Slatiňany-Heřmanův Městec
Na tenhle výlet jsem se vydala hlavně kvůli nádherně barevné přírodě, kterou v této roční době máme. Jak ve Slatiňanech, tak i v Heřmanově Městci, jsem už několikrát byla, ale cestou mezi těmito městy jsem šla dnes poprvé. Do Slatiňan jsem přijela vlakem a hned se vypravila k zámku. Měla jsem před sebou dlouhou cestu, a tak jsem se zastavila jen v zámecké zahradě. Došla jsem parkem až k zámku, vyfotografovala si ho, a tak už pokračovala v cestě.
Slatiňany s asi 4 tisíci obyvatel jsou město v okrese Chrudim v Pardubickém kraji. Leží na úpatí Železných hor. První písemná zmínka o městě pochází z roku 1294, kdy zde na skalnatém ostrohu nad řekou Chrudimkou stála pouze dřevěná gotická tvrz. Během staletí bylo panství v držení mnoha rodů. Roku 1732 koupil zámek s panstvím František Josef, hrabě ze Schönfeldu, který jej připojil k nasavrckému panství. Jeho jediná dcera Marie Kateřina se později v roce 1746 provdala za Jana Adama, knížete z Auerspergu, jenž po ní v roce 1773 panství zdědil.
Největšího rozkvětu doznala obec v letech, kdy panství vlastnila knížecí rodina Auerspergů. V této době se postupně z bezvýznamné vsi staly Slatiňany hospodářsky i kulturně živým místem. Vznikl zde například v roce 1859 cukrovar s rafinérií a kostkárnou, který stejně jako kamenný most přes řeku Chrudimku postavil stavitel František Schmoranz. V roce 1877 byla založená továrna na umělá hnojiva, v roce 1901 parní pila a v roce 1903 lihovar, vše náležící pod hospodářskou správu Františka Josefa, knížete z Auerspergu.
Auerspergové vlastnili zámek, pozemky i hospodářskou výrobu ve Slatiňanech až do roku 1938, kdy zemřel František Josef, kníže z Auerspergu. Poté, co zemřel roku 1942 ve Vídni i jeho syn Ferdinand Maria, místní větev Auerspergů vymřela po meči. Po něm zámek, pozemky i hospodářství převzal manžel Ferdinandovy sestry Marie, Karel Josef, hrabě z Trauttmansdorffu-Weinsbergu, jemuž byl majetek zkonfiskován a zestátněn v roce 1945 na základě Benešových dekretů.
Původně renesanční zámek, postavený na místě tvrze v 16. století, nechal v roce 1732 Josef František, hrabě ze Schönfeldu barokně upravit. Koncem 18. století byl interiér zámku obohacen o štukovou výzdobu nebo rokoková kamna. Současný romantický novogotický vzhled zámku pochází z konce 19. století, kdy byl přestavěn podle plánů Františka Schmoranze. Zámek je národní kulturní památkou.
První krajinářské úpravy okolí zámku proběhly v závěru 18. století, kdy Karel kníže z Auerspergu (1750-1822) založil přibližně desetihektarový park na místě zbouraného hospodářského dvora jižně od zámku. Jeho prasynovec Vincenu Karel kníže z Auerspergu (1812-1867) po návratu z Anglie, kde byl okouzlen tamní krajinou a šlechtickými sídly, prováděl v polovině 19. století další úpravy. Park byl zvětšen na 26 hektarů a napojen na oboru doplněnou o řadu drobných staveb - Švýcárnu - okrasný statek s krávami a ovcemi, Tyrolský dům, střelnici, rozhlednu Na Chlumu a další stavby. Mezi takto upravené stavby můžeme započítat i hradní zříceniny Strádova a Rabštejnku.
Zámek ve Slatiňanech, Švýcárna, Kočičí hrádek, cesta od Kočičího hrádku k Pernému rybníku
Nedaleko zámku stojí kostel sv. Martina, což je původně gotická stavba pocházející z konce 13. století. Roku 1469 byl kostel s celou obcí vypálen Uhry. Obnoven byl až v baroku, kdy byly Slatiňany samostatným panstvím. Jeho současná podoba pochází z novogotické přestavby v letech 1891-1892 podle plánů Františka Schmoranze, kdy byl kostel rozšířen a spojen krytou chodbou se zámkem.
Prošla jsem zámeckým parkem a poté se vydala na cestu. Nejprve jsem přišla k budově, které se říká Švýcárna. V ní se nachází Muzeum starokladrubského koně. Expozice je zaměřena kromě jiného hlavně na problematiku chovu a standard starokladrubských koní a na záchranu starokladrubských vraníků profesorem Františkem Bílkem. Je možné si také vyzkoušet jízdu v kočáře a řízení koňského spřežení, a v promítacím sále zhlédnout odborné i tematické filmy o koních, kování, reprodukci koní, životu koní a mnoho dalšího.
Koně ve Slatiňanech chovala již knížata z Auerspergu. Ti v letech 1894-1898 vystavěli nové velkolepé a moderní stáje pro koně dostihové, kočárové, a pro parfosní hony a pólo. Po druhé světové válce, kdy přešlo slatiňanské panství do vlastnictví státu, bylo v zámku vybudováno (otevřeno roku 1950) hippologické muzeum, a v hřebčíně byl ustaven Státní pokusný hřebčín ve Slatiňanech, v roce 1948 přejmenovaný na Výzkumnou stanici pro chov koní. Ta fungovala do roku 1992. Od roku 1992 je hřebčín součástí Národního hřebčína Kladruby nad Labem. V současnosti se zaměřuje na chov starokladrubských vraníků, kterých zde chovají přibližně 250. Areál hřebčína, stojící nedaleko slatiňanského zámku a parku, je kulturní památkou.
Do muzea jsem sice nezašla, ale asi bych se tady měla o starokladrubských koních rozepsat trochu podrobněji. Starokladrubský kůň je nejstarší české plemeno, český chovatelský unikát, a zároveň je to zřejmě jediné plemeno koní vyšlechtěné speciálně pro ceremoniální kočárovou službu na panovnickém dvoře. Do dnešních dnů si kůň udržel barokní ráz. Jedná se o oblíbeného výstavního nebo rodinného koně, který je vhodný i pro vožení dětí. Využívá se i v hiporehabilitaci. Své jméno dostal podle hřebčína v Kladrubech nad Labem. Původně byli starokladrubští koně chováni v různých barevných variantách, teprve od konce 18. století se chov omezil pouze na bílou a černou / vranou barvu.
Dekret o zřízení císařského hřebčína v Kladrubech nad Labem byl vydán dne 24. 4. 1579 císařem Rudolfem II., přičemž původním posláním hřebčína byla produkce koní pro potřebu císařského dvorního ceremoniálu a pro vojenské účely. Základem chovu byly domácí klisny zkřížené s dovezenými starošpanělskými a později staroitalskými (neapolskými) hřebci, které nechal Rudolf II. do Kladrub převést, a tím dal vzniknout plemenu Equus Bohemicus - Kůň český - starokladrubský. Pod označením "Bohemicus" se o nové samostatné rase píše už v hipologických knihách ze 17. století.
Původ starokladrubského bělouše se vztahuje k vranému hřebci Pepoli. Vraník stejně jako bělouš vznikl křížením domácích klisen se starošpanělskými a staroitalskými hřebci. Zakladateli dvou původních vraných kmenů byli hřebci Sacramoso a Napoleone. Poslední jedinec kmene Napoleone byl poslán na jatka roku 1924. Kmen Sacramoso téměř také vyhynul, ale nakonec se přece jen udržel.
Starokladrubský vraník vznikl současně s běloušem. Vraníci ale zdědili více vlastností po tvrdých neapolských předcích a nebyli tak ustálení v exteriéru, a proto byli některými bráni jako méně ušlechtilí. U císařského dvora byli používáni pro kočárovou službu v obdobích smutku, při smutečních obřadech, ale i při jiných příležitostech. Pro svou vytrvalost a tahavost bývali později starokladrubští koně oblíbeni také mezi chovateli a rolníky.
Více toho uvedu, až budu psát o hřebčíně v Kladrubech nad Labem, kde chovají bělouše. Obec Kladruby nad Labem, zapsaná nyní na seznam kulturního a přírodního bohatství UNESCO, leží jen 2 km od vesnice, kde bydlím. Dobře ji znám, a to je možná důvod, proč mě ještě nenapadlo o tomto místě psát. Zde se ještě v krátkosti zmíním o vranících, které chovají právě ve Slatiňanech a bělouše si nechám až na další článek.
Po první světové válce snad z nenávisti ke všemu habsburskému, vznikl záměr ukončit státem sponzorovaný chov starokladrubských koní, protože byli bráni jako zdegenerovaní a jako přežitek staré doby. Ponechat se mohl pouze omezený počet bílých jedinců. Vraníci byli považováni za méně ušlechtilé, asi i proto, že bývali s oblibou používáni v zemědělství, a tak se s likvidací začalo u nich, rozprodáváním koní sedlákům a na jatka. Pak se ale v roce 1938 zrodil plán v hlavě profesora Františka Bílka, zachránit a zregenerovat toto mohutné zvíře. Na počátku se podařilo shromáždit 3 hřebce z linie Sacramoso a 11 klisen - pouze 2 z nich byly čistokrevné vranky. Regenerace probíhala nejprve v Průhonicích u Prahy. Poté se přestěhovala do výzkumné stanice pro chov koní ve Slatiňanech. Chovná základna byla příliš malá, a tak bylo nutno použít krom běloušů i hřebce nejvíce podobných plemen, především lipického koně, nejbližšího příbuzného plemene a další plemena. Tímto způsobem se podařilo starokladrubského vraníka zachránit. V zásadě se však jednalo o vzkříšení prakticky vyhynulého kmene selekcí založenou na morfologické a fenotypové podobnosti, avšak bez znalosti tehdy ještě nerozluštěného genetického kódu. V roce 1973 byl proces regenerace prohlášen za úspěšně splněný a pokračovalo se v udržovacím šlechtění.
Starokladrubský kůň se řadí mezi těžší teplokrevníky. Rozdíly mezi bělouši a vraníky nejsou z běžného pohledu velké, samozřejmě až na barvu srsti. Vraník je velmi tvrdý, mohutný teplokrevný kůň, méně robustní než bělouš. Má výraznější klabonos. Tmavě hnědá, matně černá nebo lesklá černá srst nepřipouští bílé znaky. Chody jsou vysoké, energické, krátké, s rychlým klusem. Vraník je s běloušem i ve vlastnostech velmi podobný; je přátelský, klidný a pracovitý. V práci je spolehlivý, vytrvalý a rychlý. Pro svou klidnou a vyrovnanou povahu jsou starokladrubští vraníci využíváni pro pracovní účely jízdních oddílů policie. Potkat je můžete například v Pardubicích, Ostravě či Praze.
Od Švýcárny jsem pokračovala ke Kočičímu hrádku, což je miniatura hradu, kterou nechala v letech 1898-1901 vybudovat místní kněžna Vlemína Auerspergová, aby si měly kde hrát zámecké děti. Je to hezký hrádek v lese v rozměrech akorát pro děti. I dnes si tu hrály.
Perný rybník, zřícenina hradu Rabštejnek (Rabštejn), obrázek z cesty
Dál jsem pokračovala po cyklostezce k jednomu ze 4 lesních rybníků, k Pernému rybníku. Odtud jsem pak po zelené značce došla do obce Rabštejn a pak ke zřícenině hradu Rabštejnek (Rabštejn). Hrad byl vybudován ve 14. století, kdy byl majetkem Matyáše z Rabštejna. Později, v 16. století hrad zpustl. V 19. století nechal kníže František Josef Auersperk romanticky upravit zbytky hradního paláce. Bohužel i tento nový hradní areál zpustl, jelikož se zřítilo zastřešení a objekt se změnil opět v romantickou zříceninu. Hrad se skládal z věže čtvercového půdorysu, paláce a hradeb. Severní hradba byla zesílena okrouhlou baštou. Do dnešních dnů se dochoval zbytek věže, bašty a hradeb. Zbytky hradu procházejí postupnou rekonstrukcí.
Po zelené turistické značce jsem pokračovala ještě kus cesty lesem a pak po polní cestě do obce Čejkovice a odtud dál, střídavě po polní cestě a lesem do Janovic a dál údolím potoka Bylanky k Radlínu. Nedaleko Janovic leží rozsáhlá obora Janovice, ve které jsou v dnešní době chováni mufloni a jeleni. Výstavba plotu okolo obory probíhala v letech 1863 - 1866. Postupem času se měnila výměra až se ustálila na rozloze 622 ha.
Město Heřmanův Městec s necelými 5 tisíci obyvatel se nachází v okrese Chrudim v Pardubickém kraji. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1325. V městečku se nachází původně renesanční zámek, který byl před rokem 1724 přestavěn podle projektu Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Jeho autorství je potvrzeno v nalezené pamětní listině. Vzhledem k tomu, že byl zámek několikrát a mezi lety 1932 - 1933 pak zásadně přestavěn, nezůstalo ze Santiniho projektu bohužel zachováno vůbec nic. Budově dominuje výrazná šestiboká novogotická věž. Nad vstupem do budovy se nachází rizalit s trojúhelníkovým štítem rodu Kinských, kteří byli posledními majiteli panství. Zámecká budova stojí na okraji velmi rozsáhlého a krajinářsky hodnotného anglického zámeckého parku, který přechází v lesopark. V současnosti se v zámku nachází domov důchodců. Zámek je chráněn jako kulturní památka České republiky.
Zámecký park, zámek v Heřmanově Městci, kostel na náměstí v Heřmanově Městci
Na náměstí jsem si ještě před odjezdem autobusu vyfotografovala kostel svatého Bartoloměje. Již v letech založení města zde stál gotický kostel zasvěcený sv. Bartoloměji. V pramenech se o něm poprvé zmínil pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic roku 1349. Později byl přestavěn v renesančním slohu. Roku 1740 kostel poničil požár, a proto majitel panství hrabě Jan Václav Špork pověřil místního stavitelského mistra Františka Tomáše Jedličku úplnou přestavbou. Díky jasné slohové vyhraněnosti jde o památku přesahující rámec lokální východočeské architektury. Barokní kostel s rokokovými dekoračními prvky byl vystavěn mezi lety 1756-1761.
Na náměstí jsem jen chvíli čekala na autobus do Přelouče. V Přelouči se mi pak nechtělo čekat na další spoj domů do Semína, a tak jsem pokračovala ještě dalších 5 km pěšky. Byl to celkově dost dlouhý výlet, ale šla jsem převážně hezkou barevnou krajinou. A i počasí mi přálo.
Slatiňany - Heřmanův Městec - 18. října 2022