Poděbradsko

Cestu z Poděbrad do Kolína po pravém břehu Labe jsem si prošla nebo projela na kole už několikrát, ale po levém břehu ještě nikdy. A na tuto cestu, kterou jsem začala v obci Nová Ves, jsem se vypravila právě dnes. Po žluté turistické značce jsem kolem tzv. Starého Labe (část bývalého toku) došla na zelenou turistickou značku a po ní jsem po břehu Labe pokračovala dál. Asi po 3 km jsem došla do části rozsáhlého komplexu lužních lesů, nacházejících se na obou březích Labe. Tady na levém břehu se lesu říká Pňovský luh.

Významný krajinný prvek Pňovský luh leží v nadmořské výšce 189 - 192 metrů a zahrnuje dobře zachovalý rozsáhlý lužní les, mokřady, aluviální louky, slepá labská ramena Pytel I, Pytel II, Cháberka, Karasovo, Staré Labe, V Pěšinkách a Ve Štípenici včetně rostlin a živočichů vázaných na tyto biotopy. Pňovský luh vznikl v 1. polovině 20. století oddělením této části lužního lesa z komplexu lužních lesů, tvořících dnešní národní přírodní rezervaci Libický luh při regulaci toku Labe. Spolu s ostatními lužními lesy mezi Kolínem a Poděbrady je součástí nejvýznamnějšího komplexu lužních lesů v České republice. Pňovským luhem vede naučná stezka.

Poděbradský zámek, Labe během cesty k Pňovskému luhu, Pňovský luh, někde v místě pole se nacházelo hradiště Oldříš

Po naučné stezce jsem došla k zatopené bývalé pískovně. Jihovýchodně od ní stával kdysi hrad či hradiště Oldříš, který představuje v podstatě jeden z nejstarších hradů v Čechách. Hradiště bylo založeno knížetem Boleslavem II. po pádu Libice v roce 995 jako centrum nově vzniklé Oldříšské župy, která byla prvním údělem budoucího knížete Oldřicha. Sídlo, které bylo po mladém knížeti pojmenováno, převzalo správní úlohu zaniklé Libice. V podhradí se brzy začali usazovat členové knížecí družiny, takže v období vlády knížete Oldřicha (1012–1034) zde bylo poměrně rušno. V písemných pramenech je ale doloženo pouze jednou, a to v roce 1117, kdy na něm polské vojsko neúspěšně obléhalo knížete Vladislava I. Hradiště zaniklo po roce 1140 za vlády krále Vladislava II. Kolem roku 1173 se už uvádí jako pusté.

Rozloha hradiště byla o něco menší než u nedaleké Libice a činila asi 8 ha. Bylo chráněno labskými rameny, kolem kterých byly navršeny mohutné valy z hlíny a kamení, zakončené dubovou palisádou. Vnitřní stavby byly většinou ze dřeva na kamenné podezdívce, pouze kostel sv. Jana Křtitele a knížecí palác byly kamenné. Podobu knížecího sídla bohužel nelze nijak rekonstruovat, protože vlivem staletých labských záplav, následné těžby písku od 19. století, a nakonec i regulačních úprav řeky ve 20. letech 20. století zanikly i jeho poslední zbytky. Pozůstatky valů v prostoru bývalé pískovny u obce Předhradí jsou ještě popisovány v roce 1846, nebyl tu však dosud proveden žádný archeologický výzkum. Za zcela unikátní lze označit náhodný objev z roku 1901, kdy při přestavbě domu č. p. 15 v Pňově byly v jeho základech nalezeny části výzdoby raně románského tympanonu kostela sv. Jana Křtitele z přelomu 11. a 12. století. Jedná se o pískovcové sochy Krista s výškou 80 cm a sv. Jana Křtitele a sv. Petra s ratolestmi o výšce 90 cm. Tyto fragmenty jsou nejstaršími dosud v Čechách nalezenými figurálními plastikami a jsou tedy jedním z nejcennějších exponátů ve sbírkách Národního muzea v Praze. Kopie se nachází v Polabském muzeu v Poděbradech. V sousedství zaniklého knížecího sídla byla na začátku 14. století založena ves Předhradí, jejíž název dokládá, že ves ležela před hradem Oldříš.

Po zelené značce jsem se vrátila opět na břeh Labe a po proudu pokračovala dál. Zanedlouho jsem došla k místu s pěkným dřevěným majákem, vyřezaným ze starého topolu, kde v sezóně funguje přívoz. Je možná se převést na druhou stranu řeky i s kolem. V tomto místě začíná modrá turistická značka, po které jsem pokračovala dál. Šla jsem stále po břehu Labe a už z dálky jsem viděla lanový dálniční most. Do provozu byl uveden 2. listopadu 1990.

Z hlediska konstrukce se jedná o zavěšený most, tedy most zavěšený na lanech, a právě provedení pavučiny táhel a lan dávají tomuto mostu (zejména při bočním pohledu) jeho charakteristický vzhled. Most byl vyprojektován brněnským střediskem Dopravních staveb Olomouc, v čele s ing. Jiří Stráským. Zavěšený most má tři pole o délce 61, 123 a 61 metrů a dva 28 metrů vysoké pylony. Oba směry dálnice jsou vedeny po jedné mostní konstrukci, která je zavěšena na těchto dvou jednosloupových pylonech umístěných nad vnitřními podpěrami uprostřed mostní stavby. Lana se od pylonů rozbíhají k mostovce ve čtyřikrát 22 dvojicích (na každém pylonu 88 lan, celkem 176 lan). Kromě zatížení dálničním provozem byl základní požadavek na most, aby nebránil lodní dopravě po Labi.

Konstrukce dálničního mostu u Poděbrad je stavbou nového typu, která v porovnání s klasickými betonovými mosty stejného rozpětí šetří až 30 % betonu a oceli. To si ovšem vyžádalo řadu konzultací s mnoho pracovišti, protože statické řešení bylo náročnější a obtížnější. Všechny požadavky vyplývající z dálničního provozu a lodní dopravy na Labi se však podařilo splnit, a současně bylo vytvořeno estetické dílo, které zapadá do krajiny. Most je opravdu hezký.

Lanový dálniční most u Poděbrad, Labe nedaleko lanového mostu, soutok Labe a Cidliny

Prošla jsem pod mostem a zanedlouho jsem přišla k místu, ze kterého jsem si mohla vyfotografovat soutok Labe a Cidliny a po dalších asi 3 km jsem došla ke zdymadlu v Poděbradech a přes něj pokračovala do středu města.

Poděbrady jsou lázeňské město ve kterém žije asi 14 tisíc obyvatel. V místě dnešního města bylo nalezeno osídlení už z doby mladého paleolitu a z doby bronzové. Někdy na přelomu 12. a 13. století vzniklo na území města nové šlechtické sídlo Poděbrady, o kterém je první písemná zmínka z roku 1223. V té je zmiňován Hroznata z Poděbrad. Po smrti Hroznatova syna Viléma z Poděbrad roku 1262 sídlo získal jako odúmrť český král Přemysl Otakar II. a v letech 1262–1268 nechal na opukovém návrší nad řekou postavit kamenný vodní hrad – postupně přebudovaný v dnešní poděbradský zámek. Původní osada poté postupně zanikla, protože lidé přesídlili do blízkosti hradu. V Otakarově době byl při původním vchodu do hradu na jeho východní straně vystavěn gotický kostel Povýšení svatého Kříže, a právě v jeho okolí vznikla nová ves, písemně poprvé jmenovaná roku 1345. Přemysl Otakar II. i jeho syn Václav II. si Poděbrady oblíbili a často zde pobývali. Za krále Jana Lucemburského panství ztratilo na svém významu a bylo několikrát zastaveno, z toho naposledy Hynku z Lichtenburka, který ho získal v manství. Po jeho smrti ho získala Hynkova dcera Eliška, manželka Bočka z Kunštátu. Největšího rozkvětu dosáhlo panství právě za pánů z Kunštátu a Poděbrad, kteří tu vládli v letech 1347–1495. Nejznámější představitel tohoto rodu byl český král Jiří z Poděbrad. Jeho synové Poděbrady roku 1472 povýšili na město.

V letech 1495–1839 bylo poděbradské panství spravováno královskou komorou. Pro Ferdinanda I. Habsburského se panství stalo oblíbeným loveckým revírem a jeho přízeň mu přinesla novou prosperitu. Proto zde také roku 1538 založil oboru pro chov daňků, bažantnici a zdejší hrad nechal přestavět za vedení italských stavitelů na renesanční zámek (přestavba probíhala v letech 1548–1582 a byla dokončena až za Rudolfa II.).

Podobně jako pro mnoho dalších měst, utrpěly i Poděbrady za třicetileté války značné škody. Město bylo vypleněno už několik dní po bitvě na Bílé hoře, několikrát ho obsadila švédská a saská vojska, ovšem velkou zátěží pro jeho obyvatele byl i pobyt vojsk císařských. Navíc velký požár z roku 1681 město včetně většiny dosavadních písemností o jeho historii a obou předměstí kompletně zničil. Zámek nevyhořel. Nové domy už byly stavěny z kamene a cihel. Ničivých požárů však bylo v historii města více – například v letech 1453 a 1832. O zámek projevila zájem císařovna Marie Terezie, která ho nechala v letech 1754–1756 barokně přestavět a několikrát zde i pobývala.

V roce 1839 koupil poděbradské panství vídeňský bankéř baron Jiří Sina. Natrvalo se zde usídlila až jeho vnučka Charicléa Ypsilanti s chotěm bavorským knížetem Arnoštem Filipem Hohenlohe z Schillingfürstu, kteří byli posledními vlastníky panství (vlastnili ho v letech 1885–1912). Důležitým mezníkem v historii města byl zejména objev uhličité minerální vody, zvané Poděbradka, při vrtání studny na nádvoří zámku v roce 1905. Místo vrtání nalezl s pomocí proutku německý hrabě Karel Bülow z Bothkampu. Z hloubky 96,7 m pak vytryskl silný pramen kalné železité vody, označovaný dnes jako Bülowův pramen.

Poděbradský zámek, socha Jiřího z Poděbrad na Jiřího náměstí v Poděbradech, Obereignerova vila v Poděbradech květinové hodiny v lázeňském parku – bohužel teď v zimě moc nekvetou, ale čas ukazují správně

Objevení minerálních vod změnilo město k nepoznání. V roce 1907 už byly vyvrtány tři veřejné prameny (Bülowův, Hohenlohe a Charicléa) a v roce 1908 byly založeny poděbradské lázně, které měly velký vliv na další rozvoj města. V červnu 1910 Knížecí lázně odkoupilo město a dalo navrtat další prameny, takže počátkem 20. let tu bylo 12 zřídel a v roce 1930 již 16. V roce 1919 lázně od města převzala nově vzniklá akciová společnost.

Nový ráz města určil zejména architekt a urbanista František Janda, který před válkou vytvořil koncepci rozvoje lázeňského středu v tehdejším secesním slohu. František Janda v roce 1924 vypracoval urbanistický plán dalšího rozvoje Poděbrad, jejichž lázeňský střed se rozšířil až k železnici (dříve cca 1 km od centra). Založil rovněž lázeňský park. Ve městě vznikla řada veřejných budov a počet jeho obyvatel se od počátku století zdvojnásobil. Za první republiky se Poděbrady změnily ve významné lázně, které se zásluhou pražského kardiologa profesora dr. Václava Libenského, specializovaly na léčbu nemocí srdce a oběhového ústrojí.

V Poděbradech jsem chodila dva roky do školy a dalo by se říct, že město znám. Výuka probíhala v zámku, ale o jeho historii nebo o historii města jsem toho moc nevěděla. Tehdy mě zajímaly jiné věci – město bylo jen kulisa tehdejšího studentského života. Pamatuji si cestu do školy kolem poněkud zvláštní Obereignerovy vily, a na úvahy o tom, proč si dal někdo na konci 19. století takovouto kamennou vilu postavit,… vzpomínám si na procházky podél Labe až k soutoku s Cidlinou nebo na procházky lázeňským parkem,… ale na přemýšlení o historii města si nevzpomínám. Z toho důvodu se tady dnes historií zabývám trochu podrobněji. A všechno si musím psát, protože bych jinak všechno, co se dozvím, zas rychle zapomněla. O stavební historii zámku, která úzce souvisela s historií města, jsem se už zmínila. Teď bych se chtěla ještě trochu podrobněji věnovat Obereignerově vile, která mi poněkud zvláštní připadá i teď.

Obereignerova vila je novorenesančně-secesní budova vzniklá přestavbou barokní stodoly v Poděbradech. Postavena byla podle návrhu architekta Josefa Fanty. Nachází se v centru města v Havlíčkově ulici. Vila je, včetně zahrady a oplocení, chráněna jako kulturní památka. Stavitelem vily byl poděbradský rodák, geometr Vojtěch Obereigner, mimo jiné spoluautor prvního regulačního plánu města. Ten se po studiích rozhodl, že si v místě stodoly na zděděné poděbradské usedlosti postaví dům. Obereigner o vypracování projektu požádal svého spolužáka z techniky Josefa Fantu, který jej přesvědčil, aby na bydlení přestavěl onu barokní stodolu. První výkresy Fanta vytvořil kolem roku 1880. Z několika návrhů vybral ten skromnější, ale vyváženější a respektující proporce původní stavby. Fanta navrhl stavbu v duchu tehdy módní severské novorenesance. Budova má ponecháno odhalené opukové zdivo. Má střechu z glazovaných prejzů, honosně vyhlížející stupňovité štíty, tři vikýře a ozdobné pískovcové plastiky. V přízemí jsou půlkruhově zaklenutá okna s cihlovým ostěním. Vila byla dokončena roku 1898. Výrazná stavba byla kritizována konzervativně založenými občany města, takže Vojtěch Obereigner nechal do průčelí dodatečně vsadit nápis: Komu se nelíbí za moje na mým, ať sobě vystaví lépěji na svým. Za komunistického režimu byl rodina nucena část vily pronajímat. Vila byla také různě upravována. Zůstala v majetku potomků rodiny Obereignerů, kteří ji v 21. století citlivě zrekonstruovali. Otcem Vojtěcha Obereignera byl Josef Obereigner, první purkmistr Poděbrad.

Od Labe jsem se vypravila na hlavní poděbradské náměstí – Jiřího náměstí – s výraznou jezdeckou sochou krále Jiřího z Poděbrad. Socha byla zhotovena v letech 1890-96 podle návrhu Bohuslava Schnircha. Cestou na nádraží lázeňským parkem jsem se ještě zastavila u květinových hodin a zašla k Obereignerově vile, abych si ji vyfotografovala. Asi bych se měla do města někdy vypravit na celý den a všechno si v klidu a pomalu projít a třeba si i zavzpomínat. Moje výlety bohužel často končí úprkem na nádraží, abych se v rozumném čase dostala domů. A tak tomu bylo i dnes.

Poděbradsko – 27. února 2023