Santini v Nerudovce

Už dlouho mám ráda architekturu Jana Blažeje Santiniho-Aichela a hodně jeho staveb jsem už navštívila. Asi nejvíc na mě zapůsobil kostel Nanebevzetí Panny Marie, sv. Wolfganga a sv. Benedikta v Kladrubech a pak pravděpodobně první velká Santiniho stavba – přestavba katedrály Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci, dokončená roku 1708, kde už bylo také použito "unikátní samonosné šnekovité schodiště".

Dnes jsem se zaměřila na stavby v Nerudové ulici. Nerudovou ulicí jsem už šla mnohokrát, a tak i Santiniho stavby - Morzinský a Kolovratský palác, ale i kostel Panny Marie Matky ustavičné pomoci a sv. Kajetána (U Kajetánů) - jsem už z venku také mnohokrát viděla. V Morzinském paláci dnes sídlí ambasáda Rumunska a v Kolovratském italská ambasáda, a tak pochybuji, že bych se mohla dovnitř někdy podívat. Nebyla jsem ale ani v kostele U Kajetánů. Santini se sice podílel jen na jeho dostavbě, ale i tak jsem chtěla interiér vidět. To se mi podařilo až dnes. Šnekové schodiště, vedoucí ze sakristie do výše položených klášterních budov, se mi sice nepodařilo vyfotografovat, ale později jsem se dostala do dvora kláštera, kde v současnosti probíhá rekonstrukce, a vyfotografovala jsem si válcovou budovu s lucernou, ve které je schodiště umístěno. To se mi podařilo vyfotografovat ještě lépe následující den z oken Schwarzenberského paláce, kde jsem byla na výstavě.

Než se začnu podrobněji zabývat kostelem Panny Marie Matky ustavičné pomoci a sv. Kajetána a bývalým klášterem, uvedu zde základní informace o jednotlivých palácích v Nerudově ulici a o Jánském vršku.

Kolovratský palác zvaný též Thunovský či Thun-Hohenštejnský s třináctiosým hlavním uličním průčelím do Nerudovy ulice je dílem vrcholného baroka. Autorem návrhu paláce, který byl postaven pro Norberta Vincence Libštejnského hraběte z Kolovrat v letech 1716–1721, je právě architekt Jan Blažej Santini- Aichel, sochařskou výzdobu provedl Matyáš Bernard Braun, a co je důležité, palác vznikl jako novostavba. Za pozornost stojí mohutné hlavní průčelí do Nerudovy ulice s portálem s heraldickými orly, navazující na třílodní sloupový vestibul. Zadní část paláce je tvořena renesanční budovou Paláce pánů z Hradce. Od roku 1924 palác vlastní italská vláda, která zde zřídila velvyslanectví.

Hlavní budova byla v druhé polovině 19. století dodatečně upravena. Například přibyly příčky, dále bylo J. Zítkem roku 1871 upraveno barokní schodiště, navazující na vestibul, a podle návrhu arch. Turby z roku 1871 vzniklo ve východní nádvorní části půlkruhové visuté schodiště.

Kolovratský palác - vlevo průčelí kostela U Kajetánů,Morzinský palác, Valkounský dům, Jánský vršek - na zdi je pamětní deska, informující, že v těchto místech stával kostel sv. Jana Křtitele v Oboře se hřbitovem, na kterém byl pochován Jan Blažej Santini-Aichel

Morzinský palác (nazývaný také U Mouřenínů) je jedna z nejvýznamnějších staveb vrcholného baroka v Praze. Byl postaven pro Václava hraběte z Morzinu v letech 1713-14 rovněž podle plánů Jana Blažeje Santini-Aichla na místě čtyř měšťanských domů středověkého původu, později renesančně přestavěných. Palác tvoří budova se dvěma uzavřenými dvory a přilehlou zahradou. Hlavní průčelí do Nerudovy ulice je symetricky komponováno. Pět středních os je převýšeno podkrovním polopatrem s nízkým trojúhelným štítem a vázami. Také dvě postranní osy lehce vystupují ze hmoty stavby. Dominantu hlavního průčelí tvoří balkon, který podpírá dvojice postav mouřenínů, vytvořených sochařem Ferdinandem Maxmiliánem Brokoffem. Nad portály jsou umístěny busty znázorňující Noc a Den a na atice se nacházejí sochy čtyř světadílů. Dnes je v paláci zastupitelský úřad Rumunska.

Jan Blažej Santini-Aichel v Nerudově ulici také bydlel, a to v tzv. Valkounském domě, stojícím proti Morzinskému paláci. Valkounský dům je původně gotický měšťanský dům, který byl renesančně i barokně přestavěn. Původní barokní přestavba je připisována Kryštofovi Dientzenhoferovi. Po roce 1705, kdy dům vlastnil Jan Blažej Santini, ho pravděpodobně také přestavěl. V 18. století dům vlastnili malostranští zlatníci a v 19. století zde byla pekárna. Dnes dům slouží jako hotel.

Ještě před návštěvou kostela Panny Marie Matky ustavičné pomoci a sv. Kajetána jsem se zašla podívat na Jánský vršek, kde se kdysi v bývalé osadě za hranicí Malé Strany, nacházel na místě domu čp. 322/III ve Šporkově ulici kostel svatého Jana Křtitele v Oboře.

Původně bývalo v těchto místech pohřebiště, na kterém byla ve 12. století založena svatyně. Nejstarší rotunda měla zdi z opukových kvádrů se vstupním portálem na jižní straně. Na počátku 16. století byla k rotundě na její západní straně přistavěna obdélná loď a nová sakristie, která nahradila starší, gotickou. Rotunda pak plnila funkci kněžiště až do zrušení kostela.

Kostel svatého Jana Křtitele je poprvé doložen v letech 1278–1282, kdy zde byl za hladomoru založen jeden ze čtyř hromadných hrobů. Jako farní je kostel připomínán až v roce 1363. Roku 1546 jej získali utrakvisté, kteří jej rozšířili.  U kostela býval hřbitov, kde byli pohřbíváni zejména italští umělci. Pohřben zde byl také Jan Blažej Santini-Aichel nebo rytec Aegidius Sadeler.

Kostel byl roku 1784 za josefínských reforem zrušen. Roku 1791 bylo komisí rozhodnuto stavbu prodat, hřbitov zrušit a nalezené ostatky pietně pohřbít jinde. Kostel byl později přestavěn na obytný dům s ponecháním vnějších konstrukcí. Dvůr je pozůstatek části bývalého hřbitova. V jižní části domu je patrná dispozice někdejšího kostela. Podzemní sklepy se nacházejí v místě krypty kostela, která procházela pod celou šíří lodi a byla zaklenuta renesanční cihelnou plně valenou klenbou. Památkou na kostel svatého Jana Křtitele je i místní název Jánský vršek.

A po procházce malebnými uličkami kolem Jánského vršku jsem se konečně dostala ke kostelu Panny Marie Matky Ustavičné pomoci a sv. Kajetána, zvaný též U Kajetánů. Kostel je spolu s klášterem theatinů (někdy nazývaných dle svého zakladatele Kajetáni) od roku 1964 chráněn jako národní kulturní památka.

Klášter Kajetánů (theatinů) byl zřízen roku 1672 v domě při Nových zámeckých schodech, který theatinům zakoupil roku 1648 nejvyšší purkrabí Království českého Bernard Ignác Bořita z Martinic. Theatini provádějí hlavně misijní činnost, výchovu školní mládeže a charitu v nemocnicích. Bývalý klášter theatinů vznikl přestavbou renesanční palácové stavby z přelomu 16.a 17.století pravděpodobně podle projektu Giovanni Domenica Orsiho. Klášter je prostá barokní stavba se zahradou, která sahá až k hradní rampě. Jako klášterní kostel zpočátku sloužila dnes již neexistující kaple Panny Marie Einsiedelnské na rampě Pražského hradu. Když kaple nedostačovala, byl postaven sousední kajetánský kostel.

Kostel Panny Marie Ustavičné pomoci a sv. Kajetána - průčelí, hlavní oltář, klenba, pohled na kostel Panny Marie ustavičné pomoci s klášterem, uprostřed válcová budova s lucernou, ve kterém je umístěno vřetenové schodiště (pohled z okna NG)

Kostel Panny Marie Matky Ustavičné pomoci a sv. Kajetána je jednolodní kostel s půdorysem ve tvaru kříže. Uprostřed křížení je umístěna kupole. První návrh kostela vypracoval v roce 1679 italský architekt Guarino Guarini. Tento na svou dobu odvážný projekt ale v původní podobě realizován nebyl. Základní kámen kostela byl položen až v roce 1691. Výstavbě předcházela dlouhá jednání s malostranskou obcí a také zboření části přilehlé Strahovské brány. Materiál z brány byl částečně využit na stavbu kostela. Autorem prováděcího projektu byl pravděpodobně Jean-Baptista Mathey, i když v některých pramenech je uváděn G. D. Orsi. Základní rozvrh půdorysu řeckého kříže i návrh průčelí však podle všeho náležejí Matheyovi. Jan Blažej Santini-Aichel, který je zde jednoznačně doložen počátkem 18. století, však objekt obohatil několika zásahy, které podstatně proměnily jeho výsledné působení. Současně, možná s ohledem na svého pravděpodobného učitele, zasahoval do stavby jen jednotlivostmi. V interiéru Santini upravil především čela křížících se lodí. Vložené bloky podle všeho okosily původně pravoúhlé závěry, čímž interiér získal výraznější centralizující výraz. Průčelí s trojicí oken v dolní části je komponováno na základě trojúhelníka. Nezaměnitelným santiniovským příspěvkem ke stavbě je také unikátní samonosné točité schodiště vedoucí ze sakristie kostela do řádového domu kláštera, situovaného výše v hradčanském svahu. Kostel byl vysvěcen v roce 1717. Kostel nemá věž. Podle informací z internetu by měl být zvon zavěšen v sanktusníku, ale ten jsem na střeše nikde neviděla. Jen ve dvoře severně od kostela stála stavba podobná zvonici.

V roce 1783 zrušil klášter Josef II. Krátce poté se jeho budovy dostaly do soukromého vlastnictví a byly změněny na obytný dům. Jeho majitel, známý vlastenec lékárník Jan Dobromil Arbeiter, přenechal skupině vlastenců kolem Josefa Kajetána Tyla bývalý klášterní refektář (jídelnu), aby v něm hráli české divadlo. Roku 1869 koupila dům císařovna Marie Anna pro řád redemptoristů (duchovní práce v odlehlých zaostalých oblastech mezi nejchudšími) a ti zde sídlili až do roku 1950, kdy je z kláštera vyhnal komunistický režim. Kostel však zůstal zachován náboženským účelům.

Nakonec se ještě krátce zmíním o kapli Panny Marie Einsiedelnské, která už na Hradčanech nestojí. Stávala na svahu pod okrajem ulice Ke Hradu v jihovýchodní části Hradčanského náměstí. Původní kapli připomíná už jen dvoupatrová základová stavba, v jejíchž prostorách v současnosti (od roku 2013) sídlí jedna z pražských provozoven kaváren Starbucks, a také sloup se sochou Panny Marie s Ukřižovaným (pieta) před vstupem do kavárny.

Po prohlídce kostela jsem vyšla na Hradčanské náměstí, abych si z rampy vyfotografovala budovy bývalého kláštera. Zašla jsem se podívat i do Thunovské ulice ke vstupní bráně do areálu kláštera. Brána byla otevřená, protože v budovách právě probíhá rekonstrukce. Nikdo z dělníků mě nezastavil, a tak jsem se tam trochu porozhlédla. Vyfotografovala jsem si jednak věžovitou budovu severně za kostelem, která vypadala jako zvonice (jistá si tím ale nejsem) a válcovou budovu s lucernou, vedoucí ze sakristie do chodby k budově bývalého kláštera. Předpokládám, že právě v této válcové budově se nachází šnekovité samonosné schodiště.

Santini - Nerudova ulice - Jánský vršek – 23. ledna 2024