Terčino údolí

V televizi slýcháváme často reklamu na Dobrou vodu, která pochází z hlubinného jezera v oblasti Novohradských hor. Ale abych řekla pravdu, úplně jistá jsem si nikdy nebyla, kde Novohradské hory vlastně leží.

Novohradské hory jsou pohoří nacházející se na hranicích Česka a Rakouska. Na českém území se rozprostírají na ploše 190,21 km² kolem obcí Nové Hrady, Horní Stropnice, Benešov nad Černou, Dolní Dvořiště a Malonty, a pokračují až ke státní hranici. Jejich jižní částí táhnoucí se až k údolí Dunaje je v Rakousku. Jedinečnost Novohradských hor spočívá především ve vzácně zachovalé přírodě, která na české straně zůstala ušetřena zásahů člověka díky své poloze v bývalém pohraničním pásmu.

A protože jsem ještě nikdy v této oblasti nebyla, rozhodla jsem si sem udělat výlet a alespoň kousek území poznat. Autobusem jsem přijela do stanice Nové Hrady, Údolí. Nedaleko ní vede turistická značka do Terčina údolí, které bylo prvním z cílů mé cesty. Ale ještě dřív, než se budu zabývat tímto úsekem dnešního výletu, zmíním se krátce o historii městečka Nové Hrady.

Městečko Nové Hrady leží v Novohradském podhůří poblíž hranic s Rakouskem, asi třicet kilometrů jihovýchodně od Českých Budějovic a dvacet kilometrů jižně od Třeboně. S nadmořskou výškou 541 metrů jsou nejvýše položeným městem okresu České Budějovice. Ve městě a jeho částech žije asi dva a půl tisíce obyvatel.

Město bylo ve středověku významnou pohraniční pevností. V pramenech je doloženo slovanské hradiště. Ve 13. století zde byl vybudován vrcholně středověký hrad patřící rodu Vítkovců. V květnu 1422 byly Nové Hrady vypáleny a vypleněny husity a dne 14. srpna 1467 byly opět vypáleny a vypleněny, a to vojsky Zdeňka Konopišťského ze Šternberka, který stál v čele Jednoty zelenohorské – české katolické opozice proti českému králi Jiřímu z Poděbrad, jehož stoupencem byl Jan II. z Rožmberka, tehdejší majitel Nových Hradů. Po roce 1620 se Nové Hrady staly rezidenčním městem Buquoyů, kteří zde sídlili až do roku 1945. ,

A teď se konečně dostávám k Terčině (Terezině) údolí, vybudovaném na popud hraběnky Terezie Buquoyové jako krajinářský park v roce 1765. Údolím vede červená a zelená místní turistická značka. Chtěla jsem toho vidět co nejvíc (hamr, Lázničky, vodopád, přehradu, tvrz Cuknštejn, Švýcarskou chatu) a tak jsem cestu po obou značkách různě kombinovala. V parku je možné obdivovat množství cizokrajných dřevin, historických staveb, a i uměle vytvořený vodopád. O některých stavbách se rozepíšu trochu víc.

Nejprve jsem procházela kolem bývalého hamru, který v současnosti slouží stejně jako nedaleké Lázničky k ubytování. Lázničky byly vybudovány v letech 1788 – 1797 jako malé soukromé lázně a na přelomu 60.a 70. let 18. století byl postaven tzv. Modrý dům, ve kterém šlechtična s oblibou trávila letní měsíce. Modrý dům, pojmenovaný po modré střeše, se do dnešní doby zachoval jen jako ruina, neboť byl roku 1915 z velké části zničen povodní.

Tvrz Cuknštejn, Terčino údolí,  Umělý vodopád

V budování se pokračovalo i po hraběnčině smrti. Vznikaly pavilonky a pomníčky s veršovanými nápisy, budovaly se rybníčky. Roku 1817 přibyl umělý vodopád, který zůstal atrakcí do dnešních dnů. Napájí ho pomocí náhonu se stavidly samotná říčka Stropnice a je vysoký 13 m.

V západní části údolí jsem se odpojila od značené cesty a pokračovala na hráz přehrady Humenice a k tvrzi Cuknštejn. Vodní nádrž Humenice byla vybudována na říčce Stropnice roku 1988. Údolí postihovaly občasné povodně se zvýšenými průtoky vody, při kterých byly zničeny mosty i některé budovy (např. Modrý dům, který nebyl po povodni v roce 1915 už nikdy obnoven). Přehrada proto slouží především k regulaci průtoku vody, k ochraně zemědělských pozemků pod její hrází a také k výrobě elektrické energie. Hráz je vysoká 20 m a dlouhá 200 m.

Tvrz Cuknštejn nechal vystavět na konci 15. století vladyka Vilém Pouzar z Michnic. Bohužel během stavovského povstání na začátku 17. století došlo k jejímu zpustošení císařskými vojáky. V roce 2000 koupil zchátralou tvrz soukromý majitel a v současné době probíhá její citlivá rekonstrukce včetně restaurování fresek v objeveném prostoru původní gotické kaple. Tvrz je sice veřejnosti nepřístupná, ale z jejího vnějšího valu se mi podařilo si ji vyfotografovat včetně hlubokého obranného příkopu. Je to moc pěkné a malebné místo. U tvrze jsem se opět napojila na místní turistickou značku a kolem Dámského a Gabrielina rybníčku došla ke Švýcarskému domu, sloužící v současnosti jako skautská základna.

Vodní nádrž Humenice, jeden z rybníčků v Terčině údolí, Švýcarský dům a na posledním obrázku je jako ochutnávka na další článek fotografie hlubokého hradní příkopu hradu Nové Hrady

Procházela jsem skutečně nádhernou krajinou s údolím říčky Stropnice a několika dalšími údolíčky menších potoků. V lesích, střídajících se s loukami, leží i několik rybníčků. Celý okruh parkem, který leží na ploše 139 ha a je od roku 1992 Národní přírodní památkou, byl asi 7 km dlouhý a dovedl mě opět do místa, kde jsem cestu začínala. Mezi krajináři bývá Tereziino údolí považováno za jeden z vrcholných celků romanticko-sentimentálního období krajinářské architektury. Tato národní přírodní památka slouží nejen jako výborné místo pro procházky a výlety, ale i jako ukázka řemeslně jemně řešené krajinné kompozice, která si ve všech ročních období uchovává svůj půvab a přitažlivost.

Další cesta po červené turistické značce mě přivedla poměrně strmou strání do západní části Nových Hradů, jen kousek od pěkně opraveného hradu, obklopeného širokým, ale hlavně velmi hlubokým (14 m) vyzděným příkopem. Ale o městě samotném se zmíním v nějakém dalším článku, protože opravdu stojí za návštěvu. Dnešní článek by byl však moc dlouhý.

Ještě nikdy jsem v Nových Hradech nebyla a neznala jsem ani krajinu kolem tohoto městečka, a musím říct, že mě opravdu okouzlila. A i počasí mi přálo. Mělo pršet, ale většinou svítilo slunce. Jen ta zima mohla být menší.

Terčino údolí – 25. dubna 2024