Usedlost Cibulka

V Praze jsem žila víc jak 30 let, ale stále jsou ještě místa, kde jsem nikdy nebyla nebo která jsem navštívila tak dávno, že si toho moc nepamatuji. Jedním z nich je usedlost Cibulka s přilehlým lesoparkem. A tam jsem se vypravila dnes.

Cibulku jsem už sice kdysi navštívila, ale je to opravdu velmi dávno. Dnešní cestu jsem začala u tramvajové stanice Poštovka a od ní jsem nejprve zamířila k nádrži- rybníčku Kotlářka. Cestičkou kolem něho jsem došla až k soše sv. Jana Nepomuckého a od ní se vypravila po schodech na hřeben, na kterém byl postaven Čínský pavilón.

Usedlost Cibulka se nachází v Praze 5, v části zvané Košíře. Svou nynější podobu empírového zámečku získala v první třetině 19. století. Celý komplex je tvořen hlavní budovou, hospodářskými budovami a stájemi. V přilehlém, romanticky upraveném areálu stejnojmenného lesoparku se nachází řada cenných děl od významných pražských umělců počátku 19. století.

Cibulka má velmi bohatou historii, která se datuje již od 14. století. Oblast patřila v této době Jindřichu Názovi, písaři dvorní kuchyně Karla IV. V 16. století se stala majetkem rodu Cibulkových z Veleslavína, kteří poskytli své jméno nejenom usedlosti, ale i celé přilehlé oblasti. Malé hospodářství bylo sice rozšířeno o několik políček a ovocný sad, ale nejdůležitější částí byly vinice, kterými byla oblast dnešních Košíř vyhlášená.

Během třicetileté války byla Cibulka značně poničena a později dokonce naprosto zpustla. Právě v takovém stavu usedlost roku 1681 koupil univerzitní profesor Johann Georg von Funcke. Zbudoval nový ovocný sad a celou oblast znovu obnovil. Dalšími majiteli byli například Karel Schönfeld, pokladník berního úřadu, nebo měšťan Vojtěchovský, který na Cibulce povolil schůze evangelických věřících pronásledovaných jezuity.

V důsledku průchodu vojsk Bavorů, Sasů a Francouzů v době války o rakouské dědictví byla Cibulka, stejně jako celá okolní oblast, velmi poničena. Roku 1758 byla zakoupena Filipem Krakovským Kolovratem pro úřad pražského purkrabího, kterému patřila až do roku 1817, kdy se stala majetkem Leopolda Leonharda Raymunda Reichsgrafa Josepha Thun-Hohensteina, posledního knížete-biskupa pasovského. Tento milovník umění a jeho štědrý mecenáš koupil Cibulku za 112 000 zlatých.

Čínský pavilon, usedlost Cibulka, holubník-psinec z Cibulky (foto z internetu)

Pasovský biskup Leopold Leonhard Raymund, říšský hrabě Joseph Thun-Hohensteinem přišel v důsledku napoleonských válek o titul knížete pasovského. Nadále však zůstal církevním představitelem rozděleného pasovského knížectví, ale protože odmítal v Pasově za těchto podmínek nadále zůstat, dostal se do sporu se samotným Vatikánem. Přesto, že byl původem z Děčína, rozhodl se, že svá poslední léta stráví v Praze, a to právě zde, na Cibulce.

Leopold Leonhard Thun nechal celý komplex radikálně přestavět. Usedlost tak získala podobu empírového zámečku. Hlavní patrová dvoutraktová budova byla rozšířena, doplněna o několik stájí a hospodářských budov. Soukromé zahrady biskupa Thuna, jejichž nejhezčí části se říkalo "Tajná zahrádka", stejně jako celý areál, zahrnovaly spoustu architektonických a kamenných dílek. Mezi ty nejzajímavější patří například Toskánský sloup, Práchnerova stéla, nedochované sošky Číňanů, zahradní altánky, bazénky a kamenné terasy. Přímo na hlavním dvorci byla umístěna empírová kašna, několik menších romantických stavbiček a zajímavé kamenné holubníky-psince. Když jsem tuto informaci o holubnicích-psincech četla, netušila jsem, co to je. Pak jsem na internetu našla mezi fotografiemi z Cibulky také fotografii jakési dvouúrovňové stavbičky, kamenného holubníku-psince, kde by snad mohl dolní část obývat pes a horní holubi. Ale jistá si využitím nejsem.

Zámeček doplňoval dokonale promyšlený a esteticky vyvážený anglický park a lesopark. Park vznikl v roce 1815 na místě původního hospodářského dvora. Jeho rozloha činí asi 66 ha. Jeho součástí jsou drobné stavby jako rozhledna, čínský pavilón či poustevna a dále několik soch. Celý komplex tvořil naprosto jednotný celek, který je dodnes obdivován spoustou odborníků a je považován za jeden z mála dochovaných příkladů pražských pozdně barokních venkovských vil. Ačkoliv biskup na tvorbě celého jedinečného celku spolupracoval s celou řadou odborníků, je na každém kroku patrné, že vše je ovlivněno jeho osobností. Návštěvníci se ještě dnes při každém kroku cítí okouzleni okolní krajinou.

Leopold Leonhard Thun byl neuvěřitelně obdivuhodná osobnost. Díky prostředí, ve kterém vyrůstal a ve kterém se později v Pasově pohyboval, se stal typickým představitelem osvícenství. Byl hudebně nadaný, miloval Goetha, Schillera a Rousseaua, zajímal se o matematiku, fyziku, hrací strojky, lékařství, malířství, sochařství a Cibulku dokonce nechal osadit hromosvody. V Pasově zrušil trest smrti a zavedl povinnou školní docházku. Mimo to byl bezesporu i osobností romantickou. O tom svědčí celá koncepce parku s architektonickými prvky, jakými jsou například umělá zřícenina, novogotická hájovna či poustevna. Biskup vášnivě hrával karty o peníze a v posledních chvílích svého života se prý začal zajímat i o magii a nadpřirozené jevy.

Když Leopold Leonhard Thun 22.10.1826 zemřel, byl podle svého přání pochován na nedalekém Malostranském hřbitově. Hřbitovu dominuje jeho náhrobek se sochou od Václava Prachnera. Cibulka ještě téhož roku vyhořela, a protože dědicové o zámeček nejevili zájem, začala záhy chátrat. Všechny pokusy a udržení usedlosti v původním stavu byly bezvýsledné. Nepomohlo ani dočasné zpoplatnění vstupu. Roku 1891 byl navíc park násilně rozdělen železniční tratí vedoucí ze Smíchova do Hostivic.

Posledním soukromým majitelem Cibulky byl statkář Josef Hyross, který ji kvůli finančním problémům roku 1922 odprodal pražské obci. Zkáza celého jedinečného komplexu stále pokračovala. Zámeček se rozpadal, sochy byly kradeny a poškozovány, na volných plochách byla provedena necitlivá výsadba. Po pádu socialismu se mohla otevřít i vyhlídka na eventuální obnovu areálu, ale město Cibulku dva roky před revolucí, roku 1987, prodalo České spořitelně. Polistopadový soukromý majitel, společnost Cibulka a.s., neměl na opravu objektu dostatek financí a usedlost chátrala dále.

Vyhlídková věž, socha Kronose - v pozadí vyhlídková věž, poustevna

Do zásahu policie v květnu 2015 byla zanedbaná usedlost několik let obývána kolektivem squatterů. V dubnu 2021 společnost Cibulku a.s. a tedy i usedlost koupila Nadace rodiny Vlčkových. Cílem manželů Vlčkových je usedlost, která se nachází v havarijním stavu, rekonstruovat a přeměnit na dětský hospic a paliativní středisko. Místo je pro takový projekt vhodné i díky blízkosti nemocnice Motol a svému okolí, kde může docházet k přirozenému setkávání vážně nemocných dětí a veřejnosti. V areálu usedlosti má dále vzniknout komunitní a vzdělávací centrum s kavárnou.

Asi nejzajímavější částí areálu je Čínský pavilon. Ten jsem navštívila nejdříve. Po schodech se dá vyjít na ochoz, ze kterého je krásný výhled na lesopark a na severní úbočí stolové hory Vidoule.

Od Čínského pavilonu to byl jen kousek k usedlosti. Celý areál je rekonstruován a do dvora se vejít nedá. Z přilehlé cesty jsem si udělala jen fotografii vstupního portálu a pár fotografií zahrady a budovy se zvláštní věžičkou ve dvoře. Po rekonstrukci to bude asi opravdu krásné místo.

Od usedlosti jsem pokračovala dál k 13 m vysoké vyhlídkové věži. Plošina na vrcholu věže je přístupná a vede k ní 76 schodů. Z plošiny je pěkný výhled po okolních sídlištích, ale i nedalekému jezírku se sochou Diany a na budovu bývalé hájovny, postavené v novogotickém slohu. Je jedinou zachovalou funkční nemovitou památkou z díla Leopolda Leonharda Thuna von Hohensteina. Dnes v ní sídlí komunitní centrum Spolek Hájovna.

Od vyhlídkové věže jsem sešla k jezírku, vyfotografovala si sochu Diany a kousek odtud, na stráni pod vyhlídkovou věží, sochu Kronose. Od rozcestí cest v údolí potoka Cibulka jsem pak pokračovala opět nahoru, zastavila jsem se u sochy Dia a kolem poustevny došla k trati. Všechny tři sochy pocházejí z roku 1820.

Vidoule (též Na Vidouli) je jeden z pražských kopců (372 m n. m.). Tato výrazná stolová hora rozkládající se v severozápadním cípu Jinonic, mezi Košířemi a Butovicemi, je pozůstatkem horizontálně uložených křídových vrstev s výchozy na okrajové hraně. Jedná se o významné útočiště drobných živočichů a důležitý krajinný prvek. Severní strana disponuje četnými prameny ústícími do Motolského potoka a odkryvy pískovcových stěn. Naopak jižní strana směrem k Butovicím je mírnější.

Původní název Vidoule byl Vidova hora. V roce 1680 v době řádění moru byli na úpatí hory pohřbíváni ti, kteří nemoci podlehli. Po dlouhou dobu bývaly také jeskyně vyhloubené ve skále obývány pražskou chudinou. Na vrcholu kopce se kromě komplexu vodárny a jednoho školního areálu nacházejí zbytky bývalé protivzdušné obrany státu (PVOS) v podobě tvrzí, rozpadlých budov, podzemních chodeb, silnic a plotů, které jsou situovány směrem na západ, v těsné blízkosti pekárny Odkolek.

Nejprve jsem šla po cestě po úbočí hory směrem k východu. Zprava jsem viděla pískovcové skály a také malé jezírko. Po schodech jsem pak vystoupala téměř na temeno hory a pokračovala opačným směrem k nejvyššímu bodu náhorní planiny. Hora je ale opravdu na vrcholu plochá, takže jsem žádný vrchol nenašla. Bohužel ale právě ta část území, kde se měl nejvyšší bod nacházet, byla velmi zanedbaná. Mezi různými hromadami zeminy, pokrytými křovinami, se nacházely pozůstatky jakýchsi zaniklých staveb, kusů betonu a odpadků. Asi po 200 m za předpokládaným nejvyšším bodem hory jsem se po cestě vydala kousek směrem k jihu a pak opět k východu. Cesta mě dovedla k ulici Na Vidouli. Odtud jsem už kolem bývalého raně barokního Jinonického zámku, který založil po konci třicetileté války Pavel Michna z Vacínova, došla na stanici Metra Nové Butovice. Zámek byl už v roce 1685 přestavěn, a i dalším období upravován. Po roce 2000 došlo v bývalé zámecké zahradě k výstavbě bytových domů a zároveň byly k bytovým účelům upraveny dvě hospodářské budovy.V areálu se buduje i nyní. Zámek je veřejnosti nepřístupný.

Ještě bych se ráda zmínila o Smíchovském hřbitově. Zdánlivě nemá s dnešním výletem moc společného, ale není tomu tak. Hřbitov vznikl při morové epidemii v roce 1680 na místě vinice. Současně vznikla i kaple Narození Panny Marie, která byla v roce 1713 nahrazena kaplí Nejsvětější Trojice. V letech 1831-37 byla upravena na kostel. Od roku 1787 malostranský hřbitov sloužil pro celý levý břeh Vltavy. V roce 1884 tuto funkci převzal hřbitov na Malvazinkách a hřbitov začal chátrat. V roce 2016 prošlo pietní místo rozsáhlou revitalizací.

Dnes ráno jsem si cestou k usedlosti Cibulka z tramvaje všimla, že je hřbitov otevřený. Tak tomu nebývalo. Když jsem tady byla před několika lety, byl ještě pro veřejnost uzavřený. Dnes jsem se tady proto ještě při zpáteční cestě domů zastavila. A udělala jsem dobře, protože jsem si mohla vyfotografovat náhrobek biskupa Leopolda Thun-Hohenštejna, který nechal přestavět usedlost Cibulku a upravit přilehlý lesopark zhruba do podoby, jak ji dnes známe. A tím se vlastně dnešní výlet uzavřel.

Praha - usedlost Cibulka - stolová hora Vidoule - 5. ledna 2023