Starokladrubský bělouš

Před několika týdny (18. října 2022) jsem navštívila Slatiňany a v článku o tomto výletě jsem psala o starokladrubském vraníkovi, kterého ve stájích ve Slatiňanech a také v nedaleké Slavické oboře chovají. Zmínila jsem tehdy, že napíšu ještě o Kladrubech nad Labem, kde chovají starokladrubské bělouše.

Národní hřebčín Kladruby nad Labem chová přibližně 500 starokladrubských koní, a to ve dvou barevných variantách. V chovné stanicí běloušů českého plemenestarokladrubských koní v Kladrubech nad Labem je ustájeno 250 běloušů. O vraníky, kterých je také 250, se Národní hřebčín stará v někdejších stájích knížecího rodu Auerspergů ve Slatiňanech u Chrudimě. Starokladrubský kůň i v současné době plní svojí původní roli ceremoniálního koně, a to zejména na královském dvoře v Dánsku a ve Švédsku. Je rovněž oblíbeným výstavním nebo rodinným koněm, který je vhodný pro hiporehabilitaci nebo k vožení dětí. Své jméno dostal podle hřebčína v Kladrubech nad Labem.

Hřebčín založil v roce 24. 4. 1579 císař Rudolf II., ale Polabská nížina byla proslulá chovem koní již za předchozích majitelů, pánů z Pernštejna. Roku 1560 Jaroslav z Pernštejna prodal královské komoře pardubické panství, k němuž náležel kladrubský dvůr se zámečkem a oborou s chovem koní. Císař Maxmilián II. zde založil v roce 1563 hřebčinec, čímž položil základy dnešnímu známému a uznávanému chovu koní v Kladrubech. Roku 1579 nechal císař Rudolf II povýšit původní koňskou oboru na císařský dvorní hřebčín. Pro svůj častý pobyt zde si nechal císař přestavět původní pernštejnskou tvrz na zámek. Původním posláním hřebčína byla produkce koní pro potřebu císařského dvorního ceremoniálu a pro vojenské účely. Základem chovu byly domácí klisny zkřížené s dovezenými starošpanělskými a později staroitalskými (neapolskými) hřebci, které nechal Rudolf II. do Kladrub převést, a tím dal vzniknout plemenu Equus Bohemicus - Kůň český - starokladrubský. Pod označením "Bohemicus" se o nové samostatné rase píše už v hipologických knihách ze 17. století.

Obecně dělíme starokladrubské koně na dva typy podle barvy: bělouše a vraníky. V roce 1995 byl starokladrubský kůň vyhlášen za kulturní památku a v roce 2002 bylo kmenové stádoběloušů vyhlášeno za národní kulturní památku. V rámci úsilí o zapsání na seznam UNESCO byla v oblasti v roce 2015 zřízena krajinná památková zóna Kladrubské Polabí a v roce 2016 evropsky významná lokalita Natura 2000 Kladruby nad Labem. Areál hřebčína s okolní krajinou je od roku 2019 zařazen na Seznam světového dědictví UNESCO.

Starokladrubský bělouš, koně na pastvě v Kladrubech nad Labem, hříbata na pastvě s matkami

Starokladrubský kůň (dříve Equus bohemicus) je nejstarší české plemeno, český chovatelský unikát. Zároveň je to zřejmě jediné plemeno koní vyšlechtěné speciálně pro ceremoniální kočárovou službu na panovnickém dvoře. Jedná se o mohutného harmonického koně s velkým rámcem, který si do dnešních dnů udržel barokní ráz. Zakladatelem starokladrubských běloušů je vraník Peppoli (1764), otec bělouše Imperatore (1775), který se posléze stal otcem bělouše General (narozený v Kopčanech v roce 1787). Bílá varianta starokladrubského koně je v současnosti chována v Kladrubech nad Labem v kmenech - Generale, Generalissimus, Sacramoso, Favory (zakladatel byl lipicán) a Rudolfo (zakladatel lusitano). Vraníci jsou chováni ve Slatiňanech v kmenech - Solo, Sacramoso, Siglavi Pakra (zakladatel byl starokladrubský bělouš) a Romke (zakladatel byl fríský kůň). Bělouši patří mezi vybělující bělouše, tzn., že se hříbata rodí tmavá a postupně vybělují. Hříbata jsou pozdní, dospívají kolem pátého až sedmého roku života, jsou však dlouhověcí. Hlava je klabonosá (bělouši mají obvykle klabonosou čelní i nosní část, vraníci mají častěji jen nosní), oko výrazné, uši malé. Zajímavé je, že dva kladrubští hřebci se stali zakladateli kmenů lipických - a to kmene Maestoso a Favory. Linie Generalissimus vymřela roku 1929, a posléze byla obnovena podle jména.

Starokladrubský vraník vznikl současně s běloušem. Zakladateli dvou původních vraných kmenů byli hřebci Sacramoso a Napoleone. Poslední jedinec kmene Napoleone byl poslán na jatka roku 1924. Kmen Sacramoso téměř také vyhynul, ale nakonec se přece jen udržel. Vraníci zdědili více vlastností po tvrdých neapolských předcích než bělouši, ale nebyli tak ustálení v exteriéru, proto byli některými bráni jako méně ušlechtilí. U císařského dvora byli používáni pro kočárovou službu v obdobích smutku, při smutečních obřadech, ale i při jiných příležitostech.

Starokladrubští koně bývali později používáni i k práci v hospodářství, kde pro svou vytrvalost a tahavost byli oblíbeni mezi některými chovateli a rolníky. Ačkoli dnes chováme starokladrubské koně pouze ve dvou barvách, měli dříve barvy různé, často velice atraktivní, jak odpovídalo tehdejší módě. Od konce 18. století však převládly jen dvě barevné varianty - bílá a vraná, přičemž bělouši byli využíváni pro ceremoniální účely dvora, zatímco vraníky využívala převážně církev.

Během první poloviny 18. století, za vlády Karla VI., zažil hřebčín svůj největší rozkvět: chováno zde bylo přes tisíc koní. Za sedmileté války v době vlády Marie Terezie došlo ke katastrofálnímu požáru. Říká se, že po vítězné bitvě u Kolína roku 1757 se v Kladrubech tak mocně oslavovalo, až téměř celá obec, hřebčín, zámek i plemenné knihy lehly popelem. Koně byli naštěstí včas evakuováni, ale bylo zničeno mnoho dokumentů o šlechtění a chovu, včetně nejstarších plemenných knih. Od té doby až do současnosti je vedená nová plemenná kniha, ve které bylo zaznamenáno přes 1000 kusů starokladrubských koní. Někteří z nich měli údajně výšku v kohoutku až 2 m, i když současní koně jsou menší. Císařovna Marie Terezie po té hřebčín zrušila, ale Josef II. ho později znovu obnovil. Po vzniku samostatného Československa se chov potýkal s mnoha problémy, protože koně byli mnohými vnímáni jako symbol habsburské monarchie.

Po první světové válce snad z nenávisti ke všemu habsburskému, vznikl záměr ukončit státem sponzorovaný chov starokladrubských koní, protože byli bráni jako zdegenerovaní a jako přežitek staré doby. Ponechat se mohl pouze omezený počet bílých jedinců. Vraníci byli považováni za méně ušlechtilé, asi i proto, že bývali s oblibou používáni v zemědělství, a tak se s likvidací začalo u nich, rozprodáváním koní sedlákům a na jatka. Pak se ale v roce 1938 zrodil plán v hlavě profesora Františka Bílka, zachránit a zregenerovat toto mohutné zvíře. Na počátku se podařilo shromáždit 3 hřebce z linie Sacramoso a 11 klisen - pouze 2 z nich byly čistokrevné vranky. Regenerace probíhala nejprve v Průhonicích u Prahy. Poté se přestěhovala do výzkumné stanice pro chov koní ve Slatiňanech. Chovná základna byla příliš malá, a tak bylo nutno použít krom běloušů i hřebce nejvíce podobných plemen, především lipického koně, nejbližšího příbuzného plemene a další plemena. Tímto způsobem se podařilo starokladrubského vraníka zachránit. V zásadě se však jednalo o vzkříšení prakticky vyhynulého kmene selekcí založenou na morfologické a fenotypové podobnosti, avšak bez znalosti tehdy ještě nerozluštěného genetického kódu. V roce 1973 byl proces regenerace prohlášen za úspěšně splněný a pokračovalo se v udržovacím šlechtění.

Starokladrubský kůň se řadí mezi těžší teplokrevníky. Je vysoký, silný s impozantním vzhledem. Chody jsou vysoké, energické, krátké, s rychlým klusem. Kůň se vyznačuje pozdním dospíváním a může se dožít až kolem 30 let. Je také vytrvalý. Povahou bývá laskavý a ochotný. Někdy trvá trochu déle, než pochopí, co po nich jezdec chce, proto by se případní majitelé měli obrnit trpělivostí. Klisny jsou relativně dobře plodné. Toto plemeno má živý charakter a klidný vyrovnaný temperament. Ačkoliv je to velké plemeno, vyznačuje se citlivostí a jemností. Vraník je s běloušem ve vlastnostech velmi podobný; je přátelský, klidný a pracovitý. Rozdíly mezi bělouši a vraníky nejsou z běžného pohledu velké, samozřejmě až na barvu srsti. Vraník je velmi tvrdý, mohutný teplokrevný kůň, ale méně robustní než bělouš. Má výraznější klabonos. Tmavě hnědá, matně černá nebo lesklá černá srst nepřipouští bílé znaky. Pro svou klidnou a vyrovnanou povahu jsou starokladrubští vraníci využíváni pro pracovní účely jízdních oddílů policie. Potkat je můžete například v Pardubicích, Ostravě či Praze.

K zajímavostem patří, že dva páry běloušů byly ustájeny na Pražském hradě a sloužily T. G. Masarykovi. Mimo jiné jej bělouši dvakrát vezli k vykonání prezidentského slibu (v letech 1927 a 1934). Mezi slavné tradice patří pravidelné pořádání Velkých jezdeckých dnů, při kterých jsou k vidění snad všechny typy zápřeží. V roce 2008 zapřáhl Petr Vozáb rekordních 22 koní, což je zapsáno i v české knize rekordů. Soukromé chovatele starokladrubských koní najdeme nejen v České republice, ale i jinde v zahraničí, hlavně pak v Polsku, v německy mluvících zemích, ale i v USA a v Asii.

Teď, když jsem trochu popsala plemeno starokladrubských koní, se zmíním o dnešním výletě. Autobusem jsem přijela do obce Selmice, kde byl v letech 1828 - 1831 za vlády císaře Františka I. vybudován na ose k Týnci nad Labem podle projektu Mauritze Jahna dvůr, který po něm nese jméno - "Františkov". Dvůr byl postavený v průběhu klasicistní přestavby hřebčína. Stáje hospodářského dvora jsou symetrické podle hlavní kompoziční osy a obklopují čtvercové nádvoří pouze ze tří stran. Západní fronta je volná a otevírá prostor nádvoří do navazující krajiny pastvin. Hlavní průčelí stájového dvora je obráceno k východu, ke Kladrubům. Soubor staveb je tvořen vlastními stájemi a dvěma obytnými domy. Nad bránou je nápis FRANCISCVS.I.IMP.AVSTRIAE, který připomíná založení areálu, původně zvaného Franzenshof. Dvůr je spojen s hřebčínem v Kladrubech nad Labem asi 4 km dlouhou alejí, kterou vede v současnosti silnice.

Všechny stáje areálu Františkov v současnosti slouží k odchovu mladých koní - ročci, dvouletci a koně tříletí. Hříbata jsou sem převedena přibližně ve věku 6 měsíců, jsou rozdělena na stádo hřebečků a klisniček, odchov probíhá přes den na okolních pastvinách, na noc jsou hříbata zaháněna do volných stájí.

Dvůr Františkov, alej od dvora Františkov ke Kladrubům nad Labem, krajinářský park Mošnice, dvůr Josefov

Od stájí jsem se vrátila zpátky do středu Selmic a vypravila se odtud kolem kostela sv. Vavřince ke krajinnému parku Mošnice. Kostel byl postaven v historizujícím, především novogotickém stylu, v letech 1903-04 podle architektonického návrhu Jana Hrádka na místě dřevěného kostela, zbořeného v roce 1832.

Krajinářský park Mošnice založil v roce 1895 ředitel hřebčína Rudolf Motloch. Park nejprve sloužil k provozování honů, později jako bažantnice (odchovna bažantů, doplněná voliérami, byla vybudována při severním okraji parku v 60. letech 20. století). Roku 2020 byla zahájena revitalizace parku, při níž měly zmizet náletové a nepůvodní dřeviny, aby se vrátila původní mozaikovitá struktura krajiny, kde by mohly žít i chráněné druhy rostlin a živočichů. V parku skutečně ubylo stromů a keřů a prostor je nyní tvořen převážně loukami s dominantními solitérními duby. Obnovený anglický krajinářský park na Mošnici je zajímavým protikladem k přísně geometrické krajině pastvin v Kladrubech nad Labem. V tomto parku jsem už byla několikrát, a vždycky se mi tady líbilo. A tak tomu bylo i dnes, i když si nejsem jistá, zda je jeho současný vzhled lepší. Musím říct, že se mi líbil víc ten původní. Parkem jsem došla až k silnici z Kladrub do Řečan. Kousek jsem po ní šla směrem ke Kladrubům a po chvíli odbočila ke stájím Josefov.

Josefov zvaný Josefshof je nejmenší historický stájový dvůr kladrubského areálu. Je vystavěný přibližně po roce 1870 na místě někdejší provizorní stáje na pastvinách. Tvoří jej dvě stáje a domek zaměstnanců. Dvůr je situován mezi pastvinami jižně od obce Kladruby nad Labem. V severozápadní části areálu dvora leží nevelké pastviny, které přímo navazují na stáje. Objekty Josefova jsou obklopeny vysokou zelení, která stavební areál zapojuje do krajiny pastvin a luk. Dvůr slouží v současnosti dle provozních potřeb pro ustájení části chovného stáda klisen, někdy i pro ustájení nejmladších odstavených hříbat.

Od Josefova jsem se konečně vypravila do hřebčína v Kladrubech nad Labem. Cestou, obklopenou pastvinami s několika pasoucími se koňmi, jsem došla kolem pozdně barokní plastiky sv. Jana Nepomuckého k jižnímu vstupu do areálu hřebčína. Za mého mládí se mohlo dovnitř chodit, ale teď je sem vstup zakázán, takže jsem si udělala jen několik fotografií skrze otevřená vrata.

Areál hřebčína je poměrně rozsáhlý. Severně od velikého nádvoří se nacházejí budovy stájí. Jsou tvořeny dvěma čtvercovými komplexy s vnitřními nádvořími, spojenými příčným traktem. V západní části bývaly v době, kdy jsem sem často chodívala, ustájené klisny s hříbaty a také ošetřovna. Ve východní části jsou stáje. Za těmito stájovými komplexy stojí další budova, ve které se mimo jiné nachází stáj plemenných hřebců a jízdárna. Ta je spojená chodbami s oběma areály stájí a tím vlastně vzniká komplex budov se třemi vnitřními dvory. Z jihu je velké nádvoří ohraničené budovou kočárovny a postrojovny s bránou k cestě, směřující k Řečanům. V západní části areálu se nachází ještě jedna podlouhlá budova, kde bývaly byty zaměstnanců.

Jižně od východního vstupu do hřebčína stojí budova zámku s kostelem sv. Václava a sv. Leopolda. Zámek i kostel mají za sebou poměrně bohatou historii a jejich současná podoba pochází až z 19. století. Kostel je zmiňován jako farní už roku 1359. Ve 2. polovině 17. století byl po požáru zbarokizován, ale v roce 1757 spolu se zámkem, hřebčínem i celou obcí opět vyhořel. Později byl stržen a roku 1859 vystavěn nový v dnešní empirové podobě.

Pohled na nádvoří hřebčína v Kladrubech nad Labem, kostel a zámek v areálu hřebčína, stáje, rozhledna na bývalé vodárenské věži

Na místě kladrubského zámku stávala původně pernštejnská tvrz. Po založení hřebčína císařem Rudolfem II. byla tato tvrz přestavěná na zámek, který sloužil pro pobyt císaře při jeho návštěvách hřebčína. Výstavbu vedl stavitel období pozdní renesance Ulrico Aostalli, hlavní královský architekt. K další přestavbě došlo po roce 1650, kdy byl zámek i další budovy hřebčína zničeny dvěma požáry během třicetileté války. Další radikální přestavba zámku proběhla v roce 1723 u příležitosti návštěvy císaře Karla VI, velkého milovníka a znalce koní. Původní architektonický ráz pozdně renesančního zámku byl přestavbou zcela změněn na jednotný barokní charakter stavby.

V roce 1757 byl zámek opět zničen katastrofálním požárem, nepoškozeny tehdy zůstaly jen některé objekty ve vsi. Naštěstí se na počátku 20. let 19. století ocitl Kladrubský hřebčín znovu v centru pozornosti císařského dvora a František I. rozhodl o jeho celkové velkorysé rekonstrukci a výrazném rozšíření. Byly zbudovány nové stavby a kromě kostela, stáje plemeníků a zámku, byly radikálně přestavěny všechny stávající objekty hřebčína. K jižní straně zámku bylo připojeno nové křídlo, vymezující s protilehlou budovou kostela před západním průčelím zámku čestný dvůr. V patře nové části zámku byly zřízeny reprezentativní kanceláře ředitele hřebčína a v přízemí ředitelské stáje. Všechny stopy starších stavebních etap byly novými úpravami setřeny natolik, že po dokončení prací kolem roku 1850 celý areál působí dojmem klasicistní novostavby. Kromě drobných stavebních úprav a výsadby vysoké zeleně stojí hřebčín v této podobě dodnes. Současný interiér zámku připomíná pobyty císaře Františka Josefa I. s chotí Alžbětou (Sisi), kteří při návštěvě hřebčína v Kladrubech na zámku několikrát pobývali. Císař sem však někdy přijížděl i sám.

Obešla jsem areál hřebčína kolem dokola a snažila se vyfotografovat, co bylo možné. Cestou jsem se zastavila na místním hřbitově u barokní kaple z roku 1670, a vyfotografovala jsem si i rozhlednu, vybudovanou z bývalého vodojemu. Na náměstí před východním vstupem do hřebčína se nacházejí ještě dvě historické budovy - panský hostinec a budova fary.

A odtud jsem se už vydala na zpáteční cestu. Prošla jsem obcí kolem bývalé lesovny a na konci vsi odbočila do lesa a po chvíli se napojila na červenou turistickou značkou, po které jsem došla do Semína. V Kladrubech jsem sice byla mnohokrát a všechna místa, která jsem dnes navštívila, jsem už také viděla mnohokrát, ale někdy je dobré se i u známých míst znovu zastavit, a připomenout si jejich historii. Dnes byl krásný slunečný den, a tak jsem se těšila, že uvidím na pastvinách spoustu koní. Sice jich venku několik bylo, ale čekala jsem jich daleko víc.

Kladruby nad Labem - 8. listopadu 2022