Zámek Jezeří a výsypky

V srpnu minulého roku (25. 8. 2021) jsem navštívila zámek Jezeří, zúčastnila jsem se i prohlídky, ale bohužel jsem se nezašla podívat k ruinám zámecké kaple, stojící na protějším svahu údolí jihozápadně od zámku. Když jsem pak později na internetu viděla její fotografie, zamrzelo mě to, ale hned jsem si naplánovala jiný výlet, abych kapli viděla. A na ten jsem se vypravila právě dnes. Nevím proč mě to v poslední době do Podkrušnohoří tak táhne. Kraj jsem neznala a začala jsem sem jezdit až minulý rok, a líbí se mi tu stále víc. A zajímají mě nejen památky, ale i příroda na bývalých výsypkách. A cesta od Jezeří do Janova přes jednu z nich, Hornojiřetínskou, byla právě druhým cílem mého dnešního výletu.

Cestu jsem začala v obci Černice a odtud se po modré značce vydala směrem k zámku Jezeří. Dole byla mlha, ale když jsem vystoupala výš, svítilo už slunce. Cesta zpočátku vedla podél přeložky Šramnického a Albrechtického potoka, vytékající z 255 m dlouhé Albrechtické štoly. K odvedení vod Šramnického potoka byla vybudovaná víc jak 1 km dlouhá štola Jezeří. Ta prochází pod třemi vrcholy severozápadně od zámku Jezeří a svádí vodu Šramnického potoka do Albrechtické štoly. Tyto novodobé štoly byly postaveny v letech 1978-1980 k odvedení vod obou potoků mimo oblast těžby v dole ČSA. Voda z Albrechtické štoly je pak svedená v jihovýchodní části Horního Jiřetína do koryta potoka Loupnice.

Pokračovala jsem pak dál krásným bukovým lesem po úbočí kopců až k zámku Jezeří, který patří k nejzajímavějším památkám v České republice. Zahrnuje v sobě téměř vše, s čím se můžete setkat na ostatních zámcích, ale zároveň se od nich, díky pohnutému osudu, zcela odlišuje. Má za sebou jak velkolepou slavnou minulost s přepychem a nádherou hodnou knížecího sídla, tak období zmaru a zapomnění. V roce 1996 se stává průkopníkem neobvyklé prezentace - prezentace neopravené památky, kdy je návštěvník svědkem její postupné proměny.

Zámek a ruiny Hraběcí kaple zámku Jezeří

Historie Jezeří spadá až do 14. století, kdy zde byl vybudován gotický hrad. Jedny z prvních písemných zmínek pocházejí z let 1363 - 1365. Ten byl v 16. století přestavěn na renesanční zámek a až do současnosti prošel mnohými přestavbami v několika slozích. Jednou z hlavních výjimečností zámku je právě jedinečný průřez slohy od gotiky až po začátek 20. století.

Nejvýznamnějšími majiteli zámku byli Lobkovocové, kteří zámek vlastnili od roku 1623 až do nástupu komunistického režimu a velmi se zasloužili o jeho rozkvět. Lobkovicové patřili k nejvýznamnějším českým šlechtickým rodům a měli tak nejen prostředky na rozsáhlé barokní i pozdější přestavby, ale především přiváděli na zámek mnoho významných osobností a učinili z něj ve své době známé místo setkávání. Zejména díky Františku Maxmiliánu Lobkovicovi, velkému milovníkovi hudby, přijíždělo na zámek mnoho předních hudebníků a skladatelů. Známý byl jeho vztah k osobnosti a dílu Ludwiga van Beethovena. František Maxmilián z Lobkowic byl velikým ctitelem jeho hudby. Nejvýznamnější dochovanou událostí je soukromá premiéra Beethovenovy symfonie č. 3 "Eroika" v roce 1804. Kromě toho bylo na zámku uvedeno i Haydnovo oratorium Stvoření v českém jazyce a některé Mozartovy opery. O Jezeří jakožto živém kulturním centru píše i Antonio Sallieri. Důležitým skladatelem z dřívějšího barokního období je Christoph Willibald Gluck, který prožíval dětství v nedaleké hájovně a na zámku se učil umění skladby. K dalším významným osobnostem patří Johann Wolfgang Goethe, císařovna Marie Ludovika, manželka císaře Leopolda II., ve 20. století to byl například Jan Masaryk, blízký přítel Lobkoviců, britský princ Charles, Václav Havel, nizozemská královna Beatrix a další.

Zámek Jezeří byl postaven na půdorysu písmene "H" s prodloužením o budovu stájí s pokoji kočích nad nimi. Patří k největším zámkům v Čechách - nalezneme v něm téměř 250 místností, chodeb a dalších prostor. Je dělen do devíti na sobě nezávislých výškových úrovní. To je dané složitým členěním okolního terénu, který je z různých stran zámku ke stavbě v jiném vztahu. Hlavní chodba je orientovaná od severu k jihu a přilehlá nádvoří jsou otevřená na východ a západ. Zámek má ale celkem tři nádvoří - Východní, Vnitřní a Hlavní. Na Vnitřním nádvoří stojí tzv. Panský dům, který byl sídlem lobkovických úředníků, starajících se o správu panství. Za Panským domem byla postavená kočárovna. Na tomto nádvoří je ještě budova bývalých stájí s pokoji kočích v patře. Na Východním nádvoří se nacházela budova kaplanky, která však byla v šedesátých letech minulého století zbourána. Zámek má tři věže.

Nejhorší časy zámku přišly s padesátými lety. Zámek byl znárodněn a nějakou dobu sloužil k pobytu čs. lidové armády. Tehdy byly některé jeho části upraveny k potřebám jednotky a část vybavení byla zničena. Po odchodu armády zůstal opuštěný zámek na pospas vandalům a zlodějům. Koncem 60-tých let se pak začalo uvažovat o jeho rekonstrukci a využití v turistickém ruchu, ale začátkem normalizace vzaly tyto plány za své a dokonce se uvažovalo o jeho celkové demolici v souvislosti s těžebním průmyslem. K ní sice nedošlo, ale bylo zničeno mnoho dalších objektů jak v areálu, tak v jeho okolí, např. Gluckova hájenka, kaplanka,... O zachování zámku se definitivně rozhodlo roku 1986 a dokonce ještě za komunistického režimu byla zahájena jeho obnova. Práce byly přerušeny na začátku 90-tých let, kdy Lobkovicové zámek i celé panství zrestituovali. Kvůli velmi závažnému poškození objektu ale nakonec Lobkovicové celý zámecký areál věnovali státu.

Cesta z Černic podél přeložky Albrechtického a Šramnického potoka, cesta k zámku Jezeří

Zámek je teď v říjnu otevřený jen o víkendech, a tak jsem hned pokračovala dál ke kapli. I když jsem se dnes do zámku nepodívala, chtěla jsem si ho alespoň vyfotografovat a cestou ke kapli se mi naštěstí na něj naskytl moc pěkný výhled. Torzo hraběcí kaple stojí uprostřed lesa a nedaleko ní se nachází ještě malá kaplička. Kaple mi trochu připomněla jinou kapli, torzo kaple Maří Magdaleny, kterou jsem před časem viděla na Malém Blaníku.

Hraběcí kapli se přezdívá "Čertova kaple" podle pověsti o ďáblovi, který v podobě černého jelena přicházel v noci ke stavbě kaple, aby shodil její klenbu. Kaple skutečně nebyla nikdy dostavěná a dodnes je zde prý velmi zvláštní silná atmosféra. Barokní stavba dle návrhu architekta Andrease Altomonteho měla sloužit jako pohřební kaple rodu Lobkoviců. Jednalo se o neomítnutou zděnou stavbu centrálního oválného půdorysu s navazující obdélníkovou sakristií. Dodnes se z objektu s předsíní zachovaly obvodové zdi a několik soklů se sloupy. Torzo pozdně barokní kaple, jejíž stavba probíhala v druhé polovině 18. století, je památkově chráněné. Podle dalších zdrojů bývalo v těchto místech také kultovní místo Keltů, ale důkazy pro to nejsou.

Od kaple jsem sešla k silnici do Černic. Měla jsem v plánů dostat se na cyklostezku 3106 a po ní jít kolem jezera Černice do Janova. Cesta přes Hornojiřetínskou výsypku začíná v Černicích, ale až tam se mi nechtělo jít. Rozhodla jsem se pro zkratku vedoucí při okraji bývalého lomu Albrechtice. Cesta byla zpočátku široká a bezpečná, i když se vpravo od ní nacházely cedule s informací, že za nimi se nachází dolové pole se zakázaným vstupem. Asi po půl km jsem došla do místa, kde cesta skončila. Slyšela jsem jen nedaleko pracující stroje. Nechtělo se mi vracet, a tak jsem dál pokračovala lesem souběžně s okrajem lomu. Nebylo to moc jednoduché, musela přecházet jakési terénní vlny zarostlé poměrně hustým různorodým lesem. Naštěstí se mi nakonec podařilo cyklostezku nalézt a pak už byla cesta jednoduchá. Po ní jsem došla k jezeru Černice. Bohužel dnes byla v nižších oblastech mlha, sluníčku svítilo jen nahoře v kopcích, takže když jsem k jezeru došla, moc jsem toho neviděla. Viděla jsem jen břeh a vodu, na druhý břeh se nedalo dohlédnout. Po cyklostezce jsem došla do Horního Jiřetína s pěkným barokním kostelem Nanebevzetí Panny Marie postaveným podle plánů Jeana Baptisty Matheye a pokračovala dál. Mlha se pomalu rozpouštěla a tak, když jsem nedaleko Janova došla k odbočce k dalším jezírkům, zašla jsem se na jedno z nich podívat.

Loni jsem navštívila poutní místo na Chlumu sv. Maří a odtud pak pokračovala do Habartova přes Litovskou výsypku. A i když jsem se na informačních tabulích dočetla, že tato výsypka je charakteristická špatným výsypkovým hospodářstvím, příroda, kterou jsem procházela se mi moc líbila. Za obvyklých podmínek se úrodné vrstvy (ornice) ukládají na deponie mimo základní těleso a spodní vrstvy do spodních částí, aby byly připraveny úrodné vrstvy pro následné budoucí rekultivace. Tato výsypka byla ale sypána tak, že úrodné vrstvy jsou zasypány neúrodnými tufitickými jíly, které jsou pro vegetaci toxické. Proto se na ní neuchytily téměř žádné dřeviny ani jiné rostliny. Pokusy o zúrodnění většinou ztroskotaly, ale některé části se podařilo pokrýt úrodnou vrstvou a založit chudší porosty. V horní části výsypky roste opravdu jen řídký les, podobný severským lesům, ale v nižších polohách už byl les docela pěkný. A tehdy asi začal můj zájem o výsypky. Dnes jsem procházela přes Hornojiřetínskou výsypku, která byla ale úplně jiná než ta Litovská. Povrch Litovské výsypky byl upraven, zarovnán, ale povrch hornojiřetínské je tvořen většinou samými terénními vlnami, tak, jak se na ni materiál ukládal. Dokonce jsem si myslela, že i les je tvořen náletovými dřevinami, ale dočetla jsem se, že i tady byl povrch osázen.

Někde v těchto místech jsem ztratila cestu (pěšinka vede jen na nedalekou louku), jezírko na výsypce nedaleko Janova, poslední obrázek z Hornojiřetínské výsypky

Hornojiřetínská výsypka o výměře 411 ha byla umístěna na poddolovaném území, s předpokladem budoucího přetěžení velkolomem ČSA. Záměrem rekultivačního řešení se proto stala dočasná rekultivace s omezenou životností na zhruba 30 - 40 let, která byla zahájena v roce 1970. Úkolem bylo odclonit výsypku zalesněním zejména viditelných svahů ze silnice Most - Litvínov rychle rostoucími dřevinami. Na náhorní planině byly ponechány vodní plochy o výměře 16 ha. Zbývající část plochy byla v roce 1972 bez terénních úprav zalesněna v řídkém sponu 3500 saz./ha. Terénně byly upraveny jen pokusné plochy o celkové výměře 40 ha s cílem vytvoření zemědělské rekultivace přímým způsobem, tj. bez převrstvení ornicí. V roce 1996 byly většinou tyto plochy po neúspěšném pokusu také zalesněny. Na všech výsadbách se prováděla pěstební péče, která byla ukončena v roce 1982.

Na internetu jsem hledala další články o výsypkách a o tom, zda je rekultivovat či nechat přírodu, aby si s mírnou pomocí člověka pomohla sama. Mezi mnohými přírodovědci převládá názor, že rekultivace skutečně a zásadně ochuzují pestrost druhů, stanovišť i celou strukturu krajiny. Dokud výsypka nepodlehne rekultivaci, má členitý povrch, na němž vzniká savanovitý porost s trávníky, stromy, keři a mokřady. V mokrých proláklinách a na suchých svazích se objevují i vzácnější místní druhy mokřadní či stepní, které svým výskytem navazují na zvláštnosti krajiny před těžbou. Během prvních desítek let tak vznikají nové územní celky s venkovskými, přírodními rysy, částečně přejatými z minulosti, částečně novými. Tyto celky jsou hodnotné biologicky, ale podstatné je, že jsou i obhospodařovatelné např. jako pastviny a zejména je to rekreačně atraktivní, vlídné a domácí prostředí. V jejich kombinaci s celky rekultivovanými pro zemědělství, lesnictví či zástavbu by mohla vznikat nová podoba kulturní krajiny.

Nařízení vlády z roku1991 stanovilo limity těžby a tím zachránilo unikátní, extrémně členitou krajinu Hornojiřetínské výsypky, vzniklou spolupůsobením lidské činnosti a sil přírody. Terén se spoustou jezírek a bažin svou orientační náročností silně připomíná Skandinávii. Zároveň ukrývá také nemálo pozůstatků již zaniklé železniční tratě z Litvínova do Jirkova, ale ty jsem neviděla.

Po cyklostezce jsem došla kolem janovského zámku z konce 17. století na autobusovou zastávku a odjela do Litvínova a odtud do Prahy. Byl to pro mě nádherný výlet. Jak už jsem psala, Podkrušnohoří mě z nějakého důvodu fascinuje. Žila jsem v představě, že místní krajina je zničená, že nemá smysl sem ani jezdit. Už dříve jsem tudy sice několikrát projížděla vlakem a snažila se tu "hrůzu" vidět, ale viděla jsem převážně jen stromy a hory. Pak jsem navštívila města jako Kadaň, Bílinu, Litvínov, Osek, Kynšperk nad Ohří a Klášterec nad Ohří a byla překvapená jejich krásou. Je pravdou, že ne všechno je úžasné, třeba pohled na chemičku, uhelné elektrárny nebo do rozsáhlého hnědouhelného lomu nepatří k nejvábnějším, ale tahle krajina má, alespoň pro mě, skutečně zvláštní půvab.

Litvínov - kaple zámku Jezeří - výsypky - 27. října 2022