Vodojemy Brno

O brněnských vodojemech jsem se dozvěděla poměrně nedávno. Prostory mě zaujaly natolik, že jsem se dnes do Brna vypravila. Vstupné je sice poměrně vysoké, ale návštěva určitě stojí za to. V další části uvedu velmi dobrý popis historie výstavby vodojemů s informacemi o jednotlivých stavbách, který jsem našla na internetu, a doplním ho svými fotografiemi.

Stavba Vodojemů Žlutý kopec souvisí s prudkým rozvojem Brna ve druhé polovině 19. století. V té době došlo k odstranění hradebního systému a rozmachu města co do velikosti i počtu obyvatel. Zajištění nezávadného zdroje pitné vody tak bylo zcela nezbytné. Novým vodním zdrojem se stal tzv. pisárecký vodovod čerpající vodu z řeky Svratky. Vodovod postavil vítěz mezinárodní soutěže, anglický podnikatel Thomas Docwry, který vytvořil vodárenský areál po vzoru britského systému. Voda byla čištěna ve třech biologických filtrech a čerpána do dvou tlakových pásem s vlastními vodojemy. Vyšší tlakové pásmo zřídili stavitelé na Špilberku a mělo dvě menší nádrže. Nižší tlakové pásmo zasadili do východního svahu Žlutého kopce, kde byly vybudovány dva cihelné vodojemy. Kvalita vody v pisáreckém vodovodu přestala rychle k pití vyhovovat. Proto koncem 19. století započaly práce na stavbě nového vodovodu z Březové nad Svitavou, který byl uveden do provozu v roce 1913. Pro něj byl vybudován na Žlutém kopci třetí, tentokrát betonový, vodojem se dvěma nádržemi. Postupně tedy vznikly na Žlutém kopci tři objemné vodojemy – dva cihelné a jeden betonový se dvěma nádržemi. Pisárecký vodovod využívající dva starší cihelné vodojemy i přesto fungoval dalších 84 let jako zdroj užitkové a průmyslové vody.

Definitivní konec činnosti přišel v roce 1997, kdy byly Vodojemy Žlutý kopec odstaveny, vodárenský areál na ulici Tvrdého opuštěn a na trojici monumentálních staveb se postupně zapomnělo. V roce 2014 byly dokonce určeny k likvidaci. Po uveřejnění jejich fotografií se o vodojemy ale zvedl nebývalý zájem a začalo se uvažovat o jejich novém využití. V roce 2019 byl celý areál na Žlutém kopci Ministerstvem kultury České republiky prohlášen za nemovitou kulturní památku. Podařilo se ho tak zachránit před zničením, postupně citlivě zrekonstruovat a zpřístupnit veřejnosti.

Nejstarší vodojem na Žlutém kopci (1874)

Do nejstaršího vodojemu se mohli první návštěvníci podívat v létě 2020. Prostory vzbudily velký ohlas také u filmových společností, které chtějí využít neobvyklost a monumentálnost nádrží ve svých projekcích. Současně začali odborníci zkoumat i druhý cihlový vodojem. Monumentální nádrž s pilíři, vysokými arkádami a fragmenty armatur působila dojmem bizarního chrámu. Nasvětlený byl v roce 2022 díky pohodlnému schodišti zpřístupněn veřejnosti v celé své kráse. Následovala citlivá rekonstrukce betonové nádrže, která se zachovala ve velmi dobrém technickém stavu. Celý areál včetně revitalizovaného parku se otevřel na jaře 2024.

Nejstarší z vodojemů byl postaven v roce 1874 podle projektu Londýňana Thomase Docwryho na severozápadní straně areálu, v blízkosti ulice Tvrdého. Mezi svými bratříčky vyniká konstrukcí inspirovanou právě v Anglii a jedná se o unikátní vodohospodářské dílo evropského významu. Nosný systém z mohutných cihelných zdí je odlehčený tzv. tlamovými okny. Podlaha není rovná, tvoří ji protiklenby, které se zdmi a klenbami vytváří dokonalý a staticky funkční celek. Vodojem má jednu nádrž rozdělenou do jedenácti rovnoběžných oddílů propojených spojovací chodbou na severní straně objektu. Díky přesné konstrukci působí dojmem nekonečného a stále se vzdalujícího prostoru. Jeho přibližné rozměry jsou 45 × 45 m, klenba dosahuje výšky 6,5 m a objem je více než 9,5 milionu litrů.

Do dnešní doby se vodojem dochoval díky využití nejlepší stavební technologie z červených pálených cihel. Jedná se o ručně vyráběné, tzv. ostře pálené cihly, které prošly tepelnou úpravou vyšší než 1000 °C. Při tomto procesu byly slinuty doslova v cihelný kámen, určený pro konstrukce a zdiva, které jsou vystavovány extrémním klimatickým podmínkám. Cihly na výstavbu konstrukcí dodávalo několik brněnských cihelen a pocházejí ze stejného období jako cihly pro výstavbu Červeného kostela nebo Turnhalle (tělocvičny) pod Špilberkem.

Dostavba druhého cihlového vodojemu v roce 1894 byla reakcí na neustále se zvyšující spotřebu pitné i užitkové vody. Jedná se o ve své době největší podzemní stavbu v Brně a současně o poslední cihlový vodojem, který tu byl postaven. Dechberoucí prostor, který také působí dojmem cihlové katedrály, má rozměry 35 × 55 metrů, výšku 6,5 metrů a objem 8,5 milionů litrů vody. Projektantem byl brněnský inženýr a stavitel Emil Procházka. Tato nádrž měla oproti vodojemu z roku 1874 mnohem jednodušší konstrukci. Z rovného betonového dna vyrůstá les sedmdesáti pilířů půlkruhově zaklenutých arkád podpírajících soustavu valených kleneb. Odstupňované patky pilířů ve tvaru komolého jehlanu jsou vyzděny z dokonale vypálených červených cihel, použity byly strojově vyráběné cihly dodávané brněnskými cihelnami.

Druhý nejstarší vodojem na Žlutém kopci (1894)

Do dnešních dnů se dochoval stavitelův popis technologických postupů u míchání betonu, malty a právě vysoce kvalitních cihel. Nejpodrobněji vylíčil založení dna vodojemu, kde byla pod betonem vrstva hlíny o síle 12 cm a štěrku o tloušťce 7–8 cm. Vrstvy se měly pečlivým dusáním promísit. Vodojem potřeboval ke svému provozu spolehlivou izolaci, na kterou byl kladen velký důraz. Dělníci ho celý obkládali slisovanými bloky z bílého jílu. Po dokončení pak přisypali vnější boční stěny hlínou, a tím byla izolace pevně přimknuta ke konstrukci.

Třetí a nejmladší vodojem byl umístěn na vyšší terase západní části areálu, pod dnešní Roubalovou ulicí. Byl dokončen v roce 1917 a tvoří ho dvě vzájemně přiléhající nádrže vybudované z monolitického betonu. Ty podpírá soustava 87 betonových pilířů. Severní nádrž má téměř čtvercový půdorys o rozměrech 35 × 30 m, větší jižní nádrž má půdorys obdélný o rozměru 45 × 30 m. Objem obou nádrží je 15 milionů litrů. Obě nádrže jsou spojeny velkou komorou přístupnou z východní strany objektu. Byly postaveny firmou Pittel+Brausewetter podle plánů technického a projekčního oddělení Městských vodáren v Brně. Obě nádrže se zachovaly do současnosti ve skvělém technickém stavu a vyznačují se neuvěřitelně dlouhou ozvěnou.

Třetí vodojem na Žlutém kopci (1917)

Z dochované výkresové dokumentace je možné vidět několik stavebních zajímavostí, jedna se týká přímo zakládání celé stavby. Po vyhloubení obrovské jámy z povrchu parcely narazili dělníci na skalní podklad. Hornina z křemenných slepenců skály je žlutooranžové až načervenalé barvy a pravděpodobně právě ona dala název Žlutému kopci. Kvůli založení základů vodojemů muselo být této horniny odkopáno tisíce kubíků a dno pečlivě vyrovnáno betonem. Teprve poté bylo možno vybetonovat nosnou konstrukci podlah a stěn vodojemu. Obě nádrže byly zaizolovány násypem zeminy o tloušťce 120–150 cm a tím byl vodojem dokončen.

Krása dvou cihlových a jedné betonové nádrže, zajímavá akustika i poloha pod příjemným parkem blízko centra tvoří podmínky, které vyzdvihnou každý umělecký počin na nezapomenutelný zážitek.

Po návštěvě vodojemů jsem se vypravila směrem k nádraží. Měla jsem poměrně dost času, tak jsem se nejprve zastavila na Špilberku a odtud sešla dolů ke kostelu sv. Tomáše a městem pokračovala dál. Brno jsem už dříve navštívila, dokonce jsem tady dvě noci v roce 2019 spala během výletů do Moravského Krumlova a Ivančic. Centrum města jsem si tehdy dobře prohlédla a dost podrobně o něm a jeho pamětihodnostech psala v článku Brno. Možná bych se i dnes mohla o městě trochu rozepsat, ale cílem výletu byly vodojemy, a tak pokud jde o město, uvedu jen několik fotografií.

Socha Jošta Moravského od Jaroslava Róny (2015), kostel sv. Jakuba a jeho interiér, katedrála sv. Petra a Pavla

Jak už jsem psala, po návštěvě vodojemů jsem měla čas na pohodlnou procházku městem k nádraží. Vlak mi měl odjíždět po půl druhé. Když jsem ale přišla na nádraží, zjistila jsem, že je o 70 minut zpožděný, a to se časem ještě zvětšilo. Z Brna jsem odjela až dalším vlakem ve 3 hodiny Dnes byla docela zima, a tak mi nezbývalo nic jiného než stále chodit. Vrátila jsem se opět do historického centra, ale už jsem bohužel nedokázala mít z procházky žádnou radost. Je to škoda, protože město je skutečně hezké.

Vodojemy – 21. listopadu 2024