Sečská přehrada

Dnes jsem se vypravila do městečka Seč a na hrad Oheb. S oběma místy mě pojí spoustu vzpomínek. Jako děti jsme se jezdívaly na Sečskou přehradu koupat. Nebývalo to často, tak dvakrát za léto. Je to od nás velmi daleko – téměř 40 km se 400 m převýšením. Dnes si nedovedu představit, že by to nějací rodiče dovolili. Nebylo nám ani 15 let a někdy s námi jel i můj o 5 let mladší brácha. V přehradě jsme se vykoupali, jednou jsme u ní i uvařili polévku na malém skládacím vařiči na tuhý líh, a zase jsme jeli domů. Na hrad jsme tehdy ale nechodili. Tam jsem byla až později. Myslím, že jsem tam byla poprvé na výletě s tátou. V hlavě mám ale jinou vzpomínku.

Kdysi mě dva spolužáci ze střední školy pozvali na výlet do Ústupek (rekreační oblast u začátku nádrže), kde jejich rodiče spolu s dalšími lidmi pracovali na přípravě jejich sportovního klubu na letní sezónu. Kluci pro mě z Hradce Králové přijeli na malých motorkách – pionýrech – a jeli jsme. To, že se jedná o brigádu, jsem se dozvěděla až když jsme přijeli. Kluci dostali vynadáno, že přijeli pozdě, a navíc sebou přivezli i nějakou holku. Rodiče je hned zahnali něco dělat. Já jsem chvíli postávala ve vchodu do areálu a přemýšlela, co dál. Zda se nabídnout, že také pomůžu, nebo jít pryč. Nikdo si mě ale nevšímal, tak jsem pomalu couvala ven, a nakonec se rozhodla, že se nějak dostanu domů stopem. Po turistické značce jsem ale nejdříve došla na hrad Oheb.

Bylo krásné ráno, 22. května 1967. Seděla jsem na kameni, dívala se na vodní hladinu a ostrov uprostřed ní, kolem byly ruiny bývalého hradu, a nikde nikdo. Byla jsem tam sama. Najednou jsem uslyšela zpěv. Někde v dálce šel podél vody kluk s holkou. On něco zazpíval a ona mu zase zpěvem odpovídala. Bylo to krásné, a já jsem si tehdy říkala, že bych si přála mít někdy také takový vztah. Bylo mi 17 let.

Nakonec jsem ale vstala a sešla dolů na silnici. V prvním autě, které mi zastavilo, byli dva mladíci. Byli starší než já - mohlo jim kolem 25 let. Jeli do Pardubic, což jsem potřebovala. Sedla jsem si na zadní sedadlo, kde měli také chleba a rozdělanou vepřovou konzervu. Nevím, jestli jsem vypadala hladově, ale hned mi nabídli, abych si vzala, pokud mám hlad. Já mám hlad pořád, a tak jsem si jeden krajíc namazala. Všechno bylo takové bezprostřední, povídali jsme si a cesta příjemně utíkala. Oba pracovali jako letečtí mechanici někde u Mělníka nebo Mladé Boleslavi, to si už dnes nepamatuji. Jeden pocházel z Pardubic a pravděpodobně pozval svého kamaráda na výlet do východních Čech. Už když jsme do Pardubic přijížděli, nabídli mi, abych s nimi jela na Kunětickou horu, kam se také chystali. Atmosféra v autě, vzájemné povídání, to všechno bylo tak příjemné, že jsem souhlasila. V Pardubicích jsme zastavili u domu toho místního pro nějaké věci a pokračovali na Kunětickou horu. Tehdy tam ještě bývala restaurace, ale jestli jsme tam něco jedli, si už nepamatuji.

To už ale bylo odpoledne. Nabídli mi, že mě cestou do místa, kde pracovali a bydleli, vezmou domů. Cestou jsme se ještě zastavili u rybníka v Klenovce, kde se chtěli vykoupat. Já jsem se bála rodičů, aby se nezlobili, že jsem ráno odjela s dvěma kluky, a vrátila se s někým jiným, a tak jsem vystoupila dříve a došla domů pěšky. Celou cestu domů (byly to asi 3 km) jsem o dnešním dni přemýšlela. Bylo to úžasné. Náhodné setkání s neznámými lidmi, vzájemná blízkost,… a tady by se asi mělo říct "konec". S mladíkem z Pardubic jsme si vyměnili adresy a chvíli si psali, a tím to skončilo. Mně zůstala jen vzpomínka na svěží ráno na hradě nad Sečskou přehradou a stejně svěží setkání se dvěma neznámými lidmi. Nikdy jsem na tento den nezapomněla.

A teď už se konečně vrátím k dnešnímu výletu. Cestu jsem začala v Seči, což je malé městečko s asi 1800 obyvatel. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1318. V roce 1499 byla Seč jmenována jako městečko a na město byla povýšena v roce 1853. Sice o status města přišla v roce 1954, ale znovu jej získala 12. dubna 2007.

Na náměstí stojí kostel sv. Vavřince, vybudovaný nákladem Karla Záruby z Hustířan.. Tato renesanční stavba, dokončená roku 1620, je chráněna jako kulturní památka České republiky. Interiér je z velké části dochován v původním stavu. Naleznete zde portálový hlavní oltář sv. Vavřince z roku 1682 a šestihrannou křtitelnici z roku 1669, kterou věnovali tehdejší majitelé. Renesančně vyřezávané dveře do sakristie pocházejí ze začátku 17. století. Osmihranná loď se zaklenutá plochou kupolí. Kostel byl bohužel zavřený, a tak se mi do interiéru nahlédnout nepodařilo.

Od kostela jsem se vydala k přehradní hrázi přehrady po tzv. Čundrácké stezce, vedoucí hezkou přírodou. Údolní přehradní nádrž Seč byla postavená v letech 1925-1934 na řece Chrudimce. Slouží jako ochrana před povodněmi a k vodárenským a rekreačním účelům. Její zděná hráz je 42 m vysoká a 165 m dlouhá. K vodní elektrárně vybavené Francisovou turbínou vede povrchový přivaděč, který býval ve většině své délky dřevěný.

Vyrovnávací nádrž hlavní Sečské přehrady, Padrty nebo také Seč II., byla postavena o několik let později, přesně v letech 1941-1947. Je tvořena téměř 11 m vysokou sypanou hrází. Na levou výpust je napojena malá vodní elektrárna.

Přešla jsem hráz přehrady, postavenou mezi dvěma skalisky. Na obou z nich stávaly středověké hrady. Na skále blíže městečku Seč to byl hrad Vildštejn a protějším větším hřebenu hrad Oheb. V současnosti se jedná jen o zříceniny.

Pohled z hradu Oheb na ostrov v Sečské přehradě,  hráz Sečské přehrady

Hrad Vildštejn neměl ve spodní části okna ani dveře. Vcházelo se do něj po žebřících nebo po dřevěných schodech, které se v případě napadení snadno odstranily a zamezily nepříteli vniknout do hradu. Dochované zbytky věže byly ve 40. letech 19. století strženy. Dnes zde najdete jen zbytky bašty a několik dalších pozůstatků zdí hradního paláce. Vzhledem k poloze hradu nad hrází přehrady není jeho zřícenina oficiálně přístupná. Vidět ji lze pouze z přehradní hráze nebo z vodní hladiny. Já jsem se sice snažila zbytky hradu z hráze zahlédnout, ale neviděla jsem nic.

Na hrad Oheb se dá dojít od přehrady kousek po silnici a pak do kopce po zelené turistické značce. Podle mapy měla ale vést nahoru kratší cesta, a po ní jsem chtěla na hrad dojít. Jak jsem později zjistila, cest vede od silnice na hrad hned několik, já jsem se ale vydala hned tou první nejméně schůdnou, s popadanými stromy a kameny. A hned za mnou se stejnou cestou vydali nahoru ještě dva chlapci.

Hrad se připomíná na začátku 15. století, kdy vznikl nejspíše na ochranu území patřícího tehdejšímu vilémovskému klášteru. Jeho věž se tyčí vysoko na skále nad vodní hladinou. Do dnešní doby se zachovalo torzo vstupní brány, sklepů, věže a hradního paláce. Zřícenina je celkem rozlehlá a její prohlídka není nijak omezena.

Návrší, kde hrad stojí, je poprvé zmiňováno v roce 1315, kdy bylo v majetku vilémovského kláštera a opat ho toho roku zastavil Hrabišovi z Paběnic, majiteli blízkého Vildštejna. V roce 1348 však Hrabiš umírá a jeho synové vrátili návrší klášteru.

Věž hradu Oheb, hradní brána, část zdi hradu

Vlastní hrad byl postaven až ve druhé polovině 14. století, pravděpodobně z iniciativy vilémovského kláštera. Je také možné, že jej nechal postavit až některý z pozdějších zástavních držitelů. První písemná zmínka o hradu pochází z roku 1405, kdy jej vlastnil Ješek z Popovce a Ohebu. Roku 1408 Ješek umírá a hrad se dostal do vlastnictví krále Václava IV. Po řadě dalších majitelů zastavil hrad roku 1455 král Zikmund Burianovi Trčkovi z Lípy, který z hradu udělal centrum trčkovských majetků v Železných horách. Po roce 1490 význam Ohebu upadal, protože Mikuláš Trčka ho začlenil do lichnického panství. Hrad byl opuštěn a roku 1533 při dělení panství mezi dědice Mikuláše staršího Trčky z Lípy je už hrad uváděn jako pustý. Poslední písemná zmínka pochází z roku 1628, z pozdějších dob zprávy chybí. Na konci 17. století nebylo dokonce ani známo, kde hrad stával.

Hrad byl znovuobjeven roku 1789. Za Vincence Karla Auersperka ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století byla provedena údržba hradu za účelem jeho zpřístupnění. Došlo k vykácení stromů a postavení můstku k věži. Poslední velké úpravy byly provedeny ve třicátých letech 20. století v době dostavby vodní nádrže Seč.

Areál bývalého hradu, stojícího na Ohebské skále, je součástí chráněné Přírodní rezervace Oheb. Ta se rozkládá nad Sečskou přehradou na vysokém skalním rulovém ostrohu. Na skále orientované k jihu rostou teplomilné druhy rostlin a reliktní bor, severní chladnější a vlhčí zbytek území je pokryt bučinami a suťovými lesy s javory. Oheb je významný výskytem měkkýšů a skořepinatých plžů, a to nejen počtem jedinců, ale především vysokým počtem jejich druhů (těch zde bylo popsáno 45).

Z hradu jsem chtěla pokračovat nejprve po zelené a pak modré turistické značce k Markově skále. Po zelené značce jsem se sice vydala, ale opačným směrem k silnici. To by bývalo nevadilo, protože právě od této silnice by měla vést místní turistická značka dolů do údolí Chrudimky a také k Markově skále. Když jsem ale na silnici došla, setkala jsem se tady s dalšími dvěma turistkami, které cestu hledaly. Nakonec jsme se od kolemjdoucích dozvěděly, že cesta po místní turistické značce je zrušená. Možným důvodem může být to, že rozsáhlé části lesa byly v této oblasti zničené kůrovcem a že se zde intenzivně těžilo. Doposud je možné v okolí přehrady vidět uschlé smrkové lesy.

Když jsem zjistila, že budu muset svůj plán změnit, vrátila jsem se k hradu a pokračovala kousek po cestě směrem na Ústupky. Asi po 1 km jsem se vrátila a stejnou cestou došla zpátky do Seče. Tady jsem se chtěla ještě podívat na další pamětihodnosti. Nejprve jsem zašla k zámku. Ten nechal na tomto místě stavět Václav Robmhap. Stavba byla dokončená roku 1577. Počátkem 17. století jej nový majitel panství, Karel Záruba z Hustířan, nechal renesančně upravit a rozšířit o kratší příčné křídlo. Po roce 1628 zámek získal František de Couriers. V té době však už ztratil funkci rezidence. Objekt postupně chátral, až jej po roce 1757 získali Auerspergové, kteří jej využívali jako sýpku, skladiště nebo později jako ovčín. Od roku 1925 zámek slouží pro potřeby města. Je to patrová budova s půdorysem ve tvaru L, jejíž vchod je ozdoben portálem s erby Zárubů a Valdštejnů. Dveře a okna jsou dodnes obložené zachovaným ostěním. V zámku v současnosti sídlí Městský úřad.

Kostel sv. Vavřince v Seči, zámek v Seči, dřevěná část přivaděče, kostel sv. Štěpána

Před zámkem je vystavený velmi zajímavý exponát – část dřevěného potrubí vodního přivaděče k sečské vodní elektrárně. Elektrárna se dostavovala za války. Veškeré železo se v té době přetavovalo na válečný arzenál. Proto se stavitelé rozhodli, že na stavbu vodního přivaděče použijí místo ocelových trubek dřevěná prkna.

Vodní elektrárna stojí na levé straně řeky Chrudimky asi kilometr a půl pod korunou přehrady. Voda do ní přitéká nízkotlakovým přivaděčem. Až do roku 2010 bylo toto potrubí z větší části dřevěné, což byl zajímavý technický unikát. Pramínky vody tryskající z obrovské dřevěné housenky byly po dlouhá léta lákadlem pro turisty z širokého okolí. V zimě prosakující voda zamrzala a vytvářela kolem potrubí ledová pohoří.

Celková délka přivaděče byla 1 280 metrů, z toho 48,4 metru bylo z oceli, 377,3 metru z železobetonu a 854,3 metru tvořilo dřevěné potrubí. V průřezu měl přivaděč dva metry. Jeho dřevěná část byla složena z osmi centimetrů širokých dýhových bloků, které byly staženy do tvaru válce ocelovými obručemi.

Dřevěné části potrubí pochopitelně rychle podléhaly hnilobě a musely se často opravovat. V roce 1980 dospěl stav přivaděče do havarijní situace. Proto došlo k výměně všech starých částí, které se nahradily novým dřevem. Voda pak tímto potrubím přitékala k turbínám elektrárny dalších 30 let.

Soukromá firma, která vlastní elektrárnu a spolu s ní i přivaděč, chtěla toto unikátní potrubí zachovat. Nenašla ale žádnou dodavatelskou firmu, která by byla ochotná nad rekonstrukcí převzít záruku. O záchranu potrubí se snažilo i občanské hnutí Altus, které žádalo Ministerstvo kultury ČR o uznání této stavby za kulturní památku. To ale bohužel nebylo možné kvůli opravám z 80. let, protože kvůli výměně dřeva už nešlo o původní stavbu.

V roce 2010 se rekonstruovala elektrárna a při té příležitosti došlo i k výměně dřevěného potrubí, které bylo v celé délce nahrazeno ocelovými trubkami. Tím zmizela z krajiny pod sečskou hrází ojedinělá technická památka. Nezmizela ale úplně. Zájemci si část původního potrubí mohou prohlédnout na třech místech v okolí Seče. První dvoumetrový blok je vystaven u zámečku, dnes městského úřadu, druhý na pláži v kempu a třetí leží přímo u elektrárny. U potrubí před zámkem stojí informační tabule, ze které se návštěvníci dozvědí nejen technické parametry elektrárny a jejího přivaděče, ale i celou historii tohoto zmizelého dřevěného unikátu.

Od zámku jsem se vrátila na náměstí s kostelem sv. Vavřince a také se s malým autobusovým nádražím. Měla jsem ještě chvíli čas před odjezdem autobusu, a tak jsem se zašla podívat k poslední pamětihodnosti, kterou jsem dnes ještě nenavštívila. Byl to hřbitovní kostel sv. Štěpána, stojící na místním hřbitově. Byl prvním kostelem v Seči. Již v roce 1350 je připomínán jako farní. Jedná se o jednoduchou, nyní barokní stavbu se čtyřhranným presbytářem, postavenou pravděpodobně na románských základech.

Po dostavbě kostela sv. Vavřince v centru města počátkem 17. století byla fara přenesena k němu a kostel sv. Štěpána se stal pouze kostelem hřbitovním a postupně přestal být využíván. Již řadu let je jeho interiér prázdný. V roce 2017 byl objekt, zapsaný od roku 2008 v seznamu kulturních památek ČR, převeden z majetku římskokatolické církve do majetku města Seč.

A to už byla opravdu dnešní poslední zastávka. Vrátila jsem se na náměstí a čekala ještě pár minut na autobus.

Sečská přehrada – 18. července 2024