Skanzen Březno

Dnes jsem se vypravila na průzkumný výlet z Postoloprt do Loun. Nejprve jsem chtěla vidět místo západně od současné obce Březno mezi nynější tratí a silnicí, kde se původně nacházelo Hradiště Březno. Dalším cílem byl Archeologický skanzen Březno, vybudovaný na místě předchozího archeologického průzkumu z druhé poloviny 20. století. Tento skanzen leží na pravém břehu řeky Ohře východně od obce Březno. Musím ale říct, že jsem byla velmi nepřipravená a díky tomu, co jsem se dnes dozvěděla ve skanzenu, i poněkud zmatená. Až do dnešní cesty jsem si myslela, že existuje v této oblasti pouze jedno místo s pravěkým osídlením a tím je hradiště Březno, ležící západně od obce a skanzen že byl vybudovaný proto, aby se mohla veřejnost s dobou a životem dávných generací názorně seznámit. Dokonce jsem si myslela, že dlouhá pohřební mohyla byla nalezena na hradišti Březno (západně od obce Březno), ale až ve skanzenu jsem se dozvěděla, že ji nalezli při archeologickém průzkumu právě zde. Jde o to, že se v nevelké vzdálenosti od sebe nalézají dvě místa, osídlená dávnými kulturami, a dokonce v určitých obdobích současně.

Když jsem se začala blíže zajímat o historii před začátkem našeho letopočtu, narazila jsem kromě jiného na různé pohřební praktiky. V určitém období byli mrtví spalováni, jejich popel byl uložen do uren a ty byly zakopány na urnovém poli, jindy byli mrtví pohřbívání do hrobů ve skrčené poloze na levém či pravém boku či jinak. Další možností byly mohylové hroby. Když jsem se poprvé o mohylách dozvěděla, představovala jsem si je jako nízké navršení zeminy nad hrobem, něco podobného, co známe z ilustrace básně Kytice od Karla Jaromíra Erbena. Mohyly ale byly docela propracované stavby. Ty, které jsem na několika mohylnících viděla (Chýnovský háj u Libčic nad Vltavou, Dražičky nedalo hradu Příběnice, mohylník pod Chlumem u Opočna, mohylové pohřebiště Hájek nedaleko zámku Kozel či mohylník v Žiželickém lese na Chlumecku) byly kruhové nebo oválné. O dlouhé mohyle jsem se dočetla jen na hradišti Březno (podle informace ze skanzenu je archeologové našli i na jiných místech, i když jich je v porovnání s kruhovými nebo oválnými mohylami málo). Dlouhá mohyla, nalezená na místě archeologického výzkumu, kde leží v současnosti skanzen, patřila k těm nejdelším.

Po místní silnici jsem z Postoloprt došla k místu, kde leželo Hradiště Březno, ale jen nízká terénní vlna dávala tušit, že tu kdysi mohlo něco být. Místo jsem si vyfotografovala a pokračovala dál.

Pravěké hradiště Březno z doby bronzové je známé díky povrchovým sběrům od roku 1976. Ostrožna sídliště o rozloze přibližně 4 ha se nachází v meandru řeky Ohře, proti ústí Chomutovky, západně od obce Březno. U severního konce ostrožny je ve směru V-Z patrný terénní relikt, pravděpodobně zbytek valu, který vymezoval prostor sídliště o rozloze 1,5 ha.

Dlouhý dům (informační materiál uvádí zhruba 5500 let př. n. l) , slovanský dům - za ním slovanská polozemnice, z interiéru slovanského domu – mlýnek a postel, v těchto místech bývalo hradiště Březno. Terénní vlna, pravděpodobně zbytek valu, který vymezoval prostor sídliště o rozloze 1,5 ha.

Hradiště bylo opevněno v době únětické kultury (17. stol. př. n. l.) a pak v pozdní době halštatské. Archeologické nálezy však dokládají i starší osídlení v době kamenné. Vzhledem k velmi nízkému počtu opevněných osad ze starší doby bronzové je význam březenského sídliště velmi významný. Místo bylo poškozeno stavbou železniční trati z Postoloprt do Loun a v letech 1987–1988 a během stavby silnice, při které však byl proveden záchranný archeologický výzkum. Jeho výsledky nebyly bohužel dodnes v úplnosti zpracovány.

Pokračovala jsem po žluté turistické značce přes Březenský vrch do obce Březno a dál směrem ke skanzenu. Na severovýchodním úpatí Březenského vrchu se nachází v místě bývalého lomu Přírodní památka Březno u Postoloprt. Jde o téměř 150 metrů dlouhý a 38 metrů vysoký odkryv svrchnokřídových slínovců s mnoha fosiliemi. Skanzen se mi podařilo nalézt až napodruhé. Leží vlevo od cesty hned nad řekou Ohří, a když jsem šla okolo, nevšimla jsem si odbočky a pak se musela vrátit.

Archeologická lokalita a archeoskanzen se nalézají u řeky Ohře, asi 700 metrů východně po jejím proudu od vsi Březno. Jedná se o říční terasu ve výšce 190–193 metrů. Ohraničená je na západní straně Březenským vrchem, na severní straně tokem řeky, na východní a severovýchodní straně terénem stoupajícím k výšině nad Měleckým potokem, na jižní straně potom zvlněným terénem. Půdní vrstva je tvořena především černozemí a rendzinami.

Na území o rozloze pěti hektarů byly odkryty objekty řady pravěkých kultur. Z neolitu, z období kultury s lineární keramikou, pocházejí pozůstatky jedenácti dlouhých domů a jam (zásobní jámy, pece, těžba hlíny). Dočetla jsem se, že lidé kultury s lineární keramikou byli prvními zemědělci na českém území. Ze středního neolitu, závěrečné fáze kultury s vypíchanou keramikou, pochází šestice sloupových domů, z nichž jeden byl ve skanzenu zrekonstruován. Z časného eneolitu pocházejí zbytky dvou mohyl s hroby a stopami po rituální orbě. Větší mohyla dosahovala délky nejméně 143,5 m, ale část jí zničila erozní činnost řeky Ohře. Lokalita byla osídlena také ve starší době bronzové, kdy se zde nacházelo sídliště, ze kterého bylo zdokumentováno jedenáct obytných staveb o rozměrech až 20 × 6 metrů, řada jam a dvě skupiny hrobů. Dále bylo doloženo osídlení lidem mohylových kultur z mladší doby bronzové a sídliště knovízské kultury, které zde existovalo po dobu 150–200 let.

V mladším stupni doby stěhování národů zde až do poloviny šestého století existovalo sídliště s 21 polozemnicemi a pěti kůlovými stavbami, které pravděpodobně obývali germánští Langobardi. Na ně ve druhé polovině šestého století navázalo slovanské osídlení, které přetrvalo až do přelomu devátého a desátého století. Výjimečným nálezem z devátého století je dvouprostorový dům s kamennými základy.

Skanzen vznikl jako součást výzkumného programu na základě velkoplošného archeologického průzkumu, prováděného na této lokalitě v průběhu padesátých až sedmdesátých let 20. století dr. I. Pleinerovou, pracovnicí Archeologického ústavu v Praze. Expozice představuje rekonstrukci pravěkých a raně středověkých obydlí umístěných pod širým nebem na místě odkrytých půdorysů. Při stavbě používali autoři původní materiály i metody. Najdete zde kromě ukázky pravěkých technologií i různé typy obydlí a hospodářských staveb ze 4. tisíciletí před naším letopočtem, dále se dozvíte se o způsobu života slovanského sídliště ze 6. a 9. století n. l. Jedním z exponátů je dlouhý dům z mladší doby kamenné s kůlovou konstrukcí.

Součástí skanzenu je rekonstrukce slovanské polozemnice ze šestého století postavené v rámci experimentální činnosti v roce 1981. Stěny vysoké 145 centimetrů tvoří kůlová konstrukce vyplétaná pruty omazanými hlínou. Během dalších dvou let následovala rekonstrukce raně středověkého domu z 9. století –šlo o srub s drážkovou konstrukcí stěn a valbovou střechou. Půdorys tohoto slovanského domu z 9. století má tvar obdélníku o rozměrech 4,4 × 4,2 metru se zaoblenými rohy. Podlaha domu je oproti okolnímu terénu zahloubená o osmdesát centimetrů a ve středech užších stran stojí kůly, které nesou konstrukci krovu sedlové střechy pokryté rákosem. Celková výška domu od podlahy měří tři metry. Kůly a krov jsou vzájemně spojené houžvemi a dřevěnými kolíky. Z vybavení interiéru je doloženo ohniště postavené v severozápadním rohu, lůžko a lavice. Dům byl postaven pomocí dobových nástrojů. Při práci tří lidí se odhaduje, že by k jeho stavbě potřebovali tři až čtyři týdny. Předpokládá se, že dům obývalo přibližně šest lidí, kteří trávili veškerý možný čas venku. Dále byly až do začátku 90. let budovány další stavby a objekty podle nálezů z různých období.

Kromě experimentů se stavbou obytných a hospodářských zařízení zde byly opakovaně testovány i provozní vlastnosti rekonstruovaných objektů. Jeden z pokusů byl zaměřen na možnosti vytápění slovanských domů, spotřebu dřeva, cirkulaci a odchod kouře. Experiment proběhl tři roky po sobě v zimních měsících, kdy se venkovní teplota pohybovala pod bodem mrazu a v objektu se topilo vždy déle než týden. Při experimentech s obýváním slovanského domu v zimním období se během několika týdnů ukázalo, že teplota uvnitř kopíruje teplotu venkovní a že ji topením bylo možné zvednout jen zhruba o 6-8 °C. Spotřeba dřeva nutného k vytápění se v průměru pohybovala okolo 0,5 m³ týdně. Kouř z ohniště odcházel volně střechou nebo otvory při vrcholech štítů. Obyvatelé domu se navíc museli smířit s tím, že v místnosti se trvale nacházela kouřová clona, a to ve výšce 120–150 cm nad podlahou; pobývat a pracovat v domě proto znamenalo zvyknout si na život ve dřepu. V roce 1984 byla replika domu z 9. století obývána pětičlennou rodinou po dobu 13 dnů. Cílem bylo zjistit, zda dům poskytuje dostatek prostoru pro veškeré nutné činnosti. Kromě experimentů s obýváním domů v Březně také probíhaly pokusy s vypalováním keramiky nebo skladováním obilí v zásobní jámě.

Dlouhodobý průzkum zde doložil vývoj lidského osídlení od neolitu až po raný středověk. Výzkum probíhal v letech 1954–1973 a od roku 1981 zde fungovalo pracoviště experimentální archeologie, jehož cílem bylo ověření funkčnosti dobových nástrojů, technické náročnosti staveb, spotřeby materiálu, klíčivosti obilí ze zásobních jam nebo podmínek bydlení v létě a zimě.

V tomto ročním období do skanzenu moc lidí nezavítá. Byla jsem tam sama, ale pracovník muzea v Lounech, který ve skanzenu pracuje na nějakém výzkumu, mi o místě řekl spoustu zajímavostí. K samostatné prohlídce jsem měla zapůjčený podrobný materiál. I když jsem odbočku do skanzenu přešla a musela se vracet téměř jeden km, jsem moc ráda, že jsem to udělala. Dozvěděla jsem se toho skutečně hodně.

Pohled na postoloprtský zámek a kostel z cesty po inundačním mostě, moje oblíbená řeka Ohře (u Postoloprt), Raná, kam se na jaře chystám, náměstí v Lounech

Po prohlídce jsem pokračovala v cestě do Loun. Jak město Postoloprty, kde jsem cestu začínala, tak Louny, kde jsem ji končila, jsem už dříve navštívila a psala o nich. Postoloprty jsem zmiňovala v článku Stekník z 7. 6. 2023 a Louny v článku Louny z 10. 10. 2018, ale i tak o nich uvedu pár informací.

Postoloprty se od mé poslední návštěvy moc nezměnily. Nyní se sice ve městě pracuje na úpravě náměstí, ale zámek ze 17. století má stále vytlučená okna. Je to škoda, protože náměstí s kostelem Nanebevzetí Panny Marie a blízkým zámkem, obklopeným parkem, by jistě lákalo k návštěvě.

Cestou přes lounská předměstí do historického centra jsem šla kolem dvou pěkných kostelíků – hřbitovního kostela Čtrnácti svatých pomocníků z 18. století a kostela sv. Petra z 15. století, postaveného na místě staršího románského kostela. O těch jsem v minulém článku nepsala. Louny s asi 18 tisíci obyvatel jsou staré město. První zmínky o osadě Luna při brodu přes řeku Ohři pochází ze 12. století. V šedesátých letech 13. století dal Přemysl Otakar II. v její blízkosti postavit královské město.

Historické centrum, obklopené hradbami a pěknou Žateckou bránou, si zachovalo středověký půdorys. Nebudu se víc rozepisovat, protože hlavním cílem dnešního výlety byla místa pravěkého osídlení. Musím jen zmínit návštěvu kostela sv. Mikuláše. Památkově chráněná sakrální stavba byla zbudována v letech 1520-1538 na základech původního farního kostela ze 13. století. Jedná se o pozdně gotický kostel, jehož autorem je architekt Benedikt Rejt. Stavba je charakteristická síňovým trojlodím s krouženou klenbou a jehlancovou střechou. V interiéru je pak možné nalézt monumentální oltář z let 1701-1706, který byl vytvořen sochařem Jeronýmem Kohlem. Jsou to vlastně oltáře tři – největší v prostřední lodi a dva menší v bočních lodích. Bohužel se nesmí v kostele fotografovat, a tak žádnou fotografii nemám.

Archeologický skanzen Březno – 11. prosince 2024