělostřelectvo. Na úpatí jej chránila hradba se střílnami pro střelce z ručních palných zbraní. Před hradbou se nacházel široký příkop, který se mohl v případě nebezpečí zavodnit. Barbakán (tzv. Příhrádek) přiléhal k městu a se zámkem jej spojoval dlouhý původně dřevěný most (dnešní hráz s kamenným mostkem vznikla až v roce 1805).

Vstup do zámku z mostu přes vodní příkop, brána Příhrádku, Pardubický zámek s mostem na valy - pohled z obranných valů, zámecké nádvoří (pohled na jižní křídlo, vpravo západní a vlevo východní křídlo

Přibližně 150 let po výstavbě se zámecké valy vojensky velmi osvědčily. Bylo to v době třicetileté války, kdy švédský generál Torstenson oblehl Pardubice i zámek a začal je ostřelovat. Valy vydržely, i když pravdou je, že obléhání netrvalo dlouho, pouze několik dní. Svou obrannou hodnotu prokazovalo opevnění i v době sedmileté války, kdy měl zámek pevnostní status, a Pardubice se připravovaly na obléhání pruským vojskem. Obrannou úlohu potom převzaly velké barokní vojenské pevnosti v Hradci Králové a Josefově.

V roce 1778 dochází v areálu zámku k zahradní úpravě na hradebních rondelech. Odzbrojené bašty se změnily na služební zahrádky úředníků, kteří bydleli v prostorách zámku. V roce 1836 královéhradecké fortifikační ředitelství potvrdilo, že pardubický zámek už nepokládá za vojenskou pevnost. Podoba zámeckých valů se proto mění. Na koruně vznikla širší pěšina, na svazích postupně rozkvetly ovocné stromy. Valy byly dokonce osazeny 1200 ks keři vinné révy. V minulém století, v době, kdy zámek získal Muzejní spolek, se už na valech mohli procházet lidé, stal se z nich park a ovocný sad vystřídaly spíše okrasné dřeviny. Po koruně zámeckých valů dnes vede naučná stezka a dávnou vojenskou minulost dnes lidem připomínají děla, která sem umístilo Východočeské muzeum.

Po Vilémově smrti připadlo panství mladšímu synovi Vojtěchovi, který převzal po otci i úřad nejvyššího hofmistra. Vojtěch do Pardubic po roce 1521 trvale přesídlil a pokračoval v dostavbě a úpravách interiérů pardubického zámku, který nechal vyzdobit nástěnnými malbami (1532). Po jeho smrti v roce 1533 převzal panství jeho starší bratr Jan, který byl nejvyšším moravským hejtmanem a držel rozsáhlé statky na Moravě. Pardubický zámek mu sloužil jako občasné sídlo, které bylo i místem významných politických setkání. Po požáru města v roce 1538 organizoval a částečně financoval jeho přestavbu, zároveň pokračovaly i stavební práce na zámku pod vedením italských mistrů (vstupní portál byl osazen 1541, reliéfní výzdoba mostu pochází z roku 1543,...). Ještě na sklonku čtyřicátých let 16. století zůstala při rodové rezidenci v Pardubicích zachována personální struktura aristokratického dvora, a v té době ještě tři Janovi synové spravovali zděděný majetek v rodovém nedílu. Teprve na počátku padesátých let došlo k rozdělení dominia, Pardubice připadly spolu s dalšími državami Jaroslavu z Pernštejna, který kvůli nevýhodným půjčkám již z doby svého otce musel zadlužené panství zastavit, a nakonec v roce 1560 prodat králi Maxmiliánovi, který je přičlenil ke komplexu komorních panství v Čechách.

Umístění a podobu nejstaršího panského sídla v Pardubicích snad z konce 13. století neznáme. V místě dnešního zámku je nejstarší stavbou gotický hrad pánů z Pardubic (Arnošta z Hostýně) ze 14. století (mezi lety cca 1332-1387), doložený archeologickými nálezy v prostoru nádvoří (jeho úroveň byla asi o 1,5 m níže než dnes) a jižního křídla zámku. Jeho jádrem byl hranolový donjon obehnaný hradbou nebo dřevěnou palisádou. Za dalších majitelů v letech 1430-1480 se předpokládá přestavba hradu a novostavba patrového severního paláce na pravidelném obdélném půdorysu v severním předpolí hradu. Klesající terén mezi starším jádrem a novým palácem byl asi vyplněn navážkou. Nový hlavní vstup byl zřízen průjezdem uprostřed tohoto paláce. Do tohoto období je možné zařadit oba gotické sály severního křídla, klenby sklepů a přízemí, včetně klenby průjezdu s figurálními svorníky a také portály průjezdu.

Pozdně gotickou přestavbu hradu na rodovou rezidenci zahájil v letech 1491-1500 Vilém z Pernštejna, který se stal novým majitelem pardubického panství. Vzniklo obytné západní křídlo, stavba nepodsklepeného jižního křídla asi začala vzápětí po ubourání starého hradu do úrovně nádvoří. V jeho patře byly dva velké reprezentační sály, na obou jižních nárožích vznikly diagonální rizality. Křídlo mělo snad hrázděné polopatro a velkou sedlovou střechu s hrázděnými štíty.

Upravovalo se i severní křídlo. Tím byl vytvořen základ trojkřídlé dispozice kolem téměř čtvercového nádvoří. Stavby jižního a severního křídla propojila hradba, k níž byla přistavěna věž, tzv. Jetmarka. Také byla postavena kaple sv. Tří králů se suterénním trezorem, prostupující na východní straně přízemím a 1. patrem. Dále byly na východní straně nádvoří postaveny gotické patrové arkády. Závěrečnou etapou Vilémovy přestavby bylo vnější parkánové opevnění zesílené mohutnými valy, realizované mezi lety 1500-1505. Důvodem dalších úprav jižního a západního křídla za Vojtěcha z Pernštejna v letech 1520-1534 bylo asi vytvoření reprezentačního apartmánu. V patře vznikla obytná světnice s kazetovým stropem, nové honosné portály, byly provedeny kazetové stropy a do roku 1532 i sjednocující malířská výzdoba s pozoruhodnými nástěnnými malbami jako jsou vyobrazení "Zákon a milost", "Samson a Dalila" a "Štěstěna vrtkavá".

V letech 1534-1543 za Jana z Pernštejna dostal zámek podobu uzavřeného čtyřkřídlého objektu. Bylo dostavěno východní křídlo, které stejně jako křídlo severní, bylo dvoupatrové, zdobené na bocích vysokými snad obloučkovými štíty. Jižní a západní křídlo bylo jednopatrové, snad se štíty ještě z doby Viléma z Pernštejna. Je pravděpodobné, že ještě za Vojtěcha neměl zámek žádné věže. Hláska by snad mohla být postavena za Jana z Pernštejna, architektonickým stylem však odpovídá až 2. polovině 16. století. Úpravy severního křídla vyvrcholily osazením reprezentativního vstupního portálu a stavbou renesančního mostu s reliéfy zdobeným zábradlím, které jsou datovány mezi lety 1541 a 1543.

Nástěnná malba "Zákon a milost" v pardubickém zámku, Štěstěna vrtkavá, Samson a Dalila, rytířský sál  - vlevo freska Samson a Dalila a vpravo Štěstěna vrtkavá

Malířská výzdoba rytířských sálů je skutečně nádherná, a proto se u jejich dvou nástěnných maleb na chvíli zastavím. Obraz "Zákon a milost" je považován za jeden z nejvýznamnějších obrazů Lucase Cranacha staršího. Od tohoto obrazu je odvozena řada dalších obrazů a nástěnných maleb. Jde o nejznámější a nejvlivnější alegorii, zobrazující základní teze Lutherovy reformace církve. Rovněž nástěnná malba v rytířském sále pardubického zámku je z tohoto obrazu odvozená a vyjadřuje i náboženskou orientaci majitele zámku.

Obraz je symetricky rozdělen na dvě poloviny Stromem života, jehož větve jsou vlevo suché, vpravo zelené. Levá polovina zobrazuje příběhy Starého zákona: klečícího Mojžíše, který na hoře Sinaj přijímá desky s desaterem, Evu a Adama pod Stromem poznání, tábor Izraelitů s lidmi, kteří se vzepřeli Bohu a umírají uštknutím hady, kůl s povýšením hada na poušti - bronzovým hadem, který chrání ty, co k němu vzhlížejí - a dále otevřený hrob s mrtvým jako symbolem smrti.

Na pravé straně jsou vyobrazeny scény z Nového zákona: Ukřižovaný a beránek Boží, protějškem k výjevu na Sinaji je Marie na hoře Sion, k níž se blíží letící Ježíšek s křížem, Immanuel. V pozadí lze rozpoznat výjev Zvěstování pastýřům. Konečně vpravo dole Zmrtvýchvstalý Kristus překonává smrt a hřích a pod nohama drtí draka a lidský skelet jako symboly ďábla a smrti.

Člověk, sedící pod stromem na pardubické fresce by měl být snad samotný Jan z Pernštejna s tělem na straně hříchu (Zákona) a hlavou na straně Milosti,. Z levé strany k němu mluví starozákonní prorok Izaiáš a ukazuje na Ukřižovaného Vykupitele ve druhé polovině scény, zobrazující symboly Božího milosrdenství. Jan Křtitel, který se k němu obrací z pravé poloviny obrazu, ukazuje beránka Božího s korouhví - symbol spasení.

A teď se ještě zastavím u dalšího obrazu. Je jím Štěstěna vrtkavá. Fortuna již ve starém Římě personifikovala dobrý i zlý osud, který provází a řídí lidský život. K úspěchu člověk potřebuje tři věci: talent, píli a štěstí. Talent můžete zdědit po předcích. Píli musíte rozvíjet sami vlastní vůlí. Ale štěstí? To si nelze koupit, ukrást ani vyprosit. Štěstí si Vás musí najít samo a je nestálé. Krásná žena stojící na vratké kouli - tak si štěstí představovali vzdělanci a učenci renesanční Evropy. Pardubický velmož Vojtěch z Pernštejna chtěl mít štěstí stále při sobě. Před 480 lety nechal Fortunu vymalovat na stěnu svého pokoje.

Pardubická nástěnná malba je nejstarším dochovaným namalovaným ženským aktem v Čechách. Ve Vojtěchově sálu najdete také její mladší bronzové dvojče (kopii ženy z obrazu ve formě bronzové sochy. Pokud bronzový reliéf, který vytvořil ak. sochař Bohumil Eliáš ml., pohladíte a budete si něco přát, prý se vaše přání vyplní.

A teď se už zase vrátím k stavební historii zámku. Vrcholně renesanční úpravy zámku pod vedením Ulrica Aostalise proběhly po získání Královskou komorou roku 1560. V letech 1573-1580 proběhlo zvýšení jižního a západního křídla o 2. patro a úpravy přístupových schodišť a interiérů. V letech1580-1600 vzniklo hlavní schodiště severního křídla a nástavba druhého patra severního rizalitu, v místě někdejší terasy s altánem, zakončená nynějším etážovým renesančním štítem. Byl postaven zděný podklenutý most na valy, který nahradil starší dřevěný. Z tohoto období patrně pochází stavby Hlásky a tzv. Hodinové věže. Vnější vzhled zámku byl sjednocen omítkami s psaníčkovým sgrafitem, siluetu střech doplnily nové střešní vikýře se zděnými štíty. Všechny vrcholně renesanční úpravy byly pravděpodobně dokončeny do roku 1600 a zámek dostal podobu, v jaké je zachycen na dvou Willenbergových vedutách.

I v následujících stoletích byl zámek dále upravován. Například v letech 1723-1726 bylo cílem úprav odstranit statické poruchy a následky nevhodného nouzového užívání za třicetileté války, kdy část sálů sloužila provizorně jako sýpka. Dále byly opravovány krovy,... V roce 1952 přešel objekt zámku do majetku státu. Poslední rekonstrukce zámku započala roku 1994.

Napsala jsem toho hodně. Většinu informací jsem se dozvěděla od výborného průvodce a z vystavených exponátů na zámku, jako jsou modely jednotlivých stavebních fází, nebo informační video,.... Další jsem vyhledala na internetu nebo v knihách. Zámek, i město Pardubice, stojí určitě za návštěvu. Můžu ji jen doporučit. Je to místo se zajímavou historií, ale i současností. Koho zajímá například moderní architektura 20. století, najde zde dost příkladů. A pokud jde o zámek a jeho okolí, ten je teď v zimě pod sněhem moc romantickým místem.

Pardubice - zámek - 16. prosince 2022