Skoky

O poutním místě Skoky jsem se dozvěděla náhodně v televizi. Cestu jsem si naplánovala již dříve, ale stále jsem ji odkládala. Když jsem se před několika dny dozvěděla, že kostel je otevřen pouze v červenci a v srpnu, nezbývalo mi než se sem vypravit i tomto velice horkém dni. Teplo mi nijak zvlášť nevadí, zvláště když procházím lesem, ale cesta do Skoků od Karlovarské silnice, kam jsem přijela autobusem, vede převážně sluncem zalitou krajinou téměř beze stínu. Ale i tak výlet stál za to.

Ve Skocích, severozápadně od Žlutic pod Vraním vrchem vysoko nad údolím Střely, bývalo jedno z nejslavnějších mariánských poutních míst v Čechách, proslavené stejně jako dodnes známé Lurdy zázračnými uzdraveními, a zdejší "Panenkou Skákavou", Pannou Marií Skokovskou, jejíž obraz visel v kostele Navštívení Panny Marie.

Kolem kostela stávala obec Skoky, dříve též Mariánské Skoky, německy nazývaná Stock či Maria Stock. Úpadek obce i poutního místa nastal po roce 1945, kdy byly Skoky poprvé vysídleny, protože zdejší obyvatelé byli Němci. Druhé vysídlení přišlo v padesátých letech, když noví obyvatelé nechtěli podlehnout tlaku komunistické kolektivizace. Ti nejodbojnější odešli a jejich majetky převzal stát. A třetí a poslední vysídlení přišlo koncem let šedesátých, když starou a jedinou silnici od Žlutic zaplavila údolní přehrada na Střele a zbyla jen rozblácená polní cesta z druhé strany, z náhorní plošiny od osady Polom.

Zůstal tu stát krásný kostel, bývalý poutní hostinec poblíž, kaplička, hřbitov a terasy ve svahu. Na věžích kostela bývaly hvězdy. V roce 2006 kostel "navštívili" lupiči měděného plechu, kteří báně věží rozřezali a hvězdy shodili na zem. Na zem se přitom zřítil také jeden z nich a díky tomu byli dopadeni. Tehdy se zde stal další ze zázraků, mladý zloděj ten smrtelný pád přežil. Dnes probíhají ve Skokách záchranné práce, a tak se snad jednou hvězdy na vrcholky věží zase vrátí a s nimi i nový život do tohoto krásného místa. Konají se zde dvě hlavní poutě: 1. května a první neděli v červenci. Od roku 2013 pak další poutní bohoslužby i během roku. Od roku 2009 je kostel sezónně zpřístupněn poutníkům i turistům. V roce 2010 byla otevřena 58 km dlouhá sezónní mariánská poutní trasa "Skokovská stezka", která začíná u kláštera v Teplé a kopíruje staré poutní cesty, kterými do Skoků po staletí mířily zástupy poutníků.

Interiér kostela Navštívení Panny Marie ve Skocích, kůr kostela a pod ním část oltáře, kostel stojí na kamenné terase , pohled na kostel z návrší - vlevo od něho stával bývalý hostinec

Poutní místo, nazývané jako "české Lurdy", vzniklo roku 1717, kdy zdejší sedlák Adam Lienert postavil malou kapli a do ní umístil obraz Panny Marie Pomocné malíře Johanna Wolfganga Richtra z Toužimi. Obraz byl kopii zázračného obrazu Panny Marie Pomocné z německého Pasova. Množství zázraků a vyléčených nemocí proslavilo toto místo natolik, že sem přicházelo přes 40 000 poutníků ročně a místo se stalo známým po celých Čechách. Kaple byla proto v letech 1736 – 1738 nahrazena kostelem Navštívení Panny Marie. V dnes zazděných nikách na bocích lodi kostela byly umístěny venkovní zpovědnice, umožňující rychlejší "odbavení" velkého počtu poutníků před poutními bohoslužbami.

Obraz Panny Marie měl podle dobových svědectví léčivou sílu. Původně visel nad oltářem na kolejnicích. Při bohoslužbě ho pak ministranti stáhli na stěnu za oltářem, kde k němu poutníci přistupovali po dřevěném schodišti. U obrazu bylo umístěno madlo a pod ním kasička na obětní peníze sloužící zároveň i jako klekátko a stupínek. Na tomto místě visí obraz i dnes. Rčení "Panenko Skákavá" pochází právě ze Skoků. Tradice poutí byla přerušena za vlády císaře Josefa II., oživení nastalo až ve 20. století. Ke druhému období útlumu poutí pak došlo v době obou světových válek a později po roce 1950.

Jednolodní neorientovaný římskokatolický poutní kostel Navštívení Panny Marie z let 1736 až 1738 je od roku 1964 chráněn jako kulturní památka. Byl postaven stavitelem Johannem Schmiedem z Útviny na místě původní kaple postavené roku 1717. Mohutný svatostánek s dvouvěžovým průčelím stojí na umělé terase odvodňované dvěma štolami. K obdélníkovému presbytáři přiléhají po stranách dvě sakristie (jedna s funkcí panské oratoře). Interiér je přístupný železnými vraty s motivy hvězd v diagonální mříži. V letech 1990–2006 byl kostel systematicky vykrádán a poškozován vandaly. Ti kradli nejen měď, ale ničili i interiér kostela.

Hlavní oltář s baldachýnem na čtyřech točených sloupech pocházel z doby kolem roku 1760, ale v současnosti je rozebraný. Baldachýn se nachází v hlavní lodi pod kůrem. V interiéru je možné stále ještě vidět kazatelnu s reliéfem zvěstování Panny Marie z roku 1767 a vyřezávané lavice a zpovědnice. Zařízení kostela bylo zničeno nebo je uloženo v depozitáři. Během poutní sezóny a v době konání poutí se v kostele nachází kopie poutního obrazu z Tepelského kláštera.

I když jsem byla jediným turistou, hned se mně začal věnovat pan průvodce. Seznámil mě s historií kostela i obce, zašli jsme se podívat také na kůr a do obou věží a poté jsem měla dostatek času, abych si v kostele prohlédla i staré fotografie obce a kostela. Po prohlídce jsem se zašla trochu projít po okolí. Kolem místa původní školy a zdi jednoho z bývalých domů jsem došla na návrší nad kostelem. Z něho byl krásný výhled na Žlutickou přehradu a vrch Vladař. Na Vladaři bývalo v 5. století př. n. l. rozsáhlé keltské hradiště. Je to velmi zajímavé místo, které jsem už navštívila dvakrát. Při zpáteční cestě jsem se zastavila ještě na nedalekém hřbitově,

Pan průvodce mi vyprávěl smutnou historku o paní, která zůstala ve Skocích jako poslední obyvatelka poté, co byla obec zrušená, a obyvatelé byli vystěhováni do jiných míst. Paní ve vsi chtěla údajně zůstat kvůli malé dcerce, která jí zde zemřela a byla pochována na místním hřbitově, Osud této poslední obyvatelky skončil špatně. Její tělo nakonec našli ve studni nedaleko bývalého hostince, kde žila. Jestli tam spadla sama nebo skočila, anebo ji někdo do studně hodil, se už nedovíme.

Krajina během cesty z obce Údrč do Skoků, výhled na Žlutickou přehradu a vrch Vladař, krajina nedaleko Bochova a na posledním obrázku náměstí v Bochově

Ze Skoků jsem se musela vrátit stejnou cestou až do obce Údrč. Odtud jsem pak pokračovala po červené turistické značce do Bochova na autobus. Tenhle úsek cesty už byl mnohem příjemnější, protože jsem šla převážně lesem.

Bochov s necelými 2000 obyvatel leží přibližně 15 kilometrů jihovýchodně od Karlových Varů. Historický střed města tvoří čtvercové náměstí s kašnou a parkem. Západně od centra se na kopci nacházejí pozůstatky hradu Hungerberg.

První písemná zmínka o Bochovu pochází z roku 1349, ale jako město byl uveden až v roce 1366. V polovině čtrnáctého století Bochov patřil pánům z Rýzmburka, kteří mu roku 1375 udělili stejná práva, jako mělo město Cheb. Rýzmburkové město roku 1406 prodali a od roku 1412 jsou jako jeho majitelé doloženi Plavenští z Plavna.

Podle sevřeného oválného půdorysu městského jádra na mapě stabilního katastru je pravděpodobné, že byl Bochov opevněn, ale případné ohrazení by mohl doložit jen archeologický výzkum. Stopy opevnění se nedochovaly a jediným pramenem, který uvádí existenci hradeb je dílo piaristického kněze a historika Jaroslava Schallera (1738 – 1809).

Cestou na hlavní bochovské náměstí jsem šla kolem raně barokního kostela sv. Michaela Archanděla. Kostel byl postaven v letech 1666-67 na místě pozdně gotického kostela z 15. století. Po 2. světové válce hodně chátral, ale naštěstí v letech 1999-2002 proběhla jeho celková rekonstrukce. Kostel byl zavřený, takže jsem interiér s hlavním oltářem se sochou sv. Michaela Archanděla neviděla, ale z ulice je možné se podívat přes mříž do kaple Olivetské hory. Tento výjev, obzvlášť když je umístěný ve volné přírodě, mě dojímá. Kristus jako osamocený člověk.

Do odjezdu autobusu mi zbývalo ještě několik minut, a tak jsem se rozhodla zajít ještě rychle na nedaleké návrší se zříceninou hradu Hungerberg. Hrad byl založen Pány z Rýzmburka v první polovině 14. století k ochraně městečka Bochova a jako středisko panství. Pro spory pozdějších majitelů s králem byl v roce 1469 dobyt a vypálen vojskem Jiřího z Poděbrad. Dochoval se výrazný příkop a val. Místo je dnes parkově upraveno a je z něj krásný rozhled do okolní krajiny a na nedaleký Hartenštejn. Jméno vrchu (Hladový) souvisí s pověstí o hladomorně, která prý na hradě bývala.

Došla jsem na vyhlídku, ale moc dlouho jsem se tady nezdržovala. Na návrší jsem sice viděla něco, co mohlo být pozůstatkem příkopu a valu, ale nijak jsem to nezkoumala. Byl už čas rychle se vrátit na zastávku autobusu.

Vrátila jsem se na náměstí a za chvíli přijel klimatizovaný autobus do Prahy. Po tomto poměrně dlouhém výletě ve velmi horkém dni to byla úleva. Ale stejně, tak jak to píšu většinou, jsem ráda, že jsem se sem dnes vypravila. Kostel ve Skocích sice potřebuje ještě spoustu peněz a práce, ale jsou tu lidé, kteří se ho snaží zachránit. Tak snad se jim to povede.

Skoky – 29. srpna 2024