Pevnost Josefov

Je až s podivem, co dokázali naši předkové postavit ve velmi krátkém čase. Tak například byla ve druhé polovině 18. století přebudována města Olomouc a Hradec Králové na barokní pevnosti a v poslední čtvrtině 18. století byly vybudovány další dvě pevnosti - Terezín a Josefov - tak říkajíc na zelené louce.

Cílem dnešního výletu byla sice Přírodní památka Stará Metuje, ale rozhodla jsem se navštívit i pevnost Josefov a nedaleký vojenský hřbitov. Pevnost Josefov by si určitě zasloužila komentovanou prohlídku a třeba se na ni někdy vypravím, ale dnes jsem se tudy jen prošla a udělala si pár fotografií. Ale i tak zde uvedu alespoň základní informace.

Josefov je východočeské historické pevnostní město v okrese Náchod v Královéhradeckém kraji. Spolu se sesterským městem Terezínem bylo na příkaz císaře Josefa II. vybudováno v osmdesátých až devadesátých letech 18. století v odezvě na změnu severní hranice Habsburského mocnářství zapříčiněnou ztrátami Kladského hrabství a většiny Slezska včetně tamních pevností po válkách o rakouské dědictví (1740–1748) a potvrzenou po sedmileté válce (1756–1763) Hubertusburským mírem. Původně se město jmenovalo Ples podle vesnice, která jeho stavbě z větší části podlehla. Na Josefov bylo na počest jeho zakladatele přejmenováno roku 1793 na příkaz císaře Františka II. Josefov je od roku 1948 součástí města Jaroměře. V roce 1971 byl prohlášen městskou památkovou rezervací.

V rámci zabezpečení severní státní hranice byla nejprve zmodernizována pevnost Olomouc (1742–1757) a přestavěn Hradec Králové na bastionovou pevnost (1766–1779). Stavba pevnostního města na místě větší části vesnice Ples byla zahájena po válce o bavorské dědictví (1778–1779). Tento konflikt mezi Pruskem a Habsburskou monarchií potvrdil, že na to, aby pevnost Hradec Králové účinně bránila pruské armádě v rozvíjení útočných operací, stojí příliš hluboko ve vnitrozemí. Zároveň znovu upozornila na strategické přednosti mírného návrší nad soutokem řek Labe a Metuje, kde se rozkládala vesnice Ples. Z ní po výstavbě pevnosti zůstaly zachovány pouze okrajové části později nazvané Starý Ples a Dolní Ples t. Vodní Ples (nyní část obce Rasošky). Pro vystěhované obyvatele byly nedaleko založeny nové vsi - Nový Ples a Rasošky.

Projekt pevnosti a nového města Plesu vypracoval francouzský vojenský inženýr v habsburských službách Claude Benoît Duhamel de Querlonde (1721–1808) v roce 1764 a stavbu také v letech 1780–1783 řídil. Po něm vedení stavby na počátku roku 1784 převzal rakouský inženýr Franz von Lauer (1735–1803). Querlonde v plánech opevnění propojoval tehdy nejpokročilejší koncepty a teoretické poznatky francouzského vojenského inženýrství. Ty byly později výhradně využité právě při stavbě Plesu/Josefova a Terezína.Pro opevnění Plesu/Josefova jsou typické jak mimořádně rozsáhlé sítě podkopů v délce zhruba 42 km, tak zesílení menších bastionů ve středním pásmu podél jižní strany vnitřního obranného pásma velkými detašovanými bastiony

Vlastní stavbě předcházela koupě smiřického panství, kde se vesnice Ples nacházela. Základní kámen pevnostního města byl pak následně položen 3. října 1780. Opevnění města a většina vojenských budov vně hradeb vznikly mezi lety 1780–1790. Josef II. ale tento pevnostní komplex jako bojeschopný slavnostně vojsku předal už 16. září 1787.

Stavba Plesu obnášela nejen vyhloubení příkopů a navršení zemních valů, ale také přeložení říčních koryt. Toky Labe a Metuje byly zregulovány, přehrazeny a jejich soutok posunut o 700 metrů dál po proudu. Přitom byla vzniklá ostrožna kilometr před soutokem přerušena kanálem, aby zde mohl vzniknout umělý ostrov tvořící základ obrany severní strany pevnostního města. Protože se město rozkládá zčásti na skalnatém podloží, bylo povoláno též 200 horníků z Banské Štiavnice, aby do skály vyrazili štoly pro část podzemních chodeb a kanalizační stoky.

Pevnost Josefov, hlavní ulice Josefova od Hradecké brány na centrální náměstí, posádkový kostel Nanebevstoupení Páně - vpravo budova nové radnice, vojenský hřbitov - pomník ruským zajatcům, vytvořený Nikolajem A. Suškinem

Zvláštní kapitolu tvoří civilní městská zástavba. Měšťanské domy byly stavěny pro nejrůznější řemeslníky, živnostníky a jejich rodiny, které se v Josefově usazovaly. Dělo se tak na základě osidlovacího patentu Josefa II. z 9. prosince 1782. Tento dokument výměnou za nejrůznější služby mnohonárodnostní pevnostní posádce sliboval převážně českému civilnímu obyvatelstvu stálý výdělek, finanční zvýhodnění a daňové úlevy. Součástí výstavby byla i vojenská nemocnice, postavena v letech 1785 – 1787. Během válečných konfliktů byly v nemocnici umístěny tisíce zraněných vojáků. Po roce 1968 byla nemocnice obsazena sovětskou armádou. Po odchodu armády v roce 1991 budovu několikrát využily filmové štáby.

Vlivem opevňovacího ředitelství, které trvalo na dodržování regulačních zásad (poloha uliční čáry, výška hlavní římsy sklon střech) a stavebního řádu (nespalné konstrukce, počty a minimální rozměry oken, zřízení kanalizace a vlastní studny aj.), jsou tyto měšťanské domy dodnes typické jednotným vzhledem. Ředitelství nestrpělo žádné stavební úpravy, které by překážely ve výhledu nebo snižovaly odolnost budov vůči dělostřelbě. Není tudíž bez zajímavosti, že řád, upravující zástavbu Josefova a Terezína, se stal předlohou pozdějších stavebních řádů a zákonů.

Při příležitosti korunovace císaře Leopolda II. českým králem v roce 1791 byl Ples povýšen na královské svobodné město. Dva roky poté nechal císař František II. pevnostní město přejmenovat na Josefov na počest svého strýce Josefa II. V roce 1789 vypuknuvší Velká francouzská revoluce donutila Pruské království a Habsburskou monarchii přenést se přes dosud nesmiřitelné vzájemné nepřátelství. Ples tedy ke svému původnímu účelu tehdy použit nebyl, ale svou úlohu odstrašit Prusko od útoku však plnil až do počátku 2. poloviny 19. století, tedy po dobu předpokládané životnosti. Za napoleonských válek se přes opakovaná uvedení do bojové pohotovosti uplatnil pouze jako vězení pro zajaté Napoleonovy vojáky. Jako vězení sloužila pevnost i v dalších letech.

Když se pruská a rakouská vojska střetla znovu, psal se rok 1866. Tehdy už sice Josefov za vývojem vojenské taktiky a techniky zaostával, i tak však byl připraven k obraně. Byly zatopeny zátopové kotliny na severovýchodě města, předpolí bylo vyklizeno a tamní aleje a parky vykáceny, aby neposkytovaly nepříteli ochranu, ale posádka nebyla posílena na válečné stavy, a tak nemohla aktivně působit v bližším i vzdálenějším okolí pevnosti. Pruská vojska se však tehdy nezdržovala s dobýváním Josefova. Obešla ho a s rakouskou armádou se střetla v bitvě u Hradce Králové. Josefov tehdy plnil úlohu obří zbrojnice, muničního a výstrojního skladu a nemocnice.

Posádkovým městem zůstal Josefov ještě více než sto let po zrušení jeho pevnostního statutu v roce 1888. Dokonce se zde usídlilo velitelství IX. armádního sboru (1883–1908). Pevnostní status velmi přísně omezoval v pevnosti a jejím okolí jakoukoliv výstavbu, ale po jeho zrušení došlo na konci 19. a v 1. pol. 20. století k rozsáhlým demoličním pracím. Naštěstí se však navzdory tomu většina z prvků opevnění zachovala.

Mnohonárodnostní ráz pevnostního města ještě víc zdůraznila první světová válka. Během ní ve vlastním Josefově a později i v jeho blízkém okolí vznikl rozsáhlý zajatecký tábor pro ruské, litevské, polské, italské, rumunské a srbské zajatce. Bývalý zajatecký tábor sloužil ještě krátce po první světové válce jako shromaždiště vojska Západoukrajinské republiky.

V průběhu druhé světové války se vojenské objekty uplatnily spíš jako cvičiště protektorátního vládního vojska a wehrmachtu. Více než druhá světová válka vzhled pevnostního města poznamenala okupace sovětskými vojsky (1968–1991). Přesto zatím zdaleka největším zásahem do života města uvnitř staré bastionové pevnosti se stal trvalý odchod vojska z města v polovině 90. let 20. století.

Největší turistickou atrakcí Josefova jsou podzemní chodby. Tajuplnost a romantiku josefovského labyrintu umocňuje osvětlení voskovými svícemi. Návštěvníci tak na vlastní kůži zažívají pocity vojáků bránících pevnost před nepřítelem. Promenády, lemující horní část pevnosti, poskytují v parném létě stín a klid a zájemcům o pevnostní architekturu možnost prohlédnout si objekty tvořící hlavní a vnější obranný val Josefova. Návštěvu podzemí lze zpestřit prohlídkou lapidária s originály soch M. B. Brauna nebo návštěvou hned několika muzejních expozic, např, Historické expozice Městského muzea v Jaroměři s názvem Historická expozice Josefov, expozic v Traxlerově sýpce, Bastionu IX, X a Ravelinu XIV, či Prvního vojenskohistorického muzea M. Frosta.

Dominantou centrálního Masarykova náměstí v Josefově je původně vojenský posádkový kostel Nanebevstoupení Páně s hranolovou věží na východní straně o výšce 54 metrů. Tento jednolodní kostel byl postaven v empírovém slohu v letech 1805-1810 podle projektu Ing. Heinricha Hatzingera a hraběte Julia ď Andreise. Projekt byl prakticky beze změn použit i v současně budovaném kostele Vzkříšení Páně v sesterské pevnosti Terezín. Vysvěcen byl 8. září 1811. Je chráněn jako kulturní památka České republiky.

Na tomto místě se zmíním ještě o Vojenském hřbitově v Josefově, který jsem navštívila hned na začátku výletu. Hřbitov se nachází přibližně 2 kilometry jihozápadně od centra pevnosti Josefov v katastru obce Rasošky. Na jeho ploše bylo pohřbeno kolem 2 tisíc vojáků, důstojníků i civilistů. Hřbitov je chráněn jako nemovitá kulturní památka České republiky.

Vojenský hřbitov byl založen roku 1780 současně s vojenskou pevností. Při jeho vzniku již bylo uplatněno nařízení zakládat z hygienických důvodů hřbitovy mimo obce. Protože josefovská pevnost sloužila také jako válečný lazaret a zajatecký tábor, bylo zde pohřbeno 1148 francouzských zajatých vojáků z bitvy národů u Lipska (1813) nebo roku 1849 italští vojáci. Z roku 1866 je zde 6 pomníků z prusko-rakouské války se jmény důstojníků zemřelých ve vojenské nemocnici a dalších 13 padlých a neznámo kde pohřbených. I po zrušení pevnosti roku 1888 byl hřbitov využíván k pohřbívání vojáků, protože v Josefově zůstala mnohonárodnostní posádka. Na hřbitově se dochovala řada hodnotných náhrobků vysokých důstojníků rakouské c. k. armády i zámožných josefovských měšťanů. Při vstupu na hřbitov se nachází náhrobek josefovského rodáka, prvorepublikového diplomata a protinacistického odbojáře Arnošta Heidricha. Ve vojenské části se rovněž nachází pamětní místo 29 josefovských občanů zavražděných nacisty během 2. světové války.

Za 1. světové války, kdy Josefov využívala rakouská armáda, vznikl za hradbami velký tábor převážně pro Rusy zajaté na východní frontě. Zajatce v táboře kosil hlad a různé epidemie, léků byl nedostatek, přednost samozřejmě měli c. a k. vojáci. V té době byl hřbitov rozšířen severozápadním směrem a sloužil jako pohřebiště zemřelým vězněným válečným zajatcům právě z Ruska, Srbska či Itálie. Zajatí ruští důstojníci se v roce 1916 usnesli, že nechají na vojenském hřbitově postavit pomník jako symbol válečného utrpení. A roku 1916 tento unikátní pomník postavili se souhlasem c. k. úřadů na hřbitově uprostřed kruté války ruští zajatci. Zhotovil ho sochař Nikolaj Alexandrovič Suškin, který padl do zajetí 8. února 1915 a byl v Josefově internován. Před válkou učil na milánské akademii sochařství a modelování. Původně měli pomník realizovat podle návrhu jiného zajatce A. M. Makarova, ale ministerstvo války ho odmítlo, protože měl být zakončen dvojhlavým ruským orlem. Suškin na jeho místo usadil kříž. Pomník slavnostně odhalili 17. prosince 1916. Vzhledem k tomu, že Rakousko-Uhersko s Ruskem válčilo, byl to dost nezvyklý počin, kdy bylo povoleno postavit památník padlým nepřátelům. Suškin, autor pomníku, dostal v táboře tuberkulózu a na konci války ho odeslali výměnou za jiného zajatce domů. Zemřel v Moskvě.

Po prohlídce hřbitova jsem prošla pevností a přes vyhlídku Boženy Němcové sešla do údolí Metuje. Nejprve jsem šla kousek po zelené turistické značce a poté odbočila na místní turistickou značku, přešla tzv. "Starou řeku" pokračovala podél jejích meandrů proti proudu řeky, až jsem opět narazila na zelenou turistickou značku. Poměrně úzké a dlouhé území podél meandrů Staré Metuje je chráněno jako Přírodní památka Stará Metuje. Mezi oběma řekami – Starou a Novou Metují leží rozsáhlý ostrov, pokrytý loukou s občasnými solitérními stromy a křovinami, mokřady a rákosinami. Na této louce dnes žije stádo divokých koní a praturů. Cesta po zelené turistické značce napříč loukou ke korytu Nové Metuje vede nedaleko ohradníku, za nímž tito divocí koně žijí, Několik z nich se mi podařilo vyfotografovat. Pratury jsem ale neviděla

Stará Metuje – cesta podél ní se mi moc líbila (2 fografie), nová Metuje, divocí koně na pastvině

Území přírodní památky Stará Metuje je zároveň evropsky významnou lokalitou soustavy Natura 2000. Hlavním předmětem ochrany je podpora a stabilizace populace evropsky významného a silně ohroženého živočišného druhu - vážky klínatky rohaté (Ophiogomphus cecilia) včetně aktivní ochrany tohoto biotopu. Cílem je zajistit ochranu vodního toku a stabilitu biotopu a podpořit tím další šíření vážky v lokalitě.

Za Novým Městem nad Metují se z řeky Metuje odděluje Mlýnský náhon, který se s Metují opět spojuje jižně od obce Dolsko. Metuje se po necelém km od tohoto soutoku rozděluje na nově prokopané koryto řeky Metuje a Starou Metuji (Starou řeku), ze které se krátce na to ještě odděluje Mlýnský potok. Mlýnský potok se vlévá do Staré řeky severně od Slavětína. Do nově prokopaného ramena Metuje se u obce Veselice vlévá potok Rozkoš, což je v současnosti vlastně výpust z přehrady Rozkoš, napájené potokem Rozkoš, ale hlavně napájecím kanálem z Úpy. Tento unikátní a poměrně složitý vodní systém vznikl na počátku 20. století a byl vybudován kvůli závlaze luk a zároveň proto, aby byly zachovány vodní mlýny. Umožňuje regulovat hladinu spodní vody a udržovat na loukách mokřady, které pomáhají k návratu mokřadních ptáků do dříve zaplavované oblasti v nivě Metuje. Nachází se zde významná ornitologická oblast zvaná ptačí park.

O udržování rozlehlých luk se starají divocí koně. Louky se staly jejich domovem roku 2018. Žije zde několik mladých hřebečků, kteří pocházejí z pastevní rezervace v bývalém vojenském prostoru Milovice. Svou přítomností pomáhají koně udržovat prostředí nezbytné pro luční mokřadní druhy ptáků, kteří patří mezi cílové druhy Josefovských luk. Koně svou přítomností částečně nahradili doposud používanou těžkou techniku. Od října 2020 obývají louky také pratuři, kteří pomáhají rozdupáváním podmáčených luk vytvářet vhodné podmínky pro mokřadní a luční ptáky. Ornitologové však apelují na návštěvníky parku, aby koním nenosili žádné pamlsky, které koním mohou uškodit nebo je dokonce zabít.

Na evropském kontinentu byl divoký kůň člověkem vyhuben. Naštěstí však díky izolaci Britských ostrovů přežili v drsném prostředí Exmooru divoce žijící koně, kteří původním divokým koním kontinentální Evropy odpovídají nejenom vzhledem, ale i řadou genetických znaků. A především se u nich zachovaly všechny "divoké" vlastnosti nutné pro život bez lidské péče. Právě kombinace unikátních vlastností, nenáročnosti, autentického vzhledu a schopnosti celoroční venkovní pastvy bez potřeby přikrmování a jiné péče, činí z divokých koní z Exmooru ideální zvíře pro nejekologičtější péči o přírodovědně cenná území velkého rozsahu.

Před časem dost pršelo a na louce, která je asi i v sušších obdobích podmáčená, byly rozsáhlé louže, které jsem musela obcházet. Původně jsem si plánovala, že budu pokračovat podél Nové řeky až k soutoku se Starou Metují a odtud se vrátím k můstku, kudy jsem na ostrov přišla. Měla jsem ale trochu strach, že by část cesty mohla být pod vodou, a tak jsem se vrátila po zelené značce zpátky. U meandrů Metuje jsem zahlédla také bobra, ale než jsem si ho dokázala vyfotografovat, byl pryč. Vyfotografovala jsem si jen strom, který okousal.

Dnes měl být sice mrazivý, ale slunečný den. To se nakonec nestalo. Slunce sice svítilo, ale byl stále opar, a nakonec se dokonce i zatáhlo. Byl to ale velmi zajímavý výlet. A moc krásný – obzvlášť ta divočina podél Staré Metuje. To místo se mi moc líbilo. Dokonce mě napadlo se sem někdy na jaře znovu vrátím a celý ostrov si celý obejdu, abych viděla jak místo, kde se řeky rozdělují, tak i místo, kde se znovu stékají.

Pevnost Josefov -11. ledna 2024