Pernštejnové - Porta Coeli

Na dvoudenní výlet s noclehem v Tišnově jsem se vydala hlavně kvůli Pernštejnům. V zimě letošního roku jsem byla na velmi zajímavé výstavě na pardubickém zámku, věnované právě historii tohoto rodu, kteří zámek v Pardubicích také vybudovali. Prohlídka s vynikajícím průvodcem, i celá výstava, mě natolik zaujala, že jsem si koupila i knihu o historii Pernštejnů. A ta mě přivedla právě sem, do údolí Svratky.

Hrad Pernštejn jsem už v minulosti několikrát navštívila. Dnes bych plánovanou cestu s jeho návštěvou už nestihla, a proto jsem si ho jen vyfotografovala od nádraží v Nedvědicích, kde jsem cestu začínala.

Městys Nedvědice s asi 1300 obyvatel leží v podhradí hradu Pernštejna, přibližně 40 km od centra Brna, na soutoku Svratky a Nedvědičky, uprostřed přírodního parku Svratecká hornatina. Vesnice byla pojmenována podle hradu Pernštejna ("Medvědí kámen"), pod nímž leží. V nejstarším dokladu (1350) je podoba Medvědice (Medwidicz), jinak se vždy jméno psalo s počátečním N-. První písemná zpráva o vesnici Nedvědice z roku 1350 dokazuje, že obec byla od svého založení součástí pernštejnského panství. Výrazně se pak Nedvědice a především hrad Pernštejn zapsala do dějin v průběhu třicetileté války, konkrétně roku 1645, kdy se pouze stočlenná posádka hradu dokázala ubránit téměř 6 tisícům švédských vojáků.

V okolí Nedvědice byl od středověku v několika lomech nad obcí těžen bílý mramor, který je pojmenován nedvědický mramor. Byl využit na stavbu hradu Pernštejna a kostela v Doubravníku.V obci jsem se zastavila u jednolodního kostela sv. Kunhuty, jehož jádro pochází zřejmě už z 15. století. Současná podoba svatyně je však barokní z první poloviny 18. století. Od něho jsem pak pokračovala po červené turistické značce podél řeky Svratky k dalšímu cíli cesty, a tím byla obec Černvír.

Do Černvíru jsem došla po několika km velmi příjemné cesty, vedoucí po úbočí lesnaté stráně nad levým břehem řeky. Tady mě zajímaly hned dvě stavby. Tou první byl kostel Nanebevzetí Panny Marie a druhou dřevěný most. Kostel Nanebevzetí Panny Marie je mimořádně hodnotná původně románská stavba, která však byla později upravována v gotickém a barokním stylu. Kostel je cenný zejména rozsáhlým souborem středověkých nástěnných maleb a dominantní polohou na ostrohu nad řekou Svratkou. Fresky představují Narození Páně, Poslední večeři, Umučení Páně a Poslední soud. Objevil je kostelník Fafílek až v roce 1969. Uvnitř se nacházejí také vzácné řezbářské práce. Jedná se o jednu z nejcennějších uměleckých památek regionu.

Dřevěný most v Černvíru, kostel Nanebevzetí Panny Marie v Černvíru, kostel Povýšení sv. Kříže v Doubravníku

Mě ale kostel zajímal ještě z jednoho důvodu. V knize o Pernštejnech jsem se dočetla, že zde byla zavěšená rakev s ostatky druhé ženy Jana Pernštejna, Hedviky ze Šelmberka. Na internetu jsem se dočetla: "Jan z Pernštejna byl v první polovině 16. století majitelem pernštejnského panství. Když tento šlechtic kolem roku 1526 ovdověl, oženil se podruhé s urozenou paní, Hedvikou ze Šelmberka. Láska pana Jana a jeho ženy Hedviky byla nakonec natolik silná, že přežila i jejich smrt...

Manželé měli během osmiletého manželství celkem čtyři děti, ovšem po posledním porodu, roku 1535, Hedvika ze Šelmberka zemřela. Jan z Pernštejna se v hlubokém zármutku nad smrtí milované ženy rozhodl, že tělo jeho manželky samo - tedy bez jeho vlastních ostatků - do hrobu nepůjde. Přikázal, že on a paní Hedvika budou mít pohřeb jen a jedině společně. Protože však pan Jan byl dosud živ, nemohlo být tedy tělo jeho manželky pohřbeno, a muselo být zatím nabalzamováno. Paní Hedvika byla následně uložena prý "jako živá" do speciálně zhotovené rakve... Skleněná rakev s paní Hedvikou byla následně zavěšena od stropu na řetězy v kostelíku v Černvíru tak, aby se nedotýkala země a aby tak vlastně nedošlo k pohřbu. Zde pak měla nebožka čekat, zavěšena v chrámové lodi, živému manželu na očích, až ji bude na věčnost následovat právě on.

Paní Hedvika i pan Jan se však setkání v záhrobí dočkali až po dlouhých třinácti letech. Jan z Pernštejna zemřel v říjnu roku 1548 na svém zámku v Hrušovanech. Teprve poté pak byla rakev s paní Hedvikou sňata z řetězů a převezeno do Doubravníku, kde se oba manželé opět po 13 letech setkali ve společném pohřebním průvodu, aby byli společně uloženi do hrobky v doubravnickém kostele. A tento zvláštní společný pohřeb dvou manželů - Jana z Pernštejna a Hedviky z Šelmberka - jejichž láska přečkala smrt o 13 let, se konal 12. října roku 1548!"

Nevím, jestli to bylo přesně takhle, ale pravdou je, že tělo Hedviky ze Šelmberka skutečně čekalo v rakvi, zavěšené na řetězech v kostele v Černvíru, až do společného pohřbu s panem Janem.

Cestou od kostela jsem se zastavila u dřevěného krytého mostu přes řeku Svratku pocházející z roku 1718. Je to nejstarší most svého druhu na Moravě. Most je dochován v původním stavu s výjimkou šindelové střechy, která byla v roce 1971 kompletně zrekonstruována. Most je 32 metrů dlouhý a 2,6 metru široký a představuje významný doklad lidového tesařského umění kraje. Je významnou kulturně-historickou a technickou památkou.

Další cesta po červené turistické značce vedla poněkud do kopce. Šla jsem ale lesem, tak to nebylo nijak zvlášť namáhavé. Mým dalším cílem byl městys Doubravník s necelými 900 obyvatel. Tady mě hlavně zajímal kostel Povýšení sv. Kříže. Doubravník je městskou památkovou zónou. Mezi její nejcennější památky patří kromě kostela Povýšení svatého Kříže s hrobkou rodu Mitrovských také historické opevnění či kaple sv. Máří Magdaleny a sv. Anny.

Kostel Povýšení sv. Kříže náleží nejenom k nejvýznamnějším památkám Doubravníku, ale i k bohatému fondu monumentálních středověkých staveb na Moravě. Byl postaven jako rodinné pohřebiště pánů z Pernštejna a jeho velikost měla odpovídat významu tohoto mocného šlechtického rodu. Založení kostela bylo situováno v místě raně středověké svatyně, kde bývali pohřbíváni nevýznamnější členové rodu po celé období 15. století. Za Jana z Pernštejna byly zbořeny zchátralé budovy kláštera, a protože rovněž původní kostel přestal vyhovovat novým podmínkám, byla založena stavba kostela nového. Nový kostel byl založen jako mohutná trojlodní halová stavba, která nese znaky gotiky a renesance. V roce 1867 byla ke kostelu přistavěna pohřební novogotická kaple Mitrovských z Nemyšle. Stavba kostela tak monumentálního rázu je pro venkov naprosto netypická.

Se stavbou kostela započal Jan z Pernštejna, zvaný Bohatý, roku 1535, jak svědčí vytesaný nápis na jednom z opěrných pilířů na jižní straně. Kostel je nádherná trojlodní stavba z bílého pernštejnského mramoru, zejména renesanční kazatelna je znalci považována za vysoce umělecké dílo. Tři stejně vysoké lodi jsou rozděleny pěti páry mramorových sloupů bez hlavic, přecházejících plynule v klenební žebra. Postranní lodi jsou zaklenuty křížově, hlavní loď má klenbu síťovou. Na mramorových krakorcích a sloupech, na nichž spočívá klenba, jsou erby majitelů Pernštejna a spřízněných rodů. K vysvěcení kostela olomouckým biskupem došlo roku 1548. Vnější stavba kostela je provedena v pozdně gotickém slohu. Kazatelna, portál, zábradlí před kněžištěm a kůr jsou již realizovány ve slohu renesančním, oltáře, lavice, věž i báň věže ve slohu barokním. Do kostela se chodívalo bočním vchodem na jižní straně. Hlavní věž se zvonicí měla původně jen dřevěnou nadstavbu v gotickém slohu. Do barokní podoby, jak ji vidíme dnes, byla přestavěna až v roce 1792.

Ve zdech kněžiště je zazděno šest pernštejnských náhrobních kamenů a dva náhrobky jsou přímo v dlažbě. Hrobka pánů z Pernštejna je pod presbytářem a vstupuje se do ní po třinácti mramorových schodech. Dnes je však prázdná, neboť ji roku 1645 vyloupili Švédové obléhající hrad Pernštejn. Cínové a stříbrné rakve odvezli do Švédska jako válečnou kořist, kosti vysypali na zem. 

 Kostel se v současné době opravuje a kolem něho mají dělníci postavený plot. Snažila jsem se udělat několik fotografií, ale vždy mi bohužel snímek tohoto krásného kostela něco kazilo.

Dřevěná lávka přes Svratku, peřeje na řece Svratce a cesta podél ní 

Vydala jsem se proto na další cestu podél Svratky. Ta vedla nejprve kousek po nepříliš frekventované silnici a pak po cyklostezce podél řeky. Také zde jsem narazila na krytý dřevěný most, ale zdaleka ne tak starý jako v Černvíru. Tuto lávku s dvojitou věšadlovou konstrukcí postavil v roce 1899 tesařský mistr Jan Nejez ze Železného. Je dlouhá 33 m a krytá svislým opláštěním a sedlovou střechou. Patří rovněž mezi kulturní památky. V roce 2020 prošla kompletní rekonstrukcí.

Další cesta po pravém břehu řeky mě dovedla až do obce Borač. Odtud jsem pak autobusem odjela do Předklášteří, kde jsem se chtěla v cisterciáckém opatství zúčastnit komentované prohlídky kostela Nanebevzetí Panny Marie.

Cisterciácké opatství Porta coeli se nachází v obci Předklášteří u Tišnova. Jedná se o jediný existující ženský cisterciácký klášter u nás - a snad i ve všech slovanských zemích - a jediný cisterciácký konvent na Moravě. Jmenuje se Porta Coeli (tedy Brána nebes nebo správně celým latinským názvem Monasterium Cisterciense Porta Coeli) a je to raně gotický komplex s řadou prvků, pocházejících ještě z románského období. Klášterní kostel pak byl vysvěcen roku 1239.  Areál opatství s románsko-gotickým kostelem Nanebevzetí Panny Marie je památkově chráněn a od roku 2010 je národní kulturní památkou České republiky.

Stavba kláštera byla zahájena netradičně budováním severní části transeptu, současně byl ale stavěn i konvent s křížovou chodbou. Celé dílo pak ukončilo osazení nádherného západního portálu klášterního chrámu. Klášter vybudovala cistercká řádová huť zvaná tišnovská, která vychází z francouzské sakrální gotiky. Klášter byl dokončen ještě v 1. polovině 13. století. Z původní stavby se však dochoval jen kostel se západním portálem, kapitulní síň a ambit křížové chodby.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie je románsko-gotický klášterní kostel, jehož bohatě zdobený západní portál je jedinečnou ukázkou raně gotického umění ve střední Evropě. V uměleckém provedení portálu se prolínají zkušenosti kameníků ze severní Itálie obohacené o poznatky francouzské gotiky. Kostel byl postaven ve dvou etapách mezi lety 1233 a 1240, tedy krátce po založení konventu. Za oficiální zakladatelku je považována Konstancie Uherská, dcera uherského krále Bély III., a vdova po českém králi Přemyslu Otakarovi I., která rovněž stojí za vznikem celého klášterního komplexu Porta Coeli. O založení kláštera cisterciaček uvažovala Konstancie Uherská už společně se svým manželem, králem Přemyslem Otakarem I. K realizaci této myšlenky však došlo až po Přemyslově smrti v roce 1230. V té době bylo také vyjasněno umístění nového konventu – místo Prahy byl zvolen moravský Tišnov. Prvních 12 sester do klášterního provizoria zřejmě přišlo v roce 1232. Jelikož se tak stalo v době, kdy ještě nebyla dokončena stavba klášterních budov, traduje se, že sestry musely po nějakou dobu žít v provizorně zhotovených chatkách. K vysvěcení kostela došlo roku 1239. Zdejší presbyterium později posloužilo jako královnina hrobka. Byl zde pohřben, jakožto jeden ze spoluzakladatelů, také její syn, markrabě Přemysl.

Západní průčelí nyní farního kostela Nanebevzetí Panny Marie - vlevo nově postavená klášterní kaple Nanebevzetí Panny Marie, vystavěná v letech 1900 - 1901 na místě bývalé sýpky,  západní portál kostela Nanebevzetí Panny Marie, interiér kostela Nanebevzetí Panny Marie,  fotografie kláštera z dronu (obrázek z informační tabule)

Půdorys kostela ve tvaru ne stejnoramenného kříže zachovává obvyklé schéma u cisterciáků. Mezi presbytář a tři lodi kostela (z nichž hlavní loď převyšuje obě postranní) je vsunuta loď příčná. Zdůraznění hmotné zdi je zřejmě ještě přežitkem románského slohového cítění a dodává tak stavbě robustního a přísného rázu. Na zdivo navazuje žebrová klenební soustava, která je již gotická, stejně tak jako opěrné pilíře na vnějším zdivu chrámu.  V presbyteriu byla ke zklenutí použita šestidílná klenba. Okna s vitráží jsou zvýrazněna lomeným obloukem. Blankytně modrá výmalba představuje nebesa a pochází z barokního období.

S chudobou plastické výzdoby nápadně kontrastuje honosný západní portál, patřící k ojedinělým památkám svého druhu ve střední Evropě. Tento prvek měl vyjádřit symbolické označení kláštera: Porta Coeli, tedy Brána nebes. Konzoly rámující lomené archivolty naznačují, že portál měl být původně krytý otevřenou předsíní, podobně jako je tomu u benediktýnské baziliky v Třebíči. Dodnes však není známo, byla-li tato předsíň zbourána, nebo pouze projektována. Portál je vsazen do zesíleného zdiva západního průčelí a rozložen do pěti stupňů, přičemž zleva i zprava je střežen ležícími lvy. Od nich se rozvíjí kamenná krajka akantů a vinných listů s hrozny, prostřídávaná sloupky se sochami apoštolů. Nad vlastním vchodem je umístěn tympanon s ústřední postavou Krista, po jehož bocích stojí Panna Marie a sv. Jan Křtitel. Dvě klečící postavy, kladoucí mu k nohám symbolický model kostela, představují zakladatele kláštera, královnu Konstancii a jejího syna markraběte Přemysla. Tympanon je opět hojně lemován bujným florálním, stylizovaným dekorem. Vedle hlavního vstupu se nachází renesanční plastika Kristus na Olivetské hoře z 16. století.

Chrámový interiér, vybavený v duchu pozdního baroka, byl svěřen nejvýznamnějším umělcům tehdejší doby. Hlavní oltář z pravého mramoru v šedé a bílé barvě byl budován v letech 1764–1769. Středu oltáře vévodí monumentální plátno rakouského malíře Franze Antona Maulbertsche zobrazující Nanebevzetí Panny Marie. Po stranách obrazu stojí na sloupech v pyramidální kompozici dvojice sousoší sv. Bernarda a sv. Benedikta doprovázenými anděly a řeholnicemi. Po stranách vítězného oblouku se nacházejí boční oltáře svatého Jana Nepomuckého a svatého Jana Křtitele. Oba se honosí plátny Franze A. Maulbertsche a sochami Ondřeje Schweigla. Na jejich menzách stojí prosklené rakve s relikviářovými figurínami světců z římských katakomb, sv. Pinosy nalevo a svaté Theodory napravo. Na západním chóru stojí novodobý varhanní stroj umístěný do původní barokní skříně se sochami muzicírujících andělů.

Ze severní strany ke kostelu přiléhá budova konventu a rajský dvůr s ambity, přístupný ze severní boční lodi. Ve východní části konventu se nachází původní kapitulní síň s dochovaným kamenným pulpitem, jejíž křížovou klenbu nesou dva osmiboké sloupy. Křížová chodba má na každé straně sedm polí a její okna do rajského dvora jsou trojdílná. Podle odborníků jsou boční hlavice původní, kdežto střední hlavice většinou doplněné. Východně od kostela byl postaven pozdně renesanční dům abatyše, na který později navázaly budovy východního dvora s barokními arkádami. Západní budova proboštství je ze 17. století, severní nový konvent byl postaven v letech 1744 až 1750. Poslední velká úprava komplexu byla provedena v letech 1900 až 1901, kdy bylo západní křídlo starého konventu, v období baroka upravené na sýpku, přestavěno na rozlehlou novogotickou kapli.

V roce 1784 klášter Porta Coeli v rámci svých reforem zrušil císař Josef II a klášter se podařilo znovu obnovit až roku 1899. Do té doby sloužilo opatství jako průmyslová výrobna (tkalcovna, barvírna vlny, výrobna mýdla a cukrovar) a klášterní kostel jako farní kostel. Po II. světové válce zde řádové sestry mohly zůstat až do roku 1950. Ty, které byly ochotny pracovat pro socialistické zemědělství, zde byly ubytovány ještě déle. K obnově klášterního života došlo až po sametové revoluci, na přelomu let 1989/90.

Prohlídka bohužel zahrnuje jen prohlídku kostela, ale v areálu kláštera je informační tabule, na kterém je fotografie celého areálu z dronu. Je to velmi rozsáhlý komplex zahrnující kromě kláštera i hospodářské budovy.

Při prohlídce kostela mě překvapil vzhled sloupů u pilířů lodi. Předpokládám, že byly postavené z pískovce (alespoň podle jejich patek to tak vypadá), ale nyní je na nich i na hlavicích světle béžová omítka. Ptala jsem se na to paní průvodkyně, ale ta neznala důvod, proč byly takto upraveny. Jediné, co mě napadá je, že klášter byl na konci 19. století, kdy začal opět fungovat, dost poničený a oprava tímto způsobem byla nejsnazší. I když mě interiér trochu překvapil, jsem moc ráda, že jsem se sem vypravila a kostel viděla.

Pernštejnové – Porta Coeli – 14. července 2023