Svatý Jan pod Skalou
Obec Svatý Jan pod Skalou s bývalým benediktinským klášterem a jeskyní poustevníka svatého Ivana v hlubokém údolí říčky Loděnice, nad níž se vypíná skalní masív s křížem na svém vrcholu, zná téměř každý. I já jsem tu už několikrát byla. Dnešní výlet jsem si ale zpestřila procházkou přes venkovní expozici hornického skanzenu Solvayových lomů, což je muzejně využitý areál soustavy bývalých lomů na chemicky velmi čistý vápenec.
Cestu jsem začala v obci Bubovice a odtud se vydala směrem ke skanzenu. Expozice je sice otevřená jen v turistické sezóně, ale areálem prochází místí zelená turistická značka. Z cesty jsou pěkné výhledy jednak do lomů, ale i do okolní krajiny.
V areálu bývalých lomů bylo vytvořeno muzeum, které je věnováno těžbě a dopravě vápence v Českém krasu, geologii a speleologii, nákladní lanové dráze a je možné zde vidět i dobovou strojní dílnu. Součástí skanzenu je i rekonstruovaná úzkorozchodná dráha, po které je možné se v rámci prohlídky svézt, nebo návštěva podzemní štoly, kde se nachází několik kusů lokomotiv provozovaných v letech 1930 až 1963. V areálu skanzenu je i pár kusů demprů, tzn. nákladních automobilů konstruovaných pro povoz v povrchových lomech.
Solvayovy lomy byly po několik desetiletí významným dodavatelem kvalitního vápence pro chemickou výrobu. Na objem těžby byly kladeny vysoké nároky, a tak užívaná technologie těžby prodělala více změn, než kolik se dotklo některých starších dolů za celá staletí. Zajímavým vývojem prošla i doprava vápence, který nebyl dopravován jen po železnici a zpevněných cestách, ale také pod zemí a část své cesty urazil dokonce vzduchem vysoko nad korunami stromů.
Lom byl založen, aby zásoboval vápencem továrnu v Neštěmicích u Ústí nad Labem, která se zabývala výrobou sody tzv. Solvayovou metodou. Od toho je odvozen i nejčastěji užívaný název lomu a název dnešního skanzenu. Těžit se začalo roku 1918. Roku 1925 se podařilo zavést do lomu elektřinu, což umožnilo nahradit spalovací motor k pohonu kompresoru za elektrický a pořídit i výkonnější kompresor. V roce 1928 již byl lom vybaven třemi elektromotory. Největšího rozmachu dosáhla těžba v lomu za druhé světové války, kdy byla podřízena německému plánovanému hospodářství. Těžba byla ukončena v roce 1956 a lom byl předán Správě silnic Praha, pobočce Beroun. Tato firma dotěžovala materiál pro stavbu okolních silnic. Dotěžování bylo ukončeno v roce 1964 a lom osiřel, ale ne navždy.
Kříž na vrcholu skály, výhled do jednoho z bývalých lomů, horní patro lomu, cesta na vrchol skály ke kříži
V roce 1993 vzniká Společnost Barbora o. s.- Společnost pro zachování důlních a průmyslových památek. Tato společnost zde znovu buduje úzkorozchodnou dráhu, shání a zprovozňuje staré lokomotivy a vozy, opravuje zbylé objekty... Dnes je zde muzeum těžby a dopravy vápence, asi dva kilometry trati, 139 metrů staré štoly, asi 150 vozů různých typů a více než 50 lokomotiv. Ve výstavbě je trať na třetí etáž lomu a v projektu je trať k obci Bubovice (celkem asi 5 km). V plánu je i obnova horní stanice lanovky.
Výstavba samotížné lanovky dlouhé více než 1500 m započala se stavbou lomu. V provozu byla od zahájení těžby v roce 1918. Spojovala lom s vlečkou do Loděnic. V roce 1932 proběhla její rekonstrukce a roku 1959 byla dolní stanice přestavěna na nakládku do nákladních automobilů. Lanovka byla zrušena v roce 1965, zachovala se pouze její horní stanice, kterou čeká obnova.
V lomu byla zavedena dráha o rozchodu 600 mm. Až do roku 1929 probíhaly veškeré manipulace s vozíky ručně. V roce 1930 byla zakoupena první benzolová lokomotiva typu T 290. Po druhé světové válce zde byly nasazeny stroje Stavoloko BNE 25. Vozový park tvořily bočně výsypné vozy, tzv. kiplóry, a hunty s dřevěnými rámy. Dnes jsou zde i jiné exponáty, včetně dvou úzkorozchodných parních lokomotiv.
Prošla jsem venkovním areálem skanzenu a po místní zelené značce jsem pokračovala k červené turistické značce, vedoucí na vrchol impozantního vápencového masivu Svatojánské skalní stěny, která se v nejvyšším místě vypíná do výšky 150 metrů nad klášter a dominuje tak celému okolí. Na jeho vrcholu se tyčí vysoký kříž. Bubovice i areál skanzenu leží mnohem výš než Svatý Jan a proto byla cesta na vrchol skály velmi pohodlná, jen s malým převýšením (asi 40 m).
Na vrcholu skály existovalo pravěké hradiště U Kříže, z něhož se dochovala část čelního opevnění ze severovýchodní strany. To jsem ale neviděla nebo si ho nevšimla. Na lokalitě neproběhl žádný archeologický výzkum ani na ní nebyly získány nálezy, které by umožnily datovat vznik a dobu osídlení hradiště. Na základě archeologických nálezů z jeskyní Pod Křížem a Maštale se hypoteticky uvažuje o založení hradiště v pozdní době bronzové nebo v době halštatské.
Z vyhlídky U kříže jsem si udělala několik fotografií a vydala se na cestu dolů do údolí, do Svatého Jana pod Skalou, ležící v hlubokém údolí říčky Loděnice. Podle pověsti se zhruba v polovině 9. století v tomto místě usadil poustevník svatý Ivan, který vedl život plný odříkání a askeze. Jeho domovem byla jeskyně, vytvořená krasověním mohutné travertinové kupy, která vznikla usazováním vápenato-hořečnatých solí z minerálního pramene na úpatí skály.
Jediným společníkem poustevníka Ivana byla ochočená laň seslaná Bohem, jež mu dávala mléko. Podle legendy ji však potkal smutný osud - při honu na medvěda ji poranil kníže Bořivoj a její krvavá stopa ho přivedla až do poustevnické jeskyně. Zde se kníže Bořivoj setkal s Ivanem a velmi se zarmoutil nad tím, že mu zabil jeho laň samoživitelku. Přestože poustevník obdržel nabídku bydlet v luxusu na knížecím hradě Tetíně, volil raději chladnou a vlhkou jeskyni.
Kníže Bořivoj mu však splnil poslední přání vystavět na tomto místě kostel jako památku na svatého Jana Křtitele, který se mu dříve v jeskyni několikrát zjevil a ochránil ho před nástrahami a pokušeními ďábla. Tak vzniklo jméno poutního místa, jehož věhlas přetrval mnoho staletí až dodnes.
K obnově a povznesení kláštera došlo až ve 2. polovině 17. století. Opat Matouš Ferdinand Sobek z Bílenberka (ve funkci 1652-1664) inicioval opravu zchátralého konventu a v roce 1657 uzavřel se stavitelem Carlem Luragem smlouvu na výstavbu nového kostela sv. Jana Křtitele dokončeného roku 1661. Obnova areálu pokračovala výstavbou nového konventu a prelatury stavitelem Martinem Reinerem v letech 1669-1678 Další stavební úpravy v klášteře byly svěřeny Kiliánu Ignáci Dientzenhoferovi, podle jehož projektu bylo v letech 1728-1731 přestavěno severní a západní křídlo kláštera s prelaturou. Klášter byl zrušen roku 1785 a přeměněn na zámek, který od počátku 19. století patřil šlechtické rodině Bergerů. V letech 1904 - 1912 byly v areálu bývalého kláštera zřízeny Svatojánské lázně. Od roku 1925 zde byla škola, v letech 1953-1958 věznice, později pak škola pro příslušníky komunistické tajné policie StB, nakonec od roku 1985 archiv tehdejšího ministerstva vnitra. V současnosti v bývalém klášteře působí Svatojánská kolej Vyšší odborné školy pedagogické.
Výhled ze skály do údolí Loděnice na bývalý benediktinský klášter s kostelem Narození sv. Jana Křtitele, kaple Povýšení sv. Kříže - pohled ze skály, skála s křížem a jeskyní, bývalý klášter s kostelem Narození sv. Jana Křtitele - v pozadí majestátní skála s křížem
Raritou svatostánku, který u nás nemá obdoby, je jeho propojení s původní poustevnickou jeskyní, později přeměněnou na skalní kostel. Jeskyně s krápníkovou výzdobou vznikla ve 100 m dlouhé a 10 m vysoké travertinové kupě, která se tak řadí mezi největší skalní útvary svého druhu na našem území. Podzemní prostory mají celkem tři části a uvidíte v nich podzemní pramen minerální vody, lůžko a balvan s otisky nohou poustevníka Ivana i stropní otvor, kudy Ivan vyhnal z jeskyně zlé duchy. Hned vedle kostela, pod oknem Ivanovy jeskyně, je vyveden silný pramen léčivé vody, z níž se vysrážela travertinová kupa. Voda byla v minulosti stáčena do lahví a prodávána jako minerální voda "Ivanka".
V obci je hřbitov s neogotickou kaplí svatého Maxmiliána, kterou projektoval Bernhard Grueber. V kryptě kaple se nachází rodinná hrobka Bergerů. Kapli s rodinnou hrobkou dal postavit v letech 1847-1849 JUDr. Maxmilián Berger, předseda spolku pro postavení Národního divadla v Praze.
Monumentální kulisu kostela a přilehlého kláštera tvoří impozantní skalní útes Skála představující nejmohutnější skalní výchoz v Českém krasu. Tvoří jej strmě ukloněné vrstvy vápenců vypreparované erozí do podoby skalního hřebene, jehož nejvyšší hrot ozdobený a zviditelněný křížem ční do výšky kolem 150 m nad dno údolí.
Cestou z vrcholu skály jsem šla kolem barokní kaple Povýšení svatého Kříže. Podle pověsti stojí kaple na místě, kde se poustevníku Ivanovi zjevil sv. Jan Křtitel a věnoval mu dřevěný kříž k vymítání zlých duchů. Samotná kaple vznikla v roce 1714 z iniciativy opata Koterovského, autorem návrhu byl patrně Kryštof Dienzenhofer. Zajímavostí je půdorys stavby, který má tvar řeckého kříže. V interiéru spatříte sousoší sv. Jana Křtitele s poustevníkem Ivanem z roku 1602, vytesané z červeného vápence.
Je to způsob pěstování lesa, kdy se strom určitého stáří uřízl, z pařezu pak vyrazily nové výhonky a ty se nechaly vyrůst a po několika letech (podle toho, na co bylo potřeba strom použít) se znovu uřízly. A tak stále dokola. Tedy les zde stále byl a stále se z něho mohlo odebírat dřevo. Duby a habry, které v Českém krasu rostou, mají silnou schopnost zmlazovat, a proto se k pařezení hodí. Na stejný způsob pěstování lesa jsem narazila i v oblasti vltavského údolí jižně od Prahy. Výmladkový les byl často využíván také k pasení dobytka, což částečně zlepšovalo kvalitu půdy, a také ke získávání krmiva, tzv. letnin, při letním prořezávání. V souvislosti s přesunem priorit lesního hospodářství od produkce paliva k produkci kvalitního stavebního nebo truhlářského řeziva zájem o výmladkové lesy upadal a tyto tvary byly od počátku 20. století a zejména po 2. světové válce vesměs převáděny na lesy vysokokmenné.
Výmladkový les. údolí Bubovického potoka, Bubovické vodopády
Cestou jsem obcházela vrch Doutnáč (433 m), kde byly lesní porosty od roku 2004 ponechány samovolnému vývoji. Doutnáč byl vybrán jako bezzásahová oblast pro svou ucelenost, a přesto velkou rozmanitost a pestrost stanovištních podmínek díky orientaci svahů k různým světovým stranám.
Pokračovala jsem dál a další cesta mě přivedla do suchého údolí Bubovického potoka. Věděla jsem, že bych měla po chvíli dojít k Bubovickým vodopádům, jen mě překvapilo, že zde není žádná voda. Cestou byly sice přes koryto potoka lávky, ale voda nikde.
Podle informací patří Bubovické vodopády mezi nejkrásnější místa Karlštejnska. Jsou tvořené soustavou tří vápencových stupňů oddělených od sebe několik metrů. Vodopády by měly být nejpůsobivější v zimě nebo po vydatných deštích, protože jinak zde po většinu roku protéká poměrně málo vody nebo jsou úplně vyschlé. Jak už psala, v potoce dnes žádná voda nebyla, ale protože už několik dní mrzne a možná zde před časem nějaká voda tekla, vodopády jsem viděla - byly vytvořené z ledu. A byly hezké.