Svatojakubská cesta

O svatojakubské cestě do Santiaga de Compostela slyšel asi každý, ale svatojakubské cesty vedou i přes Českou republiku. Nedávno se mi dostala do ruky mapka východočeské trasy, která prochází dokonce obcí Semín, kde bydlím. Když jsem si mapu prohlížela podrobněji, zjistila jsem, že jsem cestu už buď přímo, nebo územím kterým vede, po mnoha kratších úsecích téměř celou prošla (i když ne vždy tím správným směrem). Chyběl mi jen delší úsek od Sionu do Kácova. Dnes jsem se vypravila na cestu z Kácova do Zruče nad Sázavou. Zruč nad Sázavou sice na trase cesty přímo neleží, ale část trasy, kudy jsem z Kácova šla (modrá turistická značka), ano. Navíc v Kácově, který na svatojakubské cestě leží, jsem ještě nikdy nebyla.

Do Kácova jsem přijela autobusem z Kolína. Kraj kolem Kolína a Kutné Hory docela dobře znám, ale krajinu jižně od Malešova, kudy autobus projížděl, jsem dnes viděla poprvé. Projížděli jsme mírně zvlněnou krajinou, kde se střídaly lesy a pole s malými vesnicemi s kostely a několika zámečky. Tato oblast je nejzápadnější výběžkem Českomoravské vrchoviny a nazývá se Hornosázavská pahorkatina.

Městys Kácov s necelými 800 obyvatel leží na břehu řeky Sázavy, na soutoku s jejími dvěma pravostranné přítoky - Čestínským a Losinským potokem. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1318. S Kácovem je spojen rod Černčických z Kácova. Roku 1412 byl Kácov povýšen na městečko. Z roku 1457 máme první zmínky o pivovaru. Kácovský pivovar je tak jedním z nejstarších u nás. Zajímavé je, že je dodnes stále na stejném místě v původní středověké lokaci.

Asi od poloviny 15. století stávala v Kácově tvrz. V 16. století byla tvrz renesančně přestavěna Čejky z Obramovic a po roce 1635 za Benigny Kateřiny z Lobkovic došlo k přestavbě na barokní zámek. V roce 1726 se panství stává majetkem Anny Marie Františky Terezie, princezny Sasko-Lauenburské, hraběnky z Neuburgu a velkovévodkyně Toskánské.

Zámek v Kácově, náměstí v Kácově - sousoší Panny Marie a Čtrnácti svatých pomocníků, v pozadí kostel Narození Panny Marie,  Kácov od řeky Sázavy – zámek, kostel a v popředí pivovar

Ačkoliv Anna Marie, velkovévodkyně Toskánská, sídlila v Zákupech, věnovala značnou pozornost i Kácovu. V letech 1727 - 1733 dala zpustlý kácovský zámek, kterému předchozí zadlužení majitelé nevěnovali pozornost, přestavět ve stylu barokního severoitalského šlechtického sídla. Přestavba zcela změnila podobu areálu bývalé tvrze, odstranila poslední zbytky opevnění a ze staré budovy se zachovaly jen některé základové zdi. Nový zámek byl postaven na nerovném terénu, takže jeho jižní průčelí obrácené k řece Sázavě bylo dvoupatrové, kdežto severní, v němž byl i hlavní vchod, jednopatrové. Zámek byl založen na obdélníkovém půdoryse, přičemž kratší západní a východní strana byla ozdobena věžovitými výstupky. Interiéry byly zdobeny především štukami. Nejbohatší výzdobu měla zámecká kaple. Průčelí byla vyzdobena nástěnnými malbami, představujícími v slepých oknech různé postavy. Od náměstí byl zámek oddělen prostou zdí s barokní branou. V této podobě se zámek zachoval prakticky dodnes. Současně se zámkem byl přestavován i kácovský kostel, spojený se zámkem 150 m dlouhou chodbou.

Po smrti Anny Marie Toskánské roku 1741 se stal zámek již jen sídlem správy panství a úřednickým obydlím. Velkovévoda toskánský ho držel až do roku 1847, kdy definitivně připadl císaři Ferdinandovi V. Dobrotivému, který za něj postoupil Toskánsku Luku.

V roce 1918 se kácovský zámek stal vlastnictvím státu. V zámku byla umístěna správa státních lesů a byty a kanceláře jejích zaměstnanců. V roce 2008 přešel zámek do majetku Městyse Kácov. V současnosti je zámek postupně opravován a z důvodu rekonstrukce je nyní veřejnosti nepřístupný.

Nedaleko zámku stojí původně gotický kostel Narození Panny Marie ze 14. století, který byl v 1. polovině 18. století zbarokizován, a roku 1819 upraven empírově. V roce 1862 byl ale znovu přestavěn. Jedná se o trojlodní stavbu s pravoúhlým presbytářem, se sakristií, oratoří a věží. Je spojen dlouhou krytou chodbou s místním zámkem.

Na náměstíčku před hlavním vchodem do zámku se nachází sousoší Panny Marie a Čtrnácti svatých pomocníků. Jedná se o pozdně barokní sloup z roku 1730 se sochou Panny Marie na vrcholu. Pod ní jsou rozmístěny sochy čtrnácti pomocníků spolu se sv. Janem Nepomuckým a sv. Josefem.

A teď se ještě na chvíli vrátím ke kácovskému pivovaru. Kácovský pivovar je jedním z nejstarších pivovarů u nás. V letech 1916-1918 patřil rakouskému císaři Karlu I. a od roku 1922 byl státní. Už tenkráte se tu vařilo pivo Hubertus. V roce 1957 ale po rovných pěti stech letech nepřerušené činnosti pivovar ukončil výrobu. Jeho nová historie se začala psát v roce 1992, kdy pivovar zakoupili dva podnikatelé z Prahy a od roku 1993 v něm zase začali vařit pivo. To dodávali do pivovarské restaurace, několika restaurací v Posázaví a do vlastního hotelu v Praze. V roce 1996 byl však provoz znovu přerušen. Naštěstí od roku 2001 má pivovar znovu nového majitele a zase se zde začíná vařit pivo s ročním výstavem 20 000 hektolitrů a osmi druhy piva obchodní značky Hubertus.

Udělala jsem si několik fotografií a vydala se z města na cestu po modré turistické značce. Cesta vedla po úbočí levé stráně údolí Čestínského potoka. Po ní jsem došla na křižovatku turistických cest u Koutského mlýna a odtud pak pokračovala po zelené turistické cestě dál k obci Rendějov. Zelená značka vedla dál do údolí Pardidubského potoka. Tady jsem se dostala do menších problémů. Před několika dny dost pršelo a v místě, kde jsem přecházela potok jsem musela jít téměř vodou. Přes potok nevede lávka a úsek kolem tohoto přechodu (brodu) byl velmi podmáčený, Naštěstí to byl jen krátký úsek.

Cesta lesem, rozhledna Babka a výhled z ní

Další zastávkou byla rozhledna Babka. Je to nová 28 metrů vysoká dřevěná rozhledna. Vyhlídková plošina se nachází ve výšce 24 metrů. Vede na ni 130 schodů. Z rozhledny se naskýtá výhled na blízké i vzdálenější okolí. Vystoupala jsem nahoru, porozhlédla se a pak se vydala k závěrečnému cíli cesty – do Zruče nad Sázavou. Po zelené turistické značce jsem došla na silnici k zručskému hřbitovu, ale tady jsem značku opustila a po cestě podél údolí Pardidubského potoka došla do Zruče.

Město Zruč nad Sázavou s necelými 5000 obyvatel se nachází v okrese Kutná Hora ve Středočeském kraji. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1328. Roku 1355 se jako patron zdejšího kostela uvádí Petr z Orlíka, jenž se o dvacet let později zval z Kolovrat. Kolovratové ve Zruči sídlili téměř 200 let. Za vlády dalších majitelů, Kaleniců, vzkvétala Zruč natolik, že byla za vlády Ferdinanda Habsburského v roce 1561 povýšena na městečko. Rodový erb Kaleniců (stříbrné buvolí rohy na červeném štítě) převzalo město Zruč nad Sázavou jako městský znak a používá ho dodnes.

V dalším období se na panství vystřídalo několik majitelů. K těm nejvýznamnějším patří rod Schebků. Stavitel železnic Jan Schebek (zemřel 1889) přezdívaný také "Král železnic" koupil zručský velkostatek i se zámkem roku 1885. Rod Schebků vlastnil zručské panství a zámek až do roku 1948, kdy jim byl vyvlastněn.

Pro rozvoj města měla velký význam firma Baťa, Dne 24. března 1939 byla s touto firmou podepsána smlouva o výstavbě továrny na obuv. Prvním sortimentem, vycházejícím z bran zručského Baťova závodu, byla mužská a dámská obuv. A za války to byla tzv. bagančata, pracovní obuv na dřevěných podešvích. Po 2. světové válce, v roce 1953 se továrna přejmenovala na Sázavan Zruč, n. p. a produkovala kvalitní dětskou obuv, která se prodávala po celém světě. Díky tomuto závodu se Zruč rozrostla. Původní Baťovy plány s městem byly takové, že se Zruč bude rovnat velikostí i produkcí bot jeho zlínské továrně. Ve Zruči mělo stát letiště, nemocnice i vysoké školy. Po příchodu Němců v roce 1939 se plány nemohly uskutečnit a po znárodnění po roce 1945 nebyl tento záměr dále nerozvíjen. I nyní je Zruč rozdělena místním neoficiálním názvem na novou Zruč (Baťov) a starou Zruč.

V 70. letech 20. století byla v blízkosti města postavena vodní nádrž Švihov, kterou napájí řeka Želivka. Tato nádrž zásobuje pitnou vodou nejen Prahu, ale i široké okolí Zruče nad Sázavou a řeky Želivky. V obci Nesměřice (4 km od Zruče) se nachází hráz této vodní nádrže.

Ulicemi města jsem přišla téměř k pěkně opravenému Zručskému dvoru, což je soubor hospodářských budov, patřících k zámku, protože majitelé panství spravovali také rozsáhlé okolní polnosti. Byly zde chlévy, sklady i malý lihovar. Dnes je v jednom objektu vodácké muzeum. Prošla jsem dvorem (je také postaven v pseudogotickém slohu) do zámeckého parku a k zámku.

Zručský zámek – se svým parkem s velkou botanickou hodnotou patří k hojně navštěvovaným památkám ve středním Posázaví. Jeho historické kořeny sahají až do třináctého století. Prvním panským sídlem ve Zruči býval tzv. Starý zámek založený ve druhé polovině třináctého století. Stával asi 400 metrů západně od dochovaného zámku. První dochovaná písemná zmínka pochází ale až z roku 1328.

Podoba současného zámku je završením mnohasetletého vývoje této stavby od středověkého hradu, přes pevnost, renesanční zámek, barokní či klasicistní panství, sídlo národního výboru a dalších institucí až do dnešní podoby.

Hrad byl založen na okraji strmé skály nad pravým břehem řeky Sázavy. Tento sráz chránil hrad na jižní straně. Ostatními třemi stranami splýval s okolní krajinou. Proto byl z těchto tří stran uměle vytvořen příkop. Prvním majitelem a zároveň stavitelem hradu byl Heřman ze Zruče. Od roku 1334 vlastnili panství na Zruči více než 200 let Kolovraté. V roce 1553 kupuje od Kolowratů Zruč Jiří Kalenic z Kalenic. Kalenicové přestavěli ve druhé polovině 16. století původní gotický hrad na renesanční zámek. Zámek i s celým panstvím jim však byl roku 1623 zkonfiskován za účast Albrechta z Kalenic na stavovském povstání.

Černým letopočtem byl pro zámek rok 1781, kdy celý zámek vyhořel. Byla zničena renesanční výzdoba interiérů, veškerý mobiliář a také archív. Až v letech 1872–1878 nechal nový majitel Jan Skrejšovský zámek opravit, a to ještě ve slohu barokním. O zásadní přestavbu do dnešní podoby se zasloužil rod Schebků. Roku 1885 koupil zručský velkostatek i se zámkem stavitel železnic Jan Schebek. Jeho syn Adolf Schebek nechal zámek v letech 1892 – 1894 přestavět v pseudogotickém stylu. Přestavbu zadal tehdy známému architektovi Janu Vejrychovi. Zámek ve svých zdech však obsahuje některé budovy původního hradu postaveného v první polovině čtrnáctého století. Dominantou interiéru se stal rytířský sál (dnešní Zelená jídelna) spojený nově postaveným mostkem přímo se zámeckým parkem.

Zručský zámek, Kolovratská věž, kostel Povýšení sv. Kříže, kolonáda u jezírka

Po roce 1989 byl zámek v rámci restitučních nároků potomkům rodiny Schebků vrácen. V roce 2003 město Zruč nad Sázavou zámek odkoupilo, a park s přilehlými pozemky získalo na základě darovací smlouvy. Od roku 2006 až do roku 2015 proběhly tři etapy rekonstrukce zámeckých budov, parku, přilehlých budov i hospodářských stavení v nynějším Zručském dvoře. Zrekonstruován byl i dobový nábytek, který se dochoval po Schebcích, zapůjčeny zpět byly i původní obrazy a další artefakty v interiérech zámku.

V současné době je zámek sídlem radnice, zámecké galerie a jižní křídlo je zpřístupněno turistům ve dvou prohlídkových okruzích. V hradním příkopu je vybudována zábavně naučná stezka rytíře Miloty z Kolowrat a v části letní kino. V bývalé sýpce je interaktivní expozice Příběh řeky Sázavy a ve Zručském dvoře (bývalé hospodářské stavení Schebků) byla otevřena expozice Vodácké muzeum.

Park je vyzdoben několika sochami. Jedna z nich - plastika lva požírající kořist - je opředena tajemstvím. Je to zřejmě nejstarší a nejcennější socha. Není jisté, kdo je jejím autorem ani kde původně stála.

Nedaleko zámku se nachází zrekonstruovaná Kolovratská věž, která sloužila ve středověku jako hradní hláska, ale také jako sklad zbraní. Uvnitř věže nyní naleznete expozici středověkých zbraní. Pro děti je v každém patře připraveno interaktivní formou seznámení s historií, dobovými nástroji a zbraněmi připomínající obranu hradu ve středověku. Z vrcholu věže se vám pak naskytne krásný výhled na celý zámecký areál.

Další zajímavou stavbou v parku je kolonáda u jezírka v místě bývalého příkopu. Místu se říká jezírko baronky Emmy, protože zde prý ráda trávívala svůj čas. V současnosti se zde často konají svatby.

Nedaleko brány do zámeckého areálu se nachází kostel Povýšení sv. Kříže. Je zmiňován už roku 1334, kdy je uváděn jako farní. Zřejmě se jedná o raně gotický kostel, který byl později upravován, a to v období vrcholné gotiky (presbytář). Pozdně středověký původ věže doložilo iluzivní malované kvádrování. Větší oprava proběhla až po roce 1683. Výraznější barokizace zde ale neproběhla. Všechny úpravy v barokním období se omezily na výměnu mobiliáře a na přístavby k vnějšku středověké stavby, kdy byly v průběhu 17. či 18. století ke kostelu přistavěny kaple a sakristie. Roku 1781 byl kostel poškozen požárem, následně obnoven a rozšířen.

Prošla jsem se parkem, zašla až k místu v západní části areálu, kde stávala původní tvrz, vyfotografovala si Kolovratskou věž, kostel, zámek i jezírko baronky Emmy a pomalu se vypravila na náměstí ve staré části Zruče, odkud odjíždí autobus do Prahy. Abych řekla pravdu, nemám moc ráda stavby, postavené nebo upravené v pseudoslozích, ale zručský zámek na mě udělal moc velký dojem. Vše je opravené, čisté, prostě je radost se tudy procházet.

Kácov – Zruč nad Sázavou - 3. dubna 2023