Ralsko

V kraji, odkud jsem mohla vrch Ralsko vidět, jsem se už pohybovala. Až letos mě ale napadlo, že bych mohla na vrchol také vystoupit. Dnešní den nebyl asi pro tento výlet ten nejvhodnější – meteorologové předpovídali bouřky – ale ty měly podle nich přijít až později odpoledne. Říkala jsem si, že když vyjdu brzy, všechno do deště stihnu.

Na cestu jsem se vypravila z obce Pertoltice pod Ralskem. Odtud jsem šla nejprve po modré turistické značce do osady Srní potok. Tady jsem odbočila na silnici směr na Noviny pod Ralskem a asi po 1 km jsem opět odbočila na lesní cestu, která mě přivedla na červenou turistickou značku. Po ní jsem se vydala stále nahoru po opravdu pěkné cestě listnatým lesem až na vrchol se zbytkem původního hradu. Počasí bylo krásné, svítilo slunce, ale bylo i dost vlhko. Asi tady včera hodně pršelo. Už před vrcholem, kam jsem přišla v poledne, jsem si všimla tmavých mraků, přicházejících od severovýchodu. Stále ještě nepršelo a ani nehřmělo. Před vrcholem mě předešla skupina studentek s paní učitelkou, které tady byly také na výletě.

Hrad Ralsko se tyčí se na jednom z kuželovitých vrcholů sopečného původu Ralské pahorkatiny ve výšce 696 m n. m. Jeho počátky a osudy přesně neznáme: podle archeologických nálezů bylo místo osídleno už ve 13. století a původně se snad jednalo o převážně dřevěný hrad. V písemných pramenech se Ralsko prvně uvádí roku 1339, není však jasné, jestli se tehdy jednalo o hrad, nebo sídlo pod ním. K hradu se jednoznačně vážou až zprávy z konce 14. století. Výklad doložený archeology uvádí na Ralsku v roce 1377 mocný rod Vartenberků v osobě Jana z Vartenberka, který vystavěl kamenný hrad místo původního dřevěného a včlenil jej do soustavy hradů k ochraně a kontrole obchodních cest. V nedaleké Mimoni si Vartenberkové vybudovali i celní stanici. Rod pánů z Vartenberka vzešel ze starého rodu Markvarticů, který se rozrostl ve 13. století do řady větví.

Západní věž hradu, vstupní brána do hradu, jihovýchodní věž a brána do prostoru mezi věžemi – a děvčata

Dalším členem rodiny Vartenberků s přídomkem z Ralska se objevil v roce 1389, tehdy jej získal Jan Chudoba z Vartenberka. Po roce 1400 za krále Václava IV. hájil zájmy císaře Zikmunda a zabíral s jeho souhlasem četná panství kolem. Byl proto často ve střetu s husity, a ti ho připravili o značnou část majetku (Mnichovo Hradiště, Jablonné v Podještědí, Mimoň, Bělá). On naopak po bitvě u Ústí na hradě věznil Zikmunda Děčínského z Vartenberka, který krátce před bitvou přestoupil na stranu husitů a věznil ho zde do roku 1427. Nakonec mu roku 1435 husité lstí uzmuli i hrad. Jan někdy v této době zemřel.

Často uváděné dřívější tvrzení, že hrad pochází až z doby kolem roku 1435 a patří tedy k nejmladším hradům u nás, bylo překonáno. V 15. století se však na hradě stavělo. Po husitských válkách hrad rychle střídal majitele a roku 1468 byl dobyt žitavským vojskem z Lužice. Pak zde působili loupeživí rytíři a nějaký čas se zde razily i falešné mince, což dalo vzniknout pověsti o ukrytém pokladu. Roku 1505 koupil ralské i mimoňské panství Oldřich z Bieberštejna. Na náměstí v Mimoni si vystavěl jeho syn Karel nové panské sídlo a hrad od té doby začal pustnou. O sto let později je již popisován jako pustý. Podle jedné z dalších pověsti má ve skále spát vojsko podobně jako v Blaníku.

Na vrcholku se nacházejí hradby, zříceniny dvou obytných věží, obvodové zdivo paláce a zbytky zdiva dalších budov. Hrad je zapsán do seznamu kulturních památek. Z hradu, je krásný rozhled do dalekého okolí.

Hrad byl často terčem hledačů pokladů, kteří v něm kopali četné díry. Samotná hora i s okolím byla v letech 1969-1990 nepřístupná pro veřejnost kvůli sovětskému vojenskému prostoru. V době jejich působení shořela vyhlídková věž. Paradoxně právě tato historie zapříčinila, že je dnes toto území jedno z hojně navštěvovaných díky své přírodní zachovalosti. Horní část kopce i s hradem je začleněna do přírodní rezervace Ralsko.

Předmětem ochrany Přírodní rezervace Ralsko je skalnatý vrchol kopce Ralsko se suťovými poli, dominující okolní krajině. Nacházejí se zde suťové porosty, bučiny, (buk, javor klen, různé druhy jasanů aj.) a vzácné teplomilné druhy rostlin na vrcholu a skalnatých svazích. Roste zde vzácná ostřice tlapkatá velkonohá, kapradinka skalní aj. Ze živočichů zde přebývá například tesařík alpský, střevlíci, výr velký, mlok skvrnitý, holub doupňák a muflon. Les je souvislý, má charakter ochranného lesa, kde neplatí běžné zásady lesního hospodářství.

Pohled na Ralsko z cesty od Srního potoka, výhled z cesty k vrcholu, výhled z vrcholu – ještě neprší, ale je to blízko

Na vrcholu (696 m) jsem si, stejně jako děvčata, na chvíli odpočinula. Bojím se bouřky, a proto jsem se ještě před nimi vydala na cestu dolů. Bylo jasné, že bouřka přijde co nevidět. Děvčata sestupovala dolů stejnou cestou po červené turistické značce do Mimoně jako já, a tak jsem se s nimi míjela až dolů pod kopec. Na výlety chodívám převážně sama, mám to tak i ráda, ale teď jsem uvítala, že nejsem na vrcholu sama. Cesta dolů už nebyla tak pěkná, jako ta, po které jsem šla na vrchol. V některých místech se sestupovalo poměrně strmě do údolí. V dolní části kopce jsem míjela odbočku na Vraní skály a Vraní hrádek, ale protože drobně pršelo, pokračovala jsem v cestě dolů.

Vranovské skály jsou pískovcové skalní útvary na úpatí vrchu Ralsko, které vynikají svými světlými barvami v odstínech bílé, žluté či cihlově červené. Hned na okraji obce Vranov se tyčí nepřehlédnutelná skalní věž Džbán. Tu jsem sice viděla, ale v té době už hustě pršelo, a tak jsem raději pokračovala v cestě. Zřícenina Vranovského hrádku byla objevena v nedávné době. Odborníci se stále ještě neshodli, o co se vlastně jedná, zda je to středověký hrádek, nebo jen vojenské opevnění.

Cestou dolů lesem naštěstí jen drobně pršelo. Opravdový liják začal, až když jsem došla k prvním domům osady Vranov. Chvíli jsem čekala, až déšť přejde, ale pršelo stále víc, a tak mi nezbylo nic jiného než pokračovat v cestě. Voda se valila silnicí a v některých místech, kde jsem musela silnici přejít, jsem procházela vodou. Turistická značka krásnou lipovou alejí mě pak přivedla až do Mimoně. Říká se jí Vranovská alej, dříve nazývaná také jubilejní alej císaře Františka Josefa I., protože byla vysázena v roce 1898 k výročí císařova 50-ti letého panování.

Město Mimoň na soutoku Ploučnice a Panenského potoka leží v Ralské pahorkatině, v podhůří Lužických hor, a také na okraji Máchova kraje. Žije zde asi šest a půl tisíce obyvatel. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1262 a týká se jakéhosi Lotolduse de Nemans. Nicméně archeologické nálezy v Mimoni a okolí ukazují, že místo bylo osídleno již v mladší době kamenné a bronzové. Přibližně v 6. století přicházejí Slované. V polovině 14. století jsou zmiňováni jako vlastníci páni z Mimoně.

Když jsem si cestu plánovala, chtěla jsem si město prohlédnout, ale déšť mi plány trochu překazil. Podařilo se mi udělat jen několik fotografií. Lipovou alejí jsem došla k ohradní zdi parku bývalého zámku. Park býval původně bažantnice s hájovnou. Uvnitř parku se nachází rybník s ostrůvkem.

Kousek od říčky Ploučnice na okraji parku jsem se dočetla o bývalém zámku. To, že po něm nezbylo vůbec nic, mě opravdu překvapilo. Zámek stával v Mimoni na východní straně náměstí 1. máje. Jeho existenci připomíná jen zámecký park u zde protékající Ploučnice, na jejímž břehu stával. Existoval v letech 1570 až 1985, poté byl zbořen.

Z internetu jsem dozvěděla, že první budova zámku byla postavena roku 1570 za Karla z Biberštejna. Byla to prostá renesanční obdélná budova nepravidelného půdorysu. Výraznými přestavbami a rozšířením prošel zámek v letech 1601 - 1604, kdy byl v majetku Jana Myllnera z Mühlhausenu, který celou budovu zvýšil o patro a nechal přistavět jižní křídlo, ale už v roce 1620 byl zámek po bitvě na Bílé hoře polským oddílem císařského vojska poprvé vypálen. Za dalších majitelů byl zámek opraven a po roce 1664 byl pak tento patrový panský dům přestavěn na zámek v barokním stylu. Přestavbu provedl stavitel Giulio Broggio.

Vranovská alej, bývalý zámecký park, kostel sv. Petra a Pavla a dole pod ním jeskyně, poslední obrázek z dnešního výletu - pohled na vrch Ralsko z mimoňského náměstí

V červnu 1806 zámek spolu s velkou částí města vyhořel a v období do roku 1829 prošel znovu opravou a přestavbou. Stala se z něj klasicistní, moderně vybavená novostavba se sbírkou knih o 30.000 svazcích, sbírkou obrazů, grafiky, přírodnin a fyzikálních přístrojů. V přízemním traktu zámku byla v roce 1829 - 1830 zřízena kaple. Současně s touto rekonstrukcí zámku probíhala také rekonstrukce zámeckého parku. Tato velká rekonstrukce trvala až do roku 1830 a vzniklo při ní nové vnitřní nádvoří. To již byl mimoňský zámek v majetku rodu Hartigů, kteří jej vlastnili až do roku 1945.

V roce 1945 přešel do správy československé armády. Zkonfiskovaný majetek byl rozvezen do různých památkových muzejních i galerijních depozitářů. V roce 1950 zasáhl zámek další požár. Následující oprava a přestavba trvala až do 80. let 20. století. Od roku 1956 byla vedena řada jednání o využití zámku, která pokračovala i po roce 1971, kdy byl zámek převeden do správy městského národního výboru Mimoň. Po roce 1968 československou armádu vystřídala sovětská armáda a devastace zámku pokračovala. Na konci roku 1977 byl podán návrh na zrušení památkové ochrany a bylo rozhodnuto o jeho zbourání. Dne 28. dubna 1985 bylo zbouráno severní křídlo. Původně měl 7. června následovat odstřel hlavního traktu, jenže krátce předtím uhodil blesk z letní bouřky do budov s připravenými náložemi, následný výbuch některých z nich objekt jen poničil. Trosky byly zčásti vyčištěny, nálože upraveny a dne 9. června 1985 bylo zbouráno jižní křídlo a střední část zámku. Z budov zámku nezůstalo nic. Stavební suť byla použita jako podklad pod budované autobusové nádraží. Most přes Ploučnici, zvaný Lázeňský, později Zámecký, nedaleko bývalého zámku existoval s největší pravděpodobností již v 17. století jako most kamenný.

Přes náměstí jsem se vypravila směrem k farnímu kostelu sv. Petra a Pavla, tvořící dnešní dominantu města. Kostel se nachází na místě původního kostela z 12. století. Stavebně byl obnoven do barokního slohu v letech 1661-1663 italským stavitelem Guiliem Broggiem. Věž byla postavena v roce 1674 a s kostelem byla spojená až po požáru města. Ke kostelu jsem až nedošla, vyfotografovala jsem si ho jen od jeskyně v dolní části návrší, na kterém stojí.

Další významnou památkou ve městě je areál Božího hrobu v Lužické ulici. Ten jsem původně chtěla taky navštívit. Byla jsem ale dost promočená, a tak jsem si jen na zahřátí koupila kávu a vypravila se na autobus, kterým jsem odjela do Prahy. Myslím, že budu na tenhle výlet vzpomínat. Jednak kvůli tomu, že se mi podařilo na vrchol Ralska vystoupat, pak také kvůli bouřce, ale i kvůli procházce po deštivé Mimoni. Sice jsem hodně zmokla, ale stálo to za to.

Ralsko - 8. června 2023