Praha - ZOO

Jeden z mých bývalých spolužáků, který stejně jako já bydlí na sídlišti v Bohnicích, mi vyprávěl o tom, jak rád chodívá s vnoučaty do pražské zoologické zahrady. Já jsem tam se starším synem také ráda chodívala, ale od té doby už uteklo alespoň 45 let. Dnes jsem měla volno, počasí nebylo na nějaký dlouhý výlet moc příznivé – bylo zataženo a meteorologové předpovídali přeháňky – a tak jsem si řekla, že bych se konečně mohla do zoologické zahrady podívat také. Z Bohnic jsem šla pěšky přes botanickou zahradu. Tu mám moc ráda. Navštívila jsem ji několikrát, a dokonce jsem o ni i psala. Je v ní krásně v kterékoliv roční době. Když jsem přišla do japonské zahrady, začalo drobně pršet, a tak jsem se na chvíli posadila v chýši nedaleko malého vodopádu. Je to krásné tiché místo. O zahradě ale psát nebudu, uvedu zde jen jednu z dnešních fotografií.

Když jsme kdysi se synem do ZOO chodívali, znali jsme zahradu velmi dobře. Doma jsme si o zvířatech četli z knížky "Od agamy po žraloka" a při další návštěvě jsme se pak šli na zvíře, které nás zajímalo, podívat. Pokaždé jsme ale měli dvě stálé zastávky – byla to expozice lachtanů a gepardů. Když jsem dnes do zahrady přišla, zase jsem si na to vzpomněla. A hned jsem zamířila k místu, kde tehdy lachtani bývali. Uplynulo však spoustu času, a tak je dnes v zahradě mnoho věcí jinak. Tam, kde bývali lachtani, jsou dnes lední medvědi a kousek odtud pak Indonéský pavilón. Konečně jsem si začala všímat směrovek a podle nich expozici lachtanů našla. Jsou nyní umístěni v dolní části zahrady.

Plameňáci, lední medvěd, jeden z Gočárových domů, socha Radegasta

Odtud jsem pak pokračovala jižním okrajem zahrady kolem plameňáků (ti jsou stále na stejném místě) k bývalému pavilónu goril. Tam žijí gorilí samci. Dočetla jsem se, že stárnoucí a volně žijící samci goril, kteří nemají své samice, se v přírodě někdy sdružují do skupin. Tak i tady žije Richard, vůdce někdejší skupiny, se svými syny Kiburim a Nuruem. Plní zde důležitou roli dominantního samce mládenecké skupiny, která je díky jeho přítomnosti stabilnější. Richard byl nahrazen mladým stříbrohřbetým samcem. Chovná skupina goril byla spolu s ním v roce 2022 přesunuta do nového pavilonu v horní části zoo.

Prošla jsem odtud kolem pavilonu šelem na cestu pod skalním masívem s kozorožci ke Gočárovým domům. Dvojice dřevěných domků vznikla podle projektu renomovaného českého architekta a urbanisty, Josefa Gočára. Postaveny byly mezi lety 1920 a 1921 pro letiště ve Kbelích: jeden měl sloužit jako byt pro správce letiště, druhý jako čekárna s občerstvením (dnes bychom řekli terminál). Časem však o své využití přišly, a tak byly v 70. letech 20. století přemístěny do areálu pražské zoologické zahrady, pod skalní masiv proti výběhům horských kopytníků.

Katastrofální povodeň v roce 2002 oba domky vážně poškodila. Výsledkem byla komplikovaná jednání, při kterých se mělo rozhodnout o jejich dalším osudu. Ve hře byla možnost vrátit je do Kbel, přemístit je na Petřín nebo je přesunout na jiné, bezpečné místo v rámci zoo. Právě poslední varianta nakonec vyhrála.

V roce 2010 byly proto oba objekty přeneseny na své současné místo, kde jim zaplavení velkou vodou nehrozí. Následovala rekonstrukce, při níž získaly domky zpět svou původní pestrou fasádu v barvách československé trikolory a interiér odpovídající architektově projektu – včetně nábytku, kopie kachlových kamen či stylových lustrů. Zavítat do nich můžete od jara 2011, kdy se dočkaly slavnostního otevření.

Od Gočárových domů jsem došla k Údolí slonů, kde jsou k vidění indičtí sloni. Je to rozlehlý a velmi krásný areál. Součástí expozice Údolí slonů, otevřené roku 2013, jsou dvě stavby - "buddhistická gompa" a "hinduistický ašrám". Jejich podoba vychází z asijské, pravděpodobně indické a tibetské, sakrální architektury, včetně instalovaných kultických soch.

Nedaleko odsud stojí socha Radegasta, a i o této soše jsem se tady dozvěděla dost zajímavého. Socha Radegasta na Radhošti byla odhalena v červenci 1931. Je vysoká 320 centimetrů a váží 1,4 tuny. Pro mnohé je překvapením, když objeví stejnou sochu při návštěvě pražské zoo. A ještě více je udiví, že Radegast v zoo není kopií, nýbrž originálem. Sochař totiž vytvořil naráz dva kusy.

Autorem je frenštátský rodák, profesor Akademie krásného umění v Chicagu akademický sochař Albín Polášek (1879 - 1965). V Americe vytvořil několik verzí sochy, konečná vznikla v Praze, v pronajatém ateliéru pod Vyšehradem. Mužská postava má podobu lva, na hlavě má přilbu s býčími rohy, v pravé ruce třímá roh hojnosti, v levé sekeru. Radegast byl i bohem války.

Traduje se, že někdy na přelomu 50. a 60. let odkryli dělníci v pražské zahradě někdejšího Novákova sochařského ateliéru pod Vyšehradem zpod nánosu listí a hlíny podivnou sochu se zvířecími rysy. Úřady nevěděly, co s ní, a tak ji nabídly zoologické zahradě. Pracovníci zoologické zahrady si sochu někdy v roce 1961 skutečně převzali a umístili ji na rozcestí v horní části areálu. Stalo se tak tři desetiletí poté, co první a známější z obou originálů Radegasta byl slavnostně odhalen na mýtické hoře Radhošti v Beskydech. Socha byla odlita z umělého kamene se železnou vložkou u firmy Mašek. Autor chtěl mít původně druhou sochu u sebe na zahradě, ale nakonec se do vlasti nevrátil.

Indičtí sloni, gorily v pavilonu Goril, žirafy ve výběhu expozice Africký dům, a jen pro ilustraci obrázek z japonské zahrady v Botanické zahradě v Praze

Od Radegasta jsem přes lávku přešla přes silnici do nového pavilonu goril, který je skutečně výstavný. Miroslav Bobek, ředitel zoologické zahrady, říká: Nový Pavilon goril je koncipován tak, aby návštěvníkům poskytl zážitek cesty Kamerunem. Ještě před vchodem se návštěvníci ocitnou na červené africké půdě a děti se budou moci účastnit programů v Toulavém autobusu. Jde o autentické vozidlo, které mezi pralesy Dja a kamerunskou metropolí Yaoundé převezlo stovky školáků. Vnitřní prostory pavilonu mají ve své vstupní části evokovat cestu po nezpevněných cestách kamerunského venkova až do vesnice na okraji pralesa. Tu reprezentuje školní třída, mimochodem rovněž vybavená autentickými lavicemi. V této stylizované vesnici bude i první expozice se zvířaty a za ní již začíná tropický deštný les. Umělé kmeny vymodelované výtvarníky jsou doplněny množstvím živých rostlin, skrápěných vodou, aby byla zajištěná příslušná vlhkost. Prostorový zvuk smíchaný z autentických nahrávek pořízených v kamerunském pralese má pak věrohodnost této iluze ještě zesílit.

Na tento prales navazuje prostor samčí skupiny goril, avšak vyvrcholením prohlídky vnitřních prostor bude rozlehlá expozice rodinné skupiny, jíž budou dělat společnost guerézy pláštíkové. Následuje výstupní část pavilonu s prodejnou suvenýrů, která bude doplněna autentickými artefakty ze střední Afriky. Konečně venku přijdou návštěvníci k prostornému výběhu, kterému dominuje padlý kmen pralesního velikána. Přímo u návštěvnické vyhlídky je potůčkem napájená bažinka, kde si gorily snad přiměřeně užijí vodu podobně, jak jsem to vídal u volně žijících goril ve střední Africe. Pro návštěvníky je ve vnitřních i venkovních prostorách vybudováno hlediště a najdou tu různé zajímavosti, zejména pohled na stanoviště strážců biosférické rezervace Dja.

A teď už mě čekala jen dnešní poslední expozice – Africký dům. Celý pavilon, jehož půdorys tvoří tři vetknuté elipsy, je částečně zapuštěný do terénu a zastřešený dřevěným lepeným krovem. Vybaven je klimatizací a má zabudované podlahové i stěnové vytápění, které v expozičních stájích sahá do výšky 6 m. Chovatelské zázemí je tvořeno stájemi, které lze libovolně propojovat, přípravnou a sklady. V objektu je zaveden kamerový systém monitorování zvířat s výstupy v přípravně. Interiér pavilonu je řešen jako část africké vesnice s výhledem do sluncem zalité savany. Plocha pavilonu činí 973 m2, plocha výběhu 22 921 m2.

Pavilon je určen především pro skupinu žiraf severních núbijských, nacházejí se zde ale také expozice pro další zvířata z africké savany, jako jsou hrabáči, dikdikové, snovači a saranče. Přilehlý travnatý výběh využívají v létě nejen žirafy, ale také několik druhů antilop, zebry a pštrosi.

Udělala jsem si několik fotografií zvířat v rozlehlém výběhu. Tady se asi zvířatům žije moc dobře. Věřím, že se zoologické zahrady snaží vytvořit pro zvířata ty nejlepší podmínky, ale vždycky to asi nejde. Pohled na ledního medvěda, kterého jsem dnes viděla, jak chodí stále od jednoho konce výběhu k druhému, mi bohužel šťastný život moc nepřipomínal.

Na závěr bych ráda uvedla ještě pár zajímavosti o pražské zoologické zahradě. Její oficiální název je Zoologická zahrada hl. m. Prahy, nachází se v dolní části pražské Troje, a otevřená byla 28. září 1931. Jedná se o příspěvkovou organizaci, jejímž zřizovatelem je Magistrát hlavního města Prahy. Jde o zoo s moderními pavilony a expozicemi, která se snaží představovat zvířata v podmínkách, které se co nejvíce blíží jejich přirozenému prostředí, což umožňuje její členitý terén. Podílí se na záchraně mnoha ohrožených živočišných druhů a u některých vede jejich celosvětové plemenné knihy. Světový věhlas získal chov koně Převalského. Od roku 2011 se realizuje ochranářský projekt Návrat divokých koní. K 31. prosinci 2019 zoo chovala 5375 zvířat v 678 druzích.

Pražskou zoologickou zahradu velmi poznamenaly ničivé povodně v srpnu 2002, kdy byla zatopena téměř polovina areálu. Zoo podle tehdejšího ředitele Petra Fejka neměla dostatečné informace, připravovala se pouze na padesátiletou vodu. Plná evakuace spodní části zahrady proto začala poměrně pozdě a některá zvířata se již přemístit do bezpečí nepodařilo.

Největší problém představovala evakuace pavilonu velkých savců. Utracen musel být agresivní sloní samec Kadir, kterého se nepodařilo z výběhu vyvést. Evakuovat nebylo možné ani trojici hrochů. Samice Barborka se utopila, další samice Lentilka byla utracena, když hrozilo, že uplave. Samec Slávek přežil, po dvou dnech jej ošetřovatelé našli v patře pavilonu, kam jej voda vyplavila. Uhynul i pár hrošíků liberijských. Zachránit se povedlo dvě slonice, které bylo možné ze zaplavovaného pavilonu odvést a které byly uvázány do provizorních boxů v blízkosti hlavního vchodu.

Gorily byly přemístěny do protipovodňové věže. Ukázalo se ovšem, že voda vystoupá i tam, a bylo nutné přistoupit k evakuaci pomocí gumových člunů. Zachránit se ovšem nepodařilo samce Ponga, který ve věži nebyl nalezen. Z velkých šelem byl utracen lev Bert a jeden medvěd, jejichž evakuace byla vyhodnocena jako příliš riskantní.

Symbolem povodní se pak stal lachtan Gaston, který uplaval po Vltavě a podařilo se jej odchytit až u Drážďan. Při převozu zpět však pro velké vyčerpání uhynul. V dolní části zoo má originálně řešený podvodní pomníček. Celkem zoo ztratila 134 zvířat, materiální škody pak přesáhly 230 milionů korun. Některé zasažené objekty čekala demolice. Namísto poničených objektů však v Troji vyrostlo několik unikátních staveb, které se svým pojetím blíží novému pohledu na funkčnost a smysl zoologických zahrad.

U pavilonu goril jsem opustila zoologickou zahradu a vypravila k domovu. Začalo svítit sluníčko, a tak jsem se rozhodla pro cestu podél Vltavy do Zámků. Obyčejně odtud chodívám do Bohnic pěšky, ale dnes se mi do kopce jít nechtělo. Za chvíli mi odjížděl autobus, a tak jsem se s ním nahoru svezla. Dnešní návštěva zoologické zahrady byl jen "takovou ochutnávka", abych si udělala představu, jak to tam teď vypadá. Nenavštívila jsem ani celou zahradu, a tak se tam určitě zas někdy zajdu podívat.

Praha – ZOO – 23. května 2023