Stekník

O zámku Stekník s italskou zahradou osázenou růžemi vím už několik let, ale ještě nikdy jsem si na něj nevzpomněla v době, kdy růže kvetou. To se mi podařilo až dnes.

Cestu jsem začala v Postoloprtech, což je městečko s necelými 5 tisíci obyvatel. Na náměstí stojí výstavný kostel Nanebevzetí Panny Marie, dílo architekta Antonia Altomonta, které bylo vybudováno v letech 1746-1753. Jedná se o barokní stavbu, jež byla roku 1958 vyhlášena kulturní památkou. Zajímavostí tohoto kostela je jeho orientace oltáře směrem na jih z důvodu natočení hlavního průčelí do náměstí.

Nedaleko od něho se nachází velký a kdysi asi krásný zámek. Tento památkově chráněný zámek byl vybudován na počátku 17. století na základech tvrze. Původně barokní zámek si o sto let později prošel zásadními změnami za správy Ferdinand ze Schwarzenbergu, který nechal zámek přestavět dle návrhu architekta Pavla Ignáce Bayera. Po krátké době přišla série událostí, které se značně podepsaly na jeho celkovém stavu. Přítomnost vojenských jednotek v průběhu sedmileté války a následně války o bavorské dědictví vedly k jeho úpadku. Po druhé světové válce zámek sloužil jako depozitář Státní knihovny ČSR v Praze. Nyní je veřejnosti nepřístupný. V současnosti je bohužel velmi zanedbaný. Tráva na nádvoří byla sice posekaná, ale okna zámku byla vytlučená, takže dovnitř určitě zatéká.

Zámek Stekník a jeho terasová zahrada, kostel Nanebevzetí Panny Marie v Postoloprtech, zámek v Postoloprtech, inundační most

Z náměstí jsem se vydala po inundačním mostě na cestu. Most je kulturně chráněný objekt z poloviny 19. století, který byl vybudován na ochranu proti povodním. Skládá se ze tří kamenných obloukových mostů nad nivní částí řeky Ohře a z betonového secesního mostu překonávajícího její řečiště. Měla tudy vést místní turistická značka. Po ní jsem chtěla jít převážně podél Ohře, kterou mám moc ráda, až téměř do Stekníku jen s krátkými úseky po silnici. Všechno bylo ale jinak. Odbočku na turistickou značku směrem do polí kolem chmelnic jsem nenašla, a proto jsem pokračovala po silnici dál. I v průběhu cesty jsem došla do míst, kudy měla značka vést, ale ani tady jsem ji nikde neviděla.

Nakonec jsem po silnici došla přes několik vesnic až do Stekníku. V některých obcích bývaly i menší zámky (Mradice, Strkovice) nebo pěkné, původně gotické kostelíky (Skupice a Hradiště). Vesnice, kterými jsem procházela mě ale dost překvapily. Musely být kdesi velmi bohaté. Jsou v nich doposud výstavné patrové domy s velkými vraty, ale nikdo v nich nebydlí. Okna jsou rozbitá nebo zatlučená prkny. Jen některé domy jsou opravené. Kolem vesnic se pěstuje obilí – hlavně ječmen a pšenice – a chmel, takže se zde stále hospodaří, ale asi v jiných prostorách. Celkově na mě obce působily trochu zanedbaně.

Takhle vypadají některé domy v obcích, kterými jsem procházela, hřbitovní kaple a kostelík sv. Jana Křtitele nedaleko obce Skupice, zámek ve Strkovicích, obrázek z cesty po silnici – všude kolem kvetly keře černého bezu a šípkových růží. Při silnici jsem viděla i dva řopíky z původního československého opevnění

Ve Stekníku jsem zamířila hned k zámku. Z informačního letáku jsem se dozvěděla, že se obec původně jmenovala Vzteklinec a první zmínka o ní pochází z roku 1389. Kolem roku 1600 bývala na místě dnešního zámku tvrz rytířů Kaplířů ze Sulevic. Tu na sklonku 17. století spolu se zpustošenou vsí koupil Jan Jiří Kulhánek z Klaudensteina a nechal na jejím místě postavit raně barokní zámek. Jeho vnuk, Jan František, pak nechal ve druhé polovině 18. století zámek upravit do rokokové podoby. Rozsáhlou rokokovou přestavbu začal hrabě v roce 1760. Do původní stavby (západní křídlo zámku) nechal vložit dva oválné sály, ve kterých se v současnosti nachází sala terrena v přízemí a hlavní sál v patře zámku. Dále založil na severní straně západního křídla kapli, přistavěl jižní křídlo a pro svou ženu nechal vybudovat zahradu ve stylu italských terasových barokních zahrad. Interiéry nechal vyzdobit bohatou freskovou výmalbou, štukovým dekorem a barokními obrazy. Po požáru obce v roce 1784 se hrabě pustil do opravy vyhořelých usedlostí, ale i do stavby velké barokní sýpky na konci obce. Po smrti své ženy v roce 1796 zámek prodal. Další majitelé ho drželi přes sto let až do roku 1907, kdy ho prodali rodině Gimbelových a sňatkem s jejich dcerou přešlo panství na posledního majitele, rodinu švýcarského honorárního konzula Deteindra. Potomci konzula drželi zámek až do roku 1949, kdy byl Československou vládou vykoupen v rámci tzv. náhradové dohody, uzavřené mezi Švýcarskem a Československem. V zámku se poté vystřídaly statní statky, Výzkumný ústav chmelařský, později Národní galerie v Praze.

Vstup do zámku, západní křídlo se salou terrenou v přízemí a hlavním sálem v patře, terasová zahrada, velký sál

Chtěla jsem si prohlédnout zahradu a také jít na prohlídku jeho interiéru. Zámek s italskou terasovitou zahradou, patří k nejvýznamnějším rokokovým stavbám v Čechách. Památka vytváří jedinečnou kompozici v krajině spojené s tradicí pěstování žateckého chmele. Pro svou výjimečnou hodnotu je tato krajina v současnosti nominována mezi památky UNESCO. Dnešní rokoková úprava zámku pochází z 18. století. Zpřístupněn je prohlídkový okruh v západním křídle, připomínající osudy posledního soukromého majitele, rodiny švýcarského konzula Gerolda Déteindre, která vlastnila zámek v letech 1907–1949. Součástí trasy jsou kromě soukromých pokojů posledních majitelů dva reprezentační prostory - sala terrena v přízemí a hlavní sál v patře zámku. Prohlídka je ukončena návštěvou kaple Navštívení Panny Marie. Mimořádně jsou zpřístupněny také interiéry salonů jižního křídla s výstavou historických hraček a kočárků. Památku spravuje Národní památkový ústav, územní památková správa v Praze.

Italská terasová zahrada je přístupná samostatně, ale vstup do ní je zpoplatněný. Před začátkem prohlídky interiérů zámku jsem měla víc jak půlhodinu času, a tak jsem zašla nejprve sem. Musím říct, že když jsem se dočetla, že okolní krajina se zámkem je nominovaná mezi památky UNESCO, očekávala jsem asi větší a výstavnější zahradu. Tahle zahrada byla, a to nemyslím vůbec špatně, taková venkovská – krásná, klidná, a dnes plná voňavých keřových růží - místo, kam byste se rádi posadili s knížkou a chvilku si odpočinuli. Zašla jsem až do její dolní části, odkud byl pěkný výhled na zámek.

Po prohlídce zámku jsem se v zahradě ještě na chvilku zastavila a poté se vypravila přes pěknou náves – což je historické jádro obce, chráněné od roku 1995 jako vesnická památková zóna – na autobusovou zastávku a odjela přes Louny do Prahy. Byl to opět hezký výlet. Jen mě trochu mrzí, že se mi nepodařilo nalézt cestu podél Ohře. Je to jedna z mých nejmilejších řek.

Stekník – 7. června 2023