Semilsko

Většinou jezdívám na výlety sama, ale dnes jsem se na cestu podél říčky Kamenice od železniční stanice Jesenný do Plavů vydala s kamarádkou. Do Jesenného jsme přijely vlakem z Podspálova, kde se nejen stéká Kamenice s Jizerou, ale kde stojí také velmi zajímavá vodní elektrárna z roku 1926 a odkud vede podél Jizery do Semil krásná Riegrova stezka s několika vyhlídkami do údolí řeky. Tudy jsme šly včera.

Než se začnu zabývat dnešním výletem, uvedu zde několik fotografií a zajímavostí z naší včerejší cesty, a to jak o vodní elektrárně, tak i o Riegrově stezce.

Malá vodní elektrárna Spálov leží na řece Jizeře v lokalitě Podspálov. Výstavba secesní stavby u soutoku Jizery a Kamenice začala v roce 1921 a trvala až do roku 1926. Areál projektoval představitel secese a kubismu Emil Králíček, rodák z Německého Brodu. Od jezu, situovaného o 1¾ km jižněji pod Bítouchovem je k elektrárně veden náhon raženou štolou dlouhou 1323 m ve velmi tvrdém diabasu a dále zděným kanálem dlouhým 437 m. Malířskou výzdobu strojovny navrhl akademický malíř Ferdinand Rubeš. Strojovna byla dána do zkušebního provozu 12. května 1926. Dokonale promyšlené a zhotovené dílo sloužilo bez přestávek celých 72 let. V roce 1998 byla elektrárna odstavena z provozu a došlo k zahájení modernizace. Hlavním mottem rekonstrukce bylo ponechat elektrárně její jedinečnost, autentičnost, krásu a vrátit ji mládí a svěžest. Poblíž elektrárny byla v roce 1929 vybudována i Crhova turistická chata, dnes hotel Pod Spálovem.

Elektrárna byla původně osazena dvěma Francisovými turbínami, přičemž celkový výkon elektrárny dosahoval 2 MW. V rámci celkové modernizace byla elektrárna plně zautomatizovaná. Francisovy turbíny byly nahrazeny Kaplanovými vertikálními turbínami. Byly vyměněny také generátory, čímž stoupl celkový výkon na 2,4 MW, a průměrná roční výroba se zvýšila o cca 30 %, dosahuje hodnoty 12 GWh. Vodní elektrárnu ve Spálově je možné si také prohlédnout. Prohlídky se konají od května do září. Vodní elektrárna je součástí Riegrovy stezky, která patří mezi nejkrásnější stezky v ČR.

Ochoz nad hladinou řeky Jizery, pohled na skalní věž Vodní brána z ochozu nad řekou Jizerou, soutok Jizery a Kamenice nedaleko železniční stanice Podspálov, odkud jsme odjížděly, říčka Kamenice

Od elektrárny vede do Semil 3,5 km dlouhá naučná Riegrova stezka. Stezka vede přírodní rezervací Údolí Jizery. Jedná se o kaňonovité údolí kolem řeky Jizery s výskytem vzácných rostlin a živočichů. Patří sem například kriticky ohrožený lomikámen trsnatý vlnatý, silně ohrožený mázdřinec rakouský či svízel horský, resp. silně ohrožený mlok skvrnitý, ledňáček říční, výr velký či holub doupňák. Své jméno má stezka po slavném semilském rodákovi doktoru Františku Ladislavu Riegrovi, který mj. stál u založení Národní strany a později se stal jejím druhým vůdcem.

Historie Riegrovy stezky se píše již od konce 19. století, kdy Klub českých turistů vybudoval tzv. starou část Riegrovy stezky, 1,3 km dlouhou cestu ze Železného Brodu k soutoku říčky Kamenice s Jizerou. V roce 1901 měla být stezka prodloužena do Semil, ale navrhovatelé narazili na odpor tehdejšího majitele pozemků, který neměl s městem dobré vztahy. Až v roce 1909 se začalo s budováním tzv. nové části stezky od Podspálova do Semil.

Riegrova stezka se již od otevření v roce 1909 setkala s velkým ohlasem. Na stezce se nachází tunel a obchozí lávka (visutá galerie) pro pěší, dlouhá 77 metrů a vybudovaná 5,5 metru nad původní hladinou řeky, studánka Antala Staška s dobrou pramenitou vodou, dobudovaná v roce 1925, a také několik vyhlídek, z nichž nejkrásnější je Böhmova vyhlídka, k níž je ze stezky třeba odbočit.

Hrad Návarov, postavený na začátku 14. století, stával vysoko nad soutokem potoka Zlatníka s říčkou Kamenicí a býval středem rozsáhlého panství, které sahalo hluboko do nitra Jizerských hor. Stavitel hradu měl k dispozici plochu obdélníkového půdorysu, na jejíž západní polovině postavil hradní palác, zatímco na východní zbylo ještě dost místa pro jiné budovy na nádvoří. Přístup k hradu byl možný jen z jižní strany šíjí, vedoucí na vlastní skalní ostroh, kterou chránily tři hluboké příkopy vytesané do skály. Za prvním příkopem a hradbou s dvěma baštami se vcházelo do předhradí, z jehož budov se nedochovaly žádné zbytky. Za předhradím byl přístup do hradního areálu chráněn příkopem, valem a opět příkopem - vlastní hrad stál na mohutném skalním ostrohu, spadajícím takřka svisle dolů ke Kamenici. Téměř nedobytná pevnost si zachovala svůj význam až do poloviny 17. století, kdy byla úmyslně pobořená císařskou armádou.

Hrad vlastnila řada majitelů ze známých šlechtických rodů - nejprve to byli Markvartové, Valdštejnové, v 15. století je hrad v držení krále Jiřího z Poděbrad. V roce 1452 získává od krále celé návarovské panství Mikuláš Zajíc z Házemburka. V roce 1622 po konfiskaci smiřických statků se stává majitelem Albrecht z Valdštejna, který postupuje tento majetek roku 1627 Gertrudě de Lamotte. Období 30leté války znamenalo konec hradu. Ten roku 1643 obsadili Švédové a ti si z něj udělali výhodnou základnu, z níž se vydávali plenit široké okolí. Až po několika měsících se podařilo císařskému vojsku hrad získat zpět. Aby se znovu nestal opěrným bodem nepřátel, byl na rozkaz císaře Ferdinanda III. roku 1644 pobořen. Do dnešních dnů se tak dochovaly jen mohutné ruiny bývalého věžovitého paláce, část štítové zdi s neporušenou krajní baštou, zbytky zdí a stopy po sklepeních.

Jakými stavebními proměnami a úpravami během své existence hrad prošel nelze dnes pro nedostatek písemných dokladů již zjistit. Ani dochované zříceniny nedovolují usuzovat na rozsah a charakter případných změn v době pozdně gotické a renesanční. Pozůstatky hradu jsou chráněny jako kulturní památka. V roce 2019 byla dokončena celková konzervace zříceniny, jejíž smyslem byla záchrana této kulturní památky pro další generace a její zpřístupnění pro návštěvníky.

Odtud jsme pak pokračovaly dál po modře značené Palackého stezce až do obce Kozinec a pak po žluté turistické značce k nádraží Plavy. Z počátku jsme šly poměrně pomalu, myslely jsme si, že máme spoustu času, ale i když cesta vedla převážně podél říčky, na několika místech se vyskytovalo značné stoupání. Na nádraží jsme došly (téměř doběhly) jen pár minut před příjezdem vlaku.

Musím říct, že to byl moc pěkný výlet. Takový trochu "divoký". Podél Kamenice vede většinou jen úzká pěšina, ale jde se po ní dobře. Po tomto výletě jsem odjížděla ze Semil domů. Měla jsem ještě čas, a tak jsme si s kamarádkou zašly na oběd. Sice se většinou vídáváme alespoň jednou ročně, ale vždycky je dobře, když máte čas se spolu vidět častěji. Třeba se ještě někdy na nějaký společný výlet vypravíme. Byla to hezká cesta.

Semilsko - 14. a 15. listopadu 2022