Praha-Řepy

Před poměrně nedávnou dobu jsme během srazu spolužáků ze střední školy, který se tentokrát konal v Teplicích, navštívili ve městě kromě jiného také Beuronskou kapli. I když jsem už o beuronském umění věděla z návštěvy Emauz, výmalba kaple mě natolik zaujala, že jsem se začala pídit i po dalších památkách, vyzdobených v tomto stylu. A v Praze jsem našla kromě Emauz hned další tři. Jednou z nich, a asi vůbec nejvýznamnější, je výmalba kostela Zvěstování Panny Marie bývalého kláštera sv. Gabriela na Smíchově (o ní se zmíním v samostatném článku), stejným stylem je údajně vymalován i interiér kostela Nejsvětějšího Srdce Ježíšova (Sacré Coeur) v Holečkově ulici, a třetí památkou, vymalovanou v beuronském stylu, je kostel sv. Rodiny kláštera kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze Řepích. A tam jsem se vypravila dnes. V Praze jsem žila velmi dlouho, ale v Řepích jsem dnes byla poprvé.

První písemná zmínka o Řepích má dle místních zdrojů pocházet už z roku 993 ze zakládací listiny Břevnovského kláštera. Tato listina je však diplomatické falzum z 13. století a název obce se v ní neobjevuje. Podle listiny datované do roku 1264 přenechali dědicové po pražském měšťanu Frovinovi vesnici Řepy za 60 hřiven stříbra opatovi Břevnovského kláštera, kterým byl s největší pravděpodobností opat Martin, stojící v čele Břevnovského kláštera v letech 1253-78. Vesnice Řepy byla tehdy jen osadou, připojenou k Liboci.

Od roku 1859 se Řepy zapsaly do historie novostavbou kostela Svaté Rodiny s klášterem a ženskou trestnicí, které založila a vedla Kongregace sester boromejek. Proslavil ji zločinec Václav Babinský, který zde dožil jako zahradník a je na místním hřbitově pohřbený. Po roce 1990 se boromejky do Řep vrátily a v rekonstruovaných objektech obnovily Domov svatého Karla Boromejského s nemocnicí a provozem zdravotní služby.

Mou první zastávkou v Řepích byl místní hřbitov. Hřbitov na nepravidelném půdoryse se skládá z několika částí. První a největší část zaujímá klasický, neustále se rozrůstající hřbitov s márnicí ve východní a západní části areálu.  Zhruba mezi oběma výše zmiňovanými částmi je situovaný hřbitov řádových sester z nedalekého kláštera sv. Karla Boromejského, založený roku 1884. Zajímavostí je, že se v této části natáčela jedna z povídek filmu Kytice (Svatební košile). Za ním leží poměrně malý vězeňský hřbitov, založený roku 1865, kam byly až do roku 1948 pohřbívány výhradně vězeňkyně. V rohu tohoto hřbitova naleznete údajný hrob loupežníka Václava Babinského. Poblíž hrobu je starý strom a torzo zřejmě bývalého náhrobku.

Hřbitov řádových seste, hrob Václava Babinského na vězeňském hřbitově, kostel sv. Martina Řepích, Kratochvílův statek

A, když už se tady o hrobě Václava Babinského zmiňuji, uvedu zde i to, co jsem se o něm dočetla. Na rozdíl od tradovaných legend nebyl život zloděje, podvodníka a také odsouzeného vraha příliš romantický. Smyšlené příběhy o nejslavnějším českém loupežníkovi však žily vlastním životem a přežívají dodnes. Potuloval se hlavně v severních Čechách a rozhodně nebyl žádným "Jánošíkem" – bral bohatým i chudým, přepadával statky na samotách a pocestné. Kolem roku 1830 dal dohromady menší bandu, jejíž členkou byla i jeho milenka Apolena Hoffmanová. Sám Babinský se přitom držel v pozadí a používal zfalšované doklady.

Babinský byl původně obžalován z 12 zločinů, v šesti případech však byl pro nedostatek důkazů zproštěn viny. Začátkem prosince 1840 byl odsouzen k 20 letům těžkého žaláře a v červnu následujícího roku nastoupil do brněnské věznice Špilberk. Na Špilberku se z něj stal zbožný a pokorný vězeň. Ať už byla tato proměna upřímná či vykalkulovaná, vynesla Babinskému přízeň vedení věznice. Po čase se stal dokonce ošetřovatelem nemocných a získal řadu výhod. Po zrušení věznice na Špilberku byl v roce 1855 převezen do tehdejších Kartouz (dnešní Valdice). V roce 1861 byl propuštěn a starého muže se ujaly řádové sestry, které sloužily v kartouzské věznici, a ubytovaly ho v blízkosti kláštera v Řepích u Prahy. Jedna část kláštera sloužila jako ženské vězení a Babinský zde pracoval až do své smrti jako zahradník.

První sešitové vydání jeho "skutků" s názvem Babinský, vůdce loupežníků v českých zemích vyšlo v Hradci Králové v roce 1862 – rok po jeho propuštění z Kartouz. S realitou však měly tyto knihy jen pramálo společného. Naopak skutečný základ má jinak zcela smyšlená kramářská píseň Na kopečku v Africe. "Starej lotr mexickej" byl totiž během výkonu trestu poslán na Madagaskar, kde zdejší král slovenského původu Móric Beňovský stavěl královskou pokladnici a s jejím zabezpečením potřeboval poradit od nějaké "zlodějské kapacity". Václav Babinský zemřel 1. srpna 1879 a pohřben byl na hřbitově trestankyň v Řepích, kam mu dodnes lidé nosí květiny a zapalují svíčky.

Od hřbitova jsem pokračovala ke kostelu sv. Martina, což je románská jednolodní stavba s apsidou, vzniklá asi ve třetí čtvrtině 12. století. Kolem roku 1627 byl kostel částečně přestaven a pravděpodobně byla připojena k lodi kostela věž. V 18. století byla vestavena kruchta a připojeno schodiště, vedoucí z lodi do věže.

Jen kousek od tohoto kostela leží Kratochvílův statek, který se skládá z několika budov. Stavba má více než 400-letou historií. V úplných začátcích tu stával ovčín. Dnešní podoba této zemědělské usedlosti, kde po celou dobu hospodařili předkové rodiny Kratochvílů, pochází z přelomu 18. a 19. století. Dochovaly se historické prvky, např. klenby, dřevěné stropy či provlékané mříže.

A odtud už vedla moje další cesta k budově kláštera, postaveného v letech 1858-64 v klasicistním stylu. Je to čtyřkřídlá budova s uzavřeným dvorem a ozdobnou vížkou na hřebeni střechy. Nejdříve klášter sloužil jako sirotčinec, ale už od roku 1865 zde byla zřízena ženská trestnice. Ta svoji činnost ukončila v roce 1948. Poté byla budova upravena na ústav sociální péče pro dospělé, a od roku 1958 prostory využíval Výzkumný ústav zemědělské techniky. Po navrácení majetku sestrám boromejkám v roce 1990 začala rekonstrukce zchátralého objektu, při které byly v kostele restaurovány vzácné malby. Dnes se zde nachází domov pro nemocné seniory a zároveň oddělení výkonu trestu pro ženy.

Budova kláštera s kostelem sv. Rodiny, výmalba kostela sv. Rodiny v Řepích (foto z internetu, autor Jiří Musil), 

Součástí kláštera sester boromejek je kostel sv. Rodiny, vysvěcený roku 1861. Roku 1948 byl kostel uzavřen, zařízení interiéru rozkradeno nebo zničeno a objekt sloužil až do roku 1992 jako dílny a garáže pro zemědělskou techniku. Po navrácení boromejkám v roce 1996 bylo nákladem kongregace v několika etapách realizováno restaurování maleb v interiéru a kostel znovu zpřístupněn. Bohužel se mi ale nepodařilo do něho nahlédnout. Sice bych mohla zajít dovnitř krátce před začátkem mše, nebo po jejím skončení, anebo si počkat na Noc kostelů, ale protože nevím, jestli se mi to někdy podaří, a také jestli budu moci fotografovat, přidám do tohoto článku pro ilustraci několik fotografií z internetu. V kapli sv. Rodiny jsou nástěnné malby v beuronském stylu, které patří k nejhodnotnějším příkladům české nástěnné malby 60. let 19. století.

Vnitřní prostory kostela sv. Rodiny byly původně vyzdobeny ve stylu nazarénů (tento termín se začal užívat v době romantismu pro umělecký směr čerpající z neoklasicismu a neogotiky). Začátkem 30. let 20. století se však sestry boromejky obrátily na emauzské benediktiny s žádostí o novou výmalbu kostela. Této práce se ujali dva emauzští benediktini, Antonín Vrbík a Konrád Lukáš, kteří v roce 1934, za přispění pomocníků, dokončili výzdobu kostela nástěnnými malbami, typickými pro styl Beuronské umělecké školy, které návštěvníky zaujmou svou barevností. Nástěnné malby, které pokrývají stěny a výklenky od země až po kostelní klenbu, byly namalovány technikou "al secco", což znamená na suchou vápennou omítku s povrchem upraveným sádrou. Zobrazené postavy vycházejí z vyobrazení člověka ve staroegyptském kánonu, jak ho Petr Desiderius Lenz zahrnul do svého kánonu geometrické teologie.

Barevnost jednotlivých maleb má blízko k postimpresionistickým obrazům Paula Gauguina (1848–1903) a k secesním malbám Alfonse Muchy (1860–1939). Lze proto předpokládat, že bratr Antonín Vrbík, spolu s dalšími emauzskými benediktiny, kteří vyzdobili kostel sv. Rodiny v Řepích, byli dobře obeznámeni nejen s Lenzovým kánonem geometrické teologie, ale ještě ho dále rozvíjeli. Páter Vrbík jako představitel druhé generace malířů beuronské školy, vedl výzdobu dalších objektů v tomto uměleckém stylu, což dokládá nejen výzdoba kaple Božího Srdce Páně v Opavě (1922/29) nebo obnova oltářní stěny v beuronské kapli Neposkvrněného početí Panny Marie v Teplicích (1931), ale i Vrbíkův obraz Panny Marie Bolestné (1937) v kostele sv. Václava v Kladně-Rozdělově. Ve 30. letech 20. století se však Vrbíkovo umělecké vyjadřování již zcela nedrželo původního Lenzova kánonu, neboť si kladlo za cíl sledovat nové způsoby ztvárnění náboženských témat. Na vlastní oči jsem viděla jen výmalbu v Emauzích a v Teplicích, ale je až zvláštní, že čím víc se toho člověk dovídá, tím na něho malby také víc působí. Teď se mi zdají tak zvláštně přitažlivé...

Poblíž kláštera se nalézá Křížová cesta Řepy. Cestu tvoří pět zděných výklenkových kapliček s dřevěnou plastikou od řezbáře Pavla Hladkého, které znázorňují lidské ruce. Inspirací se staly verše básníka a lékaře Aloise Volkmana. Ke slavnostnímu otevření došlo v roce 2013. Chtěla jsem se podívat i sem, ale to se mi nepovedlo. Ke kapličkám se dá sice dostat přes areál kláštera, ale to je zakázané. Až teď, když jsem si důkladněji prohlížela mapu, jsem si všimla, že by se sem dalo dojít ze severu kolem rybníka.

Udělala jsem si několik fotografií budovy kláštera a vydala se na cestu domů. Dnes byla díky větru docela velká zima, a ani sluníčko s tím nedokázalo nic udělat. Člověk si musí pomalu na nadcházející zimu zvykat.

Řepy – 20. listopadu 2024