Smědava

Druhý den výletu do Hejnic jsem se vypravila na hřeben Jizerských hor. Ráno jsem z Hejnic odjela autobusem na Smědavu, kde jsem cestu začala. Po červené turistické značce vedoucí po úbočí hory Jizery nad potokem Bílá Smědá jsem došla na hřeben.

Kolem cesty se nachází několik menších lokalit Přírodní rezervace Klečové louky. Na mapě jsou sice značeny hned u cesty, ale leží trochu stranou. Na největší z nich poblíž rozcestí Na knajpě vede k vyhlídkovému místu naštěstí povalový chodník. Předmětem ochrany rezervace jsou společenstva rostlin a živočichů, rašelinná jezírka, porosty borovice kleče a zakrslých smrků ztepilých. Najdeme zde například blatnici bahenní, ostřici mokřadní nebo šíchu černou. Z informační tabule jsem se dozvěděla, že je toto místo rozvodím. Vytéká odtud Bílá Desná, přivádějící vodu do Severního moře a na druhou stranu teče Bílá Smědá, přivádějící vody do Baltského moře.

Výhled z cesty ze Smědavy do údolí Bílé Smědé, klečová louka a povalový chodník k ní, Přírodní rezervace Na Čihadle

Odtud jsem ještě kousek pokračovala po červené a pak modré turistické značce k rozcestí Čihadla. Zde leží Přírodní rezervace Na čihadle. Jedná se o oblast vrchoviště, kde roste mnoho chráněných rostlin typických pro tento typ půdy. Můžeme zde vidět například metličku křivolakou, suchopýrek trsnatý, kapraď rozloženou či brusnici borůvku. Ze zvířat se zde vyskytuje tetřívek obecný, lesklice horská či ohniváček celíkový. Celou oblast s mnoha rašelinnými jezírky je možné pozorovat z rozhledny Na Čihadle, ke které vede povalový chodník. Původní vyhlídková věž byla postavena v roce 1976 a sloužila svému účelu až do 90. let 20. století, ale ta současná je už její třetí verzí. Starší věže musely být pro svůj špatný technický stav strženy. Z informační tabule jsem se dozvěděla, že vrstva rašeliny dosahuje v této oblasti až 4 m a že i zde je rozvodí mezi Baltským a Severním mořem (Jedlová odvádí vodu do Severního moře a Černý potok do Baltského).

Od rozcestí Na Čihadle jsem dál pokračovala po žluté turistické značce po pohodlné cestě krásnými smrčinami až k dalšímu rozcestí U Tetřeví louky. Tady jsem se napojila na červenou turistickou značku, která mě dovedla poměrně strmě dolů k vodopádu Velkého Štolpichu.

Vodopád Velký Šolpich který se mi nepodařilo dobře vyfotografovat, les z cesty k Ořešníku

Vodopád Velký Štolpich (zvaný také Černý Štolpich) je ve skutečnosti soustava vodopádů, které dohromady překonávají skalní stěnu vysokou 30 m. Nejvyšší vodopád je vysoký 4,5 m a voda se v něm spojuje v jeden proud.

Další cesta od vodopádu vedla nahoru až pod vrch Ořešník. I tady jsem procházela Národní přírodní rezervací Jizerskohorské bučiny, která byla vyhlášena v roce 1999, a kolem jejíhož severního okraje jsem šla včera z Oldřichova. Předmětem ochrany je především zachovalý lesní porost bez zásahů člověka. Bučinami prochází naučná stezka a několik turistických tras. Najdete tu velice rozmanitou flóru a faunu. V roce 2021 byly bučiny spolu s dalšími 15 evropskými lokalitami zapsány na seznam UNESCO.

Z červené turistické značky odbočovala pod Ořešníkem cesta k jeho vrcholu. I když na vrchol vedly poměrně strmé schody, vysekané ve skále, vydala jsem se až nahoru ke kříži. Naštěstí u schodů bylo zábradlí. Dnes byl na vrcholu takový vítr, že jsem se bála postavit se a musela jsem se přidržovat zábradlí. Udělala jsem si jen několik fotografií a sešla dolů. Je to místo s krásným výhledem a kdyby nebyl takový vítr, asi bych se zde na chvíli posadila a rozhlížela se. Dnes jsem se ale trochu bála.

Kříž na vrcholu Ořešníku – dole město Hejnice. Na vrcholu byl takový vítr, že se mi podařila jen tato nepovedená fotografie, průčelí kostela Navštívení Panny Marie v Hejnici - v pozadí vrchol Ořešníku

Ořešník (800 m) je významný vrchol Smědavské hornatiny, nacházející se ve vzdálenosti dvou kilometrů jižním směrem od města Hejnice. Vrchol má podobu nesouměrné vrcholové skály z porfyrické žuly až granodioritu. Zvedá se na severozápadním konci plochého hřbetu mezi údolím Velkého Sloupského potoka a okrajovými svahy Jizerských hor.

Z vrcholu jsem se vrátila na červenou turistickou značku a po ní scházela do Hejnic. Myslela jsem si, že tenhle poslední úsek cesty bude velmi jednoduchý. Cesta sice šla stále z kopce, ale na zemi bylo tolik listí, že to klouzalo. Možná jsem už byla také dost unavená. V Hejnicích jsem si ještě vyfotografovala kostel Navštívení Panny Marie a vypravila se na nádraží.

Z Hejnic jsem se vrátila vlakem do Liberce a odtud domů do Prahy. Většinou na konci článku píšu jakési zhodnocení. Dnes se nedá napsat nic jiného než, že výlet byl nádherný. A k tomu už není co dodat.

Smědava – 20. října 2024