Třemšín

Před několika lety jsem si udělala výlet k Padrťským rybníkům a při zpáteční cestě do Rožmitálu pod Třemšínem jsem viděla v pásu kopců jihozápadně od města výraznější vrch. Předpokládala jsem, že to byl Třemšín. Proto mě dnes dost překvapilo, když jsem cestou autobusem do Hutě pod Třemšínem, kde jsem cestu začínala, žádný výrazný vrch neviděla. Třemšín je opravdu vysoký (827 m), ale severně od něho se nacházejí další vysoké kopce (Křemel – 790 m, Hřebence – 788 m) a východně od něho vrch Štěrbina s vysílačem (753 m) a tak se z pohledu z místa pod hřebenem trochu ztrácel. Možná, že jsem tehdy považovala mylně vrch Štěrbinu za Třemšín. Ať už bylo jakkoliv, napadlo mě tehdy, že bych se na Třemšín měla někdy vypravit.

Z Hutě pod Třemšínem jsem se vydala nahoru po červené značce. Cestou po zpevněné silnici jsem došla na křižovatku s modrou turistickou značkou. Tady jsem odbočila na lesní cestu a po několika stech metrech jsem došla na žlutou turistickou značku. Udělala jsem dobře, protože žlutá turistická značka vedla přes suťová pole nejprve na vrch Křemel a poté na Třemšín.

Na vrcholu Třemšína stával hrad, který založil rod Buziců kolem roku 1200. Členové rodové větve přijali přídomek z Třemšína. Ve znaku rozděleném na čtyři pole měli původní rodovou kančí hlavu ve zlatém poli a zlatého zajíce v modrém poli. V době husitských válek bojovali páni z Třemšína na katolické straně. V roce 1424 byl hrad Třemšín husity dobyt a vypleněn. Ještě v letech 1436–1446 jej obýval Mikuláš Vepř řečený Svinda, zchudlý šlechtic živící se válečným řemeslem. Poté hrad zpustl. V 16. století je pusté panství společně s Roželovem přikoupeno k Rožmitálskému panství. O obnovu hradu na Třemšíně se neúspěšně pokoušel i Zdeněk Lev z Rožmitálu. V roce 1771 na jižním okraji předhradí nechal rožmitálský lesmistr Josef Kračmer vystavět kapličku Proměnění Krista Pána.

Vrchol Třemšína s kapličkou, kaplička na vrcholu, cesta na vrch Křemel, přes který jsem na Třemšín šla, výhled z Třemšína

Kolem roku 1800 nechal arcibiskup Salm, který si procházky na Třemšín velmi oblíbil, vykácet část porostu, upravit cesty (tzv. Salmova cesta) i samotný vrchol Třemšína s kamennými valy. Na vrchu vznikla kamenná podezdívka a ní byla postavena pyramida z kmenů završená vyhlídkovou plošinkou, předchůdkyně původní rozhledny. Vznikly zde také altány tzv. lusthauzy – k odpočinku a ochraně před nepřízní počasí. Touto úpravou byl ovšem i nenávratně zničen původní stav hradiště. Všechny kamenné zídky, které lze dnes na Třemšíně spatřit jsou úpravy z počátku 19. století. Zachována zůstala jen goticky klenutá brána, ze které byl kdysi spouštěn padací most přes příkop, ale i ta padla o padesát let později.

V 19. století se Třemšín stal místem protestních shromáždění, které byly reakcí na neutěšenou politickou situaci v zemi. První pouť se uskutečnila 8. září 1861, druhá 10. srpna 1862 a třetí poslední pouť se uskutečnila 9. srpna 1863. Při druhé pouti bylo na vrcholu osm až deset tisíc lidí. Mohutná shromáždění učinila Třemšín známým a oblíbeným cílem výletů. Po druhé světové válce se Rožmitálští pokusili obnovit tradici Třemšínských národních poutí. Tehdy pořádaná akce proběhla v duchu protifašistického odboje. Ještě v následujících letech bylo na Třemšíně zorganizováno několik slavností.

Na vrcholu, kde hrad stával, jsou stále patrné valy a příkop. Z místa nedaleko kapličky je krásný výhled do kraje. Dnes tady nikdo nebyl, a tak jsem se tu na chvíli zastavila a kochala se. Z vrcholu jsem pokračovala dolů po modré turistické značce. Chtěla jsem dojít do obce Voltuš a podívat se na nedalekou mohylu Jakuba Jana Ryby. Ze žluté turistické značky, která kolem mohyly vede, byly pod vrchem Štěrbiny krásné výhledy do kraje.

Při svém prvním výletě k Padrťským rybníkům jsem při zpáteční cestě do Rožmitálu šla kolem bývalého morového hřbitova. Tady jsem se poprvé dozvěděla o sebevraždě J. J. Ryby. Právě na tomto morovém hřbitově byl poté, co spáchal sebevraždu, pohřben. Jako sebevraha ho nechtěli pohřbít na katolickém hřbitově. To se podařilo změnit až po čase Rybovu synovi. Dnes je J. J. Ryba pohřben na hřbitově ve Starém Rožmitále u kostela Povýšení sv. Kříže.

Jakub Jan Ryba byl český hudební skladatel a pedagog přelomu klasicismu a romantismu. Sbíral lidové písně a sepsal je do sborníků českých písní. Jeho nejslavnější, dodnes nejhranější a nejpopulárnější skladbou pro vánoční období je Česká mše vánoční.

Pocházel z chudé rodiny učitele a varhaníka Jakuba Ryby. Ryba na své dětství vzpomínal s láskou. V útlém věku byl vychováván prarodiči, kteří měli malého Jakuba velmi rádi. Na vnukovu výchovu měli oba příznivý vliv, zejména dědeček, který studoval filozofii v Praze. Prvního vzdělání se mu tak dostalo v rodině, kde od počátku ukazoval nadání pro studium a hudební talent.

V roce 1770 se rodina přestěhovala do Nepomuku, kde Rybův otec kromě místa podučitele vykonával i funkci varhaníka, což slibovalo lepší existenční podmínky. Malý Jakub nesl těžce odloučení od milovaných prarodičů, ale i nadále se věnoval rozvíjení svého hudebního talentu. Už jako osmiletý uměl velmi dobře hrát na klavichord a učil se na housle a varhany. Hudebně se vzdělával především doma. Později od otce získal základy hudební teorie. Od roku 1780 studoval s finanční pomocí svého strýce Jana Vaněčka v Praze na piaristickém gymnáziu. Přestože studia nedokončil a na jaře 1784 ze školy odešel, získal značný rozhled a vzdělání (kromě češtiny a samozřejmé němčiny četl francouzsky, italsky, latinsky i řecky). Na škole se také stal přívržencem osvícenské ideologie. Kromě toho také hodně komponoval. Z roku 1784 pochází jeho houslový koncert F dur a pastorální mše D dur.

Krajina nad obcí Voltuš je krásná – pohled na Rožmitál z vyhlídky na kopci Štěrbina, mohyla J. J. Ryby, kostel sv. Jana Nepomuckého v Rožmitále pod Třemšínem

Ryba pracoval jako učitel nejprve v Nepomuku a poté v Mníšku pod Brdy. Koncem roku 1787 se dozvěděl, že se uvolnilo místo učitele v Rožmitále pod Třemšínem. Rozhodl se místo přijmout a 11. února 1788 byl v Rožmitále jmenován provizorním učitelem. Lesku Prahy Rožmitál nedosahoval ani zdaleka. Byly zde stále znát následky morové epidemie (1771–1772), kdy zemřelo 1450 lidí. Zdejší hlavní obživou bylo pastevectví, pěstování obilí, cvočkařství, dobývání chudé železné rudy, práce v lese a v železných hutích. Blahobyt nepřinášela ani řemesla a valná většina obyvatel žila v nuzné bídě. Když přišel Ryba do Rožmitálu, našel školu v žalostném stavu. Žil a skládal v bídě, avšak v této době složil svoji nejznámější vánoční mši, Českou mši vánoční z roku 1796. Má český text, protože Ryba byl toho názoru, že "z latinsky zpívaných žalmů nemá náboženský užitek ani zpívající ani poslouchající". I svá další díla psal s českým textem.

Beznaděj, upadlou morálku, opilství, nevzdělanost a zanedbanou hygienu, to vše chtěl Ryba změnit, ale po celý zbytek života se potýkal s ústrky a mnohým příkořím. Měl spory s rodiči svých žáků, kteří mu chodili do školy bezostyšně nadávat a často k tomu zneužívali i autoritu faráře. Jeho práci mu ovšem především ztěžovali vrchnostenští úředníci na zámku a farář, který byl rád, že sám umí trochu číst, psát a počítat a najednou se objevil někdo, kdo ovládal tři cizí jazyky, zaváděl do školy nevídané novoty, byl vynikající regenschori a dokonce skládal hudbu. Byli zvyklí na patolízaly se shrbeným hřbetem a najednou se objevil někdo, kdo se ponižovat nedal. Místo venkovského učitele v lidech nevzbuzovalo autoritu. Po rakouském státním bankrotu v roce 1811 se navíc Rybův reálný příjem hluboko propadl.

Dne 8. dubna roku 1815 se Ryba jako obvykle vydal na ranní mši do kostela Povýšení svatého Kříže ve Starém Rožmitále, kde všem, kteří ho toho dne viděli, připadal klidný a vyrovnaný. Když ho poté delší dobu nikdo neviděl, začali po něm pátrat. Jeho nejstarší syn Josef Arnošt Ryba si zapsal do deníku, že je dosavadní pátrání po otci marné. Třetího dne vyšli skoro všichni lidé z Rožmitálu, aby prohledali celou okolní krajinu. Rybu našli 10. dubna v lese Štěrbina nad Voltuší, mezi hustým houštím. Břitvou si podřezal tepny na krku a obou zápěstích. V jeho blízkosti leželo Senecovo pojednání De tranqiuilitate animi (O klidu duševním). Josef Arnošt si také poznamenal, že v předvečer osudného dne byl jeho otec zádumčivý a nemluvný, zůstal dlouho vzhůru a spálil mnoho písemností. Rybův čin měl důvod v dlouhodobé vyčerpanosti, depresích, obtížné ekonomické situaci rodiny, trýznivém fyzickém onemocnění (trpěl zlatou žilou), neutěšených vztazích nekonformního učitele k nadřízeným a také ve vlivu stoické filozofie, která sebevraždu za jistých okolností schvalovala jako eticky žádoucí (Ryba patřil mezi vášnivé čtenáře Senecy). Podle nedávno objeveného dokumentu mohl být poslední kapkou fakt, že rožmitálský farář pravděpodobně ustoupil od rozjednané opravy kostelních varhan, které tou dobou byly rozladěny a v žalostném stavu.

Jako sebevrah nemohl být pohřben na hřbitově do posvěcené půdy, proto se místem jeho posledního spočinutí stal morový hřbitov, severozápadně od Starého Rožmitálu. Teprve v roce 1855, z podnětu jeho syna Josefa Arnošta Ryby, univerzitního profesora a očního lékaře, se farář Jan Fähnrich postaral o přenesení ostatků na starorožmitálský hřbitov. Následně pak na místě jeho smrti v lese nad Voltuší postavili v roce 1854 lesní dělníci kamenný křížek, v roce 1933 doplněný kamennou mohylou, která zde stojí dosud. Vedle mohyly se nachází i pomník k 50. výročí vzniku Československa. Roku 1888 nechal na Rybově hrobě ve Starém Rožmitále vztyčit pomník místní Literární spolek pod vedením Adolfa Růžičky, nyní s fiktivním portrétem Jakuba Jana Ryby od Marie Uchytilové Kučové, který byl na pomník doplněn v 60. letech 20. století na popud řezbáře Václava Kotrbatého. Poblíž hrobu svého otce nalezl místo posledního odpočinku i syn Josef Arnošt Ryba.

Zastavila jsem se na chvíli u mohyly. Nevím, proč jsem si představovala, že místo, kde zemřel, je otevřené s výhledem do kraje, aby se člověk mohl naposled pohledem se světem rozloučit, i když byl život těžký a někdy k neunesení. Ale bylo to jinak. Mohyla stojí nyní uprostřed temného lesa, a i tehdy to bylo asi podobné. Je to smutné místo.

Od mohyly to byl už jen kousek do Voltuše, odkud jsem odjela autobusem do Rožmitálu a pak přes Příbram do Prahy. V Rožmitále jsem se ještě na chvíli zastavila v centru města a vyfotografovala si zde kostel sv. Jana Nepomuckého. Původní barokní kaple byla do současné podoby přestavěná v neobarokním stylu v letech 1905 – 1906 Josefem Fantou. V ochozu na kůru tohoto filiálního kostela se dochovala litinová deska s jedním z Rybových hesel: "Abys byl lepším, pozoruj denně tvé činy a zkoumej je." z roku 1852.

Třemšín – 20. září 2023