Praha-procházka

V určitém období svého života jsem se živila jako překladatelka na volné noze. Bývala to poněkud nepravidelná práce, což mě dost stresovalo, a tak jsem chodívala ve volných dnech na procházky. Řekla bych, že jsem časem prochodila snad všechny pěšiny na severu Prahy, kde jsme bydleli. A na jednu z těch dávných procházek jsem se dnes vypravila.

Kolem botanické zahrady jsem sešla dolů do Troje a zašla do zoologické zahrady. Sem jsem sice často nechodila, ale dnes jsem se tady chtěla zastavit u výběhu slonů a pak zajít ještě k výběhu žiraf a zeber. Zvířata ve volné přírodě se mi moc líbí, ale jaksi mně nedošlo, že se jim v zimě do výběhu asi nechce nebo to pro ně není ani i v této mírné zimě vhodné. V zoologické zahradě toho je tolik, co se může člověk dozvědět, že se všechno nedá při jedné návštěvě popsat. Zmíním se jen o dvou místech, která mě dnes doslova uchvátila. Tím prvním je Indonéský pavilon, který je skutečně nádherný. V interiéru představující džungli chovají kromě varanů komodských například orangutany a makaky. O varanech jsem se dozvěděla zajímavou věc, a to, že se mohou vylíhnout i z neoplozeného vejce, ale jsou v tomto případě vždy mužského pohlaví. To jsem nevěděla.

Dvoupatrový Indonéský pavilon vznikl v první řadě pro primáty – orangutany a makaky. Obývají ho nicméně nejrůznější další obratlovci z tropických lesů indo-australské oblasti, od ryb přes drobné žabky až po plazy (varani komodští, vodní želvy, varanovci bornejští) a menší savci, včetně mimořádně vzácných luskounů. Obrázky z tohoto pavilonu jsem uvedla v článku Praha ZOO z 23. 5.2023.

Druhým místem, o které chci psát, je pavilon goril. Spolu s asi dalšími deseti návštěvníky jsme pozorovali dvě gorilí mláďata. První, menší – gorilka Gaia - narozená 12. dubna 2024, si hrála vedle matky. Občas se k ní přitulila, jindy si ji její maminka k sobě sama přitáhla. Když se člověk podíval do matčiny tváře, vypadalo to, že se usmívá. Bylo to dojemné.

Gorilka Gaia s matkou, Gaia, Gorilka Mobi

Druhá, starší – gorilka Mobi - narozená 2. ledna 2024, si hrála ve vysoko pověšené síti. Po chvíli se rozhodla ze sítě po laně vylézt, ale zdálo se, že ji to moc nedaří. Chvíli visela na laně jen za jednu ruku, pak zas za jednu nohu, a vypadalo to, že co nevidět spadne. Když se ale takhle vydováděla, velmi obratně vyšplhala zpátky do sítě. A nejlepší na tom bylo, že se všichni přihlížející usmívali a fotografovali. Ty dvě malé gorilky dokázaly vykouzlit lidem na tvářích úsměv.

Pavilon goril nese název Rezervace Dja podle konkrétní oblasti v Kamerunu, kde se Zoo Praha dlouhodobě podílí na ochraně přírody a realizuje svůj projekt Toulavý autobus. Je domovem rodinné skupiny goril nížinných a dalších druhů střední Afriky, jako jsou guerézy, kočkodani, osináci, kaloni, talapoini, štětkouni či zlatohlávci. Jde o doposud největší pavilon v historii Zoo Praha. Klíčovou úlohu při vytváření věrohodné atmosféry tropického deštného lesa sehrála živá zeleň.

Dnes se o zahradě zmíním jen okrajově. Dost podrobně jsem o ní psala v článku Praha – ZOO z 23. 5. 2023. Zoo Praha byla otevřená 28. září 1931. Snaží se představovat zvířata v podmínkách, které se co nejvíce blíží jejich přirozenému prostředí, což umožňuje její členitý terén. Podílí se i na záchraně mnoha ohrožených živočišných druhů a u některých vede jejich celosvětové plemenné knihy. Světový věhlas získal chov koně Převalského. Od roku 2011 se realizuje ochranářský projekt Návrat divokých koní. V říjnu 2021 se pražská zoo právě za tento projekt a za dlouholetý přínos k záchraně koně Převalského stala držitelem nejvyššího ocenění Světové asociace zoologických zahrad a akvárií WAZA Conservation Award. Historicky jde teprve o šesté udělení tohoto světově největšího vyznamenání pro zoologické zahrady. K 31. prosinci 2023 zoo chovala 6298 jedinců zvířat v 703 druzích.

V zahradě jsem si vyfotografovala ještě pár zvířat, která byla venku a pokračovala v cestě. Hned u vchodu do zahrady stojí nádherný barokní Trojský zámek. I ten jsem už před časem navštívila a tak jsem si ho dnes jen vyfotografovala. Je to krásná stavba. Podle internetu by měl být teď v zimě otevřen jen zámek, ale otevřená byla i zahrada.

Stavebníka Trojského zámku Václava Vojtěcha hraběte ze Šternberka uchvátily honosné římské předměstské vily uprostřed nekonečných zahrad natolik, že se rozhodl přenést kousek "Věčného města" do své rodné země. Mladý hrabě měl šťastnou ruku při výběru místa i umělců, kteří měli jeho sen uskutečnit. Stavba raně barokního zámku Troja byla zahájena v roce 1679. Autorem projektu zámku byl architekt francouzského původu Jean Baptiste Mathey. V návrhu zúročil zkušenosti ze svého pobytu v Itálii. Během sezóny zde Galerie hlavního města Prahy pořádá výstavy.

Zahrada zámku Troja byla do dnešní podoby rekonstruována v 80. letech 20. století podle návrhu architekta Otakara Kuči. Jeho koncept vychází z původní barokní zahrady, která zde byla založena koncem 17. století zahradním architektem Jiřím Seemanem. Hlavním znakem barokních zahrad je osová symetrie. Z nedávné historie je možné připomenout, že zahradu značně poničila povodeň v roce 2002. I tady jsem už několikrát byla a o zámku i zahradě psala například v článku Praha – botanická zahrada – zámek Troja z 25. 10. 2022.

Přes trojskou lávku jsem došla do Stromovky. Co si pamatuji, Stromovka bývala vždycky pěkný park, ale po revitalizaci, která proběhla před několika lety, je nádherná. Moc se mi líbí soustava rybníčků, propojených lávkami s pěknými výhledy na královský letohrádek nebo na bývalou Šlechtovu restauraci. Park se rozkládá zhruba na ploše 95 ha. Cestou přes Stromovku přišla bouřka. Sice jen dvakrát silně zahřmělo, a pak začaly padat sněhové krupky, ale bouřka v lednu je přece jen trochu neobvyklá. Trvalo to naštěstí jen chvíli.

Zámek Troja, Stromovka s Královským letohrádkem

Královská obora, dnes nazývaná park Stromovka, vznikla za Přemysla Otakara II., který ji nechal roku 1266 ohradit jako loveckou oboru a postavil zde letohrádek. Za husitské doby byla poničena, ale za Vladislava Jagellonského znovu obnovena. Od husitských dob byla obora vždy o svátku sv. Gotharda (5. května) zpřístupňována veřejnosti. Největší rozkvět zažila obora za Rudolfa II. Letohrádek na stráni byl renesančně přestavěn, obora se rozšířila, rybník byl rozšířen a do jeho středu byl nasypán ostrov. V letech 1582-93 vzniklo pro zásobování rybníka vodou z Vltavy unikátní technické dílo – Rudolfova štola. Přestože byl rybník později zasypán, Rudolfova štola stále přivádí do Stromovky od Pichlova domku u Štefánikova mostu vodu tunelem pod Letnou.

Stromovka prošla v posledních letech velkou obnovou, tři zdejší rybníky byly zcela revitalizovány a v roce 2016 došlo k vytvoření dvou nových na místě nejvíce podmáčených luk. Rovněž byla prokopána nová vodní koryta propojující staré a nové rybníky do jedné soustavy. Nové rybníky byly navrženy také s ohledem na "Dubový pahorek" tak, aby působil jako ostrov, kterým historicky v 17. století skutečně byl. Dále bylo vysazeno 163 stromů a přibyly i nové chodníky. O stromovce jsem psala v článku Botanická zahrada II. – Fata Morgana z 9. 12. 2022.

Mým posledním cílem byla expozice NG ve Veletržním paláci. Byla jsem zde už několikrát a stále se vracím, protože se mi některé obrazy moc líbí nebo o nich musím přemýšlet. Dnes ale zmíním jen dva. Prvním je obraz Václava Chada "Ukřižování s červeným sluncem" z roku 1942, kvůli kterému jsem sem vlastně přišla. Tento obraz mě zaujal už při předešlé návštěvě, a když jsem se pak dozvěděla, že ho malíř namaloval v pouhých 19 letech, začal mě zajímat o to víc.

Václav Chad: Ukřižování s červeným sluncem (1942), Alois Wachsman: Getsemanská zahrada (1941)

Text k obrazu z bakalářské práce Kateřiny Ottmarové: Na obraze Ukřižování s červeným sluncem z roku 1942 lze spatřit Krista s kanoucí krví, za nímž jsou méně zřetelné dvě postavy ukřižovaných. Pod křížem nacházíme namísto Panny Marie a Máří Magdalény neurčité postavy nahých korpulentních žen vyzývavě ukazujících své intimní partie. Toto napadání úcty k smrti a znevažování křesťanských symbolů bylo Chadovou narážkou na válečné dění. V magisterské práci Kristýny Koutné se píše: Chad Krista neironizuje. Jestli je ve výjevu Ukřižování něco ironizováno, není to postava Krista, která je zmučená, ale je to okolní po zemi se válející stafáž postav, které se svým jednáním trpícímu Kristu na kříži vysmívají. Z jeho díla můžeme vycítit poselství: Němci za války s člověkem zacházeli tak, že jejich bezcitnost, sadismus a despocie nemá obdobu Chad toto nízké zacházení s člověkem a v podstatě se samotným lidstvím a humanitou transformuje do děl, kde je Kristus na kříži navzdory kanoucí krvi a utrpení – symbol lidskosti a lásky - vysmíván a sprostě obnažen.

Václav Chad se narodil 8. září 1923 v Břeclavi a zemřel 24. února 1945 ve Zlíně. Byl to český malíř ovlivněný surrealismem. V roce 1944 se zapojil do protinacistického odboje okolo skupiny vydávající časopis Naše pravda. V únoru 1945 byla skupina odhalena Gestapem. Václav Chad, ačkoliv byl varován, ze Zlína neuprchl a byl zde časného rána 24. února 1945 dopaden. Při pokusu o útěk byl zastřelen. Bylo mu pouhých 22 let.

Hned vedle obrazu Václava Chada visí další dílo, které mě zaujalo. Je to "Getsemanská zahrada" Aloise Wachsmanu, rovněž vytvořená za 2. světové války (1941). Musím říct, že jsem jméno malíře neznala, ale tématika Getsemanské zahrady je mi velmi blízká. Snad nejvíc na mne zapůsobilo její sochařské ztvárnění v Římově (článek Římov z 23. 6. 2020), kde se stejný motiv odehrává přímo v přírodním prostředí. Pro mě v tomto vyobrazení představuje Kristus úděl a osamělost člověka. Kristus je sám v předvečer smrti, ví, co ho čeká, apoštolové spí a Bůh mlčí. Nejsem věřící člověk, ale tato scéna stejně jako sochy Ecce homo mě dojímají.

Alois Wachsman, český malíř, scénograf a architekt se narodil 14. května 1898 v Praze a zemřel 16. května 1942 v Jičíně. Jako malíř byl Wachsman zpočátku pod silným vlivem francouzského kubismu, později se jeho obrazy blížily surrealismu, ovšem s velmi osobitými poetickými náladami. Ke konci života maloval téměř realistické obrazy s náboženskými tématy, opět s charakteristickou poezií. Působil také jako ilustrátor a divadelní architekt pro Osvobozené i Národní divadlo. V letech 1927–1930 spolupracoval s Josefem Gočárem na návrhu kostela svatého Václava v Praze Vršovicích.

Dnešní vycházka je taková "všehochuť" míst, kam jsem při procházkách chodívala a které mám ráda. Počasí sice nebylo nejlepší, ale to mi moc nevadí. Byla to hezká cesta.

Praha – ZOO - NG Veletržní – 7. ledna 2025