Růžodolská výsypka

Dnešní cesta by se dala nazvat cestou v mlze za poznáním. Když jsem se ráno probudila, byla mlha, ale podle předpovědí se měla držet hlavně při velkých řekách ve středu Čech. Sice jsem moc nevěřila, že by se v Podkrušnohoří, kde jsou uhelné elektrárny a chemický průmysl mlha rozpustila, ale jela jsem. Cestou přes České středohoří vysvitlo slunce, ale v Litvínově, kde jsem z autobusu vystupovala, bylo vidět jen na pár kroků. Už se ale nedalo nic moc dělat, jen jít.

Zajímá mě příroda na podkrušnohorských výsypkách a dnes jsem měla v plánu jít přes tu Růžodolskou k jezeru Most a podél něho ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie a pak pokračovat do Mostu. Z Litvínova jsem se vypravila po cyklostezce 3106. Ta vede zhruba středem výsypky od severozápadu k jihovýchodu po širším nezalesněném pásu obklopeného lesem. Les vlevo (severně od cesty směrem k Louce u Litvínova a Mariánské Radčici) se zdá starší a pravděpodobně zde byl vysázen, když se začalo s rekultivací. Zprava od cesty je les, který spíše vypadá jako náletový. V této oblasti (vpravo od cesty) stávaly tři vesnice, které byly z důvodu rozšiřování hlubinné těžby hnědého uhlí zbořeny. Byl to Dolní Litvínov (zbořený v letech letech 1957-1959), Lipětín (zbořen rovněž v letech 1957-1959) a Růžodol (osada zanikla v letech 1956-1959).

Růžodolská výsypka, zakládána v letech 1965 - 1995, je vnější výsypkou velkolomu Československé armády. Byly zde ukládány nadložní zeminy, které nebyly vhodné pro zakládání do vnitřní výsypky lomu. Tomu odpovídalo převýšení max. 30 m. Výsypka je protáhlého tvaru o délce cca 6 km a průměrné šířce 1,3 km s celkovým rozsahem cca 760 ha. Její umístění v blízkosti Chemických závodů Litvínov ovlivnilo způsob a charakter rekultivačních prací. Byla vyloučena prvně uvažovaná orientace na zemědělskou rekultivaci v horní části výsypky. Nakonec bylo realizováno celkové řešení zaměřené na dosažení lesnického charakteru místa, a zejména na funkci hygienické clony mezi průmyslovou zónou a obydlenou částí. Lesnickou rekultivací je řešena plocha o výměře 630 ha s komunikačním propojením a umístěním 10 ha vodních ploch. Lokalita je řešena citlivým způsobem i s respektováním samovolně vzniklých porostů. Část území byla také vyčleněna pro záměry skládkování.

Začátek cesty přes výsypku, cesta přes výsypku, rybníček na jihovýchodním konci výsypky

Málokdo si dnes uvědomí, jak složité bylo zakládat výsypku na území poddolovaném hlubinnou těžbou ze zemin, které nebyly vhodné pro umístění do tělesa tehdy budovaného Ervěnického koridoru, což je mohutný násep, který se zvedá ze dna uhelné pánve místy až do maximální výšky 170 metrů. Začíná u Jirkova a vede po dlouhém náspu územím, kde se až do druhé poloviny 20. století nacházela obec Ervěnice, až k železniční stanici Třebušice v Komořanech u Mostu. Jeho délka je přibližně 11 km. Po zemním tělese tvořeném důlní výsypkou vede železniční trať č. 130 Ústí nad Labem - Chomutov. Podél severního svahu probíhá silnice I/13 (též evropská silnice E442) a ještě blíže lomu ČSA byla řeka Bílina svedená do potrubí. Dalším podstatným vlivem na zvyšující se technickou náročnost díla bylo zakládání v těsném sousedství skládek CHEZA (dnešní Unipetrol), vyskytujících se v uvedeném prostoru už z válečných dob. V podloží výsypky se navíc nacházelo značné množství prohlubenin a útvarů, které vznikly jako důsledek leteckých náletů na CHEZA ve 2.světové válce.

V původních plánech rozvoje těžby se uvažovalo o výsypce Růžodol jako o výsypce dočasné, která měla být z větší části odtěžena v souvislosti s postupy tehdy uvažovaného velkolomu Kohinoor. Vlastní zakládání výsypky postupovalo směrem od Litvínova na jihovýchod. Umístěno sem bylo až 115 milionů metrů krychlových zemin a její sypání bylo ukončeno v roce 1995 v oblasti jižně od obce Mariánské Radčice. Pozemky u paty výsypky u silnice do Litvínova byly zalesněny v předstihu, spolu se zahájením sypání výsypky. Postupná další lesní rekultivace byla zahájena od roku 1971 na severních svazích u Litvínova, od roku 1989 pokračovala na svazích směrem k chemickým závodům. Rozsáhlé plochy lesnických rekultivací byly ukončeny v roce 2010 a všechny tyto plochy jsou dnes součástí lesního půdního fondu. Příkladně je řešen přístup do území množstvím zpevněných komunikací, které jsou dnes využívány také jako cyklostezky. V rámci rekultivace byl řešen i povrchový systém odvodnění. Vznikly odvodňovací příkopy, retenční a vodní nádrže a to celkem 24 hektarů vodních ploch. Množství drobných retencí přímo na výsypce a další rozsáhlé vodní plochy pod její patou jsou dnes využívané k rybolovu.

Po zhruba 4 km od Litvínova se cesta začala stáčet trochu k jihu nad bývalou obec Růžodol a pokračovala nezalesněným územím až ke zpevněné cestě, vedoucí k této bývalé obci. Dočetla jsem se, že na jejím území býval sklad tekutých odpadů nedaleké chemičky, ale že by nyní měla být už tato oblast vyčištěná. Z leteckého snímku se tam ale pravděpodobně ještě něco děje. V každém případě oblast na snímku nevypadá jako zdravá příroda. Od křižovatky jsem pokračovala dál opačným směrem. Vpravo pod silnicí byl malý rybníček napájený vývěrem důlní vody. Druhá strana silnice byla zarostlá náletovým lesem a za ní byly další oblasti, které nejsou ještě vyčištěné. Snažila jsem se zjistit více, ale dozvěděla jsem se jen to, že zde už od druhé světové války skladovala chemička nějaké odpady. Z cesty nevidíte nic, ale z leteckého snímku není tato oblast opravdu vábná. Po cestě jsem došla k silnici, vedoucí nad jezerem Most z Mostu do Braňan, přešla ji, a sešla dolů až na břeh jezera, a po jeho břehu pokračovala až k jeho jižnímu cípu.

Jezero Most vzniklo jako výsledek rekultivace bývalého hnědouhelného dolu Ležáky, sloužícího od 70. let 20. století do 31. srpna 1999 k těžbě hnědého uhlí. Jezero bylo pojmenováno k uctění památky královského města Most, které bylo zbouráno kvůli těžbě hnědého uhlí. Jezero má rozlohu 311 ha, délku 2,5 km a šířku 1,5 km. Hladina je v nadmořské výšce 199 m n. m. Maximální hloubka činí 71 m a při průměrné hloubce 22 m má objem 70,5 milionů m³. Rekultivační práce měly být původně ukončeny v roce 2018, ale na počátku roku 2019 bylo rozhodnuto o zpřístupnění jezera pro rekreační účely později, neboť se objevily problémy s nestabilním geologickým podložím. Projevil se také časový skluz u budování plovoucích mol a dalších objektů, které měly sloužit jako zázemí pro integrovaný záchranný systém. Jezero je přístupné veřejnosti od 12. září 2020.

Původní záměr v roce 2002 počítal s napouštěním z řeky Bíliny, ale po přezkoumání vody hygienická služba tuto variantu z důvodu vysokého znečištění vody zakázala. Jako vhodnější zdroj vody byla vybraná řeka Ohře, a to prostřednictvím Průmyslového vodovodu Nechranice ze vzdutí pevného jezu Stranná u stejnojmenné obce Stranná na říčním kilometru 99,230. Zdrojem vody byla také důlní voda z asi 5 km vzdáleného hlubinného dolu Kohinoor a z vlastního povodí jezera.

Napouštění bylo oficiálně a slavnostně zahájeno 24. října 2008. Podle projektu mělo být dokončeno v roce 2011. V průběhu napouštění a úprav okolí bylo okolí střeženo a pohyb v něm omezen. Napouštění bylo zastaveno ke dni 25. 6. 2012. Ke 30. červnu 2012 dosáhla hladina kóty 198,03 m n. m., což odpovídá ploše 297,91 ha a objemu vody 69,809 mil. m³. V květnu roku 2014 bylo zahájeno dopouštění na kótu konečné hladiny stálého nadržení 199 m n. m. Kóty stálého nadržení bylo dosaženo v září 2014. Od tohoto data do konce roku 2019 bylo vodní dílo v režimu ověřovacího provozu. Od května 2014 do září 2014 bylo do jezera převedeno celkem 5,0 mil. m³ vody, čímž vodní dílo o ploše 309,41 ha mělo objem 70,480 mil. m³.

Molo na jezeře Most, jezero Most (to, co bylo vidět)

V roce 2016 se vzhledem k neočekávaně teplejšímu počasí, odpařilo z jezera více vody, než stačilo přijmout přirozenou cestou. Voda tak musela být opět doplňována z povodí Ohře, což bylo finančně nákladné. Původní tolerance kolísání ±60 cm byla snížena na ±5 cm a poté zrušena úplně, aby se zabránilo prosychání břehů a nutnosti jejich opětného nasáknutí při dopouštění. Výhledově byla naplánována výstavba čističky důlních vod z dolu Kohinoor a přívod vody z něj do jezera Most. Každoročně je na provoz jezera vynakládána částka, převyšující 20 milionů korun, z čehož téměř polovinu mohou činit náklady na zabezpečení přívodu vody z Ohře.

Podle mosteckých ornitologů se řadí jezero Most mezi prvních deset nejvýznamnějších zimovišť vodních ptáků v České republice. V roce 2019 zde odborníci napočítali přes 6 tisíc ptáků, náležejících k 22 druhům. Mezi těmito druhy výrazně převažoval racek chechtavý (1 700 exemplářů) a lyska černá (1 800 ptáků), dále zde byl hojný racek bouřní, rackové bělohlaví, stříbřití a středomořští, polák velký a polák chocholačka. Viděny zde byly také labutě, kachny, volavky nebo kormoráni.

K jezeru jsem přišla poblíž jeho severního okraje. V těchto místech nebyly svažující se břehy zcela zarostlé nějakou vegetací, a bylo vidět, že zde po silných deštích dochází ještě k erozi půdy. Směrem k jihu už byly břehy zarostlé, jak trávou, tak keři a v některých místech i stromy. Podél břehu vede pěkná asfaltová cesta a trochu výš ve stráni i cyklostezka. Dnes byla mlha, takže jsem celé jezero neviděla, ale i to málo, co bylo vidět, se mi líbilo.

Od nejjižnějšího cípu jezera jsem vystoupala nahoru na břeh a vypravila se odtud kolem nového hřbitova, vymezeného novou hřbitovní zdí nebo plotem, ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie. Na ploše hřbitova jsou hrobová místa pro ostatky přenesené sem ze zlikvidovaných obcí na Mostecku, ale také ostatky z původního městského hřbitova starého Mostu. Náhrobky a hrobky původních německých obyvatel se nachází v zadní části hřbitova.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie je pozdně gotický kostel, postavený v letech 1517-1548 na místě raně gotické baziliky z 50. letech 13. století. V roce 1964 bylo rozhodnuto o postupné demolici zástavby města Most, které stálo na bohatém ložisku uhlí. Rovněž bylo rozhodnuto o záchraně kostela pro jeho vysokou historickou a kulturní hodnotu. V roce 1975 byl kostel pomocí hydraulických podvozků a ocelové konstrukce přemístěn na bezpečné místo mimo oblast těžby. Mohutná stavba se posunovala rychlostí asi 2 cm za minutu a za 27 dní urazila 841 metrů. Tento přesun je zapsán do Guinessovy knihy rekordů jako přeprava nejtěžšího předmětu po kolejích. O tom, že byl kostel přesunut, vím, ale co mě opravdu překvapilo byla jeho velikost. Nepředpokládala jsem, že je to tak veliký kostel. Je to skutečně mohutná stavba.

Během návštěvy kostela s prohlídkou během turistické sezony je možné shlédnout kromě zajímavého interiéru s oltáři z 18. století a expozicí gotického a renesančního umění severozápadu Čech také dokumentární film o přesunu kostela. Budu se sem muset tedy vypravit ještě jednou. Jak historie kostela, tak i jeho přesun mě opravdu zajímají. Dnes se mi podařilo udělat si jen jeho fotografii v mlze.

Pomník před vstupem na hřbitov, kostel Nanebevzetí Panny Marie, kostel sv. Ducha

Nedaleko kostela Nanebevzetí Panny Marie stojí kostel sv. Ducha, nejstarší dochovaná stavba v Mostě. Kostel byl postaven pravděpodobně v první třetině 14. století, ale podle množství plastických prvků a štíhlých tvarů kružbových konzol se jeho vznik datuje dokonce už do dvacátých let 14. století. Ačkoli rozměry je památka nevelká, o to větší je svým významem. Takto výjimečně zachovalých a slohově čistých gotických staveb se totiž v Čechách vyskytuje už jen velmi málo. První písemná zmínka o kostele pochází z 26. července 1351. Kostelík byl ve 2. polovině 17. století barokně upravován (kruchta a strop lodi). Jeho loď zdobí nástropní malba mosteckého rodáka a malíře Jana Václava Tschöppera a na oltáři z roku 1724 se nachází obraz Narození Páně, dílo Ignáce Raaba.

Od kostela jsem se už vypravila na mostecké nádraží a odjela do Prahy. Dnešní výlet byl sice celý v mlze, ale to mi vlastně ani moc nevadilo. Mám v plánu se do Mostu ještě vrátit, jednak kvůli kostelu Nanebevzetí Panny Marie, ale také bych ráda navštívila Hněvín, zašla k jezeru Matylda a znovu k jezeru Most, a pak tu je ještě Kopistská výsypka, kde jsem nebyla. Možná, že na to ani jeden výlet stačit nebude.

Čím víc se toho o Podkrušnohoří dovídám, tím víc mě zajímá. Mnohá místa mě až matou. Díváte se ze zahrady zámku Jezeří a vidíte obrovskou jámu lomu ČSA. Pak sejdete dolů po silnici, a nevidíte nic, slyšíte jen pracující stroje. Krajina je přerovnaná, jako by si s ní hráli nějací obři. Než se v lomech začne těžit uhlí, musí být svrchní zemina odvezená jinam. Pak je možné tyto výsypky urovnat a může na nich vzniknout třeba hipodrom, golfové hřiště nebo je možné je jen zalesnit jako na Litovské výsypce, anebo je ponechat ve stavu, jak byly navezené, zalesnit je zcela nebo jen částečně, anebo je ponechat přírodě, ať si pomůže sama.... Těch možností je mnoho. A lomy se pak po vytěžení a zpevnění stěn a dna mohou napustit vodou,.... A nad tím vším se tyčí hory s krásnými bukovými lesy. Nebýt tepelných elektráren a chemičky, které jsou viditelné zdálky, byl by to na pohled krásný kraj. Bude to ale ještě dlouho trvat, než se všechny jeho rány zacelí. Přesto se mi tady moc líbí.