Svatá Hora

Na Svaté Hoře jsem už před několika lety byla, ale tehdy právě v kostele probíhala mše, a tak jsem si ho nemohla prohlédnout. Dnes jsem se sem proto vypravila znovu. Prohlídky s průvodcem zde sice probíhají i teď mimo turistickou sezónu, ale jen při minimálně pěti návštěvnících. Já jsem byla sama, a tak jsem si areál prohlížela jen s poměrně podrobným papírovým průvodcem. To mi vyhovovalo, protože jsem mohla jít pomalu a prohlédnout si vše, co mě zajímalo, a také jsem si vše vyfotografovat.

Svatá Hora je významný barokní areál a poutní místo na návrší (586 m) ve východní části Příbrami. Areál tvoří obdélný komplex ambitů o rozměrech 80 × 72 m se čtyřmi kaplemi v rozích a s původně gotickým kostelem Nanebevzetí Panny Marie, přestavěným a rozšířeným v letech 1660–1673 za účasti architekta Carla Luraga, stojící uvnitř ambitů na vysoké kamenné terase. K severnímu křídlu ambitů přiléhá bývalá jezuitská rezidence (Svatohorská rezidence) a klášter a od severozápadního rohu komplexu vedou do Příbrami kryté schody.

Hlavní vstup do areálu je od východu přes rozsáhlé dlážděné prostranství s mariánským sloupem z roku 1661 uprostřed. Východní křídlo ambitů je uprostřed prolomeno Pražským portálem z let 1702–1705 s plastikami proroků a svatých králů od Jana Brokoffa. Nad sloupovým portálem uprostřed stojí socha Panny Marie Svatohorské od Kiliána Ignáce Dienzenhofera z roku 1732. Uprostřed jižního křídla se do areálu vstupuje kamenným Březnickým portálem z roku 1707 se sochami od Ondřeje Filipa Quitainera. V rozích ambitů jsou čtyři osmiboké kaple (Plzeňská, Pražská, Mníšecká a Březnická) s lucernami z let 1660–1667 podle plánů C. Luraga, s bohatou štukovou výzdobou od italských umělců. V každém křídle ambitu jsou kromě toho dvě výklenkové kaple, většinou postavené na náklad různých šlechtických rodů. Pod Plzeňskou kaplí v severozápadním rohu ambitů se nalézá ještě kaple sv. Máří Magdalény z roku 1665 vyzdobená umělými krápníky.

Uprostřed areálu na kamenné terase s balustrádami stojí na místě starší kaple vlastní poutní chrám z let 1658 až 1668, přestavěný podle návrhu Carla Luraga. Kaple východní strany kostela s arkádami postavili architekti Giovanni Domenico Orsi a Giovanni Domenico Canevale v letech 1674–1676. Trojice těchto otevřených kaplí na východní straně původní svatyně – zřejmě přímý import ze slunné Itálie, který nepočítal s drsnějším záalpským podnebím – měla obdobu až do poloviny 18. století i na straně západní. Tyto otevřené arkádové kaple západní strany ale musely být roku 1746 vyzděny, a tak chráněny před silnými západními větry, deštěm a vánicemi a roku 1751 propojeny s centrální kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Na kamennou terasu vedou čtyři schodiště. Architektonické řešení s centrální svatyní na vyvýšené terase obklopené kaplemi a pod terasou ambitem bylo do té doby v Čechách neznámé. Tento typ poutního místa na Svaté Hoře se pak stal pravzorem pro četná další poutní místa, která byla v Čechách později vybudována.

Pražská brána – vstup do areálu z východní strany, východní kaple baziliky Nanebevzetí Panny Marie, Korunovační kaple v otevřené části na východě baziliky (nazývaná také Martinická nebo kaple Navštívení Panny Marie), chrám Nanebevzetí Panny Marie (pohled ze severozápadního rohu ochozu)

Stříbrný tepaný hlavní oltář s lidovou gotickou soškou Panny Marie Svatohorské uvnitř kostela byl postupně budovaný od roku 1684 (J. Kogler) do 1775. Socha byla 22. června 1732 korunována pražským biskupem Janem Rudolfem Šporkem, synovcem hraběte F. A. Šporka. Velmi bohatá štuková výzdoba klenby i stěn od S. Cereghettiho pochází z roku 1665. Prostor lodi je před hlavním oltářem oddělen secesním zábradlím, které navrhl R. Němec (1913) a v liturgickém prostoru se nacházejí i docela nové sochařské práce Otmara Olivy z roku 2005 (například liturgický stůl,..), které sem byly umístěny u příležitosti oslavy 100. výročí udělení titulu Basilica minor.

Severní křídlo residence postavil Carlo Lurago v letech 1662–1699. Proti hlavnímu vchodu do areálu stojí na mírném návrší kalvárie. Toto barokní pískovcové sousoší vytvořil sochař Matěj Hueber v roce 1692. Tvoří ho z jednoho kusu kamene vytesaný centrální kříž s Ježíšem a postava klečící sv. Maří Magdaleny. Po stranách kříže se pak nachází sochy Panny Marie Bolestné a sv. Jana Evangelisty. Tohle místo jsem navštívilaještě před vstupem do areálu Svaté Hory, kam jsem přišla centra města nahoru pěšky,

Asi 100 m jižně od ambitů v lese byla nad studnou postavená kaple. Původní mělkou studánku vykopal pro osvěžení poutníků v roce 1633 poustevník Jan Procházka. V roce 1653 nechal Kryštof ze Svárova postavit kolem studánky roubení a zastřešit ji. V rámci rekonstrukce areálu v roce 1673 byla studánka opět prohloubena, zpevněna tesanými kameny a zastřešena osmibokou kapličkou s vysokou cibulovitou střechou krytou šindelem a s raně barokním mramorovým portálem. Poté byla ještě několikrát prohlubována až v roce 1903 skončila na hloubce 78 m. V současnosti v ní však prý už žádná voda není. Nedaleko studniční kaple se nachází také křížová cesta, tvořená 14 jednoduchými kříži a Toufarův kříž.

Z města vedou na Svatou Horu kryté "svaté schody", po nichž se vystupovalo v kleče, původně postavené jako nekryté dřevěné schodiště roku 1658 a přestavěné K. I. Dienzenhoferem v letech 1727–1729. Jeho délka je 450 metrů a má 343 stupňů.

Kalvárie, socha Panny Marie na prostranství před východním vstupem do areálu,Studniční kaple, Svaté schody

Dějinné počátky Svaté Hory jsou opředeny pověstmi. Kdy byla postavena původní kaplička, jejíž zdivo je prý dosud zčásti obsaženo ve zdivu dnešní baziliky, není známo. Podle pověsti ji dal postavit již ve 13. století rytíř z rodu Malovců jako dík Panně Marii za vyslyšené prosby, když ho ochránila před pronásledujícími loupežníky, ale pravděpodobně byla první zděná stavba postavena až v počátku 16. století, jak uvádí slavný český historik 17. století Bohuslav Balbín, který se zabýval podrobně dějinami Svaté Hory. Podle Balbína to prý tehdy byla velmi jednoduchá, chudá, skromná svatyně. Zasvěcena byla zřejmě od počátku Nanebevzetí Panny Marie.

Na severní straně ve svahu směrem k městu stávala poustevna, malá roubená chatrč, do níž v 16. a 1. polovině 17. století ustavovala poustevníky příbramská obec. V průběhu 16. století bylo postaveno mnoho kaplí s poustevnami na různých místech v Čechách (za Josefa II. koncem 18. století jich bylo zrušeno 83).

Smyslem cesty zbožných poutníků na Svatou Horu bylo uctívání Panny Marie, kterou zosobňovala známá soška Panny Marie Svatohorské. Ta ovšem v původní kapli nebyla. Dle tradice ji vyřezal sám první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic podle Kladské madony a umístil ji ve své kapli v příbramské tvrzi, kterou dal sám postavit. V době husitských válek byla prý soška ukryta v příbramských dolech, pak krátce ve farním kostele sv. Jakuba a posléze na Březnickém předměstí Příbrami ve špitálním kostele sv. Jana Evangelisty.

Roku 1513 zastavil král Vladislav II. Jagelonský Příbram a celé panství bratřím Pašíkům z Komárova, kteří zvelebili staré stříbrné doly a pro zvýšení těžby povolali zkušené německé horníky z Krušných Hor a dali jim do užívání též špitální kostel sv. Jana Evangelisty, který byl od té doby nazýván německým. Čeští horníci přenesli odtud sošku Panny Marie, pozdně gotickou sochu sv. Alžběty Durynské a dva zvony zase do svého kostela na Svatou Horu. Kdy horníci sochy na Svatou Horu přenesli, to přesně nevíme, leč odhadujeme, že to bylo ještě v 1. polovině 16. století. Spojení mariánské sošky se svatohorskou svatyní je pro budoucnost téměř trvalé.

Z řady poustevníků, kteří spravovali svatohorskou kapli, byl nejproslulejší Jan Procházka. Jako měšťan a pláteník žil v Nymburku až do roku 1619, kdy oslepl. V následujících letech ho zprávy zastihují již v Praze, kde živořil jako žebrák. Po letech, počátkem roku 1632, se mu zdál sen o starci, který ho vybízel, aby se odebral na Svatou Horu a uctíval tam Pannu Marii. Tentýž sen se opakoval vícekrát, až se posléze Procházkovi zdálo, že mu stařec přímo poručil, aby šel na Svatou Horu a, chce-li získat opět zrak, aby tam uctíval Pannu Marii. Procházka se zalekl a na příkaz starce se konečně rozhodl. Bohuslav Balbín ztotožňoval tohoto starce se sv. Jakubem Větším, jemuž je zasvěcen městský kostel v Příbrami.

Procházka Svatou Horu neznal a ani nevěděl, kde je. Měla význam pouze místní, a v povědomí široké veřejnosti ještě nebyla. Když konečně zjistil po mnoha dotazech, kde Svatá Hora stojí, vydal se tam v doprovodu svého osmiletého vnuka a na místo dorazili 10. června 1632. Netušil, že to bude právě on, kdo bude příčinou uvedení Svaté Hory v širší známost. Delší dobu opuštěná poustevna mu byla příbramskou obcí svěřena i s povinností pečovat o kapli. Po třech dnech pobytu zde se Procházkovi zázračným způsobem vrátil zrak. Viděl nejdříve mlhavě, ale v příštích dnech zřetelněji a zřetelněji.

Vyslyšení proseb poutníků u svatohorské Panny Marie bylo známo již dříve, včetně uzdravení, ale Procházkovo prohlédnutí po tolika letech slepoty bylo pokládáno za skutečně zázračné. Potvrzeno bylo svědeckými výpověďmi i lékařským dobrozdáním. Zpráva se bleskově roznesla po celé zemi a dostala se až do Vídně. Císař Ferdinand II. se svým synem Ferdinandem III. navštívil Svatou Horu již roku 1634. Byla to dosud asi nejvzácnější návštěva, která význam místa ještě zdůraznila. Po Procházkově neuvěřitelném uzdravení se příliv poutníků výrazně zvýšil.

Příbramský děkan při nedostatku duchovních v době třicetileté války nemohl vyhovět přáním zbožných poutníků a na Svatou Horu docházel zřídka. Příbramští konšelé tam chtěli mít stálou duchovní správu a chtěli ji proto svěřit některému duchovnímu řádu. Po dlouhém jednání bylo rozhodnuto svěřit správu nad Svatou Horou březnickým jezuitům, kteří o ni již dříve velmi usilovali. Vytušili, že poutní kaplička s tehdy již proslulou mariánskou soškou je ideální poutní místo, z něhož, díky skvělé poloze v samém středu Čech, lze vybudovat nejslavnější mariánské poutní místo v zemi. Do správy jim byla dána v roce 1647. Březnici, v níž měli svoji kolej, spojili jezuité se svatohorskou svatyní již roku 1649 tzv. svatou cestou šestnácti křížů s obrazy, která byla později nahrazena zděnými výklenkovými kapličkami.

Jezuité ze Svaté Hory pomáhali v duchovní správě v širokém okolí, ale nejvíce se věnovali přece jen poutníkům. Slávu svatohorské Panny Marie šířili a zvyšovali duchovními slavnostmi, kázáními, knížečkami, obrázky apod. S Příbramí byla kaple pro větší pohodlí účastníků procesí spojena prvním schodištěm, tehdy ještě nezakrytým. Jezuité nechali hned připravit projekt na velkorysé vybudování poutního místa. Vypracoval ho slavný vlašský architekt Carlo Lurago podle ideového návrhu jezuity P. Benjamina Schleyera. Plán vycházející z italských předloh byl nepatrně upraven a realizován v rozsahu, jaký známe dnes. Carlo Lurago pracoval pro březnické jezuity již dříve. V Březnici jim postavil například velký kostel sv. Františka Xaverského a sv. Ignáce.

Svatá Hora vyšperkovaná uměleckými díly mnoha malířů, sochařů, štukatérů a uměleckých řemeslníků byla pravým divem pro poutníky, kteří se hrnuli ze všech stran ve velkých procesích. Počet poutníků se stále zvyšoval, věhlas Svaté Hory se šířil, a to i za hranice Čech, a množství poutníků z Bavor, Rakouska a Uher bylo stále větší a jejich návštěvy se staly pravidelnými. Nejvíce pozornosti se dostalo milostné sošce Panny Marie Svatohorské. Byla oblékána do vzácných šatů, jejichž počet stále vzrůstal. Byly z honosných tkanin, bohatě zdobených, ale ani to nebylo dost vzácné. Z darů poutníků jí byl zhotoven roku 1723 zlatý, drahokamy, emailem a perlami zdobený tepaný pancíř, ale mariánští ctitelé si přáli ještě více – zlaté královské korunky.

Oltář se soškou Panny Marie Svatohorské v bazilice Nanebevzetí Panny Marie, oltáře v kaplích západní části části baziliky Nanebevzetí Panny Marie

Korunování poutních obrazů a soch mariánských bylo zavedeno v katolické církvi v roce 1640 z popudu italského šlechtice Alexandra Sforzy Pallavicini, který došel k názoru, že nosí-li zlaté koruny vládnoucí knížata a králové, tím spíš toto právo přísluší Královně nebes a jejímu Synovi.

Korunovány byly mariánské obrazy a sochy v nejslavnějších poutních místech nejdříve v Itálii a pak v ostatních zemích. Této výsady se dostalo konečně i milostné sošce Panny Marie Svatohorské, a tím i celé Svaté Hoře, která se tak zařadila mezi nejslavnější poutní místa na světě. Korunovace se konala 22. června roku 1732.

Pro tuto slavnost byly pořízeny některé nové oltáře, Pražská brána byla pokryta iluzivními nástěnnými malbami a celá Svatá Hora vyzdobena s takovou okázalostí a nádherou, jaká zde neměla dříve obdoby. Za účastí nebývalého množství poutníků, šlechty a duchovenstva se konala korunovační slavnost celých osm dní. Slavnost přispěla k dalšímu rozšíření slávy a věhlasu Svaté Hory. Výročí korunovace se slaví od té doby každým rokem až do současnosti vždy třetí neděli po svatodušních svátcích. Asi v téže době byla zatím prázdná klenební pole ambitů (mezi ambitními kaplemi) pokryta nástropními malbami zlidovělého charakteru, zobrazujícími různé neblahé události, nebezpečí či neštěstí, která se stala a při nichž Panna Marie Svatohorská vyslyšela prosby svých ctitelů a pomohla v nouzi nejvyšší.

Jezuitský řád byl zrušen roku 1773 a správu převzali světští administrátoři, kteří spravovali Svatou Horu 86 let. V roce 1861 dostali Svatou Horu do správy redemptoristé (Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele), kteří zde působili do roku 1950. V roce 1903 dali kostel opravit a jeho nejstarší část, dosud bez výzdob, pokrýt novou figurální i ornamentální štukovou dekorací. Bazilika a východní otevřené kaple obdržely ještě několik nových oltářů a konečně bylo důstojně upraveno i prostranství před hlavní, Pražskou branou. Po rozsáhlé opravě a renovaci požádali pro poutní kostel papeže Pia X. o udělení titulu "bazilika minor", titul, kterým papež výjimečně povyšuje či vyznamenává nejslavnější chrámy. Pius X. uznal žádost redemptoristů za oprávněnou a již roku 1905 povýšil Svatou Horu na "baziliku minor". Svatá Hora není bazilikou ve smyslu stavebního typu, ale ve smyslu náboženském (symbolickém).

Celý areál poutního místa vyžadoval v průběhu věků soustavnou péči a několikrát i velkou opravu či rekonstrukci. Mnoho se podařilo zachránit a udržet až do naší doby, mnohé vzalo za své jako např. nástěnné malby na východní, Pražské bráně z roku 1732. Dne 27. dubna 1978 v odpoledních hodinách vypukl na Svaté Hoře veliký požár, který zcela zničil střechy kláštera, proboštství a severní části ambitů včetně věže s hodinami. Také věže nad kaplí Mníšeckou a Plzeňskou a nástropní malby této části ambitů byly velmi poškozeny. Naštěstí bylo téměř vše obnoveno do roku 1982, tedy k 250. výročí korunovace milostné sošky Panny Marie.

Od 24. března 1990 je duchovní správa Svaté Hory opět svěřena kněžím redemptoristům. Roku 1993 byly zrekonstruovány Svatohorské schody, které byly tehdy už v podstatě zříceninou, protože od Druhé světové války nebyly udržovány, a navíc byly poničeny požárem. Bohužel, dnes je jejich největším nepřítelem vandalismus.

Po pádu komunismu navštěvují Svatou Horu poutníci a turisté z celého světa a rovněž se rozvíjí spolupráce s dalšími poutními místy. V letech 2006 až 2018 byly firmou Vladimír Šlajch postaveny pro svatohorskou baziliku dvoje nové varhany. Zejména díky péči občanského sdružení Matice svatohorská se pokračovalo v opravách areálu, které vyvrcholily díky rozsáhlému grantu generální opravou celého areálu v roce 2015. Díky němu získala Svatá Hora nový vzhled, přednáškové a výstavní prostory a mnoho dalšího.

Po prohlídce celého areálu jsem po Svatohorských schodech sešla dolů do Příbrami. O městě dnes psát nebudu, to by bylo na další článek. Zastavila jsem se proto jen na náměstí a vyfotografovala si kostel sv. Jakuba staršího a poté ještě bývalý zámeček Ernestinum, o kterých se v povídání o Svaté Hoře okrajově zmiňuji.

Kostel sv. Jakuba Staršího byl původně gotický kostel z první poloviny 13. století, ale byl několikrát přestavován. Kromě svého duchovního poslání plnil také obrannou funkci. Jedná se o obdélnou jednolodní stavbu s polygonálním presbytářem s opěráky. V kostelní věži (34 m) jsou viditelné zazděné střílny. Současná podoba kostela je z roku 1869. Zařízení je barokní, pochází ze zrušeného kláštera v Mariánské Týnici.

Zámeček-Ernestinum je jednou z nejstarších dochovaných památek ve městě. Původně dřevěnou tvrz nechal v polovině 14. století přestavět na kamenný hrádek, dnes východní část objektu s gotickým arkýřem, tehdejší majitel panství Arnošt z Pardubic, první český arcibiskup. Na konci 17. století se majitelem původní tvrze stal pražský arcibiskup Matouš Ferdinand Sobek z Bílenberka, který ji nechal opravit a barokně rozšířit. Zcela zásadním se pro zámeček stal rok 1849. Díky prudkému růstu těžby stříbra se zámeček stal sídlem báňskéhoo učiliště, které v roce 1894 získalo status vysoké školy. Ta však roce 1946 přesídlila do Ostravy a prostory zámku začaly být využívány pro potřeby města. V současnosti se v budově nachází mimo jiné Galerie Fr. Drtikola, který se v Příbrami narodil.

Od zámečku jsem kolem pěkného pomníku obětem 1. světové války, postaveného podle návrhu Jana Kotěry a Jana Štursy, vypravila na autobusovou zastávku a odjela do Prahy. Musím říct, že jsem měla štěstí a že jsem se dnes na Svatou horu vypravila. Všude byl sníh a celý areál vypadal nádherně.

Příbram – Svatá Hora – 30. listopadu 2023